Peter Robinson

Peter Robinson

Neodvratný konec

l

Demonstranti se za březnového mrholení shromažďovali před Eastvaleským komunitním centrem. Někteří z nich drželi nad hlavami podomácku vyrobené plakáty, ale protijaderná hesla se v dešti roztékala jako rudé titulky na začátku hororového filmu. Už teď bylo těžké poznat, co na nich vlastně stojí. V půl deváté už byli všichni úplně promočení a otrávení. Demonstraci nesnímaly žádné televizní kamery a do davu se nevmísili ani žádní reportéři. Protesty jsou passé, a média se zajímala jenom o to, co se děje uvnitř. A kromě toho bylo venku chladno, vlhko a tma.

Navzdory svému zklamání byli demonstranti zatím trpěliví. Mokré vlasy měli přilepené k hlavám, voda jim stékala za krk, ale přesto více než hodinu a půl pořád drželi své nečitelné transparenty a přešlapovali z nohy na nohu. Teď ovšem na mnohé z nich začala doléhat klaustrofobie. North Market Street byla jen slabě osvětlená starobylými plynovými lampami. Nespokojenci byli ze všech stran obklopeni policisty, kteří se přiblížili natolik, že demonstranti už neměli kam ustoupit. Další řada policistů stála nahoře na schodech před těžkými dubovými dveřmi a naproti budově blokovali další strážníci ústup ke klikatým uličkám a otevřeným polím za Cardigan Drive.

Nakonec, aby se mohli trochu nadechnout, začali lidé na kraji vyvíjet tlak. Policie je tvrdě odstrčila zpět. Vzrušení se jako vlna šířilo až do středu těsně namačkaného davu a potlačované emoce se začaly projevovat. Když někdo uhodil poldu po hlavě transparentem, demonstranti zajásali. Někdo jiný hodil láhev. Neškodně se rozbila vysoko na zdi. Potom pár lidí začalo mávat ve vzduchu pěstmi a dav začal skandovat: „Chceme dovnitř! Pusťte nás dovnitř!“ Propukly jednotlivé šarvátky. Protestující zápasili o trošku prostoru a policie je zatlačovala zpět, aby je udržela na místě. Bylo to, jako když sedíte na poklici hrnce, v němž se vaří voda; nakonec něco povolí.

Později nikdo nedokázal přesně říct, jak se to stalo ani kdo to začal, ale většina vyslýchaných demonstrantů tvrdila, že nějaký policista vykřikl: „Jdeme těm sráčům namlátit!“ a řada policistů začala s napřaženými obušky postupovat dolů se schodů. A pak se rozpoutalo peklo.

2

Uvnitř komunitního centra bylo vedro. Detektiv vrchní inspektor Alan Banks si nervózně pohrával s kravatou. Kravaty nesnášel, a když si nějakou musel vzít, obvykle si nechával horní knoflíček nezapnutý, aby neměl tak silný pocit, že se dusí. Ale tentokrát si hrál s volným koncem z nudy. Navíc se tu necítil příjemně. Kéž by mohl být doma, jednou rukou objímat Sandru a v druhé držet sklenici dobré jednodruhové skotské.

Ale jeho domov byl v posledních dvou dnech nehostinné a osamělé místo, protože Sandra byla i s dětmi pryč. Její otec prodělal slabou mrtvici a ona odjela do Croydenu, aby své matce pomohla všechno zvládnout. Banks si přál, aby už byla zpátky. Brali se mladí a on zjišťoval, že osamělý život po skoro dvaceti letech (většinou) šťastného manželství mu toho nemá moc co nabídnout.

Ale hlavní příčina Banksovy špatné nálady monotónně drmolila dál a dál a v zaplněném Eastvaleském komunitním centru silně nosovým hlasem pozvedla pochodeň monetarismu Úřadu pro domácí záležitosti. Byla to členka parlamentu Ctihodná Honorie Winstanleyová, která přijela nalít olej na rozbouřené vody vztahů mezi severem a jihem. Eastvale byl poctěn její přítomností, protože sice není velký, ale je to největší a nejvýznamnější město v této části země mezi Yorkem a Darlingtonem. Navíc zažíval období nevídaného a nevysvětlitelného růstu, a stal se tak zářným příkladem lidového kapitalismu v praxi. Banks byl přítomen jako čestný doprovod a seděl namačkaný mezi dva mlčenlivé agenty zvláštního oddělení. Bankse napadlo, že ho sem superintendant Gristhorpe poslal, protože nijak netouží Ctihodnou Honorii poslouchat sám. Kdyby musel, označil by se Banks za umírněného socialistu, ale politika ho otravovala a politici ho většinou štvali.

Občas mrkl nalevo nebo napravo a všiml si neklidných očí oficiálních bodyguardů, kteří zřejmě v každém okamžiku očekávali teroristický útok. Protože je potřeboval nějak pojmenovat, pokřtil si je Chas a Dave. Chas byl ten tlustý s uslzenýma očima a napuchlým červeným nosem, zatímco Dave dostal do vínku ten kostnatý a hladový vzhled ministra toryovské vlády. Když si někdo v publiku posunul židli nebo zvedl ruku, aby ztlumil zakašlání nebo si sáhl pro kapesník, buď Chas, nebo Dave zamířili ruku pod sako ke svému podpažnímu pouzdru.

Banksovi připadalo, že to je úplně šílené. Jediným důvodem, proč by někdo mohl chtít Honorii Winstanleyovou zabít, bylo to, že publikum otravuje hloupými řečmi. Pokud jde o obvyklé motivy vraždy, byl tenhle na seznamu až hodně dole ovšem každý rozumný soudce by to nepochybně klasifikoval jako zabití v sebeobraně.

Paní Winstanleyová se odmlčela, aby se napila vody, a publikum jí mezitím aplaudovalo.

„A řeknu vám všem,“ pokračovala ve svém řečnickém rozletu, „že až se čas naplní a až naše politika přinese své plody a veškeré i sebemenší známky socialismu budou potlačeny, dojde k ozdravení ve všech oborech a sever, ta uctívaná kolébka průmyslové revoluce, samozřejmě zažije prosperitu jako zbytek našeho slavného národa. Znovu to bude spojené království, spojené pod praporem podnikání, zanícené a tvrdé práce. Zde v Eastvale už kolem sebe můžete vidět, jak se to děje.“

Banks si zakryl ústa rukou a zívl. Otočil se doleva a všiml si, že Chas je Honorií tak uchvácen, že na okamžik přestal pátrat po IRA, PLO, skupině Baader-Meinhofové nebo po Rudých brigádách.

Když si uvědomíme, že ministři stejné vlády nedávno severu vzkázali, aby si přestal stěžovat na nezaměstnanost, a dodali, že většina jeho problémů je způsobena malou chutí k jídlu, pak se řeč velice vydařila, pomyslel si Banks. Navíc s publikem složeným téměř výhradně z místních členů Konzervativní strany malých obchodníků, farmářů a zemědělců se takové upřímné nadšení dalo jenom očekávat. Lidé v sále měli spoustu peněz a nepochybně také dobře jedli.

Bylo čím dál větší horko a nával, ale Ctihodná Honorie nejevila žádné známky ochablosti. Naopak byla uprostřed pochvalné odbočky o vlastnictví akcií, takže to vypadalo, že pokud vláda nepřestane prodávat znárodněné podniky a služby soukromému sektoru, může se každý Angličan stát přes noc milionářem.

Banks potřeboval cigaretu.

V poslední době se zase pokoušel přestat kouřit, ale neúspěšně. Protože na stanici se skoro nic nedělo a Sandra byla s dětmi pryč, ve skutečnosti svůj přísun nikotinu zvýšil. Jediný posun, ke kterému došlo, spočíval v tom, že ze značky Benson & Hedges Special Mild přešel na silkcutky. Někde se dozvěděl, že překonání věrnosti určité značce je prvním krokem k tomu, aby člověk přestal úplně. Nová značka mu bohužel začínala chutnat víc než ta dřívější.

Když Honorie přešla k nezbytnosti zachování, a dokonce i rozšíření americké vojenské přítomnosti v Británii, zavrtěl se na židli a Chas po něm vrhl vyzývavý pohled. Bankse by zajímalo, jestli její poslední odbočka ve skutečnosti nebyla oklika, jíž se chtěla přiblížit k tématu, o němž ji mnozí přítomní chtěli slyšet hovořit.

Šířily se fámy o plánované jaderné elektrárně na pobřeží za vřesovištěm poblíž North Yorku, jenom šedesát kilometrů od Eastvale. Vzhledem k Sellafieldu na západě už to bylo trochu moc dokonce i na místní pravičáky. Koneckonců může být radioaktivita pěkně ošklivá, pokud vaše prosperita závisí na půdě. Všichni si vzpomněli na Černobyl a na pověsti o kontaminovaném mléku a masu.

A jako by mírové využití jaderné energie nebylo dost zlé samo o sobě, mluvilo se o americké letecké základně v téhle oblasti. Lidé už teď měli plné zuby toho, jak jim neustále nízko nad hlavami přelétávají tryskáče a překračují zvukovou bariéru. Přestože se zdálo, že si na ně zvykly už i ovce, nebylo to dobré pro podnikání v turistice. Vypadalo to ovšem, že Honorie se jako správný politik tomuto tématu vyhne a všechny oslepí vizí nového Zlatého věku. Možná na tuhle záležitost dojde v čase pro otázky.

Honoriina řeč se po vzletném chvalozpěvu na reformu školství, zákon a pořádek, důležitost vojenské síly a privatizaci obecních bytů chýlila ke konci. O jaderné elektrárně a plánované vojenské základně se ani nezmínila. Následovala pětivteřinová pauza, než publiku došlo, že je po všem, a začalo tleskat. V této přestávce měl Banks dojem, že zvenčí zaslechl nějaký povyk. Vypadalo to, že Chas s Davem mají ten stejný pocit; jejich oči se zaměřily na dveře a jejich pravačky sklouzly k levému podpaží.

3

Venku do sebe divoce mlátili a kopali policisté s demonstranty. Část hustého davu se rozdrobila na drobné potyčky, ale vzdouvající se a zápasící hlavní masa zůstávala pohromadě. Zdálo se, že se nikdo nezajímá o nic jiného než o svůj vlastní boj. Jako by tu nebyli žádní jednotlivci, ale jenom pěsti, dřevěné hole, těžké boty a uniformy. Občas, když dopadl obušek, někdo vykřikl bolestí, padl na kolena a udiveně a nedůvěřivě se rukama snažil zastavit řinoucí se krev. Demonstranti policii opláceli stejnou mincí; boty dopadaly do slabin a pěsti do obličejů. Přilby létaly vzduchem a demonstranti je zvedali, točili jimi za přezky a používali je jako zbraně. Stojící šlapali po padlých z obou táborů, nebylo místo na to se jim vyhýbat, nebyl čas na soucit.

Jeden mladý konstábl obklopený dvěma muži a jednou ženou si zakrýval obličej a naslepo okolo sebe mlátil obuškem; nějaká dívka, jíž po krku proudila krev, kopala do policisty, který v dešti ležel schoulený jako miminko v děloze. Čtyři do sebe zaklesnutí lidé se svalili, roztříštili výlohu trafiky a pečlivě naaranžované havanské doutníky, krabičky s voňavým dýmkovým tabákem a exotické turecké a americké cigarety rozházeli po mokré dlažbě.

Eastvaleské místní policejní ředitelství bylo jen asi o sto metrů dál na tržišti. Jakmile zaslechl hluk, vyběhl seržant Rowe ven a rychle zhodnotil situaci. Poslal dva policejní vozy, aby uličku zatarasily na obou stranách, a přivolal anton pro zadržené. Zatelefonoval také do nemocnice pro sanitky.

Když demonstranti zaslechli sirény, většinu z nich to probralo natolik, že si uvědomili, že jsou v pasti. Rvačky ustaly a vyděšení protestující se dali na útěk. Některým se podařilo proklouznout, ještě než se dveře aut otevřely a dva lidé se protáhli okolo řidiče jednoho z nich a utíkali přes tržiště ke svobodě. Pár dalších se vrhlo na policisty blokující průchody, smetlo je z cesty a zmizelo ve tmě a bezpečí zadních uliček. Jeden svalnatý demonstrant si razil cestu vzhůru po schodech ke dveřím komunitního centra, na zádech mu viseli dva policisté a snažili se ho zadržet.

4

Dlouhý a hlasitý aplaus přehlušil všechno ostatní a muži ze zvláštního oddělení povolili stisk na pažbách svých pistolí. Ctihodná Honorie jen zářila a triumfálně zvedla nad hlavu sepjaté ruce.

Banks přesto zůstal napjatý. Byl si jistý, že zvenčí zaslechl zvuk nějaké hádky nebo rvačky. Věděl, že se plánuje menší demonstrace, a nebyl si jistý, jestli nedošlo k nějakému násilí. Přesto však nemohl nic dělat. Show musí za každou cenu pokračovat a on nechtěl dělat rozruch tím, že se zvedne a bude předčasně odcházet.

Aspoň, že už je po přednášce. Jestli se dotazy neprotáhnou, asi tak za půl hodiny se dostane ven a zapálí si cigaretu. A za hodinu už bude doma se skotskou a na druhém konci telefonní linky bude mít Sandru. A navíc má hlad. Rozhodl se, že za Sandřiny nepřítomnosti se vydá na pole haute cuisine, a přestože to zatím moc dobře nefungovalo kari nebylo dost pikantní a rybí guláš rozvařil –, už dělá pokroky. Na španělské omeletě přece nemůže být nic těžkého.

Potlesk umlkl a předsedající uvedl dotazy. Když povstal první člověk a začal se vyptávat na místo plánované jaderné elektrárny, otevřely se dveře dokořán a dovnitř vrazil urousaný robustní muž se dvěma policisty v závěsu. Obušek dopadl s hlasitým třesknutím a všichni tři se svalili do zadní řady. Mladík vyjekl bolestí. Chatrné židle se převracely a praskaly pod vahou tří mužských těl, ženy ječely a natahovaly se pro své kožešinové límce.

Chas a Dave ani na okamžik nezaváhali. Vrhli se k Honorii, oddělili ji od publika a vedeni Banksem opustili zadním východem místnost. Za změtí skladišť ústil východ do spleti zadních uliček a Banks je vedl úzkou uličkou, kam obchody na York Road vyhazovaly své odpadky. Všichni čtyři za chviličku přešli ulici a vešli do starého hotelu River view, kde si Ctihodná Honorie objednala nocleh. Poprvé za celý večer zůstala zticha. Banks si v tlumeném světle hotelové chodby všiml, jak je bledá.

Teprve když se dostali do pokoje, apartmá s úžasným výhledem na terasovité zahrady u řeky, se Chas s Davem uvolnili. Honorie si oddechla a zabořila se do pohovky, Dave zamkl dveře a zajistil je řetězem a Chas zamířil k baru.

„Mohl bys mi nalít gin s tonikem? To bys byl drahoušek!“ ozvala se Honorie roztřeseným hlasem.

„Co se tam sakra dělo?“ divil se Chas a nalil i dva pořádné panáky skotské.

„To nevím,“ odpověděl Banks. „Venku měla být nějaká malá demonstrace. Počítám, že –“

„Zatraceně, nemáte tady zrovna bezpečno,“ přidal se Dave, vzal si drink a gin s tonikem podal Honorii.

Hodila ho do sebe a položila si ruku na čelo.

„Pane Bože,“ vypravila ze sebe, „myslela jsem si, že tady žijí jenom farmáři a chovatelé koní. Jen se na mě podívejte, třesu se jako nějaký mizerný list.“

„Heleďte,“ ozval se Banks a zamířil ke dveřím, „radši půjdu a zjistím, co se děje.“

Žádné pití evidentně nebylo pro něj a ať ho radši vezme čert, než aby tu stál jako fackovací panák místo funkcionářů odpovědných za bezpečnost.

„Neschází vám tu nic?“

„Tady je to zpropadeně bezpečnější, než to bylo tam,“ prohlásil Dave.

Pak Bankse doprovodil ke dveřím a trochu mírněji dodal: „No jo, klidně. Teď je to tvůj problém, kámo.“

Usmál se, ztišil hlas a kývl hlavou směrem k Honorii: „A ona je ten náš.“

V tom spěchu zapomněl Banks svůj plášť v komunitním centru a cigarety měl v jeho pravé kapse. Při odchodu si všiml, jak si Chas zapaluje, ale neměl dost drzosti, aby si o jednu řekl. Už takhle to bylo dost zlé. Límec saka si vyhrnul na ochranu před deštěm a utíkal na tržiště, před kostelem zahnul doprava a pak se prudce zastavil.

Ranění sténali nebo leželi v bezvědomí ve vytrvalém dešti a policisté se pořád tahali s těmi, které pochytali. Snažili se je nacpat na zadní sedadla aut nebo do antonu. Někteří demonstranti, které vedli za vlasy, se cestou snažili vyprostit a kopali okolo sebe a za své úsilí sklízeli tvrdé rány obušky. Jiní šli klidně. Byli teď vyděšení a unavení; bojová nálada je opustila.

Banks stál jako přikovaný a celou scénu pozoroval. Ve vysílačkách to praskalo; modré majáky se otáčely; otřesení ranění naříkali bolestí a saniťáci mezi nimi běhali s nosítky. Bylo to téměř neuvěřitelné. Regulérní pouliční výtržnosti v Eastvale, byť v tak malém měřítku, to je vážně něco nepředstavitelného. Banks už si zvykl na rostoucí kriminalitu, která zasáhla dokonce i tak malá městečka, jako je Eastvale se svými čtrnácti tisíci obyvatel, ale pouliční nepokoje přece zůstávají záležitostí Birminghamu, Liverpoolu, Leedsu, Manchesteru, Bristolu nebo Londýna. Když vrtěl hlavou nad zprávami z Brixtonu, Toxtethu nebo Tottenhamu, vždycky si říkal, že tady by k něčemu takovému nemohlo dojít. Ale teď se to stalo a sténající ranění, policisté i demonstranti byli svědectvím této kruté pravdy.

Ulice byla na jihu zablokovaná u tržiště a na severu nedaleko radnice, na křižovatce s Elmet Street. Plynové lampy a osvětlené výlohy kýčovitých obchodů pro turisty plné yorkshirských svetrů, turistického vybavení a místních výrobků ozařovaly chaotický obraz. Nějaký chlapec, ne víc než patnácti nebo šestnáctiletý hlasitě naříkal, zatímco ho dva policisté táhli za vlasy po lesknoucí se dlažbě. Roztrhaný transparent, na němž původně stálo vzdorovité NE ATOMU!, se třepotal v březnovém větru a řídký déšť se do něho vsakoval jako nejasné tetování. Nějaký policista bez helmy a s rozcuchanými vlasy se skláněl, aby pomohl na nohy jinému, který měl knír zmáčený krví a nos nakloněný v podivném úhlu.

Ve světle rotujících majáků připadaly pozůstatky boje Banksovi jako nějaký zpomalený surrealistický film. Na stěnách se pohybovaly protáhlé stíny. Na ulici se na okamžik objevovaly podivné předměty ozářené světlem a pak jako by zmizely: přilba ležící dnem dolů, prázdná láhev od piva, kroužek klíčů, nedojedené jablko s hnědými okraji a bílý šál, který se vlnil jako had.

Z místní stanice přišlo pomáhat několik policistů a Banks si za autem na rohu všiml seržanta Rowea.

„Co se stalo?“ zeptal se ho.

Rowe potřásl hlavou.

„Demoška se trochu zvrtla, pane. Ještě nevíme jak a proč.“

„Kolik jich tu bylo?“

„Okolo stovky.“ Mávl rukou k obrazu zkázy. „Něco takového jsme ale nečekali.“

„Nemáte cigaretu, seržante?“

Rowe mu dal jednu značky Senior Service. Chutnala podobně jako cigareta Silk Cut, ale přesto vdechl kouř hluboko do plic.

„Kolik je raněných?“

„To zatím nevíme, pane.“

„Někdo z našich?“

„Jo, počítám, že pár jo. Ve skupině usměrňující dav jich bylo asi třicet, ale většina z nich byla z Yorku a Scarborough. Sloužili přesčas. Byl tam Craig a mladý Tolliver. Ani jednoho z nich jsem neviděl. Dneska v noci bude na stanici rušno. Vypadá to, že jsme jich sebrali asi polovinu.“

Okolo nich prošli dva zdravotníci s nosítky. Na nich ležela nějaká žena středního věku. Levé oko měla zakalené krví. Namáhavě otočila hlavu a plivla po seržantu Roweovi, když ho míjela.

„Zatraceně!“ užasl Rowe. „To byla paní Campbellová. Vede nedělní školu u kongregacionalistů na Cardigan Drive.“

„Válka z nás všech dělá zvířata, seržante,“ prohlásil Banks a moc rád by si vzpomněl, kde to slyšel.

Pak se obrátil.

„Radši půjdu na stanici. Ví o tom super?“

„Má dneska volno, pane.“

Rowe vypadal překvapeně.

„Radši mu zavolám. A Hatchleymu a Richmondovi taky.“

„Detektiv konstábl Richmond je támhle, pane,“ Rowe ukázal na vysokého štíhlého muže, který stál kousek od antonu.

Banks k němu došel a uchopil Richmonda za paži.

Mladý detektivní konstábl sebou trhl: „Á, to jste vy, pane. Promiňte, jsem z toho docela nervózní.“

„Jak dlouho jsi tady, Phile?“

„Šel jsem ven, jakmile nám seržant Rowe oznámil, co se děje.“

„Takže jsi začátek neviděl?“

„Ne, pane. Za čtvrt hodiny bylo po všem.“

„Pojď se mnou. Radši půjdeme dovnitř a pomůžeme jim to zpracovat.“

Na stanici vládl chaos. Každý čtvereční centimetr prostoru zabírali zadržení demonstranti, někteří z nich krváceli z drobných poranění a většina z nich si hlasitě stěžovala na policejní brutalitu.

Když si Banks s Richmondem razili cestu ke schodům, zavolal na ně známý hlas.

„Buď zdráv, Craigu!“ pozdravil Banks, jakmile je mladý konstábl dohonil. „Jak to proběhlo?“

„Nic zvláštního, pane,“ překřičel Craig hluk. Pravé oko měl modré a nateklé a z jeho natrženého rtu se řinula krev. „Měl jsem štěstí.“

„Měl bys být v nemocnici.“

„To vážně nic není, pane. Susan Gayovou odvezla sanitka.“

„Co tam dělala?“

„Muži v řetězu potřebovali pomoc, pane. Netušili jsme, že to bude něco takového…“

„Je vážně zraněná?“

„Prý je to jenom otřes mozku, pane. Srazili ji na zem a nějaký hajzl ji nakopl do hlavy. Zrovna volali z nemocnice. Chce s vámi mluvit nějaký doktor Partridge.“

Za nimi vypukla strkanice a někdo vrazil Richmondovi do kříže. Přepadl dopředu a přirazil Bankse s Craigem ke zdi.

Banks se zvedl a znovu získal rovnováhu.

„To ty lidi nedokážete udržet v klidu?!“ rozkřikl se na celou stanici. Pak se znovu otočil ke Craigovi. „Promluvím s tím doktorem. Ty ale zavolej superintendantovi, jestli se na to cítíš. Řekni mu, co se stalo, a popros ho, ať sem přijede. A taky seržantu Hatchleymu. Potom jeď do nemocnice. Stav se za Susan a někdo by se ti taky mohl podívat na to oko.“

„Provedu, pane.“ Craig si davem razil cestu lokty a Banks s Richmondem se vydali nahoru ke kancelářím CID.

Banks nejdřív sáhl do šuplíku, kde měl rezervní cigarety a pak zavolal do Eastvaleské obecní nemocnice.

Recepce to přepojila k doktorovi a ten asi za minutu zvedl sluchátko.

„Došlo k nějakým vážným zraněním?“ zeptal se Banks.

„Většinou jsou to jenom modřiny a odřeniny. A pár lehčích zranění hlavy. Celkově bych řekl, že to není tak zlé, jak to vypadá. Ale proto –“

„A co policejní konstábl Gayová?“

„Kdože?“

„Susan Gayová. Ta policistka.“

„Jo, aha. Je v pořádku. Má otřes mozku. Přes noc si ji tu necháme na pozorování, pak si pár dní odpočine a bude jako rybička. Heleďte, chápu váš zájem, vrchní inspektore, ale o tom jsem s vámi nechtěl mluvit.“

„O co tedy jde?“ Banks na chvíli cítil mrazivé brnění iracionálního strachu.

Sandra? Děti? Výsledky jeho posledního rentgenu plic?

„Došlo k úmrtí.“

„Při demonstraci?“

„Ano.“

„Pokračujte.“

„Tedy, řekl bych, že je to spíš vražda.“

„Řekl byste?“

„Myslím tím, že to tak vypadá. Já nejsem patolog. Nemám kvalifikaci, abych –“

„Kdo je oběť?“

„Nějaký policista. Policejní konstábl Edwin Gill.“

Banks se zamračil.

„To jméno jsem nikdy neslyšel. Odkud je?“

„Někdo tu říkal, že ho sem převeleli ze Scarborough.“

„Jak zemřel?“

„V tom to právě vězí. Očekávali bychom zlomeninu lebky nebo jiné zranění, které by odpovídalo tomu, co se tam dělo.“

„Ale?“

„Někdo ho probodl. Byl ještě naživu, když ho sem přivezli. Obávám se, že jsme… Nejdřív jsme nenašli žádné zjevné poranění. Mysleli jsme si, že je prostě potlučený jako ti ostatní. Umřel, než jsme mohli něco udělat. Vnitřní krvácení.“

Banks zakryl sluchátko dlaní a obrátil oči ke stropu.

„Do prdele!“

„Haló, vrchní inspektore? Jste tam?“

„Ano. Omluvte mě, doktore. Děkuji vám, že jste zavolal tak brzy. Pošlu vám tam další policejní hlídky. Nikdo nesmí odejít bez ohledu na to, jak lehká má zranění. Je tam někdo z eastvaleské stanice? Tedy někdo při vědomí.“

„Vydržte chviličku.“

Doktor Partridge se vrátil s policejním konstáblem Tolliverem, který v sanitce doprovázel Susan Gayovou.

„Pozorně poslouchej, mládenče,“ spustil Banks. „My tady máme zatraceně kritickou situaci, takže to v nemocnici budeš muset zvládnout sám.“

„Provedu, pane.“

„Pošlu tam další muže, hned jak nějaké seženu, ale do té doby se snaž ze všech sil. Nepřeji si, aby kdokoli z té dnešní pranice odešel. Rozumíš tomu?“

„Ano, pane.“

„A to včetně našich mužů. Uvědomuji si, že někteří se nemůžou dočkat, aby se dostali domů, jakmile budou mít modřiny ošetřené, ale já potřebuji jejich prohlášení a potřebuji je hned, dokud to mají čerstvě před očima. Jasné?“

„Provedu, pane. Jsou tu dva nebo tři další chlapi bez vážnějších zranění. Postaráme se o to.“

„Dobře. Už víš o konstáblu Gillovi?“

„Ano, pane. Řekl mi to doktor. Neznal jsem ho.“

„Radši sežeň někoho, aby mrtvého formálně identifikoval. Měl rodinu?“

„To nevím, pane.“

„Tak to zjisti. Pokud ano, tak víš, co máš dělat.“

„Provedu, pane.“

„A zařiď, aby tam přijel doktor Glendenning. Potřebujeme, aby tělo ohledal. Musíme s tím rychle pohnout, než to vychladne.“

„Rozumím, pane.“

„Výborně. Tak zmiz.“

Banks zavěsil a otočil se k Richmondovi, který stál ve dveřích a nervózně si uhlazoval knír.

„Mohl bys, Phile, dojít dolů a říct tomu, kdo tam velí, aby tam trochu udělal pořádek a postaral se, že nikdo potají nezmizí. Pak zavolej do Yorku a požádej je, jestli by dneska v noci nemohli postrádat několik dalších mužů. A pokud ne, zkus Darlington. A radši ještě někoho pošli, ať ohradí ulici od tržiště až k radnici.“

„Co se děje?“ zeptal se Richmond.

Banks si povzdechl a rukama si prohrábl nakrátko ostříhané vlasy: „Vypadá to, že tu máme vraždu a víc než stovku zatracených podezřelých.“

Dva

1

Zvonkohra tiše cinkala a déšť šuměl ve střapaté trávě na vřesovišti. Mara Delaceyová zrovna uložila děti do postele, přečetla jim Příběh veverčáka Oříška od Beatrix Potterové. Teď měla čas si odpočinout, užít si ticha a samoty, hry ticha a zvuků přírody. Připomínalo jí to staré časy, kdy rozjímala nad svou mantrou.

Jako obvykle to byl velice únavný den: vyprat, uvařit jídlo, postarat se o děti. Ale taky jí to přinášelo uspokojení. Podařilo se jí do toho zařadit i svých pár hodin hrnčířiny vzadu za Elspethiným obchodem s lidovými výrobky v Reltonu. S úsměvem si říkala, že jestli je jejím osudem být matkou celé země, ať jí je radši tady, daleko od přísných pravidel a farizejské duchovnosti ašramu, tady, kde si nemohla nepozorovaně dát ani cigaretu po večeři. Byla ráda, že všechny tyhle blbosti už má za sebou.

Teď si mohla užít chvilku sama pro sebe, bez pocitu, že by se měla venku honit za potenciálními konvertity nebo zpívat chvály na svého guru což ostatně teď, když si ve vězení odpykává svůj díl za zpronevěru a daňový únik, dělá málokdo. Jeho věrní se rozprchli: jedni, zoufalí a osamělí, se vydali hledat nové vůdce; jiní, tak jako Mara, se dali na něco jiného.

Se Sethem Cottonem se setkala poté, co koupil usedlost nedaleko Realtonu a pokřtil ji Maggie’s farm. Už když se tam byla podívat, byla si jistá, že se musí stát jejím domovem. Byla to typická daleská farma z 18. století, obklopená pár akry půdy nahoře na vřesovišti nad údolím. Byla postavená z vápence, s rohy z pískovce a s taškami na střeše. Zapuštěná okna hleděla na sever do údolí a těžký portál na ozdobných sloupech nesl T. J. H. iniciály, prvního majitele, a datum 1765. Kromě Sethovy dílny, boudy na konci zahrady za domem tu přibyl jenom pískovcový přístřešek s břidlicovou střechou. Za plotem zadní zahrádky, asi tak padesát metrů východně od hlavní budovy stála stará stodola, kterou Seth zrovna opravoval, když ho poznala. Rozdělil ji na byt s ateliérem v horním poschodí, kde žil malíř Rick Trelawney se svým synem, a na byt s jednou ložnicí dole. Ten obývala Zoe Hardcereová se svou dcerou. Jejich poslední nájemník Paul měl pokoj v domě.

Stodola sice vevnitř byla moderně zařízená, ale Mara měla radši dům. Jeho přední dveře vedly přímo do prostorného obýváku. Bylo tu čisto a uklizeno a byl zařízený starším a odloženým nábytkem: byla tu napodobenina peršanu, nově očalouněná pohovka z padesátých let a velký stůl se čtyřmi židlemi z bílé borovice, které vlastnoručně vyrobil Seth. Podél stěn byly poházené pohodlné polštáře z pytlů od fazolí.

Na stěně proti kamennému krbu visel veliký gobelín s nějakou čínskou scenerií. Zobrazoval ohromné hory se zasněženými vrcholky ostrými jako jehly, které se zvedaly z borového lesa. Uprostřed se po klikaté cestě namáhavě pohybovala skupinka lidských postaviček. Mara se na něj často dívala. V pokoji nebylo žádné nástropní světlo. Lampy se stínidly nedávaly moc jasné světlo a Mara je doplňovala tlustými červenými svícemi, protože měla ráda stíny, které vrhaly na gobelín i na nabílené kamenné stěny. Nejradši se vždycky schoulila u okna ve starém houpacím křesle, které pro ni Seth opravil. Když tady usrkávala víno a četla si, zřetelně slyšela větrnou zvonkohru zvenku.

Když byla mladší, hltala Kerouaca, Burroughse, Ginsberga, Carlose Castanedu a zbytek téhle party, ale v osmatřiceti jí jejich díla připadala trapně pubertální a její vkus se obracel ke klasikům, na které si vzpomínala z dob na univerzitě. V těch dlouhých viktoriánských románech bylo něco, co odpovídalo izolovanému a klidnému životu na Maggie’s Farm.

Teď měla v úmyslu se usadit s Mlýnem na řece Floss. Ručně balená cigareta z tabáku Old Holborn a sklenice Barsacu se k tomu budou výborně hodit. A možná nějaká hudba. Přešla k hudební skříni, vybrala si Holstovy Planety, stranu se „Saturnem,“

„Uranem“ a „Neptunem,“ a pak se uvelebila v křesle, aby si ve světle svíčky mohla číst. Ostatní byli na demonstraci a na zpáteční cestě se určitě zastaví na pár piv u Černé ovce v Reltonu. Děti spaly nahoře v pokoji pro hosty, takže je nemusí pořád běhat kontrolovat do stodoly. Teď je půl desáté. Může počítat s tím, že bude mít pro sebe přinejmenším dvě hodiny.

Ale nějak se jí nedařilo se soustředit. Šumění venku ustalo a nahradilo ho vytrvalé bubnování kapek z okapů. Přístřešek a stromy chránily Maggie’s Farm před ostrými západními větry. Zvonkohra teď zněla spíš jako varovné zvonění. Něco visí ve vzduchu. Kdyby byla doma Zoe, nepochybně by toho spoustu napovídala psychických energiích asi to bude tím Měsícem.

Mara ze sebe setřásla nervozitu a vrátila se ke čtení: „A tohle je Dorlcoteský mlýn. Musel jsem tu stát na mostě několik minut a dívat se na něj, přestože se na nebi stahovala hrozivá mračna a uz se blížil večer…“ Nebylo to k ničemu: nemohla se do toho ponořit. Elliotovo kouzlo prostě dneska večer nepůsobilo. Mara odložila knihu a soustředila se na hudbu.

Když se nadpozemský sbor blížil ke konci „Neptunu,“ s lomozem se otevřely přední dveře a dovnitř vrazil Paul. Armádní kabát měl ztmavlý vlhkostí a těsné džínsy přilepené k tyčkovitým hmyzím nohám.

Mara se zamračila.

„Jsi tu nějak brzy,“ divila se. „Kde jsou ostatní?“

„To nevím.“ Paul byl celý zadýchaný a třásl se mu hlas.

Svlékl si bundu a pověsil ji na hák zevnitř na dveřích.

„Zpátky jsem běžel přes vřesoviště. Sám.“

„Ale to je víc než osm kilometrů. Něco se děje, Paule? Proč jsi nepočkal na Setha a na ostatní? Mohl jsi s nimi jet zpátky v dodávce.“

„Byly tam nějaké problémy,“ prohlásil Paul. „Ošklivě se to zvrhlo.“ Z balíčku playersek si vytáhl cigaretu a schoval ji v dlaních jako vojáci ve starých válečných filmech. Ruce se mu třásly. Mara si znovu všimla, jak krátké a tlusté má prsty. A nehty okousané až do masa. Ubalila si další cigaretu. Paul začal přecházet po místnosti.

„Co to tam máš?“ zeptala se Mara a vyděšeně ukázala na masité místo pod jeho levým zápěstím.

„Vypadá to jako krev. Musel ses poranit.“

„To nic není.“

Mara se k němu natáhla, ale on rukou uhnul.

„Aspoň mi dovol, abych ti na to něco dala.“

„Povídám ti, že to nic není. Potom si to ošetřím. Zajímá tě, co se stalo?“

Mara věděla, že na něj nemá cenu tlačit.

„Tak si sedni,“ řekla mu. „Hrozně mě znervózňuje, že tady takhle pochoduješ.“

Paul se svalil na polštáře u stěny a dával si pozor, aby na jeho zakrvácenou ruku neviděla.

„Tak co?“ vyptávala se Mara.

„Policie se do nás pustila, to se stalo. Zasraný zmrdi.“

„Proč?“

„Prostě se na nás vrhli, to je všechno. Mě se neptej proč. Já nevím, co se poldům honí v hlavě. Můžu si vzít trošku vína?“

Mara mu nalila sklenici Barsacu. Lokl si a protáhl obličej.

„Promiň,“ zahihňala se. „Zapomněla jsem, že sladké pití nesnášíš. V lednici je nějaké pivo.“

„Super.“ Paul se zvedl na nohy a odešel do kuchyně. Když se vrátil, nesl si plechovku ležáku Carlsberg a ruku měl zalepenou náplastí.

„Co se stalo s ostatními?“ vyptávala se Mara.

„To nevím. Spoustu lidí zavřeli. Poldové prostě vlítli do davu a brali lidi nalevo i napravo. Hodně jich taky bude v nemocnici.“

„Vy jste nebyli pohromadě?“

„Nejdřív jo, úplně vepředu, ale rozdělili jsme se, jakmile ta vřava začala. Mně se podařilo proklouznout kolem polišů a zmizet v průchodu. Pak jsem celou utíkal cestu uličkami a přes vřesoviště až sem. Jsem pořádně vyřízený.“

Když se rozčílil, byl jeho liverpoolský přízvuk ještě výraznější.

„Takže se někomu podařilo utéct?“

„Někomu jo. Ale nevím kolika lidem. Netvrdnul jsem tam a nečekal na ostatní. Tam to bylo každý za sebe, Maro. Naposledy jsem viděl Ricka, jak se snaží dostat na tržiště. Zoe jsem nezahlédl. Vždyť víš, jak je malá. Kurva, to byl masakr. Měli tam všechno kromě vodních děl a gumových kulek. Už jsem nějaké protesty viděl, ale něco takového jsem nečekal. A už vůbec ne tady, v Eastvale.“

„A co Seth?“

„Je mi líto, Maro. Nemám nejmenší představu, co se s ním stalo. Ale nedělej si starosti, všichni budou v pohodě.“

„Jo.“

Mara se odvrátila a zírala z okna. Na tmavém skle postříkaném deštěm viděla svůj vlastní odraz. Vypadalo to, jako by jí na pravém rameni hořel plamen svíčky.

„Třeba se odtamtud dostali,“ dodal Paul. „Možná už jsou na cestě domů.“

Mara přikývla.

„Možná.“

Ale věděla, že z toho budou problémy. Za chvíli tu bude policie, bude to tu prohledávat a zastrašovat je, jako když Sethova bývalá přítelkyně Liz Daleová utekla z cvokárny a na pár dní se u nich schovávala. Tenkrát hledali heroin Liz měla záznam, že ho užívá –, ale pokud se Mara pamatovala, jenom všechno na farmě strašně rozházeli. Takové násilné vniknutí do svého světa snášela s odporem a na další se vůbec netěšila.

Sáhla pro láhev s vínem, ale než si stačila nalít, hlavní dveře se znovu rozletěly.

2

Když Banks sešel dolů, byl tu daleko větší klid než předtím. Richmond pomohl mužům v uniformách odvést všechny zadržené dolů do sklepa, dokud je nebude možné vyslechnout, obvinit a propustit. Eastvaleská stanice neměla dost cel, ale dole byla spousta nevyužitého úložního prostoru.

Už dorazil i seržant Hatchley. S vlasy jako sláma a o hlavu a ramena vyšší než ostatní vypadal jako ragbyový útočník, který se právě zvedl ze střídačky. Opřel se o přepážku, a když mu Richmond vysvětloval, co se stalo, vypadal udiveně a rozhněvaně.

Banks došel až k nim.

„Super tu ještě není?“

„Je na cestě, pane,“ odpověděl mu Richmond.

„Mohl bys všechny svolat, zatímco na něho budeme čekat?“ požádal ho Banks. „Potřeboval bych jim hned říct pár věcí.“

Richmond odešel do společné kanceláře, kde působili Eastvaleští uniformovaní strážníci a shromáždil sem všechny, které se mu podařilo sehnat. Muži i ženy posedávali po stolech nebo se opírali o přepážky a čekali na rozkazy. Na některých z nich byly pořád vidět známky nedávného boje: modřina na tváři, roztržená uniforma, monokl, ucho jako květák.

„Ví někdo přesně, kolik přesně jich máme ve vazbě?“ zeptal se Banks nejdřív.

„Třicet šest, pane,“ odpověděl mu konstábl s natrženým rtem a chybějícím horním knoflíkem od blůzy. „A deset dalších je prý v nemocnici.“

„Nějaká vážná zranění?“

„Ne, pane. Tedy kromě konstábla Gilla.“

„Dobrá, takže jestli jich na demonstraci bylo okolo stovky, máme šanci padesát na padesát, že jsme našeho vraha už chytili. Nejdřív chci, abyste každého prohledali, sejmuli mu otisky a zjistili, jestli na sobě nemá stopy Gillovy krve. Konstáble Reynoldsi, děláte spojku s nemocnicí?“

„Ano, pane.“

„Tam platí stejný postup. Poproste doktora, aby kontroloval, jestli na sobě pacienti nemají krev. Pak musíme najít vražednou zbraň. To jediné, co zatím víme, je, že policejní konstábl Gill byl proboden. Nevíme, jakým nožem, takže je podezřelé všechno, co má ostří, od kuchyňského nože až po dýky. Jede sem posila z Yorku, ale chtěl bych, aby někdo z vás začal prohledávat ulici hned teď, a to znamená podívat se i do kanálů. Zatím všechno jasné?“

Někdo zamumlal „Ano, pane,“ a ostatní přikývli.

„Výborně. Teď se dostáváme k té těžší práci. Potřebujeme seznam jmen: všechny, které tu máme, i všechny ostatní, jejichž jména z nich dokážeme dostat. Pamatujte si, že nám asi šedesát lidí uniklo a že musíme zjistit, kdo to je. Pokud si někdo z vás vzpomene na nějakou známou tvář, kterou nemáme tady ani v nemocnici, poznamenejte si to. Neočekávám, že by vyslýchaní chtěli prozradit své kamarády, ale trošku na ně přitlačte, udělejte, co budete moct. Všímejte si všeho, co jim třeba uklouzne. Použijte všecky možné triky. Chceme taky vědět, kdo to zorganizoval a jaké akční skupiny se demonstrace účastnily.

Chci mít výpověď od každého, i kdyby nám neměl vůbec co říct. Budeme muset výslechy rozdělit, tak se pořádně snažte. Soustřeďte se na vraždu; ptejte se na každého, u koho někdo viděl nůž. Zjistěte, jestli v celách nemáme nějaké výtržníky, kteří už mají záznam; projděte jejich složky a uvidíme, na co tam přijdete. Pokud budete mít pocit, že někdo lže nebo se vyhýbá odpovědi, pak na něj pořádně zatlačte; k výpovědi připojte poznámku o svých výhradách. Uvědomuji si, že to bude hromada papírování, ale není možné se tomu vyhnout. Nějaké dotazy?“

Nikdo ani nehlesl.

„Fajn. Ještě poslední věc: chceme výpovědi i od všech svědků, nejen od demonstrujících. Někdo se na to musel dívat z těch bytů s okny do ulice. Obejděte je. Zjistěte, jestli někdo něco neviděl. A zapněte vlastní mozek. Určitě bude nějaké oficiální vyšetřování, proč k tomu vlastně ke všemu došlo, proto vy všichni, kdo jste tam byli, můžete učinit výpověď hned, dokud máte události čerstvě v paměti. Byl bych rád, kdyby měl superintendant Gristhorpe záznamy všech výpovědí hned zítra ráno.“

Banks se podíval na hodinky: „Teď je půl desáté. Radši se do toho pustíme. Nezapomněl jsem na něco?“

Několik strážníků zavrtělo hlavou; ostatní stáli a mlčeli. Nakonec jedna policistka zvedla ruku.

„Co máme dělat se zadrženými, pane, když budeme mít všechna prohlášení?“

„Řiďte se běžným postupem,“ odpověděl Banks. „Jestliže nebudete mít nějaký důvod se domnívat, že jsou nějak zapletení do smrti policejního konstábla Gilla, pak je prostě obviňte a nechte je jít. Budou co nejdříve předvoláni k soudu. Je to všechno?“ odmlčel se, ale nikdo nic neříkal. „Dobrá. Tak odchod. O všech stopách chci vědět hned, jak se objeví. S trochou štěstí bychom to mohli mít ráno vyřešené. A mohl by někdo přivést nějaké zadržené nahoru? Až super dorazí, budeme tam vyslýchat tři.“ Obrátil se k Richmondovi. „Mohl by sis sednout k počítači, Phile? Budeme muset prověřit spoustu záznamů.“

„Super už dorazil, pane,“ policejní konstábl Telford ukázal ke dveřím, na které měl Banks zakrytý výhled.

Superintendant Gristhorpe, rozložitý skoro šedesátiletý muž s hustými šedivými vlasy a huňatým obočím, s červeným obličejem zjizveným od neštovic a ježatým knírem, došel ke schodům, kde stála trojice mužů z CID. V jeho očích, většinou nevinných jako oči dítěte, se zračil zájem, ale z jeho osobnosti se šířilo fluidum klidu a neuspěchaného zdravého úsudku.

„Už to víte?“ zeptal se ho Banks.

„Jo,“ opáčil Gristhorpe. „Neznám všechny podrobnosti, ale už jsem toho slyšel dost. Pojďme nahoru a můžete mi to vysvětlit u hrnku kafe.“ Jemně položil Banksovi ruku na rameno.

Banks se obrátil k seržantu Hatchleymu. „Můžete klidně začít s výslechy,“ pobídl ho. „Za chviličku, jakmile do toho superintendanta zasvětím, vám s tím pomůžeme.“

Pak se čtyři detektivové vydali do schodů a konstábl Telford za nimi vedl několik mokrých a vyděšených demonstrantů.

3

„Zoe! Díky Bohu, že jsi v pořádku!“

Paul a Mara zírali na drobnou postavu v lesklé červené větrovce. Zrzavé vlasy měla přilepené k hlavě, takže bylo vidět, že jsou u kořínků tmavé. Déšť smáčel i slaměnou rohož hned za dveřmi. Stáhla si bundu, pověsila ji vedle Paulovy a šla je oba obejmout.

„Už jsi jí řekl, co se stalo?“ zeptala se Paula.

„Jo.“

Zoe se obrátila k Maře.

„A co Luna?“

„Bez problémů. Usnula, když veverčák Oříšek začal lechtat pana Browna kopřivou.“

Zoeina tvář sebou škubla v kratičkém úsměvu. Přešla ke knihovně.

„Házela jsem si ráno I Ťing,“ sdělila jim, „a vyšlo mi Konflikt. Měla jsem tušit, co se stane.“ Otevřela knihu a četla jim text: „Konflikt. Upřímnému se do cesty stavějí překážky. Obezřetné zastavení vpůli cesty znamená štěstí. Dojít až na konec znamená neštěstí. Je dobré potkat velikého muže. Není dobré překročit velikou řeku.“

„Nesmíš to brát tak doslova,“ namítla Mara. „V tom je ta potíž. Neřeklo ti to, co se stane ani jak k tomu dojde.“

I když ji samotnou I Ťing i tarotové karty zajímaly, měla Mara často pocit, že Zoe zachází příliš daleko.

„Mně to je docela jasné. Měla jsem vědět, že k něčemu takovému dojde: Dojít až na konec znamená neštěstí. Moc konkrétnější už to být nemůže.“

„A co kdybys to věděla!“ popichoval Paul. „Stejně bys to nemohla odvolat. Stejně bys tam šla. Nakonec by to dopadlo stejně.“

„Jo,“ bručela Zoe, „ale mohla jsem na to být připravená.“

„A jak?“ vyptávala se Mara. „Chceš říct, že bys tam vzala nějakou zbraň?“

Zoe vzdychla.

„Já nevím. Prostě jsem na to měla být připravená.“

„Teď se to lehce říká,“ prohlásil Paul. „ve skutečnosti ale nikdo neměl sebemenší tušení, že by se ta demoška mohla takhle zvrhnout, a neexistuje ani jediná zatracená věc, co se s tím dala dělat, jakmile se to stalo. Byla do toho zapojená spousta lidí, Zoe, a kdyby si všichni ráno házeli I Ting, všichni by dostali odlišné odpovědi. Podle mého je to jenom spousta keců.“

„Sedni si,“ řekla Mara. „Vem si skleničku vína. Neviděla jsi, co se stalo s ostatními?“

„Nejsem si jistá.“

Zoe se posadila se zkříženýma nohama na koberec a vzala si Paulovu skleničku.

„Myslím, že Ricka zabásli. Viděla jsem ho, jak se na kraji pere s nějakým policistou.“

„A Seth?“

„Já nevím. Moc dobře jsem neviděla,“ usmála se Zoe smutně. „Většina lidí byla větší než já. To jediné, co jsem viděla, byla ramena a krky. Tak se mi podařilo zmizet: protože jsem tak malá. A díky dešti. Nějaký polda mě popadl za bundu, ale protože byla mokrá, ruka mu sklouzla. Jsem Ryba, kluzká ryba.“ Odmlčela se a napila se Barsacu. „Co bude s těmi, které chytili, Maro?“

Mara pokrčila rameny.

„Řekla bych, že je obviní a nechají je jít. Tak to většinou chodí. A soud se pak rozhodne, jestli jim dá pokutu nebo je pošle do vězení. Většinou jenom dostanou pokutu nebo je s výstrahou nechají běžet.“

Mara si přála, aby si byla tak jistá, jak to znělo. Její nervozita neměla nic společného se věštbou, kterou Zoe vyčetla z I Ťing, ale prorocká slova ji jenom posílila a dodala jejímu neklidu hlubší rozměr věrohodnosti: „Dojít až na konec znamená neštěstí. Je dobré potkat velikého muže.“ Kdo je ten velký muž?

„Neměl bych něco udělat?“ napadlo Paula.

„A co jako?“

„Dojít na policejní stanici a zjistit, co se děje. A pokusit se je dostat ven.“

Mara zavrtěla hlavou.

„Jestli to zkusíme, s největší pravděpodobností nás seberou za bránění spravedlnosti nebo něco podobného.“

„Já si jenom kurva připadám tak bezmocný a tak zbytečný, když sakra nemůžu vůbec nic dělat.“

Paul zaťal pěsti a Mara si mohla přečíst slova vytetovaná kostrbatým písmem hned pod záprstními klouby. Namísto celkem obvyklé kombinace Láska Nenávist s LOVE na jedné a HATE na druhé ruce měl Paul HATE na obou rukou. Když viděla ta nemotorně vytetovaná velká písmena, připomnělo to Maře, jak tvrdý a divoký byl v minulosti Paulův život a jak velice se změnil od té doby, co ho na začátku minulé zimy našli cestou na trh lidových řemesel ve Wensleydale, jak spí pod širákem.

„Kdybychom měli telefon, mohli bychom aspoň zavolat do nemocnice,“ prohlásila Zoe. „Možná by někdo měl dojít do Reltonu a přece jenom to udělat.“

„Já tam dojdu,“ nabídla se Mara. „Vy dva toho dneska máte za sebou až dost. A pohyb mi navíc prospěje.“

Než se někdo jiný mohl nabídnout, už byla na nohou. Do Reltonu, vesnice na příkrém jižním svahu Swainsdale, to byl kilometr a půl a mohla by to být příjemná procházka. Mara se podívala z okna. Pořád ještě mírně mrholilo. Vytáhla ze skříně žlutou cyklistickou pláštěnku a nepromokavý klobouk stejné barvy a otevřela dveře. Než vyšla ven, byl už Paul na cestě k lednici pro další pivo a Zoe se natahovala pro své tarotové karty.

Zoe občas Maře dělala starosti. Ne že by nebyla dobrá máma, ale někdy jí připadala trochu nedbalá. Jasně že se zeptala na Lunu, ale nenapadlo ji, aby šla dovnitř a podívala se, jestli jí něco neschází. Místo toho se hned obrátila ke svým okultním pomůckám. Mara obě děti milovala: čtyřletou Lunu a pětiletého Juliana. Dokonce i Paul, kterému bylo jen trošku přes dvacet, jí někdy nejvíc ze všeho připadal jako vlastní syn. Uvědomovala si, že k nim má hodně blízko, protože nemá vlastní děti. Spousta jejích kamarádek ze školy nejspíš má děti už v Paulově věku. To je ale ironie, napadlo ji, zatímco mířila k cestě, neplodná matka celé země!

Déšť byl tak slabý, že ani nestálo za to se před ním schovávat, ale zvyšoval chlad, který se beztak vznášel v březnovém vzduchu. Mara byla vděčná za svetr, který měla pod pláštěnkou. Rovný úzký úvoz, jímž se vydala, byl součástí staré římské cesty, která vedla úhlopříčně přes vřesoviště nad údolím až do Fortfordu. Byl tak dost široký pro jejich dodávku, po obou stranách ho lemovaly zdi poskládané z kamenů a povrch měl pokrytý štěrkem a malými kamínky, které jí vrzaly pod nohama. Dole pod svahem viděla Mara světla Reltonu. Za zády jí v okně svítila svíčka a Maggie’s Farm vypadala jako archa na temném moři.

Ruce si otvory v pláštěnce prostrčila do kapes manšestráků, rázovala po cestě a představovala si, že je starověký Říman. Za mraky dokázala rozeznat perleťový třpyt půlměsíce.

Vznešené ticho kolem ní zdůrazňovaly drobné zvuky kutálející se kamínky, rytmické křupání štěrku, šustění manšestráků o pláštěnku a Mara cítila napětí ve svém slabším levém koleni stejně jako vždycky, když šla z kopce. Obrátila tvář vzhůru, nechala déšť dopadat na svá zavřená oční víčka a vdechovala vůni mokrého psa, která se vznášela ve vzduchu. Když zase otevřela oči, viděla proti šedé obloze masiv vzdálených skal.

Na konci úvozu Mara vstoupila do Reltonu. Přechod ze štěrku na hladký asfalt Morsett Lane jí nejdřív připadal divný. Všechny obchody ve vsi byly zavřené. Za zataženými závěsy blikaly televizní přijímače.

Mara jenom pro jistotu nakoukla k Černé ovci, ale Seth ani Rick tam nebyli. V rohu útulné hospody praskal v krbu oheň, ale jinak tu bylo poloprázdno. Majitel Larry Grafton se na ni usmál a řekl jí ahoj. Stejně jako většina místních nakonec nové usedlíky z Maggie’s Farm přijal. Jednou se Maře svěřil, že aspoň nejsou jako ti londýnští yuppies, kteří v poslední době skupují všechny volné nemovitosti v Dalesu.

„Dáš si něco?“ volal na ni Grafton.

„Ne. Dík,“ odmítla Mara. „Hledám Setha. Neviděl jsi ho, že ne?“

Dva starší muži zvedli hlavy od svého domina a trojice mladých zemědělských dělníků přerušila svou hádku o dotacích a všichni pohlédli na Maru se slabým výrazem zvědavosti ve tvářích.

„Ne, děvče,“ odpověděl Grafton. „Nebyli tady od oběda. Povídali, že jdou tam na tu demonstraci v Eastvale.“

Mara přikývla.

„To je pravda. Došlo tam k nějakým problémům a ještě se nevrátili. Jenom jsem chtěla vědět –“

„Takže to je pravda?“ vyptával se jeden ze zemědělských dělníků. „Tommy Exton se tu stavil tak před půl hodinou a povídal, že na Market Street došlo k nějaké bitce.“

Mara mu řekla to málo, co sama věděla, a on zavrtěl hlavou.

„Nevyplácí se plést se do takových věcí. Nejlepší je nechat to být,“ prohlásil a vrátil se ke své pintě.

Mara odešla od Černé ovce a zamířila k veřejné telefonní budce na Morsett Lane. Nevěděla, proč si na farmu nenechali zavést telefon. Seth jednou prohlásil, že takovou věc nechce mít v domě, ale nikdy jí nevysvětlil proč. Pokaždé, když si potřeboval zatelefonovat, došel si do vesnice a ani jednou si nestěžoval. Na venkově jste si aspoň mohli být téměř jistí, že telefony nerozmlátili vandalové.

Hovor vzala recepční v Eastvaleské obecní nemocnici a zeptala se, co si přeje. Mara jí vysvětlila, že by chtěla něco vědět o svém příteli, který se nevrátil domů z demonstrace.

Recepční řekla: „Počkejte chviličku,“ a pak to v telefonu párkrát škytlo a zachraptělo.

Nakonec se ozval nějaký mužský hlas: „Co pro vás můžu udělat, slečno?“

„Potřebovala bych vědět, jestli nemáte pacienta jménem Seth Cotton nebo Rick Trelawney.“

„Kdo volá?“

„Já… raději bych to neuváděla,“ odpověděla Mara, která se najednou vylekala, že když prozradí své jméno, přivolá na sebe potíže.

„Jste příbuzná?“

„Jsem přítelkyně. Velice blízká přítelkyně.“

„Chápu. Tedy, slečno, obávám se, že vám nebudu moci sdělit žádné informace, pokud se neidentifikujete.“

„Hele,“ vyhrkla najednou vztekle Mara, „tohle je celé pitomost. Přece po vás nechci, abyste porušil zákon o státním tajemství. Jenom mě zajímá, jestli tam jsou mí přátelé, a pokud, ano, jak vážně jsou zranění. A kdo vůbec jste?“

„Konstábl Parker, slečno. Pokud máte nějaké stížnosti, bude lepší, když je proberete s vrchním inspektorem Banksem z eastvaleské pobočky CID.“

„Vrchní inspektor Banks? CID?“ opakovala Mara pomalu.

To jméno si pamatovala. Byl to jeden z těch, kteří farmu navštívili minule, když tam byla Liz.

„Proč? Tomu nerozumím. Co se děje? Chci jenom vědět, jestli jsou mí přátelé zranění.“

„Promiňte, slečno. Mám své rozkazy. Povězte mi své jméno a uvidíme, co se dá dělat.“

Mara zavěsila. Něco bylo úplně špatně. Už tak natropila dost škody, když se zmínila o Sethovi a o Rickovi. Policie si určitě u jejich jmen udělá poznámku a zatlačí na ně ještě víc než na ty ostatní. Nemůže nic jiného než čekat a dělat si starosti. Zamračeně otevřela dveře a znovu vyšla do deště.

4

„Připadám si jako zadřenej motor, nemám žádnej volant,“ zpíval Blind Willie McTell.

„Vím přesně, jak to myslíš, kámo,“ mumlal si Banks a nalil si panáka jednodruhové sladové whisky Laproaig, což byl požitek, který si ne vždy mohl dovolit. Byly skoro dvě hodiny ráno a výslechy zatím nepřinesly žádný výsledek. Unavený Banks je přenechal ostatním a šel se domů na pár hodin prospat. Cítil, že si to zaslouží. Oni nemuseli strávit ráno u soudu, odpoledne zbytečným pátráním po ukradeném traktoru a večer posloucháním Ctihodné Honorie, která teď už nepochybně spí spánkem spravedlivých, než ráno, ke své nesmírné úlevě, zamíří zpátky na jih.

Banks si natáhl nohy, zapálil si cigaretu a zahříval sklenici v dlani. Znenadání se ozval zvonek. Skokem byl na nohou, zaklel a trochou drahocenné skotské si polil košili. Zatímco kráčel do předsíně a na pár centimetrů otevíral dveře zajištěné řetízkem, otíral si ji hřbetem ruky.

Byla to Jenny Fullerová, psycholožka, se kterou spolupracoval na svém prvním případu tady v Eastvale. A musel přiznat, že nejen to; vzájemně se přitahovali. Samozřejmě z toho nic nebylo a z Jenny se dokonce stala Sandřina výborná kamarádka. Všichni tři si společně často někam vyráželi. Ale ta nenaplněná přitažlivost tu byla dál. Takové věci zřejmě nezmizí tak snadno, jako se objeví.

„Jenny?“ vyhákl řetízek a otevřel dveře víc.

„Já vím. Jsou dvě hodiny ráno a ty bys rád věděl, co dělám u tvých dveří.“

„Něco takového. Počítám, že to asi nebude mým neodolatelným šarmem?“

Jenny se usmála. Vrásky smíchu okolo jejích zelených očí se zavlnily. Ale její smích byl nucený a neměl dlouhého trvání.

„O co jde?“ zeptal se Banks.

„O Dennise Osmonda.“

„Kdo to je?“

„Přítel. Dostal se do průšvihu.“

„Chodíš s ním?“

„Jo, chodím,“ zarděla se Jenny. „Nebo mám raději říct galán? Milenec? Partner? Podívej, můžu jít dál? Tady venku je zima a prší.“

Banks ustoupil stranou.

„No samozřejmě. Promiň. Dáš si něco k pití?“

„Dám, jestli ti to nevadí.“ Jenny vešla do předního pokoje, odložila si zelený hedvábný šátek a zatřásla zrzavými vlasy. Trubka kvílela a Sara Martinova zpívala Death Sting Me Blues.

„Co se stalo s operou?“ vyptávala se Jenny.

Banks jí nalil panáka Laproaig.

„Na světě je spousta různé hudby,“ prohlásil. „Chtěl bych z ní slyšet co nejvíc, než zaklepu bačkorama.“

„To znamená i heavymetal a střední proud?“

Banks se zachmuřil.

„Dennis Osmond. Co je s ním?“

„Nejsme dneska trošičku nedůtkliví?“ Jenny obrátila oči ke stropu a ztišila hlas. „Mimochodem, doufám, že jsem nevzbudila Sandru nebo děti?“

Banks jí vysvětlil jejich nepřítomnost.

„Bylo to trošku náhlé,“ dodal, aby vyplnil ticho, které následovalo, a které mu připadalo trochu hustší, než by bylo na místě. Jenny mu projevila svou soustrast a zavrtěla se na pohovce. Zhluboka se nadechla. „Dennise zavřeli během té dnešní demonstrace. Na policejní stanici se mu podařilo dostat se k telefonu a zavolal mi. Ještě se nevrátil. Zrovna jsem tam byla a muž na přepážce mi řekl, že jsi odešel. O zadržených mi vůbec nic neřekli. Co se děje?“

„Kam se nevrátil? Vy spolu bydlíte?“

Jenny ztvrdl pohled a zavrtal se do něj jako dva smaragdové lasery.

„Po tom ti sakra nic není.“

Znovu upila trochu skotské.

„A mimochodem spolu nebydlíme. Měl se u mě zastavit, aby mi pověděl o té demonstraci. Už před mnoha hodinami mělo být po všem.“

„Tys tam nebyla?“

„To je výslech?“

„Ne. Jenom se ptám.“

„Jsem přesvědčená o správnosti té věci takže jsem proti jaderné elektrárně a americké raketové základně –, ale nevidím žádný smysl v tom, abych stála v dešti před Eastvaleským komunitním centrem.“

„Rozumím,“ Banks se usmál. „To byl ale hnusný večer.“

„Tvůj cynismus je zbytečný. Měla jsem práci.“

„Vevnitř taky bylo hnusně.“

Jenny zdvihla obočí.

„Ctihodná Honorie?“

„Jasně.“

„Tys tam byl?“

„Měl jsem tu pochybnou čest. Povinnost.“

„Ty chudáčku. Asi by to stálo za monokl, aby ses odtamtud dostal.“

„Chápu to tak, že nic nevíš?“

„Co nevím?“

„Na té malé poklidné demonstraci dneska zabili nějakého policistu. Nebyl místní, ale přesto je to jeden z nás.“

„Takže proto je Dennis pořád ještě na stanici?“

„Ano. Pořád ještě účastníky vyslýcháme. Dennise Osmonda jsem neviděl. Dokonce jsem o něm nikdy ani neslyšel. Ale nepropustí ho, dokud nebudou mít jeho výpověď, a veřejnosti zatím nedáváme žádné informace. Neznamená to, že by byl z něčeho podezřelý, jenom že ho ještě nevyslechli.“

„A pak?“

„Pak ho propustí. Jestli je všechno v pořádku, ještě vám zbude kousek noci.“

Jenny na chviličku sklonila hlavu a pak ho znovu provrtala pohledem.

„Ty jsi pěkný mizera,“ řekla. „Nemám ráda, když si mě takhle dobíráš.“

„Co po mně chceš?“ zeptal se Banks. „Proč jsi sem přišla?“

„Já… prostě jsem chtěla zjistit, co se stalo.“

„Jsi si jistá, že se mu nesnažíš sehnat protekci?“

Jenny vzdychla.

„Alane, jsme přece kamarádi?“

Banks přikývl.

„No,“ pokračovala, „já vím, že jsi pořád policista, ale jestli nevíš, kde končí tvá práce a kde začíná přátelství… Musím pokračovat?“ Banks si podrbal ježatou bradu.

„Ne. Promiň. Byla to těžká noc. Ale pořád jsi mi neodpověděla na otázku.“

„Jenom jsem doufala, že se dozvím, co se mu stalo, a nic víc. Měla jsem pocit, že jestli se ještě chvilku budu zdržovat na stanici, nechají si tam kvůli výslechu i mě. O tom zabití jsem nevěděla. Počítám, že to mění situaci?“

„Jasně že mění. Znamená to, že máme na svobodě vraha policisty. Jsem si jistý, že to s Dennisem nemá nic společného, ale musí odpovědět na stejné otázky jako všichni ostatní. Nedokážu ti přesně říct, jak dlouho to bude trvat. Aspoň víš, že není v nemocnici. Spousta lidí tam je.“

„Nemůžu tomu věřit, Alane. Dokázala bych pochopit, že někomu povolí nervy a dojde na pěsti, ale ne zabití. Co se stalo?“

„Byl probodnutý. Bylo to úmyslné; to se nedá popřít.“

Jenny potřásla hlavou.

„Je mi líto, že ti nemůžu pomoct víc,“ omlouval se Banks. „Jak Dennis souvisí s tou demonstrací?“

„Byl jedním z organizátorů, společně se Studentskou unií a těmi lidmi z Maggie’s Farm.“

„To je ten dům u Reltonu?“

„Přesně tak. Ještě se v tom angažovalo místní sdružení žen.“

„WEEF? Dorothy Wycombeová?“

Jenny přikývla. Banks se s eastvaleským Sdružením žen za svobodu a emancipaci a konkrétně s Dorothy Wycombeovou střetl už dřív, a když si uvědomil, že by se to mohlo opakovat, měl pocit, že se topí.

„Pořád tomu nemůžu uvěřit,“ pokračovala Jenny. „Dennis mi pořád dokola opakoval, že to poslední, o co stojí, by bylo násilné střetnutí.“

„Počítám, že o to nestál nikdo, ale takové akce se mohou vymknout z ruky. Podívej, proč se nevrátíš domů? Určitě brzy dorazí. Nikdo s ním nebude špatně zacházet. I když se stane něco takového, nezměníme se najednou v zaslepené násilníky.“

„Ty možná ne,“ opáčila Jenny. „Ale slyšela jsem, jak držíte spolu.“

„Neměj strach.“

Jenny dopila.

„Tak dobře. Vidím, že se mě snažíš zbavit.“

„Ale vůbec ne. Jestli chceš, dej si ještě skotskou.“

Jenny zaváhala.

„Ne,“ řekla nakonec. „Jenom jsem tě škádlila. Máš pravdu. Už je pozdě. Radši se vrátím domů.“

Vzala si šátek.

„Ale byla dobrá. Ta skotská. Má tak plnou chuť, že by se dala kousat.“

Banks ji vyprovodil ke dveřím.

„Kdyby byly nějaké potíže,“ nabídl, „tak mi dej vědět. A taky by se mi hodila tvá pomoc. Vypadá to, že něco víš o tom, co se dělo v zákulisí.“

Jenny přikývla a utáhla si šátek.

„Možná bys mohla přijít na večeři,“ navrhl Banks najednou. „Okusit mou gurmánskou kuchyni?“

Jenny se usmála a zavrtěla hlavou.

„Myslím, že ne.“

„A proč ne? Není to tak špatné. Přinejmenším –“

„No, jenom… nebylo by to správné, když je teď Sandra pryč. Sousedi…“

„Tak fajn. Někam si zajdeme. Vyhovoval by ti třeba Košatý dub v Lyndgarthu?“

„Naprosto,“ souhlasila Jenny. „Zavolej mi.“

„Zavolám.“

Letmo ho políbila na tvář a on pak sledoval, jak jde po cestičce a nasedá do svého vozu. Zamávali si, když odjížděla, a on pak zabouchl dveře před vlhkou a mrazivou nocí. Vzal ze stolu láhev skotské a vytáhl korkovou zátku. Pak se na okamžik zamyslel, zasunul ji zpátky a odešel nahoru do postele.

Tři

1

Zabitý policista na vražedné demonstraci v Dalesu, křičely ráno do světa titulky bulváru. Banks se na ně nad kávou a s cigaretou ve své kanceláři letmo podíval a napadlo ho, proč to reportér nedotáhl až do konce a nenapsal místo policista třeba fízl.

Odložil noviny stranou a přešel k oknu. Tržiště působilo v šedém březnovém světle bezútěšně a opuštěně a Banks si představil, že cítí, jak se ve vzduchu vznáší atmosféra zděšení jako po náletu. Nakupující se šourali kolem s hluboko skloněnými hlavami a cestou se potají dívali k místu demonstrace, jako kdyby čekali, že uvidí ozbrojené jednotky v plynových maskách a oblaka slzného plynu. North Market Street byla pořád uzavřena páskou. Čtyři strážníci, které jim poslali z Yorku, dorazili asi ve čtyři hodiny ráno a pomohli místním mužům prohledat celou oblast, ale žádnou vražednou zbraň nenašli. Teď to zkoušeli znovu v té troše denního světla.

Banks pohlédl na kalendář na stěně. Bylo 17. března, svatého Patricka. Fotografie zobrazovala zříceniny opatství Panny Marie v Yorku. Podle slunečních paprsků a spokojených turistů soudil, že ji dělali nejspíš v červenci. Ale skutečného 17. března jeho olejový radiátor kašlal a škytal, jak se snažil ze vzduchu zahnat chlad.

Znovu se vrátil k novinám. Zprávy se podstatně rozcházely. Podle levicového tisku policie brutálně napadla pokojné shromáždění, které ji nijak nevyprovokovalo; pravicové noviny ovšem trvaly na tom, že dav neukázněných demonstrantů vyprovokoval policii k odvetě tím, že házel lahve a kameny. Podle údajů umírněných novin nikdo přesně neví, k čemu vlastně došlo, ale celá záležitost prý je nanejvýš nešťastná a hodná politování.

V půl deváté si Bankse zavolal superintendant Gristhorpe, který byl většinu noci vzhůru, vyslýchal demonstranty a dohlížel na pátrání. Banks típl cigaretu super kouření neschvaloval a vešel do jeho kanceláře obložené knihami. Zastíněná lampa na Gristhorpeově ohromném teakovém stole vrhala teplou záři na vysokou hromadu výpovědí.

„Mluvil jsem se zástupcem vrchního konstábla,“ prohlásil Gristhorpe. „Volal do Londýna a prý sem dnes ráno někoho poslali. Já mám zajistit předběžné vyšetření demonstrace pro policejní inspekci.“

Protřel si oči. „Bezpochyby mě někdo obviní, že jsem zaujatý a že chci celou věc zamést pod koberec. Přejí si však, aby bylo vidět, že jednáme rychle.“

„A co má dělat ten muž, kterého sem pošlou?“ vyptával se Banks.

„Má se postarat o vyšetření vraždy. Ty, spolu s Hatchleym a Richmondem, budeš pracovat s ním.“

„Nevíš, kdo to je?“

Gristhorpe hledal na stole nějaký kousek papíru. „Jo… moment… Je to superintendant Burgess.

Byl přidělený k útvaru, který se zabývá politicky citlivými zločiny. Není to úplně zvláštní oddělení, ale ani obyčejná CID. Nejsem si ani jistý, jestli smíme vědět, co je vlastně zač. Zřejmě něco jako likvidátor politických potíží.“

„Není to superintendant Richard Burgess?“ zeptal se Banks.

„Ano. Proč? Znáš ho?“

„Zatraceně!“

„Nějak jsi zbledl, Alane. Co se děje?“

„Jo, znám ho,“ prohlásil Banks. „Ne moc dobře, ale párkrát jsem s ním v Londýně dělal. Je asi mého věku, ale vždycky byl o krok napřed.“

„Ambiciózní?“

„Strašně. Ale to, co mi dělá starosti, nejsou jeho ambice,“ navázal Banks. „Je ještě víc napravo než… No, někoho prostě jmenuj, a Burgess bude ještě víc napravo.“

„No a je dobrý?“

„Má výsledky.“

„A není to snad to, co potřebujeme?“

„Asi jo. Ale zatraceně špatně se s ním pracuje.“

„Jak to?“

„No, nenechá si koukat do karet. Nedovolí, aby levá ruka věděla, co dělá pravá. Zjednodušuje si to. Mohl by někomu ublížit.“

„Mluvíš o něm tak, jako by levou ruku ani neměl,“ poznamenal Gristhorpe.

Banks se zasmál. „Říkali jsme mu sviňák Burgess.“

„A proč?“

„To uvidíš. Ale můžu tě ujistit, že to nemá nic společného s jeho pohlavním životem. I když na módních večírcích prý měl pověst velice aktivního hřebce.“

„Na tom teď nezáleží,“ zarazil ho Gristhorpe, „Měl by tu být kolem poledne. Jede vlakem Intercity do Yorku. Tam se na přestup dlouho čeká, takže tam pošlu Craiga. Vyzvedne ho na nádraží.“

„Ten to tedy vyhrál.“

Gristhorpe se zamračil. Banks si všiml váčků pod jeho očima.

„Tak jo, nějak si s tím poradíme. Kdyby superintendant Burgess porušil pravidla, nebudu daleko. Přece jenom jsme tady doma my. A mimochodem, Honorie Winstanleyová sem před odjezdem volala tedy aspoň jeden z jejích průvodců. Povídal, že je všechno v pořádku, omlouval se své včerejší příkré chování a děkoval ti, že sis se vším tak hladce poradil.“

„Zázraky se dějí.“

„Zamluvili jsme Burgessovi pokoj v Zámeckém hotelu na York Road. Sice to tam není tak luxusní nebo drahé jako Rive view, ale Burgess nakonec není poslanec, co říkáš?“

Banks přikývl: „A co kancelář?“

„Prozatím ho dáme do vyšetřovací místnosti. Aspoň je tam stůl a židle.“

„Nejspíš si bude stěžovat. Lidé jako Burgess se rádi předvádějí kancelářemi a tituly.“

„Jen ať si stěžuje,“ prohlásil Gristhorpe a mávl rukou kolem sebe. „Tuhle místnost nedostane.“

„Je něco nového v nemocnici?“

„Nic vážného. Většinu zraněných poslali domů. Susan Gayová bude do konce týdně na nemocenské.“

„Když jsi procházel výpovědi,“ zeptal se Banks, „nenarazil jsi na něco, co by se týkalo chlapíka jménem Dennis Osmond?“

„To jméno mi něco říká. Mrknu se.“ Gristhorpe listoval hromadou složek. „Jo, je to tak. Vyslýchal jsem ho sám. Jako jednoho z posledních. Proč?“

Banks mu vyprávěl o Jennyině návštěvě.

„Zaznamenal jsem jeho výpověď a poslal jsem ho domů.“ Gristhorpe se začetl do papíru před sebou. „To je celý on. Takový mladý vztekloun. Vyhrožoval, že proti policii vznese žalobu a zahájí vlastní šetření. Ale nic neviděl. Nebo to aspoň nechce přiznat. Podle záznamů je členem CND a podílí se na aktivitách místní protijaderné skupiny. A pak taky Amnesty International a dobře víš, co si o nich dneska paní Thatcherová myslí. Má také spojení na nejrůznější další skupiny včetně Socialistické internacionály. Podle všeho s ním superintendant Burgess určitě bude chtít mluvit.“

„Hmmm.“

Bankse by zajímalo, jak tohle ponese Jenny. Protože znal jak ji, tak Burgesse, mohl by zaručit, že na sebe narazí, až budou jiskry lítat.

„Bylo ve výpovědích něco?“

„Nikdo to bodnutí neviděl. Tři lidé říkali, že mají pocit, že během strkanic zahlédli na zemi nůž. Asi ho museli kopat sem a tam. Nic, co jsem se zatím dozvěděl, nevneslo do chaosu nějaký řád. A slabé světlo tomu také moc nepomohlo. Vždyť víš, jak špatně je ta ulice osvětlená. Dorothy Wycombeová nás kvůli tomu otravuje už celé týdny. Pořád ji odkazuji na městské zastupitelstvo, ale není to nic platné. Tvrdí, že to je hotová pozvánka pro násilníky, obzvlášť vedle těch neosvětlených zadních uliček, ale městská rada tvrdí, že plynové lampy jsou dobré lákadlo pro turisty. Konstábla Gilla každopádně našli hned dole na schodech komunitního centra, jestli to tedy k něčemu bude. Možná bychom se mohli někam dostat, kdybychom zjistili jména lidí v přední řadě.“

Banks na to navázal tím, co se od Jenny dozvěděl o ostatních organizátorech.

„Ještě se na tom podílela skupina Církev za mír,“ doplnil ho Gristhorpe. „Slyšel jsem dobře, že jsi mluvil o Maggie’s Farm, tom místě kousek od Reltonu?“

Banks přikývl.

„Neměli jsme s nimi nějaké problémy asi tak před rokem?“

„Jo,“ potvrdil Banks. „Ale byla to bouře v šálku čaje. Mně připadali jako docela neškodná partička.“

„O co šlo? Drogová razie?“

„Správně. Ale na nic jsme nepřišli. Pokud tam něco měli, museli být dost předvídaví, aby to včas schovali. Šli jsme tam na základě tipu nějakých sociálních pracovníků z léčebny. Myslím, že to bylo přehnané.“

„To je asi právě ono,“ řekl Gristhorpe. „Ostatní lidé, které jsme sebrali, byli jenom obyčejní občané, a byli tam, protože mají silné výhrady k jaderné elektrárně nebo vládní politice obecně.“

„Takže co uděláme teď?“

„Radši by sis měl projít ty výpovědi,“ prohlásil Gristhorpe a posunul bariéru papírů k Banksovi, „a počkat na toho důležitého pána z Londýna. Seržant Hatchley stále ještě vyslýchá ty lidi v bytech s okny do ulice. Ne že bychom tady měli velkou šanci. Nemohli vidět o moc víc než jen záplavu hlav. Kdyby tam jenom byly ty zatracené televizní kamery, měli bychom to na videu. Ti prevíti z médií nejsou nikdy po ruce, když je to potřeba.“

„Stejně jako policie,“ poznamenal Banks s úšklebkem.

Zazvonil telefon. Gristhorpe ho zvedl, poslouchal a pak se obrátil k Banksovi.

„Seržant Rowe hlásí, že nahoru jde doktor Glendenning. Je hotov s předběžným ohledáním. Myslím, že na to by sis ještě měl počkat.“

Banks se usmál.

„Je to vzácná čest, že sem náš milý doktor vůbec vkročí. Nevěděl jsem, že chodí za pacienty domů.“

„Já jsem to slyšel,“ ozval se za ním nevrlý hlas s jasně patrným edinburgským přízvukem. „Jen doufám, že to neměl být sarkasmus.“

Vysoký bělovlasý lékař přísně shlížel na Bankse a modré oči mu vesele jiskřily. Knír měl od nikotinu zbarvený dožluta a v koutku úst mu visela cigareta. Po stoupání do schodů sípavě oddechoval.

„Tady se nekouří,“ poznamenal Gristhorpe. „Měl bys vědět, jak škodlivé to je, jsi přece doktor.“

Glendenning zamručel: „Tak půjdu někam jinam.“

„Pojďte do mé kanceláře,“ nabídl Banks. „Taky bych si dal žváro.“

„Fajn, mládenče. Veďme.“

„Zatracený zrádce,“ vzdychl si Gristhorpe a následoval je.

Jakmile dostali kávu a další židli, doktor spustil.

„Laicky řečeno,“ prohlásil, „byl konstábl Gill ubodán. Nůž pronikl do těla pod hrudním košem a nadělal dostatek škody, aby to v důsledku vnitřního krvácení způsobilo smrt. Čepel byla přinejmenším dvanáct centimetrů dlouhá, a zdá se, že do těla vnikla až po rukojeť. Měla jedno ostří a velice ostrý hrot. Podle rány soudím, že to byl nějaký vystřelovací nůž.“

„Vystřelovací nůž?“ opakoval Banks.

„No jo, mládenče. Víš přece, co je to vystřelovací nůž? Prodávají se v nejrůznějších tvarech a velikostech. Tady jsou samozřejmě nezákonné, ale pro kontinentu je docela snadné je sehnat. Řezná hrana byla velice ostrá stejně jako hrot.“

„A co krev?“ vyptával se Gristhorpe. „Obávám se, že bohužel nikdo nebude pokrytý Gillovou krví?“

Doktor Glendenning si zapálil další cigaretu Senior Service a potřásl hlavou.

„Ne, testy jsem udělal. A byl bych velice překvapený, kdyby tomu tak bylo,“ řekl. „Většina lidí si neuvědomuje, že pokud nepřetnete velkou žílu nebo tepnu například karotidu nebo jugulární žílu dochází u zranění nožem jen k velice slabému vnějšímu krvácení. Řekl bych, že v tomto případě nebude skoro žádné, a to, ke kterému došlo, se většinou vsáklo do oděvu toho muže. Rána se totiž za čepelí a zvlášť úzkou uzavře, a krvácení je hlavně vnitřní.“

„Mohl byste říci, jestli to nebyla práce profesionála?“ ptal se dál Gristhorpe.

„To se neodvažuji hádat. Mohla by být, ale mohl to být klidně náhodný zásah. Rána odpovídá bodnutí pravou rukou směrem vzhůru. Pochybuji, že by si takové rány v noční tmě někdo všiml, pokud by nezahlédl záblesk čepele, ale na to není v North Market Street dost světla. Vypadalo by to spíš jako rána na solar, a podle toho, co jsem slyšel, tam takových ran padala spousta. Kdyby ale zvedl ruku nad hlavu a zasadil ránu shora…“

„Zločinci většinou nebývají k vyšetřovatelům tak ohleduplní,“ poznamenal Banks.

„Pokud vezmeme v úvahu typ použitého nože,“ uvažoval Gristhorpe, „mohl to klidně být spontánní čin. Profesionálové obvykle vystřelovací nože nepoužívají. Jsou to zbraně lidí z ulice.“

„Tak jo,“ uzavřel Glendenning a zvedl se k odchodu, „to už je chlapi na vás. Dám vám vědět, kdybych na něco přišel při pitvě.“

„Kdo identifikoval tělo?“ zeptal se ho Banks.

„Sestra. Je z toho taky pěkně rozrušená. Pár vašich chlapců vyřídilo papírování. Gill naštěstí neměl ženu ani děti.“

Centimetr popela upadl na linoleum. Glendenning pomalu zavrtěl hlavou.

„Hnus, kam se podíváš. Uvidíme se.“

Jakmile doktor odešel, Gristhorpe vstal a teatrálně zamával rukou před svým obličejem.

„To je ale odporný zlozvyk. Jdu zpátky do své kanceláře na čerstvý vzduch. Tenhle Burgess taky kouří?“

Banks se usmál. „Doutníky, jestli se dobře pamatuji.“

Gristhorpe zaklel.

2

Na druhé straně údolí proti Maggie’s Farm se po úbočí a vápencových útesech válela mlha a vysála z nich všechny barvy. Hned po snídani Seth zmizel ve své dílně, kde chtěl dokončit opravu velšské kredence pro Jacka Lippetta; Rick byl po nákupech v Helmthorpu a pak odešel do svého ateliéru, který si upravil ze stodoly, aby z plátna setřel svou poslední malbu; Zoe se ve svém bytě zabývala horoskopem pro Elsie Goodbodyovou; a Paul se vydal na dlouhou procházku po vřesovišti.

V obýváku Mara hlídala Lunu a Juliana a zašívala přitom potrhanou Sethovu bundu. Děti si hrály s legem a ona se na ně často dívala naplněna obdivem k výrazu dokonalého soustředění na jejich tvářích. Občas se pohádali a Julian si stěžoval, že o trošku mladší Luna něco nepostavila správně. Luna ho hned napadla, že je hrozně panovačný. Pak se do toho vmísila Mara, poradila jim co a jak a na chvíli roztržku zažehnala.

Při šití si Mara říkala, že vlastně z ničeho nemusí mít strach, ale když jí Seth s Rickem řekli o mrtvém policistovi, bylo jí jasné, že musejí očekávat, že je budou důkladně vyšetřovat. Jsou koneckonců odlišní. Politicky se sice neangažovali v tom smyslu, že by patřili k nějaké straně, ale byli naprosto přesvědčení ochránci životního prostředí. Dokonce dovolili, aby se jejich dům stal základnou při plánování demonstrace. Je jenom otázka času, kdy jim zabuší na dveře. Maru trápilo ještě něco jiného, něco neurčitého v pozadí její mysli, ale nijak nedokázala přijít na to, co to je.

Když se Seth s Rickem asi ve dvě hodiny ráno vrátili, byli unavení a hladoví. Setha obvinili ze zastrašování a Ricka z maření úředního výkonu. K tomu, co se už Mara dozvěděla dřív, neměli moc co dodat kromě zprávy o vraždě policejního konstábla Gilla, která se po policejní stanici rychle roznesla.

V posteli se Mara pokusila zlepšit Sethovu náladu, ale byl hodně nepřístupný. Nakonec prohlásil, že je unavený, a usnul. Mara zůstala ještě dlouho vzhůru, naslouchala šumění deště a uvažovala, jak často jí Seth připadá vzdálený. Už s ním žije dva roky, ale měla pocit, že ho skoro nezná. Ani si nebyla jistá, jestli doopravdy spí nebo to jenom předstírá. Byl to velice zamlklý muž, jak by v sobě nosil nějaké ohromné závaží smutku. Mara věděla, že jeho žena Alison tragicky zemřela těsně předtím, než koupil tuhle farmu, ale jinak o jeho minulosti nevěděla vůbec nic.

Napadlo ji, jak moc se liší od Ricka. I Rick měl ve své minulosti velikou tragédii měl se svou bývalou ženou nepříjemné soudní spory kvůli péči o Juliána –, ale byl otevřený a své pocity projevoval navenek. Naproti tomu Seth nikdy moc nemluvil. Ale Maře připadalo, že Seth je hodně silný je to člověk, ke kterému všichni ostatní vzhlížejí, jako by jim měl rozkazovat. A miluje ji. Věděla, že bylo pitomé, jak byla žárlivá, když Liz Daleová utekla z psychiatrie a usadila se u nich. Liz ovšem byla blízká kamarádka Alison a znala Setha roky; patřila k té části Sethova života, která Maře zůstávala uzavřená, a to pro ni bylo bolestivé. Mara každou noc až do časných ranních hodin ležela s otevřenýma očima v posteli, naslouchala jejich tlumeným hlasům zezdola a pevně svírala polštář. Bylo to těžké období: co bude s Liz, obtěžování ze strany sociálních pracovníků a policejní razie, ale teď už se vzpomínce na svou tehdejší žárlivost dokázala zasmát.

Když takhle seděla, zašívala a hlídala děti, Mara cítila štěstí, že je naživu. Poslední dobou byla skoro pořád spokojená; už nechtěla měnit svět. Prozatím žila dobrý život, a když občas trochu zamotaný. Po studiích se vrhla do života po hlavě cestování, život v komuně, milostné vztahy, drogy a o okolní svět se přitom vůbec nestarala. 4

Potom strávila čtyři roky v organizaci Nádherné záře. Vyvrcholilo to devíti měsíci v jednom z jejich ašramů, kde se všechny příjmy poukazovaly skupině a svoboda tam byla velice omezená. Nebyly tu žádné filmy, žádné večery strávené v hospodě, žádné zbytečné povídání u ohně, dokonce i smíchu tu bylo velice málo. Mara si za chvíli připadala jako v pasti, po celé téhle epizodě jí v ústech zůstala pachuť hořkosti. Připadala si podvedená a měla dojem, že tu jen marnila čas. Nebyla tu vůbec žádná láska, žádný člověk, se kterým by sdílela svůj život. Ale to už má za sebou. Má Setha spolehlivého muže, o kterého se může opřít, i když působí trošku odtažitě Paula, Zoe, Ricka a hlavně děti. Připadalo jí, že po dlouhém putování a hledání konečně našla zázemí, po němž tak toužila. Nalezla svůj domov.

Někdy ji ovšem napadlo, jak by to dopadlo, kdyby bývala žila obyčejnější život. Slyšela o manažerech, kteří se přidali k hnutí šedesátých let: odložili saka a kravaty, začali užívat LSD a vyrazili do Woodstocku. Mara občas snila o tom, že by to udělala opačně. Má dobrou hlavu; s vyznamenáním vystudovala anglickou literaturu na Essexské univerzitě. Někdy se úplně viděla, ráznou a dynamickou v obchodnickém kostýmku, snad v nějaké reklamní agentuře, nebo jak před tabulí čte Keatse nebo Coleridge třídě ohromených dětí.

Ale takové fantazie jí nikdy dlouho nevydržely. Už je jí osmatřicet a sehnat práci není snadné ani pro lidi s lepší kvalifikací a zkušenostmi. Podobné příležitosti už promarnila. Uvědomovala si, že už by asi nedokázala pracovat v normálním světě, s jeho horečným tempem, malichernými požadavky a neustálou honbou za penězi úplně stejně, jako nemůže vstoupit do armády. Léta strávená na okraji společnosti ji vzdálila životu uvnitř systému. Dokonce ani nevěděla, o čem se dneska lidé v práci baví. O novém BMW? O dovolené v Karibiku? Věděla o tom jen to, co si přečetla v novinách, a tam jí připadalo, že lidé už nežijí vlastní život, ale místo toho mají „životní styl.“

K obyčejné středostavovské existenci se nejvíc přibližovala, když tři dny v týdnu pracovala v Reltonu v Elspethině obchodě s výrobky lidových řemeslníků výměnou za možnost používat hrnčířský kruh a pec. Ale ani Elspeth nebyla jen tak obyčejná. Byla to laskavá starší paní se stříbrnými vlasy, lesbička, která se svou družkou Dottie žila v Reltonu už přes třicet let. Dělala dojem staromódní venkovské matrony, ale třpyt v jejích očích vyprávěl docela odlišný příběh. Mara je měla obě moc ráda, ale Dottie bylo poslední dobou jen málo vidět. Byla nemocná Mara se obávala, že umírá na rakovinu a Elspeth nesla své břímě se svým typickým málomluvným stoicismem.

Ve dvanáct se ozvalo zaklepání, zadními dveřmi vešel Rick a přerušil tak Mariny zatoulané myšlenky. Každým coulem vypadal jako umělec: vousy, halena a džínsy ušpiněné od barev a pivní bříško. Celý jeho zjev hlásal do světa, že věří sám v sebe a ani za mák ho nezajímá, co si o něm myslí ostatní.

„Na západní frontě klid?“ zeptal se.

Mara přikývla. Přes cinkání zvonkohry poslouchal, jestli neuslyší zvuk policejního auta.

„Nejspíš tu brzy budou.“

„Třeba jim to chvilku zabere,“ namítl Rick. „Je do toho zapletená i spousta dalších lidí. Třeba nejsme tak důležití, jak si myslíme.“

Zvedl Juliána a zatočil jím ve vzduchu. Chlapec šťastně zaječel a kroutil se, když ho Rick pošimral vousy na tváři. Zoe ťukla do dveří a vešla z vedlejší místnosti, a přidala se k nim.

„Nech toho, tati!“ volal Julián. „To lechtá. Už dost!“

Rick ho postavil na zem a pocuchal mu vlasy.

„Co to tu vy dva stavíte?“ zeptal se.

„Vesmírnou stanici,“ odpověděla mu Luna vážně.

Mara pohlédla na hromadu kostek lega a pro sebe se usmála. Jí to nic nepřipomínalo, a bylo pozoruhodné, co děti se svou fantazií dokážou.

Rick se rozesmál a obrátil se k Zoe.

„Všechno jde dobře, holčičko?“ zajímal se a položil jí ruku na úzká ramena. „Copak dneska říkaly hvězdy?“

Zoe se usmála. Maru si říkala, že Ricka nepochybně zbožňuje. Jinak by určitě nesnesla, aby ji v jejích dvaatřiceti letech někdo takhle škádlil a choval se k ní jako k dítěti. Napadlo ji, že se možná dají dohromady. Pro děti by to bylo fajn.

„Elsie Goodbodyová se v domácnosti vysloveně zahazuje,“ odpověděla Zoe. „Hvězdy to vidí tak, že by měla dělat politiku.“

„Věnuje se domácí politice,“ poznamenal Rick, „a to je snad ještě horší. Nepůjde někdo do hospody?“

Obvykle chodívali k Černé ovci společně v sobotu nebo v neděli okolo oběda. Hostinský měl děti rád, pokud nerušily hosty, a Zoe jim s sebou brala omalovánky, aby je zabavila. Mara vyzvedla Setha v dílně, Julián se usadil na tátových ramenou a Luna se cestou k úvozu chytila matčiny ruky.

„Něco jsem zapomněla, dohoním vás,“ oznámila Mara a uháněla zpátky do domu. Chtěla nechat Paulovi lístek, kde jsou: vlastně to byla jenom formalita, laskavé gesto. Ale jak psala a její myšlenky se zaměřily na něj, uvědomila si, co jí celé dopoledne leželo v hlavě.

Včera v noci měl Paul krev na ruce a dal si na to náplast. Ale když dneska ráno přišel dolů, měl náplast odlepenou nejspíš jak se myl a to místo na palci měl úplně neporušené. Ani stopa po říznutí.

Když Mara pospíchala za ostatními, srdce jí bušilo jako o závod.

3

„Detektivní superintendant Burgess, pane,“ hlásil policejní konstábl Craig, a okamžitě odešel.

Muž, který před nimi stál v Gristhorpeově kanceláři, vypadal trochu jinak, než ten Burgess, kterého si Banks pamatoval. Měl na sobě sportovní bundu z ošoupané kůže, bílou košili s rozhalenkou a těsné tmavě modré bavlněné kalhoty. Jeho hezká tvář s hranatou bradou prozrazující rozhodnost se příliš nezměnila, i když jeho poněkud nepravidelné zuby byly trochu víc zbarvené tabákem. Váčky pod jeho šedýma cynickýma očima se k němu dobře hodily. Krátce ostříhané a dozadu sčesané tmavé vlasy měl na spáncích maličko zbarvené do Šeda a podle jejich lesku bylo možné soudit, že pořád používal brilantinu. Byl asi metr osmdesát vysoký, pevně stavěný, a i když trochu ztloustl, vypadal, že stále ještě chodí dvakrát týdně hrát squash. Nejvíc zarážející na jeho vzhledu bylo jeho tmavé opálení.

„Barbados,“ pochlubil se, když si všiml jejich úžasu. „Velice vám ho doporučuji a obzvlášť v tuto roční dobu. Právě jsem se vrátil, když se přihodila tahle záležitost.“

Gristhorpe se představil a pak se Burgess otočil k Banksovi a oči se mu zúžily.

„Banksi, jsi to ty? Slyšel jsem, že tě přeložili. Připadáš mi trošku bledý. Nekrmí tě tu snad dobře?“

Banks se přinutil k úsměvu. Pro Burgesse bylo typické, že o jeho přeložení mluvil, jako by to byl trest a degradování.

„Moc slunce tu nevidíme,“ poznamenal.

Burgess se obrátil k oknu.

„To vidím. Jestli vás to utěší, tak v Londýně chcalo, když jsem odjížděl.“ Hlasitě tleskl. „Tak kde je tu putyka? Umírám hlady. Neodvážil jsem se okusit jídlo britských drah. A taky bych potřeboval pivo.“

Gristhorpe se omluvil, řekl, že má schůzku se zástupcem vrchního komisaře, a Banks Burgesse odvedl přes ulici ke Královnině erbu.

„Nevypadá to tu špatně,“ prohlásil Burgess, když se rozhlédl po prostorném lokále s dolíčky v mědi na deskách stolů s černými tepanými nohami a hlubokými pohovkami u sálajícího krbu. Pak se jeho oči zastavily na barmance.

„Tak, tak. Vůbec to není špatné. Posadíme se k baru.“

Několik místních přerušilo své diskuse a zůstalo na ně zírat. Bankse už znali, ale Burgessův přízvuk pořád nesl stopy jeho eatendského původu. Banks si vzpomněl, že Burgess sice je pravičák, ale nemá za sebou elitní školy toryů. Jeho táta byl pouliční prodavač a Burgess začínal od píky. Dobře také věděl, že necítí žádnou solidaritu s těmi, kterým se nepodařilo dostat se nahoru jako jemu. Pro místní to nepochybně byl ten hlavoun z Londýna, kterého očekávali po událostech včerejší noci.

Banks s Burgessem vylezli na vysoké stoličky.

„Co si dáš?“ zeptal se Burgess a z náprsní kapsy vytáhl peněženku z černé lesklé kůže. „Platím já.“

„Děkuju mockrát. Já si dám pintu Theakstonova bitteru.“

„A k jídlu?“

„Dušené maso se zeleninou bývá výborné.“

„Myslím, že si radši dám platýse s hranolky,“ prohlásil Burgess.

U barmanky objednal jídlo i pití.

„A já prosím pintu Double Diamond, zlatíčko.“

Zapálil si doutník Tom Thumb a ukázal jím na Banksovu sklenici.

„Já tohle domácí pivo nesnáším,“ ušklíbl se a přejel si rukou po břiše. „Vždycky z něj mám běhavku. Ó, díky, drahoušku. Jak se jmenuješ?“

„Glenys,“ představila se barmanka. S drobnými mu věnovala upejpavý úsměv a otočila se k dalšímu zákazníkovi.

„Hezká,“ pokračoval Burgess. „Není sice přesně typ baculaté číšnice, ale stejně je pěkná. Má hezký zadek. O bůra, že ji ojedu, než to tady vyřídíme.“

Banks si přál, aby to zkusil. Svalnatý muž, který na vzdálenějším konci baru utíral sklenice, byl Glenysin manžel Cyril.

„Tak do toho,“ řekl a potřásli si rukama.

Banks ovšem neměl nejmenší představu, jak by chtěl Burgess dokázat, že vyhrál. Třeba by Glenys přesvědčil, aby mu jako trofej nechala kalhotky? Nejpravděpodobnějším výsledkem ovšem bude Burgessův monokl a pět liber v Banksově kapse.

„Tak jsem slyšel, že jste tu včera večer měli nepokoje.“

„Sice ne zrovna nepokoje,“ opravil ho Banks, „ale stačilo to.“

„Neměli jste to povolit.“

„No jasně. Když je po všem, tak se to lehce říká, ale my jsme neměli žádný důvod očekávat potíže. Spousta lidí tu s jejich věcí sympatizuje a většinou policisty nezabíjejí.“

Burgess přimhouřil oči.

„Včetně tebe? Tobě je to také sympatické?“

Banks pokrčil rameny.

„Nikdo nechce v Dalesu další leteckou základnu a já moc nefandím ani jaderným elektrárnám.“

„Další zatracená bolšán u sboru, co? Není divu, že tě poslali sem. Počítám, že to je trochu, jako kdyby tě poslali na Sibiř?“ zachechtal se vlastnímu vtipu a pak do sebe na jeden lok nalil půlku piva. „Co tedy zatím máte?“

Banks mu vyprávěl o výpovědích, které shromáždili a o hlavních skupinách, které se podílely na organizaci protestu, včetně lidí z Maggie’s Farm. Zatímco poslouchal, vtáhl Burgess svůj spodní ret a poklepával doutníkem o okraj modrého popelníku. Pokaždé, když kolem prošla Glenys, nervózníma očima ji sledoval.

„Sedmdesát jedna jmen,“ poznamenal, když Banks skončil. „A vy si myslíte, že jich tam bylo přes stovku. To není moc, co myslíš?“

„Jde o vyšetřování vraždy.“

„Hmmm. Máte někoho vytipovaného?“

„Pardon?“

„Místního průšviháře, člověka, co pořád dělá potíže. Buďme k sobě upřímní, Banksi. Pokud se nenajde nůž, nebudeme zřejmě mít žádné fyzické důkazy. Je pravděpodobné, že ten, kdo to udělal, je jeden z těch, co vám utekli. Možná jeho jméno nemáte ani na tom seznamu. Jenom jsem se zajímal, kdo je vaším nejpravděpodobnějším podezřelým.“

„Žádné podezřelé zatím nemáme.“

„Ale no tak! Nikdo nemá záznam za násilnosti s politickým kontextem?“

„Jeden místní člen konzervativní strany.“

„Výborně,“ šklebil se Burgess. „Skvěle.

Připadá mi,“ pokračoval, „že tu jsou jen dvě možnosti. Zaprvé: stalo se to v náhlém zápalu vášně; někdo se přestal ovládat a bodl nožem. Nebo zadruhé: byl to plánovaný a úmyslný pokus o vraždu policisty, teroristický akt, který měl za cíl vyvolání chaosu a rozvrácení společnosti.“

„A co ten nůž?“ divil se Banks. „Vrah si nemohl být jistý, že unikne, a my jsme po něm na místě nenašli ani stopu. Řekl bych, že to ukazuje spíš na tvou první teorii. Někomu došla trpělivost, neměl čas myslet na důsledky a pak měl prostě štěstí.“

Burgess dopil pivo.

„Ne nezbytně,“ prohlásil. „Tihle zatracení teroristé jsou jako kamikadze. Je jim jedno, jestli je chytíme nebo ne. A jak jsi říkal, ten, kdo to udělal, měl tentokrát štěstí.“

„Řekl bych, že možné to je.“

„Ale nepravděpodobné?“

„Ano, v Eastvale málo pravděpodobné. Už jsem ti říkal, že lidé, kteří se toho účastnili, byli většinou celkem neškodní; dokonce i skupiny, ke kterým patří, se nikdy předtím nedopustily žádného násilí.“

„Všechna jména ale nemáš.“

„Ne.“

„Tak to je něco, na čem se dá pracovat. Zmáčkněte ty, které máte, a seznam doplňte.“

„Detektiv konstábl Richmond na tom dělá,“ přitakal Banks, i když si sotva dokázal představit, že by Philip Richmond někoho zmáčkl.

„Dobrá.“ Burgess zamával na barmanku.

„Ještě dvě pinty, Gladys, drahoušku,“ zavolal.

„Jmenuju se Glenys,“ opravila ho.

Pak se zapýřila a sklonila hlavu ke sklenici, do níž pumpovala pivo.

„Promiň, zlato. Jsem ještě rozhozený z vlaku. Dej si taky něco, Glenys.“

„Děkuju mockrát.“ Glenys se na něho stydlivě usmála a inkasovala peníze na gin s tonikem. „Jestli vám to nebude vadit, dám si to později, až tady nebude takový frmol.“

„Jak je libo.“ Počastoval ji širokým úsměvem a mrkl na ni.

„Kde jsme to byli?“ zeptal se a znovu se obrátil k Banksovi.

„Jména.“

„Ano. Musíte přece mít seznam místních komoušů a tak podobně. Vždyť víš, jaké typy mám na mysli anarchisty, skinheady, ochránce příživníků, feministky a sebevědomé negry.“

„No jasně, vejde se nám na rub poštovní známky.“

„O třech organizacích ses už zmínil. Co je to WEEF?“

„Eastvaleské sdružení žen za svobodu a emancipaci.“

„Ach, jak působivé. Trošku jako ženy z Greenham Common?“

„Vlastně ani ne. Spíš se drží místních problémů, jako jsou špatně osvětlené ulice a sexuální diskriminace v zaměstnání.“

„Ale přece jen,“ pokračoval Burgess, „by se tím dalo začít. Řekni tomu svému muži Richmond, nebo jak se jmenuje? –, ať se kvůli tomu spojí se zvláštním oddělením. Mají tam složky na bolšány po celé Británii. Mohl by to udělat přes počítač, jestli tu nějaký máte.“

„Máme.“

„Výborně. Řekni mu, ať se za mnou staví kvůli přístupovému heslu.“ Donesli jim jídlo a Burgess si rybu s hranolky osolil a postříkal octem.

„A pro začátek bychom je mohli postavit proti sobě,“ řekl. „Jednoduchá taktika rozděl a panuj. Řekneme těm ženským z WEEF, že Studentská unie je z té vraždy obviňuje, a naopak. Pokud někdo něco ví, velice pravděpodobně nám to pak poví ze vzteku, že to házejí na něj. Potřebujeme výsledky a potřebujeme je rychle. Tahle záležitost nám dává šanci, abychom si trochu polepšili reputaci. Poslední dobou vypadáme pokaždé jako ti špatní a zvlášť od těch zatracených hornických stávek. Zavražděný policista tím jsme pro začátek získali spoustu sympatií veřejnosti. Pokud dokážeme přijít s nějakým levičáckým teroristou, bude to vyřízené.“

„Já myslím, že tím, že je postavíme proti sobě, se nikam nedostaneme,“ poznamenal Banks. „Tak agresivní prostě nejsou.“

„Nebuď sakra takový negativista, chlape. Nezapomínej, že někdo ví, kdo to udělal, i kdyby to měl být jenom ten vrah. Dneska večer se tady aklimatizuji, a zítra“ Burgess tleskl a posypal si celý talíř popelem „se vrhneme do akce.“

Měl nepříjemný zvyk, že strašně dlouho stál nebo seděl nehnutě a pak najednou udělal prudký trhavý pohyb. Banks si vzpomněl, jak ho to při jejich předchozích setkáních zneklidňovalo.

„Do akce?“

„Razie, návštěvy, říkej tomu, jak chceš. Hledáme dokumenty, dopisy, cokoli, co by nám mohlo poskytnout nějaké vodítko k tomu, co se stalo. Jsou tu nějaké problémy s povolením k prohlídce?“

Banks zavrtěl hlavou.

Burgess nabodl jednu hranolku.

„Vždycky říkám, že na takovou pěknou razii není lepší chvíle než nedělní ráno. Lidé mají o neděli legrační představu. A zvlášť pánbíčkáři. Po takovém příjemném pokecu se Všemohoucím jsou celí šťastní a spokojení sami se sebou a strašlivě je nasere, když někdo naruší jejich zaběhaný řád. Je to ten nejlepší den na razie a výslechy, to mi věř. Jenom počkáme, až se natáhnou s nedělními novinami. Nemluvil jsi o nějakých ztroskotancích na té farmě?“

„Nejsou to ztroskotanci,“ opravil ho Banks. „Jenom se snaží být soběstační a drží se stranou. Říkají tomu místu Maggie’s Farm. Je to název jedné staré písničky Boby Dylana. A počítám, že to je i fór na Thatcherovou.“

Burgess se zakřenil.

„Aspoň že mají smysl pro humor. Budou ho zatraceně potřebovat, než to bude za námi. Pojedeme je navštívit a trošku je zabavíme. Když nic jiného, měly by tam být drogy. Co kdybychom si ty razie rozdělili? Máš nějaký návrh?“

Banks nijak netoužil po tom znovu se pustit do křížku s Dorothy Wycombeovou a poslat do WEEF seržanta Hatchleyho, to by bylo jako vypustit býka do obchodu s porcelánem, stejně jako poslat Burgesse na Maggie’s Farm. Oproti tomu mu připadalo, že setkání s madam Wycombeovou by mohlo Sviňákovi prospět.

„Já si vezmu farmu,“ řekl nahlas. „Hatchley ať si vezme tu církevní skupinu, Richmond studenty a ty by ses mohl postarat o WEEF. Můžeme si vzít pár mužů v uniformách, aby to tam prohledali, zatímco my se budeme ptát.“

Burgess podezíravě přimhouřil oči, ale pak se usmál a řekl: „Dobře, dohodnuto.“

Ví, že se ho pokouším obelstít, ale stejně je ochotný do toho jít. Ten arogantní zmetek.

Burgess zapil poslední sousta platýse a hranolků.

„Rád bych tu ještě na jedno zůstal,“ prohlásil, „a trochu se pokochal krásnou Glenys, ale povinnost volá. Doufejme, že zítra v poledne budeme mít spousty důvodů k oslavě. Nechceš si ještě dneska vyřídit nějaké papírování? Stejně toho teď nemůžeme moc dělat. A večer bys mi třeba mohl ukázat pár těch barvitých venkovských hospod, o nichž jsem se dočetl v turistickém průvodci.“

Vyhlídka na tah po hospodách se Sviňákem Burgessem bezprostředně po odpoledni se Ctihodnou Honorii Winstanleyovou lákala Bankse asi jako facka mokrým hadrem přes držku, ale zdvořile souhlasil. Koneckonců je to jeho práce a Burgess je jeho nadřízený. Pravděpodobně budou pár dní pracovat společně a neuškodí, když spolu budou vycházet co nejlépe. Snaž se to co nejlépe využít, povídal Gristhorpe. A Banks si nejasně vzpomínal, že Burgess po pár sklenicích nebýval až tak špatný společník.

Burgess odsunul stoličku a vydal se ke dveřím.

„Měj se, Glenys, zlatíčko.“ zavolal ve dveřích přes rameno.

Banksovi neuniklo, jak se Cyril zamračil a pevněji sevřel držadlo pípy.

Banks odsunul prázdný talíř stranou a zapálil si jednu Silk Cut. Cítil se úplně vyčerpaný. Už jen to, že Burgesse poslouchal, mu připomnělo všechno, co tak nesnášel, když sloužil u metropolitní policie. Ale Burgess měl pochopitelně pravdu: řeší politickou vraždu a první logický krok byl prověřit místní skupiny aktivistů.

To, co šlo Banksovi na nervy a hrozně mu připomínalo jeho londýnskou éru, byl nepokrytý požitek, s nímž Burgess o tomto úkolu mluvil. Vzpomněl si i na Burgessovu techniku vyslýchání, kterou se zřejmě naučil od španělské inkvizice. Pár nevinných lidí, kteří prostě náhodou věří v nutnost jaderného odzbrojení a v lepší budoucnost lidské rasy, čekají krušné chvíle. Burgess je jako pitbulteriér. Nepřestane, dokud nedosáhne svého.

Banks zatoužil po roztomilé venkovské vraždě, o jakých se píše v knihách: uzavřená skupina pěti nebo šesti podezřelých, nejasná závěť a vůbec žádný tlak na vyřešení hádanky. Ale takové štěstí nemá. Dopil své pivo, zamáčkl cigaretu a vrátil se na druhou stranu ulice ke čtení dalších výpovědí.

4

Mara upíjela svou malou desítku, ale ani nevěděla, jak chutná. Vůbec se nedokázala uvolnit a užívat si společnost jako obyčejně. Seth seděl na baru a povídal si s Larrym Graftonem o nějakém starém nábytku, který hospodský zdědil po své prababičce a Rick se přel se Zoe o astrologii. U okna seděly děti a potichu si vybarvovaly.

Co to znamená? uvažovala Mara. Když se včera v noci do Paula pustila kvůli té krvi na ruce, šel do kuchyně a dal si na to náplast, ale ránu jí neukázal. Teď se ukázalo, že vůbec poraněný nebyl. Čí krev to tedy byla?

Samozřejmě, že stát se může cokoli, říkal si. Mohl se náhodou otřít o někoho, kdo se zranil na demonstraci, nebo se třeba i pokoušel někomu pomoci. Ale celou cestu domů zřejmě utíkal, a když dorazil, byl nervózní a nemohl popadnout dech. A pokud by vysvětlení bylo tak nevinné, tak proč by lhal? Protože v tom to celé bylo. Místo aby jí prostě řekl pravdu, nechal ji při tom, že se poranil, i když ne vážně. A ona nedokázala přijít na přesvědčivý důvod, proč by to dělal.

„Jsi dneska nějaká zamlklá,“ vyrušil ji Seth, který donesl další pití.

Měla chuť mu říct: Pro tebe je to snadné. Dokážeš skrýt své pocity a vyprávět si o kladivech, hoblících, dlátech, fasetách a úkosech, jako kdyby se nic nestalo. Já ale takhle nezávazně konverzovat neumím.

Místo toho však řekla: „To nic. Asi jsem po včerejší noci trochu unavená.“

Seth ji vzal za ruku.

„Nemohla jsi usnout?“

Ne, skoro vyhrkla Mara. Sakra, to jsem fakt nemohla. Čekala jsem, že se mi svěříš se svými pocity, ale to ty nikdy neděláš. Nikdy jsi to neudělal. O práci si můžeš povídat s každým Tomem, Dickem nebo Harrym, ale o ničem jiném ne, ne o něčem důležitém. Stiskla mu ruku, jemně ho políbila a řekla, že spala dobře. Uvědomovala si, že je jenom nervózní, že si dělá starosti o Paula a že ji ta nálada brzy přejde.

Rick, který už dokončil svůj hovor se Zoe, se obrátil k ostatním. Mara si všimla cákanců oranžové a bílé barvy v jeho vousech.

„Všichni mluví jen o té eastvaleské demošce,“ povídal. „Jakmile jsem vešel do obchodu, hned o tom začali všichni štěbetat.“

„A co si o tom myslí?“ ptala se Mara.

Rick si odfrkl. „Vůbec neuvažují. Jsou jako ty ovce, které chovají. Jsou příliš vyděšení, než aby přišli s nějakým názorem na cokoli, protože se bojí, že by nemusel být správný. No, vlastně se bojí jaderného odpadu. Ale kdo se nebojí? A když na ně někdo zatlačí, smíří se s tím stejně jako se vším ostatním a schovají hlavy do písku. A jejich manželky jsou ještě horší. Když něco naruší ten jejich roztomilý, úpravný a pohodlný život, dokážou říct jenom: Ts, ts, to je ale hanba.“

Dveře se se skřípěním otevřely a dovnitř vešel Paul.

Mara sledovala, jak se k nim blíží jeho na kost vyhublá postava s rukama vraženýma hluboko v kapsách. S propadlým kostnatým obličejem, potetovanými prsty, jizvami, stopami jehel a popáleninami od cigaret, které si sám způsobil a které se, jak Mara věděla, vinuly po jeho pažích až nahoru, Paul působil dost děsivě. Jediná věc, která trochu zjemňovala jeho vzhled, byl jeho účes. Blonďaté vlasy měl krátké po stranách, ale nahoře dlouhé a ofina mu pořád padala do očí. Netrpělivě si ji sčesával dozadu, ale nikdy se nezmínil o tom, že by se nechal ostříhat.

Mara si nemohla pomoct, aby si nevzpomněla na jeho minulost. Už od dětství byl Paulův život drsný a tvrdý. O svých skutečných rodičích nikdy moc nemluvil, ale vyprávěl Maře o citově chladném domově pěstounů, kde se čekalo, že bude projevovat nepolevující vděčnost za každou maličkost, kterou pro něj udělali. Nakonec od nich utekl a žil na ulici jako pankáč. Byl to život plný tvrdých drog a násilí a pak i vězení. Když se s ním setkali, byl docela ztracený a hledal v životě nějaký přístav. Uvažovala, jak moc se vlastně změnil od té doby, co je s nimi.

Vybavila si krev na jeho ruce, jeho lhaní a zabitého policistu a najednou se vyděsila. Co by udělal, kdyby se ho na to vyptávala? Žije pod jednou střechou s vrahem? A jestli ano, co s tím bude dělat?

Kolem ní pokračoval hovor, ale Mara cítila, jak se mu v chaotické záplavě vlastních myšlenek vzdaluje. Vnímala zvuky, které ostatní dělali, ale ne jejich slova ani jejich význam. Napadlo ji, že se svěří Sethovi, ale co když něco podnikne? Mohl by být na Paula tvrdý, a možná ho dokonce vyhnat. Někdy byl hrozně nelítostný a necitlivý. Nechtěla, aby se její nová rodina rozdělila, i když si uvědomovala její nedostatky. Je to to jediné, co na světě má.

Ne, rozhodla se, nikomu to neřekne. Zatím ne. Nechtěla, aby Paul měl pocit, že se proti němu spolčili. Stejně je to celé nejspíš nějaká hloupost. Představuje si věci, které v ní vyvolávají pitomý strach. Přesvědčovala se, že Paul by jí nikdy neublížil. To prostě není možné.

Čtyři

1

Nedělní ráno se probudilo do chladu a jasu. Vál svěží březnový vítr a na úpatí kopců se ukázalo slunce a stydlivé barvy předjaří. Ženy, které s ním zápasily cestou do kostela na Reltonské Morsett Lane si přidržovaly klobouky a muži svírali klopy svých nejlepších obleků. Policejní auto, bílý vůz Fiesta Popular s úředními červenými a modrými pruhy po stranách, zatočilo a po hrbolaté římské cestě se kodrcalo k Maggie’s Farm. Řídil je policejní konstábl McDonald, Craigh seděl vedle něj a Banks se mačkal vzadu.

Pohled do údolí byl úchvatný. Banks jasně viděl Fortford na dně údolí a na protějším úbočí Devraulské opatství a o kousek výš Lyndgarth. Za tím vším se tyčily severní svahy údolí a ve slunečním světle blýskaly sněhobílými skvrnami holého vápence jako lesklými řadami zubů.

Banks se po večeru stráveném doma četbou Madam Bovaryové a po celonočním spánku cítil odpočatý. Naštěstí mu Sviňák zavolal a společný tah po hospodách zrušil, že prý je unavený. Banks ho podezříval, že se zastavil u Královnina erbu měl to hned za rohem od svého hotelu –, aby Glenys trochu zpracoval. Ráno však byl Burgess naprosto nezraněný. Vypadal však unaveně a šedé oči měl zakalené jako šampaňské, ze kterého vyprchaly bublinky. Banks byl zvědavý, jak si povede s Dorothy Wycombeovou.

Jakmile auto zastavilo na štěrku před venkovským domem, někdo rychle vyhlédl z okna. Když Banks vystoupil, zaslechl větrnou zvonkohru, která zněla jako nějaká experimentální skladba a podivně ladila s větrem, který mu hvízdal okolo uší. Už zapomněl, jak vysoko na vřesovišti Maggie’s Farm vlastně leží.

Na jeho zaklepání otevřela vysoká štíhlá žena asi kolem pětatřiceti oblečená v džínsech a v rezavém svetru. Banks měl pocit, že si ji pamatuje ze své minulé návštěvy. Bohaté kaštanové vlasy jí spadaly na ramena a lemovaly její bledou nenamalovanou tvář srdcovitého tvaru. Možná měla trošku moc výraznou bradu a maličko delší nos, ale celkový dojem byl příjemný. Z jejích jasných hnědých očí na něho hleděla nevinnost i moudrost.

Banks jí ukázal povolení k prohlídce a žena jim unaveně ustoupila z cesty. Připadalo mu, že věděli, že určitě přijdou a jenom čekají, až to budou mít za sebou.

„Ať radši nic nerozbijí,“ poznamenala a ukázala na McDonalda s Craighem.

„Nemějte strach. Ani nebudete vědět, že tady byli.“

Mara si odfrkla.

„Dojdu pro ostatní.“

Muži v uniformách začali s prohlídkou a Banks se posadil do houpacího křesla u okna. Otočil hlavu stranou a přehlédl názvy knih v borové knihovničce vedle sebe. Většinou to byly romány Hardy, sestry Brontëovy, John Cowper Powys, Fay Weldonová, Graham Greene pomíchané s pár méně srozumitelnými díly, jako byl úvod do Jungova studia psychologie a přehled okultních věd. V nižších policích odpočívaly starší ohmatané paperbacky Učení Dona Juana, Nahý oběd a Pán prstenů. Pochopitelně tu byly i základní politické spisy: Marcuse, Fanon, Marx a Engels.

Na podlaze vedle Bankse ležel výtisk Mlýn na řece Floss od George Eliotové. Zvedl knihu ze země. Záložka byla na druhé stránce; sám se v George Eliotové nikdy dál neprokousal.

Mara se s ostatními vrátila ze stodoly. Tři z nich mu připadali mlhavě známí z doby před rokem a půl: Zoe Herdacreová, drobná žena s pihovatým obličejem a kudrnatými zrzavými vlasy tmavšími u kořínků; Rick Trelawney, ohromný medvěd ve vytahaném tričku zamazaném od barvy a roztrhaných džínsech, a Seth Cotton, který přišel rovnou z dílny v pískově žlutém laboratorním plášti, vysoký a hubený s očima plnýma smutku a tmavou tváří lemovanou pečlivě zastřiženými vlasy a vousy. Poslední vešel vyhublý a na pohled nepřátelský mladík, kterého Banks viděl poprvé.

„Kdo jste?“ zeptal se.

„Paul tu není dlouho,“ honem prozradila Mara.

„Jaké je vaše příjmení?“

Paul nic neříkal.

„Nemusí odpovídat,“ namítla Mara. „Nic neudělal.“

Seth zavrtěl hlavou.

„Stejně bys mu to měl říct,“ pronesl k Paulovi. „Beztoho si to zjistí.“

„Podívejte, to má pravdu,“ souhlasil Banks.

„Jmenuju se Boyd, Paul Boyd.“

„Měl jsi nějaký průšvih, Paule?“

Paul se usmál. A nebo to byl úšklebek, to si Banks nebyl jistý.

„A co když jo, nejsem v podmínce ani podmíněně propuštěný. Takže se nemusím všude hlásit v místní base, co říkáte?“

Z krabičky po deseti balených playerskách lovil cigaretu. Banks si všiml, že jeho krátké silné prsty se trošku třesou.

„Jenom jsem chtěl vědět, kdo tu mezi námi žije,“ prohlásil Banks laskavým tónem.

Nemělo cenu na něj tlačit. Jestli měl Boyd záznam, národní policejní databáze mu poskytne veškeré potřebné informace.

„Kvůli čemu to děláte?“ zajímal se Rick a opřel se o krbovou římsu. „Že se vůbec ptám?“

„Dobře víte, co se stalo v pátek večer. Byl jste zadržen za napadení veřejného činitele.“

Rick se rozesmál.

Banks ho ignoroval a pokračoval.

„Takže víte i to, že na té demonstraci byl zabit policista.“

„Chcete tím říct, že se domníváte, že to byl někdo z nás?“

Banks zavrtěl hlavou.

„Ale no tak. Znáte předpisy stejně dobře jako já. V takovéhle situaci prověřujeme všechny politické skupiny.“

„Nás politika nezajímá,“ oponovala Mara.

Banks se rozhlédl po místnosti.

„Nebuďte tak naivní. Všechno, co tady máte, všechno, co říkáte nebo děláte, představuje politické prohlášení. Na tom, zda někdo z vás patří nebo nepatří k oficiální politické straně, vůbec nezáleží. To víte taky stejně dobře jako já. A navíc na základě tipů, které dostaneme, musíme jednat.“

„Na základě jakého tipu?“ chtěl vědět Rick. „Kdo vám co napovídal?“

„Na tom nezáleží. Prostě jsme se dozvěděli, že jste v tom byli zapletení, nic víc.“

Vypadalo to, že Burgessův trik možná stojí za pokus.

„No tak jsme tam byli,“ připouštěl Rick. „Seth a já. Ale to už stejně víte. Máte naše výpovědi. Řekli jsme vám všechno, co víme. Tak proč nás teď otravujete? Co tady hledáte?“

„Cokoli dokážeme najít.“

„Tak hele,“ pokračoval Rick, „stejně nechápu, proč nás perzekvujete. Vůbec nevím, kdo vám něco navykládal ani co vám řekl, ale máte nesprávné informace. Jenom to, že jsme kvůli svému přesvědčení využili svého práva na demonstraci, vám nedává právo, abyste vás otravovali s takovouhle gestapáckou taktikou.“

„Gestapo nepotřebovalo povolení k prohlídce.“

Rick se ušklíbl a poškrábal se v řídkých vousech.

„Se smírčím soudcem, jako je ten, kterého máte v kapse, to nepokládám za relevantní argument.“

„A kromě toho,“ pokračoval Banks, „to není perzekuce ani žádná štvanice. Můžete mi věřit, že kdyby byla, určitě byste to poznali. Nevzpomněl si někdo z vás ještě na něco k pátečnímu večeru?“

Seth a Rick zavrtěli hlavami. Banks se rozhlédl po ostatních. „Tak do toho. Jsem přesvědčený, že jste tam byli všichni. Nemusíte se bát. Nemůžu to dokázat. A nezavřu vás, když to přiznáte. Jde jen o to, že někdo z vás třeba něco důležitého viděl. Tohle je vyšetřování vraždy.“

Odpovědí mu bylo další mlčení. Banks si povzdechl.

„Tak fajn. Jenom mě neobviňujte, až to bude doopravdy zlé. Máme tady policistu z Londýna. Je to specialista. Přátelé mu říkají Sviňák. A je daleko nepříjemnější než já.“

„Má to snad být výhrůžka?“ zeptala se Mara.

Banks zavrtěl hlavou: „Jenom vám říkám, jaké máte možnosti, nic víc.“

„Jak vám máme říct, že jsme něco viděli, když jsme neviděli nic?“ řekl Paul rozzlobeně. „Tvrdíte, že jsme tam určitě byli. O. K. Třeba jo. Netvrdím, že ano, ale možná. To ale neznamená, že jsme něco viděli, nebo že jsme udělali něco špatného. Je to tak, jak povídal Rick, máme právo tam být. Sakra, ještě tu nemáme policejní stát.“

Naštvaně se otočil a potáhl ze své cigarety.

„Vaše právo tam být vám nikdo neupírá,“ pravil Banks, „jenom jsem chtěl vědět, jestli jste neviděli něco, co by nám pomohlo vyřešit tu vraždu.“

Ticho.

„Vlastní tu někdo vystřelovací nůž?“

Rick řekl, že ne, a ostatní zavrtěli hlavou.

„A neviděli jste třeba nějaký? Neví někdo z vás o někom, kdo ho má?“

Zase nic. Banks měl pocit, že se Maře tváří mihl překvapený výraz, ale to mohl být jen odraz světla.

V pokračujícím tichu sešli dolů, zavrtěli hlavami a šli pokračovat v hledání venku. Z kuchyně přišly dvě malé děti, utíkaly k Maře a obě ji chytily za ruku. Banks se na ně usmál, ale jenom na něj civěly a cucaly si palec.

Pokusil si představit, že by v takových podmínkách, izolované od ostatních dětí, vyrůstali Brian s Tracy, jeho vlastní děti. Navíc mu připadalo, že tu nikde není televize. Banks televizi neschvaloval a vždycky se snažil hlídat, že se na ni Brian a Tracy nedívají moc často, ale když ji děti nevidí vůbec, nemají si o čem povídat se svými vrstevníky. Je třeba dojít k nějakému kompromisu; v dnešní době a společnosti nemůžete tu mizernou bednu prostě ignorovat, i kdybyste sebevíc chtěli.

Na druhou stranu tyhle děti vůbec nevypadaly jako zanedbávané a neexistoval žádný důvod si myslet, že by Rick a ti ostatní nebyli dobří rodiče. Banks věděl, že Seth Cotton má pověst zručného truhláře a Mariny hrnčířské výrobky se po okolí dobře prodávaly. Sandra dokonce měla jeden kousek, ladnou vázu glazovanou několika barevnými odstíny, zelenou, ultramarínovou a podobně. O malbách Ricka Trelawneyho toho moc nevěděl, ale jestli obraz okolní krajiny pověšený nad krbem byl od něj, pak i on je dobrý. Ne, nemá právo jim vnucovat svůj omezený pohled. Jestli děti vyrostou v tvůrčí a svobodně uvažující lidi a nebudou mít hlavu zanesenou televizí, tak to bude spíš dobře.

Kromě zvuků zvonkohry seděli tiše, až nakonec promluvil Rick.

„Víte,“ oslovil Bankse, „kolik dětí onemocní leukémií a vzácnými formami rakoviny v okolí Sellafieldu a dalších jaderných elektráren?“

„Podívejte,“ ohradil se Banks. „Nejsem tady, abych polemizoval s vašimi názory. Máte na ně právo. A dokonce bych s nimi mohl souhlasit. Problém je v tom, že to, co se stalo v pátek večer, jde nad rámec tohohle všeho. Nejsem tu, abych se přel o politice nebo filozofii; vyšetřuji vraždu. Copak to nedokážete pochopit?“

„Třeba to nejde tak úhledně oddělit, jak si myslíte,“ namítl Rick. „politika, filozofie, vraždění všechno to spolu souvisí. Podívejte se na Latinskou Ameriku, Izrael, Nikaraguu nebo Jihoafrickou republiku. A navíc to začala policie. Sehnali nás dohromady jako dobytek a pak se do nás pustili obušky úplně jako komando najatých rváčů někde v Chile. A jestli i někdo z nich došel k úhoně, tak si to zatraceně zasloužil.“

„Jeden z nich je mrtvý. To je podle vás v pořádku?“

Rick se znechuceně odvrátil.

„Nikdy jsem o sobě netvrdil, že jsem pacifista,“ zamručel a pohlédl na Setha.

„Proběhne vyšetřování místní policií,“ pokračoval, „a celé to bude zmanipulované. Nemůžete očekávat, že bychom při tom všem věřili v nějakou objektivitu. Když dojde na lámání chleba, tak vy zmetci vždycky držíte při sobě.“

„Věřte si, čemu chcete,“ odvětil Banks.

Craigh s McDonaldem se přes kuchyni vrátili dovnitř. Nenašli nic. Bylo jedenáct hodin. Ve dvanáct se má Banks sejít s Burgessem, Hatchleym a Richmondem u Královnina erbu, aby porovnali své poznatky. Tím, že se tu bude zdržovat a diskutovat s Rickem o jaderné etice, nemohl nic získat, a tak se zvedl a vykročil ke dveřím.

Jak si přidržoval bundu a zápasil s větrem cestou k autu, cítil, jak se mu něčí pohled zavrtává do zad. Byl si jistý, že v tom domě cítil strach. Ne jenom strach z očekávané policejní razie, ale z něčeho jiného. Všechno tu nebylo tak poklidné, jak by to mělo být. Odložil svůj stísněný pocit, aby o něm spolu s tisíci dalších věcí konkrétních i jen mlhavých které se mu během vyšetřování vynoří v hlavě, důkladně popřemýšlel později.

2

„Nic,“ zavrčel Burgess a nenávistně udusil svůj doutník v popelníku uprostřed mědí pokrytého stolu, „podělaná práce. A ta ženská je blázen. Přísahám, že jsem si myslel, že mě pokouše.“

Poprvé v životě cítil Banks náhlý příval lásky k Dorothy Wycombeové.

Ale celkově vzato, dopoledne bylo zklamáním pro všechny. Nikoho nepřekvapilo, že prohlídky neodhalily žádnou vražednou zbraň ani dokumenty svědčící o teroristickém spiknutí, jehož se obával Burgess; nikdo ze svědků nezměnil svou výpověď; a reakce na Burgessovu taktiku rozděl a panuj byly zanedbatelné.

Seržant Hatchley hlásil, že skupina Církev za mír byla vraždou zděšena, a dokonce nabídla, že za konstáblovi Gillovi věnují modlitbu při své ranní bohoslužbě. Studentský svaz podle detektivního konstábla Richmonda, který navštívil jeho vůdce Tima Fentona a Abhu Suttonovou v jejich bytě, nebyl nijak překvapen tím, že ostatní svalují vinu za to, k čemu došlo, na ně, ale trval na tom, že vraždění není součástí jejich programu pokojné revoluce. Burgess se sice domníval, že Dorothy Wycombeová by vraždy byla klidně schopna a zvlášť na exempláři mužského druhu –, ale držela se své taktiky a všem podobným možnostem se vysmála.

„Takže jsme zase na začátku,“ poznamenal Hatchley. „Stovka podezřelých a ani střípek důkazu.“

„Od jednoho z chlapců, kteří tam měli službu, jsem zjistil, že Dorothy Wycombeová, Dennis Osmond a pár lidí z Maggie’s Farm byli jednu dobu skoro vepředu. Povídal ale, že se to všechno pomíchalo, jakmile začala pranice. A říkal taky, že s nimi viděl takového mladšího pankáče.“

„To bude Paul Boyd,“ vysvětloval Banks. „Zdá se, že také bydlí na farmě. Mrkni se prosím do počítače, Phile. Uvidíme, co zjistíš. Vůbec bych se nedivil, kdyby si už něco odseděl. A když už v tom budeš, zkus toho zjistit co nejvíc o nich všech. Mám divný pocit, že tam není všechno úplně v pořádku.“

Pohlédl na Burgesse, ale zdálo se, že ten roztržitě pozoruje Glenys. Její manžel nebyl nikde v dohledu.

„Možná bychom se měli podívat na Gillovu minulost,“ navrhl Banks.

Burgess se otočil. „Kvůli čemu?“

„Někdo třeba z nějakého důvodu stál o to, aby byl mrtvý. Pomocí metody a příležitosti se nikam nedostaneme, ale kdybychom objevili nějaký motiv –“

Burgess zavrtěl hlavou. „Ne u takovéhohle zločinu. Ať už to bylo naplánované nebo bezprostřední hnutí mysli, oběť byla náhodná. Mohlo se to stát kterémukoli poldovi, který byl ten den ve službě. Chudák Gill měl prostě smůlu, to je všechno.“

„Ale přece jen,“ trval na svém Banks, „je to stopa, na které můžeme pracovat. Třeba ta demonstrace byla jenom zástěrka.“

„Ne. Za prvé by to nepůsobilo dobře. Co kdyby noviny přišly na to, že vyšetřujeme jednoho z našich? Už takhle máme s vyšetřováním téhle zatracené šlamastyky dost problémů. Dalo by jim to dostatek munice k pár laciným zásahům, aniž bychom jim to nějak zvlášť usnadňovali. Máme k vyšetřování dost podivínů a komoušů i bez toho, abychom do toho tahali slušného poldu. A co tenhle Osmond? Už s ním někdo mluvil?“

„Ne,“ odpověděl Banks. „Od páteční noci ne.“

„Dobrá, takže to uděláme. Donesl byste další rundu, konstáble, budete tak laskav?“ Burgess podal Richmondovi pětilibrovku.

Richmond přikývl a odešel k baru. Burgess z piva Double Diamond přešel na dvojitou skotskou a tvrdil, že mu to dělá lépe na žaludek. Banks měl však dojem, že se snaží ohromit Glenys svou velkorysostí. A teď jí ukázal, že je příliš významný, aby mohl odejít od porady, a že je dost mocný, aby ostatním rozkazoval, a nechal je dělat věci místo sebe. To není špatná taktika, ale bude to na ni fungovat?

„My dva, Banksi,“ navázal, „tohohle milého Osmonda dneska večer navštívíme. Detektiv konstábl Richmond může prověřit ty ztroskotance, u kterých jsi byl, a zadat pár jmen do NPD. Tady seržant Hatchley může založit složky na vedoucí různých zúčastněných skupin. Každou výpověď je potřeba porovnat s ostatními, najít nesrovnalosti a další prohlášení prověřit s původní výpovědí. Dřív nebo později někomu něco uklouzne a na to toho zmetka dostaneme. Tak na zdraví.“

Vypil svou skotskou a otočil se a zamrkal na Glenys.

„A mimochodem,“ obrátil se na Bankse, „ta zatracená kancelář, co jste mi dali, není ani dost velká, abych se tam pořádně rozmáchl mrtvou kočkou. Je nějaká šance, že bych dostal jinou?“

Banks zavrtěl hlavou.

„Bohužel, nemáme dost místa. Buď tuhle, nebo některou z cel.“

„A co ta tvoje?“

„Pro dva je malá.“

„Já myslel pro jednoho. Pro mě.“

„Na to zapomeň. Mám tam všechny své složky a záznamy. Navíc je tam zima a roleta nefunguje.“

„Hmm. Ale přece jen…“

„Většinu papírování můžeš dělat ve svém hotelovém pokoji,“ navrhl Banks. „Je dost blízko, dost velký a je tam telefon.“

A taky tě nebudu mít na očích, dodal v duchu.

Burgess pomalu přikývl.

„Dobře. Zatím to musí stačit. Jdeme na to!“ Prudce vyskočil a plácl Bankse po zádech. „Nejdřív se podíváme, jestli na stanici nemají něco nového a pak si pojedeme promluvit s panem Dennisem Osmondem z Kampaně za jaderné odzbrojení.“

Nic nového se neobjevilo, takže se hned potom, co Richmond našel záznam Paula Boyda a Banks se na něj letmo podíval, vydali v Banksově bílé cortině k Osmondovu bytu.

„Pověz mi něco o tomhle Boydovi,“ zajímal se Burgess cestou.

„Je to pěkný výlupek.“ Banks zasunul do magnetofonu kazetu s Billie Holidayovou a ztlumil hlasitost. „Začal jako mladistvý potyčky gangů, napadení a takové věci nechal školy a poflakoval se po ulicích s partou homelesů. Čtyřikrát seděl a naposledy si odkroutil osmnáct měsíců. Nejdřív, ještě jako nezletilý, to bylo za opilství a výtržnost, potom napadení strážníka, který se pokoušel rozehnat bandu pankáčů, kteří děsili nakupující v centru Liverpoolu. Pak to bylo kvůli drogám, držení malého množství amfetaminů. Pak ho zabásli za to, že se vloupal do lékárny a ukradl nějaké prášky. Teď je už přes rok čistý.“

Burgess se podrbal na bradě.

„Je tam všechno kromě výtržností na fotbalovém stadionu, co? Třeba není sportovní typ. Říkal jsi útok na policejního strážníka?“

„Jo. Společně s pár dalšími. Ve skutečnosti mu nic neudělali, a tak z toho vyvázli lehce.“

„To je sakra ten problém,“ stěžoval si Burgess. „Většina z nich z toho vyklouzne. Má nějaké politické kontakty?“

„Ještě o ničem nevíme. Richmond se ještě nespojil se zvláštním oddělením, takže jsme jeho přátele a známé ještě neprověřili.“

„Ještě něco?“

„Vlastně ani ne. Zdá se, že většina jeho kurátorů a sociálních pracovníků se o něho nezajímala.“

„Chudáček, krvácí mi pro něj srdce. Vypadá to, že jednoho pravděpodobného kandidáta máme. Tenhle Osmond je sociální pracovník, je to tak?“

„Jo.“

„Třeba o tom klukovi bude něco vědět. Nesmíme zapomenout se ho na to zeptat. Odkud je Boyd?“

„Z Liverpoolu.“

„Nějaké spojení na IRA?“

„Pokud víme, tak ne.“

„Ale přesto…“

Dennis Osmond bydlel v jedna plus jedna na severovýchodě Eastvale. Byt původně patřil městu, ale nájemníci využili příležitost a své bytové jednotky si levně koupili, jakmile je vláda začala rozprodávat.

Osmond jim přišel otevřít do pasu nahý a vedl Bankse s Burgessem dovnitř. Byl vysoký a štíhlý, měl chlupatý hrudník a na bicepsu malého vytetovaného motýlka. Na řetízku kolem krku měl zlatý krucifix. S tmavými střapatými vlasy a sportovním středozemským zevnějškem vypadal jako typ, který bude přitahovat ženy. Pohyboval se pomalu a uvolněně a nezdálo se, že by ho jejich příchod překvapil.

Byt měl prostorný obývák s velikým oknem, z něhož byl výhled na úrodnou planinu východně od Swainsdale: šachovnice sytě hnědých zoraných polí lemovaných živými ploty, jen vyrašit. Zařízení tu bylo moderní trubky a polštáře a na stěně nad elektrickým krbem visel veliký zarámovaný obraz. Banks se musel velice pozorně podívat, aby si byl jistý, že plátno není prázdné; bylo zvrásněné slaboučkými červenými a černými linkami.

„Kdo to je?“ ozval se za nimi ženský hlas.

Banks se obrátil a zahlédl Jenny Fullerovou, jak vykukuje zpoza dveří. Měl pocit, že má na sobě volný župan a vlasy měla rozcuchané. Zachytil její pohled a cítil, jak se mu svírá žaludek a že má balvan na hrudi. Setkání s ní v takovéhle situaci doopravdy neočekával. Byl překvapený, jak silně ho to zasáhlo.

„Policie,“ odpověděl Osmond.

Ale Jenny už byla pryč a zavřela za sebou dveře.

Burgess, který to všechno sledoval, to nijak nekomentoval.

„Smíme se posadit?“ zeptal se.

„Jen do toho.“ Osmond ukázal ke křeslům, a zatímco si dělali pohodlí, natáhl si přes hlavu černé tričko. Vpředu mělo vytištěný symbol Kampaně za jaderné odzbrojení kruh se širokým obráceným Y, jehož všechny strany se dotýkaly obvodu s nápisem Nechceme atomovky v půlkruhu pod tím.

Banks zašmátral po cigaretě a rozhlížel se po popelníku.

„Byl bych radši, kdybyste nekouřil,“ poprosil Osmond. „Přece víte, že pasivní kouření může zabíjet.“

Odmlčel se a prohlížel si Bankse.

„Takže vy jste vrchní inspektor Banks? Hodně jsem toho o vás slyšel.“

„Doufám, že jen v dobrém,“ prohlásil Banks daleko vyrovnaněji, než se ve skutečnosti cítil.

Co mu Jenny napovídala?

„Aspoň nám to ušetří seznamování.“

„A vy jste ten expert, kterého sem poslali z Londýna,“ oslovil Osmond Burgesse.

„Ale, ale, jak se zprávy rychle šíří,“ usmál se Sviňák. Měl ten druh úsměvu, který většinu lidí znervózňuje, ale zdálo se, že na Osmonda to nepůsobí. Banks se usadil v křesle a představoval si, že se Jenny vedle obléká. Nejspíš to byla ložnice, říkal si zasmušile, a dvojpostel si bude rozházená a plná fleků a oddíl kritik ze Sunday Times rozevřený přes zmuchlané prostěradlo. Vytáhl si blok a před výslechem se co nejpohodlněji usadil.

„Co chcete?“ zeptal se Osmond usazený na opěradle pohovky a nakloněný dopředu.

„Dozvěděl jsem se, že jste byl jedním z organizátorů páteční demonstrace,“ začal Burgess.

„A co když ano?“

„A jste členem Kampaně za jaderné odzbrojení a Socialistické internacionály, jestli se nepletu.“

„Jsem taky v Amnesty international, pokud byste to neměli ve svých záznamech. Ale pokud vím, tak to stále ještě není zločin.“

„Nebuďte tak nedůtklivý.“

„Podívejte, mohl byste mluvit k věci? Nemám na vás celý den.“

„Ale ano, máte,“ poznamenal Burgess. „A klidně i celou noc, jestli o to stojíte.“

„Nemáte právo –“

„Mám naprosté právo. Jeden z vás a možná dokonce i vy zabil v pátek večer dobrého poctivého policistu, a to se nám nelíbí; vůbec se nám to nelíbí. Mrzí mě, že vás zdržuji od vaší milostnice, ale tak už to chodí. Čí to byl nápad?“

Osmond se zamračil.

„Čí nápad bylo co? A nelíbí se mi, že o Jenny takhle mluvíte.“

„Tak nelíbí?“ Burgess přimhouřil oči. „Chlapče, budou tu létat daleko horší slova, jestli nezačneš spolupracovat. Čí nápad byla ta demonstrace?“

„To nevím. Tak nějak.“

Burgess si povzdechl.

„Tak nějak se to prostě sešlo.“ opakoval posměšně a pohlédl na Bankse. „A co to má asi znamenat? Muži a ženy se scházejí, když mají štěstí, ale ne politické demonstrace ty se plánují. Co se mi tu snažíte namluvit?“

„Přesně to, co jsem řekl. V okolí je totiž spousta lidí, kteří jsou proti jaderným zbraním.“

„Chcete mi říct, že jste se všichni ten večer náhodou potkali před komunitním centrem? To se mi pokoušíte říct? Ahoj Frede, to je ale náhodička. Uděláme demošku. Tohle mi chcete namluvit?“

Osmond pokrčil rameny.

„Jak říkám, Osmonde, to je hovadina. Naprostá blbost. Tohle byla organizovaná demonstrace, a to znamená, že ji někdo zorganizoval. A ten někdo mohl i nastrojit trošku zabíjení, aby to maličko opepřil. Ale jediný někdo, o kom najisto víme, jsi ty. Třeba jsi to celé provedl sám, ale já bych se vsadil, že ti někdo pomáhal. Podle čí muziky tancuje náš pan Osmond? Moskevskou? Pekingskou? Nebo možná belfastskou?“

Osmond se rozesmál.

„V politice se moc neorientujete, co? Socialista je úplně něco jiného než maoista. A Předseda dneska navíc není v oblibě. A pokud jde o IRA, snad doopravdy nevěříte –“

„Já doopravdy věřím spoustě věcí, které by vás asi překvapily,“ skočil mu do řeči Burgess. „A tu zatracenou přednášku si můžete ušetřit. Kdo vám to přikázal?“

„Pletete se,“ řekl Osmond. „Tak to vůbec nebylo. A i kdyby v tom byl zapojený i někdo jiný, myslíte si, že bych vám to řekl?“

„Ano, myslím,“ přitakal Burgess. „Ničím si nejsem jistý víc. Jediná otázka je, kdy mi to povíte a kde.“

„Podívejte,“ přidal se Banks, „stejně to zjistíme. Nemá smysl to vzít na sebe a pak být obviněn a odsouzen za zadržování informací při vyšetřování vraždy. Pokud jste to neudělal a ani si nemyslíte, že by to udělal někdo z vašich kamarádů, tak se přece nemáte čeho bát?“ Banksovi připadalo snadné hrát roli hodného policajta, když byl Burgess ten zlý, i když k Osmondovi cítil silnou instinktivní antipatii. Když vyslýchali podezřelé se seržantem Hatchleym, role si střídali. Ale Burgess znal jenom jediný přístup: po hlavě do toho.

„Měl byste ho poslechnout,“ přidal se Burgess. „Má pravdu.“

„Tak proč si to tedy nezjistíte od někoho jiného?“ obrátil se Osmond na Bankse. „Ať mě vezme čert, jestli vám něco povím.“

„Máte vystřelovací nůž?“ vyptával se Burgess.

„Ne.“

„Vlastnil jste ho někdy?“

„Ne.“

„Znáte někoho, kdo ano?“

Osmond zavrtěl hlavou.

„Znal jste policejního konstábla Gilla?“ zeptal se Banks. „Setkal jste se s ním už někdy dřív?“

Osmond vypadal touhle otázkou vyvedený z míry, a když nakonec odpověděl, že ne, neznělo to věrohodně. Ale možná byl jenom vykolejený. Vypadalo to, že Burgess si ničeho nevšiml, ale Banks si v duchu udělal poznámku, že musí prověřit, jestli Osmond s Gillem nepřišli nějak do styku.

Dveře ložnice se otevřely a dovnitř vešla Jenny. Učesala si vlasy a oblékla si džíny a kostkovanou košili, která jí byla velká. Banks by se vsadil, že patří Osmondovi, a snažil se nemyslet na to, co se předtím odehrávalo v ložnici.

„Ahoj, zlatíčko,“ řekl Burgess a ukázal rukou na volné křeslo vedle sebe. „Připojíš se k nám? Jak se jmenuješ?“

„Tak v první řadě,“ prohlásila Jenny upjatě, „nejsem žádné zlatíčko, a za druhé by mě zajímalo, co vám je sakra po tom, jak se jmenuju. V pátek jsem tam ani nebyla.“

„Jak chceš,“ poznamenal Burgess. „Jenom jsem se snažil být laskavý.“

Jenny pohlédla na Bankse, jako by se ptala: Kdo je ten zmetek? a Burgess si této komunikace všiml.

„Vy dva se znáte?“ zeptal se.

Banks v duchu zaklel a cítil, jak rudne. Už se tomu nemohl vyhnout. „Tohle je doktorka Fullerová,“ prozradil. „Asi před rokem nám pomáhala s jedním případem.“

Burgess na Jenny pohlédl se zářivým úsměvem.

„Chápu. No třeba byste nám mohla pomoci ještě jednou, doktorko Fullerová. Tady váš přítel s námi není ochotný mluvit, ale jestli jste už spolupracovala s policií –“

„Ji nechte na pokoji,“ zlobil se Osmond. „Nemá s tím nic společného.“ Banks cítil totéž nepřál si, aby se Jenny dostala Burgessovi do spárů a záviděl Osmondovi, že ji může bránit.

„Ty se ale hned naštětíš, co?“ posmíval se Burgess. „Tak fajn, hochu. Vrátíme se k tobě, když o to tolik stojíš.“

Ale dál se díval na Jenny a Banks věděl, že si ji jen nechává v záloze, a použije ji později. Banks se jí teď skoro nedokázal podívat do očí. Sám byl jenom vrchní inspektor a Burgess byl superintendant. Když bylo všechno po jeho, Burgess o hodnostech nemluvil, ale kdyby Banks dal své city k Jenny nějak najevo, nebo se ji snažil nějak chránit, Burgess by ho určitě chtěl nějak ponížit. A kromě toho tu má svého rytíře v zářící zbroji v Osmondovi. Ať je terčem on.

„Z čeho tě v pátek obvinili?“ zeptal se Burgess.

„Víte zatraceně dobře, z čeho mě obvinili. Bylo to vykonstruované.“

„Ale o co šlo? Pověz mi to. Jen vyprávěj. Abys mě lépe naladil.“

Burgess sáhl do kapsy a vytáhl krabičku svých doutníků. Ani na okamžik z Osmonda nespouštěl oči a přitom pomalu vytáhl doutník a zapálil ho.

„Říkal jsem, že nechci, abyste tu kouřili,“ protestoval Osmond. „Tohle je můj dům a –“

„Drž hubu,“ přerušil ho Burgess právě tak hlasitě, aby ho vyvedl z konceptu. „Z čeho tě obvinili?“

„Z rušení veřejného pořádku,“ zamumlal Osmond. „Ale jak říkám, bylo to vykonstruované. Jestli někdo rušil pořádek, byla to policie.“

„Slyšel jste někdy o mladíkovi jménem Paul Boyd?“ zeptal se Banks.

„Ne.“

To byla pitomá lež. Osmond odpověděl ještě, dřív než si mohl uvědomit, na co se ho ptá. Banks by poznal, že lže, i kdyby přes Jenny nevěděl, že se Osmond s lidmi z Maggie’s Farm znal.

„Heleďte,“ pokračoval Osmond, „začínám s vlastním vyšetřováním pátečních událostí. Zaznamenám všechny výpovědi a můžete mi věřit, že vaše dnešní chování bude v závěrečné zprávě.“

„Už se třesu,“ smál se Burgess. Pak pomalu zavrtěl hlavou. „Ty to pořád nechápeš, hochu? Tuhle taktiku pobouřeného občana si můžeš zkoušet na místní, ale na mě tohle neplatí. A víš proč ne?“

Osmond se zamračil, ale neřekl nic.

„Ptal jsem se, jestli víš, proč ne?“

„Tak fajn, nevím, kurva ani trochu nevím, proč ne.“

„Protože na tebe a tobě podobné zvysoka seru,“ prohlásil Burgess a gestikuloval ve vzduchu svým doutníkem. „Pokud jde o mě, tak jsi jenom hnůj a bez tebe by nám všem bylo daleko líp. A lidé, se kterými pracuji, si myslí to samé. Nezáleží na tom, jestli tady vrchní inspektor Banks pálí za tvou doktorkou Fullerovou a pokouší se ji před tím ušetřit. Je taky úplně jedno, jestli má sociální cítění a respektuje lidská práva. Já ne a ani mí šéfové. My se s tím nesereme, my jednáme, a nejlepší by pro vás bylo, kdybyste si to oba zapamatovali.“

Jenny celá zrudla a vzteky ze sebe nedokázala vypravit slovo; Banks sám zbledl a cítil se bezmocný. Neměl si myslet, že by Burgessovi něco uniklo.

„Nemám vám co říct,“ opakoval Osmond otráveně. „Proč mi nechcete věřit? Já nevím, kdo toho policistu zabil. Neviděl jsem to, neudělal jsem to, ani nevím, kdo to udělal.“

Následovalo dlouhé ticho. Alespoň Banksovi, který si uvědomoval jenom bušení svého srdce, připadalo nekonečné. Nakonec Burgess vstal, přešel k oknu a tam udusil svůj doutník o bílý parapet. Pak se s úsměvem otočil. Osmond pevně sevřel trubky opěradla svého křesla.

„O. K.,“ obrátil se k Banksovi. „Tak my zatím půjdeme. Nezlobte se, že jsme vám zkazili odpoledne v posteli. Jestli chcete, můžete se tam hned vrátit.“

Pohlédl na Jenny a olízl si rty.

„To je báječná košile, zlato,“ oslovil ji. „Ale kvůli mně jsi ji nemusela nechávat napůl rozepnutou. Mám skvělou představivost.“

Zpátky v autě se Banks rozzuřil.

„Byl jsi úplně vedle,“ vztekal se. „Nebyl žádný důvod být sprostý k Jenny a už vůbec žádný, abys do toho takhle tahal mě. Čeho jsi sakra chtěl dosáhnout?“

„Jenom jsem v nich chtěl trošku probudit vášně, to je celé.“

„A jaké vášně v nich sakra probudí, že ze mě děláš zatraceného proutníka?“

„Neuvažuješ jasně, Banksi. Když začne Osmond žárlit, třeba si nebude dávat takový pozor.“ Burgess se zašklebil. „Mimochodem, nic mezi vámi přece není?“

„Samozřejmě, že není.“

„Podle mého, tenhle chlapík až moc protestoval.“

„Běž do prdele.“

„Ale no tak,“ pokračoval klidně Burgess. „Neber to tak vážně. Účel světí prostředky. Proboha, vždyť já tě nesoudím. Sám bych si s ní rád zašpásoval. Pod košilí měla moc pěkné kozičky. Všiml sis?“

Banks se zhluboka nadechl a natáhl se pro cigaretu. Uvědomil si, že nemá cenu v tom pokračovat. Burgess je síla, kterou nedokáže zarazit. Bez ohledu na to, jak rozzuřený a vyvedený z míry se Banks cítil, nijak mu neprospěje, když to dál bude dávat najevo. Naopak musí mít své pocity pod kontrolou, a tak to mělo být hned od začátku. Ale emoce skryté pod povrchem ho trápily dál. Byl naštvaný na Burgesse, byl naštvaný na Osmonda, byl naštvaný na Jenny a nejvíc ze všeho byl naštvaný sám na sebe.

Se zhoupnutím rozjel auto, vrátil kazetu do přehrávače a přidal hlasitost. Billie Holidayová zpívala God Bless the Child, Burgess si rozmarně pohvizdoval v rytmu hudby a jejich vůz se jasným větrným březnovým dnem řítil směrem k tržišti.

3

Všichni byli trošku opilí, a to na Maggie’s Farm nebylo obvyklé. Mara sama takhle podroušená nebyla už dlouho. Seděli v obýváku a Rick je kreslil. Paul pil ležák z plechovky, a dokonce i Zoe se po bílém víně všemu smála. Ale nejhůř na tom byl Seth. Nedokázal artikulovat, oči mu slzely a jeho koordinace nestála za moc. Taky tesknil po šedesátých letech, což nikdy střízlivý nedělal. Mara ho předtím viděla opilého jenom jednou, když se prořekl o smrti své ženy. Obvykle býval zdrženlivý a snášel život bez nářků.

Všechno to začalo docela dobře. Po policejní návštěvě všichni odešli k Černé ovci na drink. Nejspíš pocit úlevy a dojem, že mají co oslavovat, způsobily, že pili víc než obyčejně, a dokonce si marnotratně koupili pár plechovek ležáku Carlsberg, nějaké bílé víno a láhev skotské domů. Většinu odpoledne Seth s Marou prolenošili s novinami nebo podřimovali u krbu, Paul se v něčem hrabal v kůlně, Rick ve svém ateliéru maloval a Zoe si hrála s dětmi. Brzy navečer se všichni sešli v obýváku a lahve whisky a vína začaly kolovat.

Seth se dopotácel ke stereu a ze své sbírky vyhrabal starou poškrábanou desku Grateful Dead.

„To byla doba,“ zasnil se. „Dneska už je to dávno pryč. Lidi se dneska zajímají jenom o peníze. Hnusní Yuppies.“

Rick zvedl hlavu od svého skicáku a rozesmál se.

„Copak to někdy bylo jiné?“

„Isle of Wight, Knebworth…“ pokračoval Seth a vyjmenovával rockové festivaly, na nichž byl. „Tenkrát se lidi o všechno dělili…“

Mara poslouchala, jak nesouvisle blábolí. Od demonstrace byli pod velikým tlakem, napadlo ji, a tohle je zřejmě Sethův způsob, jak to ze sebe dostat. Nebylo těžké propadnout nostalgickým vzpomínkám. I ona se pamatovala na šedesátá léta nebo spíš na jejich konec, kdy v Anglii vrcholila éra hippies. Tenkrát jim všechno připadalo lepší. Jednodušší a jasnější. Bylo to my a oni, a je jste poznali podle krátkých vlasů.

„… Santana, Janis, Hendrix, Doors, Ježíš, a dokonce krišňáci tenkrát byli zábavní. Teď všichni nosí ty zatracené obleky a účes. Vzpomínám si, že jednou –“

„To je blbost!“ křičel Paul a tloukl prázdnou plechovkou o podlahu. „Tak to vůbec nebylo. Kecáš jenom samé nesmysly, Sethe.“

„Jak to můžeš vědět?“ Seth se nadzvedl a nejistě balancoval na lokti. „Tys tam přece vůbec nebyl? Tenkrát jsi byl jenom blýskání v oku svého fotra.“

„Moje máma a táta byli hippies,“ zamračeně prohlásil Paul. „Posraný květinový děti. Ona se předávkovala a on byl kurva taky furt tak sjetej, že se o mě nedokázal postarat, a tak mě dal pryč.“

Mara byla v šoku. Paul nikdy předtím o svých pravých rodičích nemluvil, jenom o tom, jak špatně s ním zacházeli jeho pěstouni. Jestli to byla pravda, nevidí ji a Setha taky tak? Jsou přibližně v tom správném věku. Taky je nenávidí?

Tomu však nemohla věřit. Třeba to vidí i opačně. Třeba Paul hledá to, o co ho připravili, a třeba aspoň něco na Maggie’s Farm našel. Drogy neberou, a i když ona se Sethem v šedesátých letech vyrůstali a snažili si zachovat něco z jejich ideálů, už jako hippies nevypadali ani se tak nechovali.

„My takoví nejsme,“ protestovala a pohledem hledala podporu u Zoe. „To přece víš, Paule. My se o tebe zajímáme. My tě nikdy neopustíme. Pro spoustu lidí to tenkrát byla zábava. Seth jenom vzpomíná na své mládí.“

„Já vím,“ připustil Paul ponuře. „Já sám nemůžu říct, že bych měl něco, co by stálo za vzpomínání. Já taky jenom tvrdím, Maro, že to tenkrát nebyl samý mír a láska, jak říká Seth. Kecá pitomosti.“

„V tom máš pravdu, kámo,“ souhlasil Rick, odložil skicák a nalil si dalšího panáka skotské. „Mě hippies taky nikdy nebrali. Podle mě to byla jen banda ufňukaných a ubrečených dětiček. Seth je jenom ožralý. Vždyť se na něho podívej je z něj zatracený vlastník nemovitostí, a dokonce statkář. Za chvíli bude v neforemných tvídových hadrech chodit každé odpoledne střílet bažanty. Sir Seth Cotton, zeman z Maggie’s Farm.“

Ale Seth se svalil na pytel fazolí, zdálo se, že o rozhovor ztratil zájem. Oči měl zavřené a Mara by hádala, že buď spí, nebo je pohlcený klouzavým kytarovým sólem Jerryho Garcii.

„Kde je teď tvůj táta?“ zeptala se Mara Paula.

„To sakra nevím. A ani mě to kurva nezajímá.“

Paul otevřel další plechovku ležáku.

„A setkali jste se vůbec někdy?“

„A proč bychom měli? Už jsem ti říkal, že byl tak mimo, že o mně vůbec nevěděl, i když jsem byl s ním.“

„Ale to není důvod tvrdit, že takoví byli všichni,“ prohlásila Mara. „Seth jenom říkal, že tenkrát byla atmosféra lásky velice silná. A všechny ty řeči o věku Vodnáře něco znamenaly.“

„Jo, a kde je to teďka? Díky, já se bez dvou tisíc let těchhle pitomostí klidně obejdu. Radši bysme na tu zatracenou minulost měli zapomenout a žít dál.“

S tím se Paul zvedl a odešel z pokoje.

Jerry Garcie hrál dál. Seth sebou trhl, otevřel jedno krví podlité oko a pak je zase zavřel.

Mara sobě a Zoe dolila víno a pak se její myšlenky vrátily k Paulovi. Jako kdyby už tak nebyla dost zmatená, nepřátelství, které dneska Paul vyjádřil, a nové informace o tom, co cítí ke svým rodičům, vody zakalily ještě víc. Měla strach se ho zeptat na tu krev na jeho ruce, ale bála se žít dál pod jednou střechou s někým, koho podezřívala z vraždy. Ale sama sebe nenáviděla za to, že o něm takhle smýšlí, a za to, že mu nedokáže úplně důvěřovat a stát za ním.

Potřebovala si s někým promluvit, s někým, komu věří, ale kdo s nimi nebydlí. Připadala si jako žena, která má v prsu bulku, ale má strach jít k doktorovi, aby se nedozvěděla, že to opravdu je rakovina.

A nejhorší bylo, že si všimla, že v domě chybí nůž: byl to vystřelovák, o kterém Seth tvrdil, že si ho před lety koupil ve Francii. Museli o tom vědět i všichni ostatní, ale nikdo se o tom nezmínil. Nůž ležel na krbové římse, aby ho mohl kdokoli použít, už od té doby, co přišla na Maggie’s Farm. Teď byl však pryč.

4

Banks dojedl rybu s hranolky, které si koupil cestou domů, a přesunul se do obýváku. Zatracená gurmánská kuchyně, pomyslel si. Kdyby se neobjevila ta otravná sousedka Selena Harcourtová s nějakým lepkavým zákuskem, aby ho nakrmila, „když je teď vaše ženuška pryč,“ mohl by večer odpočívat, místo aby míchal omáčky, ze kterých stejně nikdy nic nebude.

Chvilku poté, co s Burgessem dorazili na stanici, se uklidnil. Ten bastard měl pravdu. Uvědomil si, že to, co se stalo u Osmonda, nebylo nic vážného, ale z toho, že tam našel Jenny, byl tak šokovaný, že všechno zveličoval. Reagoval přehnaně a na chvíli přestal být objektivní. To je všechno. Už se to stalo dřív a stane se to zase. Svět se kvůli tomu nezboří.

Nalil si pití, natáhl nohy na stolek a pustil televizi. Yorkshirská televize vysílala dokument o Peak Districtu. Napůl ho sledoval a přitom listoval Tracyiným nejnovějším číslem časopisu Historie dnes, a pak četl zajímavý článek o siru Titu Saltovi, který pro dělníky ze svých textilek poblíž Bradfordu vybudoval zajímavou utopickou komunitu pojmenovanou Saltaire. Napadlo ho, že by to bylo dobré místo na výlet se Sandrou a dětmi. Sandra by tam mohla fotografovat, Tracy by to fascinovalo a i Brian by si tam určitě našel něco zajímavého. Bohužel byl však sir Titus zapřisáhlý abstinent. V Saltaire nebyly žádné hospody. Co je pro jednoho utopií, je evidentně pro druhého peklem.

Při čtení toho článku se v myšlenkách vrátil k Maggie’s Farm. Měl to tam rád a Setha a Mary si vážil. Oni mu dávali najevo své antipatie, ale to se dalo jen očekávat. Při své práci si zvykl na daleko horší věci. Nebral si to osobně. Být policista je trochu jako být farář; lidé se s vámi nikdy necítí úplně uvolněně, i když se jenom zastavíte v místní hospodě na pivo.

Dokumentární pořad skončil a on se rozhodl, že nemá smysl odkládat nevyhnutelné. Zvedl sluchátko a vytočil Jennyino číslo. Měl štěstí; při třetím zazvonění to zvedla.

„Jenny? Tady Alan.“

Na druhém konci bylo ticho.

„Nejsem si jistá, jestli s tebou chci mluvit,“ řekla nakonec.

„Můžu tě nějak přesvědčit?“

„Zkus to.“

„Prostě jsem se ti chtěl za to odpoledne omluvit. Nečekal jsem, že tam budeš.“

Ticho přerušovalo jenom praskání statické elektřiny.

„Mě to taky překvapilo,“ připustila Jenny. „Pohybuješ se v dost špatné společnosti.“

Totéž bych mohl říct já o tobě, napadlo Bankse.

„Jo,“ řekl nahlas, „já vím.“

„Myslím, že bys ho příště měl vzít na vodítko. A asi bys měl zkusit i náhubek.“

Cítil, že už se na něj evidentně tolik nezlobí.

„To bych rád. Ale šéf je on. Jak to Osmond nesl?“ To jméno mu málem uvízlo v krku.

„Byl pěkně nasraný, to jo. Ale nevydržel to dlouho. Dennis hodně snese. A je zvyklý na otravování policií.“

Zase následovalo ticho, tentokrát mnohem rozpačitější.

„Tak jo,“ přerušil ho Banks, „jenom jsem ti chtěl říct, že mě to mrzí.“

„Ano. To už jsi říkal. Nebyla to tvá chyba. Nejsem zvyklá vidět tě ve vedlejší roli. A ani ti to moc nejde.“

„A co sis myslela, že udělám? Že se na něj vrhnu a jednu mu vrazím?“

„Ne, to jsem nemyslela. Ale když o nás tak hnusně mluvil, viděla jsem na tobě, že by ses klidně přidal.“

„To bylo tak vidět?“

„Pro mě ano.“

„V autě jsem se na něj rozčílil.“

„Myslela jsem si, že to zřejmě uděláš. A co ti řekl?“

„Prostě se mi vysmál.“

„No to je hrůza. Když mi řekl to o rozepnuté košili, málem jsem ho zabila.“

„Stejně jsi ji ale měla rozepnutou.“

„Oblékala jsem se ve spěchu. Chtěla jsem vědět, co se děje.“

„Já vím. Nechtěl jsem říct, že jsi to udělala schválně, nebo tak něco. S chlápkem, jako je tenhle, to prostě jiné nebude, a je potřeba si dávat mimořádný pozor.“

„Teď už to vím, ale doufám, že už nebudu mít to potěšení.“

„Ten se tak snadno nevzdává,“ varoval ji Banks ponuře.

„To ani já. Kde teď jsi? A co děláš?“

„Doma. Odpočívám.“

„Já taky. Sandra se už vrátila?“

„Ne.“

Na lince zase zavládlo ticho. Banks si odkašlal.

„Hele,“ odvážil se, „když jsem před tímhle vším mluvil o večeři, myslel jsem to vážně. Co třeba zítra?“

„Zítra nemůžu. Večer přednáším.“

„A v úterý?“

Jenny se zamyslela.

„Počítám, že bych mohla zrušit rande,“ řekla. „Ale musí to stát za to.“

„U Košatého dubu to vždycky stojí za to. Zvu tě. Potřebuji s tebou mluvit.“

„Služebně?“

„Doufám, že bys mi mohla poradit, jak na ty lidi z Maggie’s Farm. Seth s Marou jsou zhruba v mém věku. Je legrační, že jsme všichni vyrůstali v šedesátých letech, ale jsme tak odlišní.“

„Ani ne. Každý z nás je jedinečný.“

„Ta hudba mě bavila. Jenom jsem nikdy neměl pocit, že patřím k té partě vlasáčů. Ale dokonce jsem párkrát zkoušel trávu.“

„No, Alane! To ti nevěřím.“

„Vážně.“

„A já si myslela, jaký jsi puritán. A jaké to bylo?“

„Poprvé vůbec nic.“

„A podruhé?“

„Usnul jsem.“

Jenny se rozesmála.

„No ale,“ pokračoval Banks zamyšleně, „Burgess je taky zhruba v mém věku.“

„Nejspíš si chodil v holínkách a koženém plášti a trhal mouchám křidýlka.“

„To asi jo. Tak co s tou večeří? Hodí se ti to v osm?“

„Tak fajn.“

„Stavím se pro tebe.“

Jenny mu popřála dobrou noc a zavěsila. Pořád jsme kamarádi, oddechl si Banks s úlevou.

Vracel se ke svému křeslu a drinku, ale najednou cítil, že potřebuje zavolat Sandře.

„Jak je tátovi?“ vyptával se.

Sandra se zasmála.

„Je popudlivý jako vždycky. Ale máma to zvládá líp, než jsem si myslela.“ Spojení nebylo nejlepší a její hlas zněl jako z veliké dálky.

„Jak dlouho tam ještě budeš?“

„Myslím, že už jen pár dní. Proč? Scházíme ti?“

„Víc než by sis myslela.“

„Vydrž chvilku. Včera jsme byli v Londýně, a Tracy ti o tom chce vyprávět.“

Banks si s dcerou chvíli povídal o katedrále St. Paul’s a londýnském Toweru, a pak jim do toho skočil Brian, aby mu řekl, jaké skvělé tam mají obchody s deskami. A měli tam přesně takovou kytaru, jakou by potřeboval… A nakonec se k telefonu zase vrátila Sandra.

„Nestalo se doma něco?“

„Dalo by se to tak říct.“

Banks jí vyprávěl o demonstraci a o té vraždě.

Sandra hvízdla.

„Jsem ráda, že tam nejsem. Dokážu si představit, jaký je kolem toho frmol.“

„Díky za podporu.“

„Vždyť víš, jak to myslím.“

„Vzpomínáš si Dicka Burgesse? Dělal v Yardu vrchního inspektora.“

„To je ten, co na večírku u Lottie osahával hostitelku a házel pelargoniemi?“

„To je on. Je tady a má to na starost.“

„Pane Bože. Tak teď jsem vážně ráda, že jsem pryč. Mě sice neosahával, ale taky po mě koukal.“

„Chtěl bych říct, že měl vkus, ale nebuď moc nafoukaná, miláčku. Jede po všem, co nosí sukni.“

Sandra se rozesmála.

„Radši už budu končit. Brian s Tracy se už zase hádají.“

„Pozdravuj je ode mě. A opatrujte se. Na viděnou.“

Jakmile zavěsil, propadl Banks takové depresi, že nejdřív litoval, že vůbec někam volal. Jak to, uvažoval, že telefonát vzdálené lásce jenom prohloubí prázdnotu a osamění, které jste cítili předtím, než jste jí zavolali?

Nedošel k žádnému závěru, a tak vypnul televizi uprostřed pořadu o populární hudbě, ze kterého by byl Brain nadšený, a pustil si kazetu, kterou mu z Londýna poslal bývalý kolega. Reverend Robert Wilkins zpíval o marnotratném synovi svým přízračným a na bluesmanna neobvykle vysokým a tenkým hlasem. Banks se schoulil v křesle u plynového krbu a usrkával pití. Obvykle se mu nejlíp přemýšlelo, když popíjel skotskou a poslouchal hudbu, a bylo načase, aby si uspořádal informace o Gillově vraždě.

Starosti mu dělala spousta věcí. Demonstrace probíhaly pořád, a i když z obou stran někdy došlo na rány, nikdo většinou policisty neprobodával. Můžete tomu říkat statistika, počet pravděpodobnosti nebo prostě tušení, ale on prostě Burgessův pohled na celou záležitost nesdílel.

A v tom je ten problém, protože mu nezbývalo na výběr mnoho možností. Pořád měl nepříjemný pocit z té party na Maggie’s Farm. Jestli se někdy setkal s někým opravdu nebezpečným, pak to byl Paul Boyd, a připadalo mu, že se ho Mara až příliš horlivě zastává. Seth a Zoe byli úplně zticha, ale Rick Trelawney se projevoval mnohem agresivněji, než by Banks očekával. Nevěděl, co to způsobilo, ale měl pocit, že někdo něco ví, nebo si myslí, že něco ví, a nechce své podezření sdělovat policii. To není moudré chování, ale lidé to dělají vždycky. Banks jenom doufal, že to nikomu z nich neublíží.

Pokud jde o Dennise Osmonda, pak nehledě na osobní antipatii, ho Banks přistihl při dvojí lži. Osmond tvrdil, že Paula Boyda nezná, i když je úplně jasné, že ano, a Banks ho navíc podezříval, že také lhal, když řekl, že nezná policejního konstábla Gilla. Nebylo těžké uhodnout, proč by lhal: nikdo, pokud nemusí, nechce přiznat spojení s obětí vraždy ani s usvědčeným zločincem. Banks ale musel rozhodnout, jestli v tom není něco daleko vážnějšího. Odkud by Osmond policejního konstábla Gilla mohl znát? Třeba spolu chodili do školy. Nebo Gill mohl Osmonda zadržet při některém z jeho dřívějších protijaderných protestů. Jestli tomu tak bylo, bude to v záznamech. Richmond by měl ráno mít informace ze zvláštního oddělení.

Zatím mu ale nic nepřipadalo jako dostatečný motiv k vraždě. Pokud bude hodně opatrný, mohl by v úterý něco vytáhnout z Jenny. Obvykle jí nevadilo, že se jí vyptává, ale když jde o Osmonda, musí postupovat obzvlášť citlivě.

Možná na to, že našel Jenny v Osmondově ložnici, a na Burgessův postup při vyšetřování reagoval neprofesionálně, nezapomněl však na to, že z něho Sviňák Dick udělal dokonalého pitomce, a navíc byl k Jenny sprostý. Banks měl někdy pocit, že Burgessova taktika je otravovat všechny, kdo mají s případem něco společného tak dlouho, dokud někoho nedožene k tomu, že se ho pokusí zaškrtit. Toho pak konečně může obvinit z pokusu o vraždu.

Někdy během třetí Laproaigh a druhé strany kazety došel Banks k závěru, že jediný způsob, jak se tomu zmetkovi dostat na kobylku, je že případ vyřeší sám a po svém. Burgess není jediný, kdo může hrát se zakrytými kartami. Ať se klidně soustředí na bolševiky pod postelí. Banks provede takové malé diskrétní šetření a uvidí se, jestli nepřijde na někoho, kdo by měl nějaký důvod, aby toužil po smrti policejního konstábla Edwina Gilla, a nejenom nějakého poldy.

Ale pokud byl obětí Gill jako soukromá osoba, a nikoli Gill jako policista, vynořuje se tím řada otázek. Za prvé, jak mohl vrah vědět, že Gill na té demonstraci bude? A jak si navíc mohl být jistý, že to proběhne dost dramaticky, aby to zamaskovalo vraždu? A nejzáhadnější ze všeho je, jestli mohl vědět, že se mu podaří uniknout? Ale to jsou aspoň konkrétní otázky, něco, z čeho se dá vyjít. Čím déle o tom Banks uvažoval, tím víc mu tlačenice na politické demonstraci připadala jako ideální krytí pro vraždu.

Pět

1

Pohřební průvod se točil od Gordon Street, kde Edwin Gill bydlel, přes Manor Road ke hřbitovu. Bankse napadlo, že pohřeb kolegy policisty je tak nějak okázalejší a truchlivější než všechny ostatní. Každý z policistů tady věděl, že v rakvi mohl klidně ležet on; žena každého poldy žila ve strachu, že i jejího muže by mohli probodnout, zmlátit nebo v dnešní době i zastřelit; i veřejnost vnímala chvění a momentální slabost běhu věcí.

Už podruhé za necelý týden se Banks necítil příjemně v obleku a s kravatou. Poslouchal vikářovu eulogii, obvyklé verše z Knihy žalmů a zíral na zarostlé krky před sebou. Vpředu naříkala Gillova nejbližší rodina matka, dvě sestry, strýcové, tety, neteře a synovci a potají si podávala balíčky papírových kapesníků.

Když bylo po všem, všichni se seřadili a čekali na odvoz na smuteční oběd. Duby a buky lemující příjezdovou cestu se v silném větru ohýbaly. V jednu chvíli vykouklo za mraky slunce a hned nato všechny překvapila pětiminutová přeháňka. Takový to byl den: nevypočitatelný jako chameleón.

Banks stál s detektivním konstáblem Richmondem u neoznačeného černého policejního roveru jeho vlastní bílá cortina se na pohřeb příliš nehodila a čekal na někoho, za kým by jel. Přes svůj tmavě modrý oblek měl světle šedý plášť a hlavu měl nepokrytou. Napadlo ho, že se svými krátce ostříhanými vlasy, jizvou pod pravým okem a štíhlou hranatou postavou musí vypadat podezřele, když si přitahuje límec pláště těsně ke krku, aby se chránil před studeným větrem. Richmond, vytáhlý a atletický, stál vedle něho v plášti z velbloudí srsti a měkkém plstěném klobouku.

Bylo časné úterní ráno. Richmondovi se podařilo něco najít na Osmonda a tu partu z Maggie’s Farm. Nebylo toho moc. Setha Cottona začátkem šedesátých let jednou zadrželi za nošení útočné zbraně (řetězu od bicyklu) během střetu mods a rockerů v Brightonu. Potom měl na svém kontě držení marihuany nic velkého, tak asi za libru –, ze kterého vyšel s pokutou.

Rick Trelawney se dostal do problémů jen jednou, v St. Ives v Cornwallu. Nějaký turista se ohradil proti jeho opileckému prohlášení o bezcharakternosti sběratelů umění a sprostá hádka se změnila ve rvačku. Bylo zapotřebí tří mužů, aby Ricka odtrhli, a turista skončil s přeraženou čelistí a na jedno ucho zůstal trvale hluchý.

Jediný kostlivec v Rickově skříni byla žena, se kterou se nedávno rozvedl. Byla to alkoholička, což Rickovi umožnilo, aby mu byl Julián poměrně jednoduše svěřen do péče. Teď však žila u sestry a podrobovala se léčení, takže mezi nimi zuřila právní bitva. V jednu chvíli to došlo tak daleko, že Rick požádal soud, aby jí zakázal přibližovat se k jejich synovi.

Na Zoe neměli nic, ale Richmond se dotázal na matrice a zjistil, že otec jejího dítěte, Luny, byl nějaký Lyle Greenberg, americký student, který se mezitím vrátil domů do Eau Claire ve Wisconsinu.

Na Maru toho bylo ještě méně. Imigrační ji identifikovalo jako Moiru Delanceyovou, původem z Dublinu. V šesti letech přišla do Anglie s rodiči, a usadili se v Manchesteru. Žádné kontakty na republikány nejsou známy.

Nejzajímavější a nejvíce znepokojivý byl trestní rejstřík Dennise Osmonda. Kromě zadržení při protivládních demonstracích s obviněními od narušování pořádku až po krádež policejní přilby byl také obviněný z napadení přítelkyně, se kterou bydlel. Bylo to před čtyřmi lety a ta žena se jmenovala Ellen Venterová. Na její naléhání bylo později stíhání zastaveno, ale nemocnice přesně zdokumentovala poranění Venterové dvě zlomená žebra, přeražený nos, tři vyražené zuby a otřes mozku, a Osmond se v tomto případě nijak neobhájil. Banks si nebyl jistý, jestli se o tom má zmiňovat, až se večer s Jenny sejde na večeři. Zajímalo by ho, jestli o tom už ví. Pokud ne, mohlo by jí jeho vměšování být nepříjemné. Ale spíš pochyboval, že by jí o tom Osmond pověděl.

Pořád čekali na informace ze zvláštního oddělení, kde vedli spisy na Osmonda, studentského vůdce Tima Fentona, a pět dalších osob, které byly na demonstraci. Zvláštní oddělení zřejmě potřebovalo Burgessův osobní přístupový kód, heslo, hlasový vzorek a otisky prstů nebo nějaký podobně absurdní identifikační postup. Banks si od toho stejně mnoho nesliboval. Podle jeho vlastních zkušeností si zvláštní oddělení vedlo spis na každého, kdo si někdy koupil jeden výtisk Socialistického týdeníku.

Dneska, zatímco Banks s Richmondem šli na Gillův pohřeb, vyrazil Burgess s Hatchleym znovu do terénu. Měli v úmyslu znovu navštívit Osmonda, Dorothy Wycombeovou, Tima Fentona a Maggie’s Farm. Banks si chtěl se studenty promluvit osobně, a tak se rozhodl, že jim večer po návratu zavolá pokud je Burgess do té doby neodradí natolik, že budou odmítat veškerou komunikaci.

Burgess při vyhlídce na další výslechy skoro slintal a vypadalo to, že i Hatchley je v práci mnohem nabuzenější, než obvykle býval. Bankse napadlo, že jeho zápal třeba způsobila šance, že bude pracovat se superstar. Seržant vždycky považoval dramatické detektivky za zajímavější než skutečné vyšetřování. Nebo se možná chtěl Sviňákovi Dickovi vlichotit v naději, že ho vyberou do nějaké zvláštní jednotky Scotland Yardu. A čert ví, třeba i vyberou.

Banks o této možnosti uvažoval se smíšenými pocity. Na seržanta Hatchleyho si zvykl rychleji, než by čekal, a docela dobře se jim spolu pracovalo. Ale vlastně k němu nic necítil. Nedokázal se ani přimět, aby Hatchleymu říkal jeho křestním jménem, Jime.

Pro Bankse byl Hatchley seržant a tak to zůstane. Neměl tu zvláštní bystrost, která byla potřeba, aby to dotáhl na inspektora. Phil Richmond ji měl, ale tady nebylo možné ho povýšit, aniž by povýšili i Hatchleyho. A to superintendant Gristhorpe nechtěl a Banks mu to neměl za zlé. Kdyby se Hatchley zalíbil Burgessovi natolik, že by mu nabídl práci v Londýně, všechny problémy by to vyřešilo. Richmond už úspěšně složil seržantské zkoušky což byl první krok na dlouhé cestě k postupu a jako nového detektivního konstábla by k nim mohli převelet třeba policejního konstábla Susan Gayovou, která prokazovala značné nadání pro detektivní práci. Policejní konstábl Craig by byl samozřejmě proti. Pořád říkal policistkám „žabky“, i když hodnost rozlišující pohlaví, ZPK, byla zrušena už v roce 1975 a zůstalo jen neutrální PK. Ale to byl jenom Craigův problém; Hatchley byl kříž, který museli nést všichni.

Nablýskaná auta se konečně rozjela. Banks s Richmondem jeli za nimi na recepci jednotvárnými opuštěnými ulicemi Scarboroughu. Nic není tak pochmurné jako přímořské letovisko mimo sezonu. Nebýt slabého náznaku vůně moře a ryb ve vzduchu, nikdo by ani nehádal, že jsou u pobřeží.

„Nechtěl by ses po obědě projít po promenádě?“ zeptal se Banks.

Richmond si odfrkl.

„Na to není moc počasí, nemyslíte?“

„Řekl bych, že nás to vzpruží.“

„Pokud by vám to nevadilo, radši bych na vás počkal v pěkné útulné hospůdce, pane.“

Banks se usmál.

„A dal si do pořádku papíry?“

Dobře věděl, jaký je Richmond puntičkář, pokud jde o záznamy a hlášení.

„To přece musím stejně. Nemůžu to tak dlouho nosit v hlavě.“

Cestou mu Banks nadhodil svou teorii, že by v Gillově vraždě mohlo jít i o něco docela jiného, než si myslí. Richmond sice vyjádřil určité výhrady, ale souhlasil, že to přinejmenším stojí za to, aby za tím šli. Dohodli se, že na recepci pohovoří s Gillovými kolegy, a zjistí, jestli se o něm něco nedozvědí. Ale Burgess se o tom samozřejmě nesmí nic dozvědět.

Richmond namítal, že i kdyby s Gillem bylo něco v nepořádku, nikdo z jeho spolupracovníků o tom na jeho pohřbu nebude mluvit. Banks měl opačný názor. Byl přesvědčený, že pohřby dělají se svědomím hotové divy. Vyumělkované fráze často lidem lezly krkem a nutily je říkat pravdu. Navíc to bylo něco jiného, než kdyby se snažili Gillovi dokázat úplatky nebo něco podobného; jenom se chtěli dozvědět, jaký to byl člověk a jestli neměl nějaké nepřátele.

Kolona zatočila ke Kotvě a koruně, kde byl v banketovém sále připravený bufet, a hosté průtrží mračen utíkali ke dveřím.

2

„A sakra! Z jakého kanálu ses to vyhrabal?“ prohlásil Burgess, jakmile Paul Boyd vstoupil do předních dveří, aby se podíval, co se děje.

Paul se zachmuřil.

„Jdi do prdele.“

Burgess vyrazil kupředu a dal mu facku. Paul sebou trhl a zapotácel se.

„Bacha na pusu, hochu,“ řekl Burgess. „Měl bys prokazovat trochu úcty starším a rozumnějším lidem.“

„A proč bych měl? Ty ke mně taky žádnou úctu nemáš?“

„Úctu? A k tobě?“ Burgess přimhouřil oči. „A proč si myslíš, že si nějakou zasloužíš? Jsi ubohý hnusný kretén s rejstříkem dlouhým jako má ruka. A mimo jiné je tam i útok na policejního důstojníka. Takže si dej pozor na jazyk. Jsou tu přítomné dámy. Nebo aspoň myslím, že jsou.“

Mara zachovala klid, zatímco Burgess přejížděl pohledem po jejím těle.

Burgess se znovu obrátil k Paulovi, který stál ve dveřích a držel se za ucho.

„Tak povídej, kdo tě k tomu navedl?“

„K čemu?“

„Abys zabil policistu.“

„To já ne. Ani jsem tam nebyl.“

„To je pravda,“ vyhrkla Mara. „Byl tu celý večer se mnou. Někdo musel zůstat doma a pohlídat děti.“

Prozatím mlčela a pokoušela se Burgesse odhadnout. Nepřipadal jí tak mírný jako Banks, a tak se bála, aby ho na sebe neupozornila. Už když mluvila, svaly okolo žaludku se jí svíraly.

Burgess na ni znovu pohlédl a zavrtěl hlavou. Jeho pohled byl ostrý jako štípaná břidlice.

„To je dojemné, zlato. Velice dojemné. Copak ti máma s tátou neříkali, že nemáš lhát? Viděli ho tam. Víme, že tam byl.“

„To jste se museli splést.“

Burgess rychle pohlédl na Paula a pak se znovu obrátil k Maře.

„Splést! Jak by si někdo mohl tohohle blbečka splést s

někým jiným? Asi by sis měla pořádně vypláchnout pusu, drahoušku.“

„A neříkejte mi drahoušku.“

Burgess v hraném zoufalství rozhodil paže.

„Co to s vámi je? Já myslel, že tady na severu si všichni říkají drahoušku. Ale jinak vůbec nechápu, proč ho vůbec chráníš. Má dost omezený slovník a s jeho postavou navíc pochybuji, že by byl dobrý v posteli.“

„Hajzle,“ procedila Mara mezi zaťatými zuby.

Bylo jasné, že s tímhle nebude žádná diskuse. Musejí se to pokusit vydržet.

„Správně, drahoušku,“ poznamenal Burgess. „Musíš to ze sebe dostat. Budeš se cítit mnohem líp.“

Pohlédl jí na hruď, jako by to chtěl potvrdit a zase se obrátil k Paulovi. „Co jsi udělal s tím nožem?“

„Jakým nožem?“

„Se kterým jsi probodl konstábla Gilla. S tím vystřelovákem. Řekl bych, že to je zbraň přesně pro tebe.“

„Já nikoho nebodl.“

„Ale no tak! Co jsi s ním udělal?“

„Já kurva žádný nůž nemám.“

Burgess mu pohrozil prstem.

„Já tě varoval, dávej si pozor na jazyk. Máte to celé, seržante Hatchley? Ten kluk všechno popírá.“

„Ano, pane.“ Hatchley seděl na pytli fazolí a Maře připadal jako velryba na suchu.

„Potřebujeme jenom najít ten nůž,“ prohlásil Burgess. „Jakmile najdeme spojení mezi ním a tebou, jsi v báni, než stihneš udělat krok. Se svým rejstříkem nemáš šanci. Už jsme zjistili, že jsi byl na místě činu.“

„Byla tam asi stovka dalších lidí,“ poznamenal Paul.

„Tys je počítal? Myslel jsem, že jsi říkal, žes tam nebyl.“

„Nebyl.“

„Tak jak to víš?“

„Četl jsem to v novinách.“

„Četl? Ty? Pochybuji, že bys zvládl komiks.“

„Moc vtipné,“ ušklíbl se Paul. „Ale dokázat nemůžete nic.“

„To máš třeba pravdu,“ připustil Burgess. „Ale pamatuj si, že když nic nemůžu dokázat, znamená to, že můžu dokázat něco jiného. A pak… pak…“

Nechal hrozbu viset ve vzduchu a obrátil se k ostatním v místnosti. V domě se shromáždili všichni až na Ricka, který vzal děti do města pro nové oblečení.

„Vy ostatní jste vinní úplně stejně,“ pokračoval. „Jakmile uzavřeme případ proti tomuhle pitomečkovi, budete v tom taky za napomáhání a zadržování informací. Takže pokud něco víte, raději nám to řekněte. Rozmyslete si to.“

„My nic nevíme,“ řekl Seth tiše.

„Tak to by bylo,“ povzdechl si Burgess a rukou si volnou rukou prohrábl vlasy. „Patová situace.“

„A nemyslete si, že si nebudeme stěžovat, jak jste nám vyhrožoval a že jste Paula uhodil,“ oznámila mu Mara.

„Jen klidně to udělejte, srdíčko. To je mi jedno. Chceš vědět, co se mi stane? Jestli budete mít štěstí, půjdu na kobereček ke svému šéfovi v Yardu. No a co. Ten je ještě větší gauner než já. Ne, vaše největší šance je hrát na rovinu a říct mi pravdu.“

„Už jsem to říkal,“ opakoval Paul. „Nic o tom nevím.“

„Tak fajn.“ Burgess odhodil špaček doutníku do čajového hrnku balancujícího na opěradle křesla. Horký popel zasyčel, jakmile se dotkl lístků. „Ale pak neříkejte, že jsem vás nevaroval. Půjdeme, seržante. Necháme je, aby si to ještě trochu promysleli. Třeba někdo z nich dostane rozum a ozve se nám.“

Hatchley se vyhrabal na nohy a u dveří se připojil k Burgessovi. „Nemusíte se bát, určitě se zase uvidíme,“ loučil se Burgess.

Když vycházeli zpod přístřešku, natáhl se, máchl rukou po zvonkohře a zaklel: „Zatracený randál.“

3

Banks čekal se skleničkou sherry v ruce, než se zástup kolem bufetu ztenčí, a teprve potom si na papírový talířek nabral studené nářezy a salát.

„No jo, tohle je moc dobré, že jo,“ říkala nějaká žena ve světle modrých krepových šatech svému průvodci.

„To se ví,“ odpověděl on. „Mnohem lepší než u staré Idy Lathamové. Tam byly jen samé sendviče s okrájenou kůrkou. A nebyly větší než poštovní známka. A s okurkou. Okurka mě vždycky nadýmá.“

„Vrchní inspektor Banks?“

Muž, který se zjevil vedle Bankse byl asi metr devadesát vysoký, s lesklou holou lebkou, chomáčky bílých vlasů nad ušima a šedým knírkem, jaký nosí piloti RAF. Na rukávě tmavě šedého obleku měl černou pásku a k tomu černou kravatu. Dokonce i brýlové obroučky měl černé. Banks přikývl.

„Myslel jsem si, že to budete vy,“ pokračoval neznámý. „Na příbuzného nevypadáte, ale nikdy dřív jsem vás tu neviděl. Superintendant Gristhorpe mě upozornil, že přijedete.“

Nabídl mu ruku.

„Detektiv vrchní inspektor Blake, CID Scarborough.“

Banksovi se podařilo vyvážit skleničku sherry na talířku a potřásl mu rukou.

„Rád vás poznávám,“ prohlásil. „Jenom škoda, že to je zrovna při takové příležitosti.“

Poodešli do klidnější a méně zaplněné části sálu. Banks si tácek odložil na stůl stejně nemohl jíst, když mluví a vytáhl cigaretu.

„Jak pokračuje vyšetřování?“ zeptal se Blake.

„Pořád nic. Máme příliš mnoho podezřelých. V podobné situaci se mohlo stát cokoli.“ Rozhlédl se po sálu.

„Je tady spousta lidí. Policejní konstábl Gill musel být oblíbený.“

„Hmmm. Já sám jsem ho moc neznal. Je to velká stanice.“

„A zapálený,“ řekl Banks. „Na ten páteční přesčas se přihlásil dobrovolně. Většina našich hochů by radši byla v hospodě.“

„Pravděpodobně potřeboval peníze. Vždyť víte, že půlka země žije z přesčasů. Při té naší mzdě to ani jinak nejde.“

„To je pravda. Byl na peníze?“

Vrchní inspektor Blake se zamračil.

„To je výslech?“

„O Gillovi skoro nic nevíme,“ připustil Banks. „Nebyl od nás. A každý zlomek může být důležitý, to určitě víte sám.“

„Ano. Ale tohle přece není obyčejný případ?“

„Ale přece jen…“

„Jak už jsem řekl, já jsem ho vlastně neznal. Slyšel jsem, že jste dostali nějakého experta z Yardu, který to má na starost.“

Banks udusil cigaret a vzal si tácek. Věděl, že z Blakea už nic nedostane, a tak pomalu obědval, zatímco spolu nezávazně klábosili. Koutkem oka zahlédl, že Richmond si povídá s jedním z uniformovaných policistů, kteří nesli rakev. Nejspíš to byl jeden z místních, kteří byli s Gillem na demonstraci. Všichni samozřejmě byli vyslechnuti, ale nikdo neviděl, jak Gilla probodli. Jen doufal, že si Richmond povede lépe než on sám.

Asi po pěti minutách se vrchní inspektor Blake odporoučel a Banks toho využil, aby si doplnil sherry. U baru zjistil, že stojí vedle dalšího z mužů, kteří nesli rakev.

Banks se představil.

„Je to smutné.“

„To jo,“ odpověděl mu policejní konstábl Childers.

Byl mladý, jen něco přes dvacet. Bankse znervózňoval jeho zvyk koukat se při hovoru jinam.

„Vypadá to, že policejní konstábl Gill byl populární chlapík,“ navázal Banks.

„No jo. Se staroušem Eddiem fakt byla sranda.“

„Vážně? Měl svou práci rád?“

„Dalo by se to tak říct. Něco z ní docela nepochybně.“

„Počítám, že ten přesčas vám bodl.“

„Nějaké přilepšení vždycky přijde vhod,“ vyhovoval Childers pomalu. Banks viděl, jak se drží zpátky, ale nebyl si jistý, jestli to bylo z kamarádství, protože to považuje za nevhodné, nebo prostě z povinnosti. Něco však nebylo v pořádku. Childers byl stále nervóznější a zíral na protější stěnu. Nakonec se příkře omluvil a šel si povídat se svým seržantem.

Banks začínal mít pocit, že jeho snažení bude zbytečné. A navíc si uvědomoval, že by se rychle mohl stát nevítaným hostem, pokud se Childers a Blake o jeho pátrání zmíní ostatním. Pane Bože, že tady ale jsou nějak přecitlivělí. Skoro by ho zajímalo, jestli nemají co skrývat.

Když byl znova u stolu a trošku si přidával, přitočil se Banks k třetímu z nosičů rakve, k mladíkovi s obličejem jako měsíček, modrýma očima a jemnými řídnoucími vlasy barvy obilí. Nadechl se, pak se usmál a představil se.

„Já vím, kdo jste, pane,“ oznámil mu konstábl. „Řekl mi to Ernie Childers. Já jsem policejní konstábl Grant, Tony Grant. Ernie mě varoval. Povídal, že se vyptáváte na Eddieho Gilla.“

„Je to jen rutina,“ prohlásil Banks. „Stejná jako při vyšetřování kterékoli jiné vraždy.“

Grant se ohlédl přes rameno.

„Podívejte, pane,“ ztišil hlas. „Tady s vámi nemůžu mluvit.“

„A kde tedy?“

Banks cítil, jak se mu zrychluje tep.

„Víte, kde je Andělská trouba?“

Banks zavrtěl hlavou.

„Moc dobře to tu neznám. Byl jsem tu jenom jednou.“

„Bylo by to moc dlouhé vysvětlování,“ zklamal ho Grant.

Odložili lžičky a otočili se právě včas, aby viděli, že k nim kráčí jeden z Grantových kolegů.

„Tak na Marine Drive, hned u zábavního parku,“ řekl honem Banks koutkem pusy. Bylo to jediné místo, které ho napadlo. „Asi za hodinu.“

„Fajn,“ souhlasil Grant, než se k nim přidal uniformovaný seržant.

„To je dobře, že jste tady, vrchní inspektore,“ spustil seržant a napřáhl ruku. „Moc si toho vážíme.“

Grant se zase ztratil v davu a Banks si vyměňoval triviality se seržantem. V myšlenkách se však zabýval nadcházejícím setkáním a tím, jak nervózně a tajnůstkářsky si ho domluvili.

4

„Cítím se pošpiněná,“ řekla Mara Sethovi. „Jak se na mě díval!“

„Neber si to tak. Je to jenom jeho strategie. Snaží se tě dohnat k tomu, abys řekla něco, čeho bys pak litovala.“

„A co Paul? Sám jsi viděl, jak na něho byl sprostý. A nemůžeme s tím nic dělat!“

Paul odešel hned, jak Burgess s Hatchleym odjeli. Tvrdil, že nemůže v domě vydržet a že se potřebuje projít po vřesovišti, aby po tom náporu vychladl. Proti tomu, aby mu Zoe dělala společnost, nic nenamítal, a tak Seth s Marou zůstali sami.

„A co asi?“ přidal se Seth.

„Viděl jsi ale, jak se ten hajzl do něho pustil. Když na to přijde, vůbec bych se nedivila, kdyby si to celé vymyslel. Paul přece má záznam v rejstříku.“

„Stejně potřebují nějaké důkazy.“

„Mohou je zmanipulovat.“

„Nemůže mu jenom tak podstrčit nějaký starý nůž. Musel by to být takový, který odpovídá ráně. Dělají pro ně skuteční experti. Těm nemůžeš jenom tak snadno věšet bulíky na nos.“

„To doufám.“

Mara se chvíli kousala do rtu a pak se rozhodla, že to riskne.

„Sethe? Všiml sis, že tu není ten nůž? Ten starý vystřelovák na krbu?“

Seth ji chvíli beze slova pozoroval. V modrých očích měl smutek a váčky pod očima naznačovaly, že by se potřeboval vyspat.

„Jo,“ přitakal, „toho jsem si všiml. Ale radši jsem o tom nemluvil. Nechtěl jsem vyvolat poplach. Nejspíš se někde najde.“

„Ale co když… co když je to ten nůž?“

„Ale no tak, Maro. Tomu přece sama nevěříš. V Anglii jsou spousty vystřelováků. Proč by to měl být zrovna tenhle? Někdo si ho nejspíš půjčil. Určitě se někde objeví.“

„Asi jo. Ale co kdyby? No vlastně, klidně si ho mohl vzít třeba Paul, nebo ne?“

Seth bubnoval prsty na opěradlo židle. „Sama víš, kolik lidí tu bylo v pátek odpoledne,“ upozornil ji. „Mohl ho vzít kdokoli z nich. Kdy jsi ho vůbec naposledy viděla?“

„Nepamatuji se.“

„Tak vidíš. A stejně to pořád neznamená, že to byl ten nůž. Možná si ho jenom někdo vypůjčil a zapomněl nám o tom říct.“

„To doufám.“

Mara nebyla vůbec tak přesvědčená. Připadalo jí to jako přehnaná shoda náhod, že policista byl zabit vystřelovákem a vystřelovák z krbové římsy zrovna nebyl k nalezení. Měla pocit, že Seth se ve snaze to vysvětlit chytá stébla jako tonoucí, ale sama si přála tomu věřit.

„To jsi celá ty,“ řekl. „Hned si myslíš, že to byl Paul, protože má drsnou minulost. Změnil se. Uvažuješ stejně jako policie.“

Mara by Sethovi ráda řekla o té krvi, ale nedokázala to. Ta informace jí spolu se vším ostatním připadala nějak příliš definitivní. Jako zatracení.

Rozhodla se, že si promluví s tou přítelkyní Dennise Osmonda Jenny. Mara ji měla ráda, i když u Osmonda si nebyla jistá. Jenny navíc byla profesí psycholožka. Mara by jí mohla předložit hypotetický případ, promluvit o Paulově minulosti a zeptat se jí, jestli je pravděpodobné, že takový člověk bude nebezpečný. Mohla by říct, že třeba shání informace na nějakou povídku. Jenny jí to bude věřit.

„Možná by měl odjet,“ řekl Seth po chvíli.

„Paul? Ale proč?“

„Možná to pro něj bude nejlepší. A pro nás všechny taky. Než bude po všem. Sama vidíš, jak to všechno na něho působí.“

„Má to vliv na nás všechny,“ ohradila se Mara. „Na tebe taky.“

„Ano, ale –“

„Ale kam by šel? Vždyť přece víš, že kromě nás nemá nikoho, na koho by se mohl obrátit.“

Navzdory obavám si Mara nedokázala pomoci a chtěla Paula chránit. Nerozuměla svým pocitům, ale už ho jakkoli podezřívala, nedokázala se prostě vzdát a poslat ho pryč.

Seth zíral do podlahy.

„A navíc by to nepůsobilo dobře,“ namítla Mara. „Policie by si myslela, že utíká, protože je vinen.“

„Tak ať tu tedy zůstane. Jenom se rozhodni.“

„Tobě je to jedno?“

„Samozřejmě mi to není jedno. Proto jsem navrhl, aby odjel. No tak, Maro, jak si to představuješ? Když navrhnu, aby odejel, tak jsem bezcitný, ale jestli tu zůstane, může si prožít daleko horší peklo od toho fašistického hajzla, který tady byl dneska odpoledne. Tak co vlastně chceš? Myslíš si, že to zvládne? Podívej se, jak reagoval na ten dnešní rozhovor. A to byl piknik v porovnání s tím, co se bude dít, jestli se rozhodnou, že ho dovezou k výslechu. A my ho chránit nemůžeme. No? Kolik si myslíš, že toho ještě unese?“

„Já nevím.“

Všechno bylo najednou pro Maru mnohem těžší.

„Chci pro Paula to nejlepší.“

„Tak se ho tedy zeptáme. Nemůžeme rozhodovat za něho.“

„Ne! Musíme stát na jeho straně. Jestli se ho zeptáme, mohl by mít pocit, že si myslíme, že je vinen a že se ho chceme zbavit.“

„Ale měli bychom si s ním promluvit a zeptat se ho, jestli by nechtěl na chvíli odjet, než se to usadí.“

„Tak tedy nebudeme dělat nic. Jestli bude chtít zůstat, zůstane, a my budeme stát při něm. A jestli odjede, je to jeho rozhodnutí. Vyhánět ho nebudeme. On není hloupý, Sethe, a jsem si jistá, že ví, že ho čeká spousta otravování od policie. To poslední, co potřebuje, je pocit, že i my jsme proti němu.“

„O. K.,“ přikývl Seth a vstal. „Necháme to tak. Musím jít chvíli dělat na té staré kredenci. Už takhle mám zpoždění. Jsi v pohodě?“

Mara k němu obrátila oči a usmála se.

„Zvládnu to.“

„Tak fajn.“

Sklonil se a políbil ji a pak odešel do své dílny.

Ale Mara vůbec nebyla v pohodě. Jakmile byla sama, začala si představovat nejrůznější strašlivé věci. Dřív se jí zdálo, že svět na Maggie’s Farm jí nabízí oporu, lásku a svobodu, které tolik hledala, ale teď se to všechno zhroutilo. Byl to stejný pocit, jako měla jednou při slabém zemětřesení v Kalifornii, když s Matthewem před celými věky cestovali po Státech. Najednou cítila, že podlaha místnosti, základy domu i pevná země, do níž byly zapuštěné, nejsou o nic bezpečnější oporou než vodní hladina. Pod nohama jí proběhla vlnka a ukázalo se, že to, co vždycky považovala za trvalé, je ve skutečnosti nespolehlivé, nedůvěryhodné a pomíjivé. Otřes trval jenom pár vteřin a neměl ani pět stupňů Richterovy stupnice, ale ten pocit ji už nikdy neopustil. A teď se vrátil mnohem silněji než kdy předtím.

Na krbové římse mezi hromádkou lastur, oblázků, zkamenělin a per viděla v prachu neurčitý obrys na místě, kde dřív ležel nůž. Setřela prach a děkovala šťastným hvězdám, že policie hledala hmatatelné důkazy, a ne to, co schází.

5

Banks jel po Foreshore Road a Sandside ke starému přístavu. Všechny zábavní pasáže a obchody se suvenýry byly zavřené. V sezoně se okolo stojánků s odvážnými pohlednicemi tlačily davy lidí na dovolené. Puberťáci stáli frontu na Vlak duchů a děti táhly rodiče ke krámkům, kde prodávají cukrovou vatu a scarboroughské špalky. Ale teď byla promenáda opuštěná. Dokonce ani na nábřeží nebyly žádné stánky prodávající srdcovky, břeženky a vařené krevety. Na všechno padla hustá pokrývka mraků a moře stříkalo na škeblemi pokryté přístavní bariéry jako roztavený kov. Na úvazech se houpaly rybářské lodě a na molech se vršily hromady pastí na humry. Nad celou scenerií se na ostrohu tyčily zříceniny hradu, který vypadal jako z černobílého hororu.

Banks vyhodil Richmonda u hospody u západní hráze, pokračoval po Marine Drive a zaparkoval hned u zavřeného zábavního parku. Pevně si zapnul kabát a vykročil po cestě, která se kroutila kolem mysu mezi vysokými útesy a mořem. Značky na úbočí upozorňovaly na padající kameny. Do hráze narážely vlny a zkrápěly pěšinu pěnou.

Tony Grant už tu byl, opíral se o zábradlí a díval se do míst, kde moře a nebe splývaly v jednolitém odstínu šedé. Na sobě měl námořnický plášť se staženou kapuci a jeho dětsky jemné vlasy se třepotaly ve větru. Na horizontu se pomalu pohyboval nějaký osamocený ropný tanker.

„Takhle to mám nejradši,“ prohlásil, když se k němu Banks připojil. „Pokud vám nevadí, že trochu promokneme.“

Oba pohlédli na zvlněnou hladinu. Vzduchem se rozstříkla slaná sprška, Banks zhluboka dýchal a cítil, jak ozón osvěžuje jeho plíce.

Zatřásl se a zeptal se: „Tak co jste mi to chtěl říct?“

Grant zaváhal.

„Podívejte, pane,“ řekl, když předtím půl minuty pozoroval ropný tanker, „nechci, abyste mě špatně pochopil. Nejsem žádný práskač. Nejsem u policie dlouho, ale většinou mám tu práci rád. Nejdřív jsem si myslel, že to nebude pro mě, ale teď se mi to líbí. Chtěl bych to dělat jako profesi.“

Upřeně se na Bankse zahleděl.

„Rád bych dělal v CID. Nejsem hloupý; hlavu na to mám. Byl jsem na univerzitě, a mohl bych být učitelem dřív jsem si myslel, že bych to chtěl dělat no, ale víte, jak je to teď s volnými místy. Vypadá to, že to jediné, co dneska funguje, je policie. A tak jsem k ní nastoupil. No, a jak jsem povídal, líbí se mi to. Je to náročná práce.“

Banks vytáhl cigaretu a zakryl svůj modrý zapalovač spojenými dlaněmi. Až na čtvrtý pokus se mu podařilo uchránit dostatečný plamen. Přál by si, aby Gran přešel k věci, ale věděl, že nesmí být netrpělivý a musí pozorně poslouchat. Ten kluk chtěl jít donášet na svého spolupracovníka i proti vůli svých kolegů. To, že bude poslouchat jeho ospravedlnění, jako to dělal už tolikrát, byla cena, kterou za to Banks musí zaplatit.

„Jenomže,“ pokračoval Grant, „no… není to tak čisté, jak jsem očekával.“

Naivní pitomec, napadlo Bankse.

„Je to stejné jako cokoli jiného,“ řekl povzbuzujícím tónem. „Na tom, co děláš, tolik nesejde. Všude je spousta šmejdů. Naše práce ale možná přitahuje víc než obvyklé procento hrubiánů, lenochů, sadistů a podobně. Ale to neznamená, že jsme takoví všichni.“

Banks potáhl z cigarety. Společně s čerstvým mořským vzduchem chutnala jinak. Pod nimi se rozbila vlna a pěna jim namočila nohy.

„Chápu, jak to myslíte,“ přitakal Grant, „a myslím, že máte pravdu. Jenom jsem chtěl, abyste věděl, na které jsem straně. Já si nemyslím, že účel světí prostředky. Pro mě je každý nevinný, dokud se jeho provinění neprokáže, jak se říká. Jednám se všemi s úctou, bez ohledu na to, jaké jsou barvy, jak se oblékají nebo jaký mají účes. Ne že bych souhlasil se všemi týpky, které zadržíme, ale nejsem grázl.“

„A Gill byl?“

„Jo.“

K hrázi se blížila veliká vlna a začínala se lámat a oba rychle ustoupili, aby je nepostříkala. I tak je trochu zmáčela a Banksova cigareta zvlhla. Zahodil ji.

„Vědělo se o tom?“

„No jo. Nedělal s tím žádné tajnosti. Hele, u Gilla nešlo jenom o přesčas, o peníze navíc. Byl na prachy, to jo, ale mnohem víc ho zajímala ta fuška, jestli rozumíte, jak to myslím.“

„Myslím, že ano. Pokračujte.“

„Gill měl obušek pořád při ruce. A těšilo ho to. Pokaždé, když přišel požadavek na posily kvůli nějaké demonstraci nebo stávce, on byl první, kdo se hlásil. Doopravdy tomu přišel na chuť při stávkách horníků, kdy sváželi policisty z celé Anglie. Byl to ten typ, co na stávkující horníky zamává hrstí pětilibrovek, aby se jim vysmál, a pak je začne mlátit. Cvičil se s taktickými zálohami.“

Banks věděl, že TZ jsou jako policie sama pro sebe. Jejich členové procházeli společným výcvikem podobným vojenským jednotkám a učili se zacházet se zbraněmi, gumovými projektily a slzným plynem. Když měli po cvičení, vrátili se ke svým běžným povinnostem a ve zvláštních situacích jako demonstrace a stávky byli k dispozici. Oficiální název jednotky se změnil na PZJ Policejní zásahová jednotka –, protože s TZ byla spojena spousta nepříznivé publicity a znělo to až příliš bojovně. Ale bylo to asi stejné, jako přejmenovat Windscale na Sellefield; začít jaderné elektrárně říkat jiným jménem…

„A stejně se choval v Eastvale?“ dotazoval se Banks.

„Nemohl bych na to přísahat, ale jsem si docela jistý, že to byl Gill, kdo vedl ten výpad. Podívejte, začínalo to být trošku hrozivé. Byli jsme těsně obklíčeni. Gill byl s pár dalšími na vršku schodiště a koukal se dolů, jak se lidi strkají a mačkají ne že bychom toho moc viděli, pod těmi staromódními plynovými lampami byla zatracená tma. Každopádně někdo z demonstrantů hodil lahví a někdo tam nahoře za mnou zakřičel: Namlátíme těm hajzlům. Myslím, že jsem poznal Gillův hlas. Potom vyrazili kupředu a… no, sám víte, co se stalo. Nemuselo k tomu dojít, to vám chci říct. Jasně, došlo k pár pranicím, ale to bychom ustáli, kdyby dal někdo příkaz, abychom jim trochu povolili a nechali je nadechnout. Ale místo toho Gill s ostatními zaútočil obušky. Já vím, že se čeká, že všichni poldové budou držet při sobě, ale…“ Grant se zahleděl na moře a otřásl se.

„Někdy je potřeba držet při sobě,“ upozornil ho Banks, „ale tady o to nejde. Nezapomeňte, že Gill byl zabit.“

„Já ale nemůžu nic odpřísáhnout. Tedy oficiálně…“

„Nemějte obavy. Tohle se v hlášení neobjeví.“

Aspoň prozatím, dodal v duchu. Jestli z jejich rozhovoru něco vzejde, bude mít mladý Grant před sebou pár vážných rozhodnutí.

„A jak brali Gilla ostatní?“ zeptal se.

„No, většina z nich měla za to, že to je tak trochu sranda, taková legrace. Myslím s tím, jak Gill pořád mluvil o mlácení teploušů a komoušů. Nemyslím si, že by ho doopravdy brali vážně.“

„Ale nebyly to jenom řeči? Říkal jste, že ho těšilo rozbíjet hlavy.“

„Jo. Vážně to byl zmetek.“

„Určitě o tom věděli?“

„Ano, ale…“

„Souhlasili s tím?“

„No jo, ani bych neřekl. Možná někteří… ale já určitě ne.“

„Ale nikdo ho nevaroval, neřekl mu, aby toho nechal?“

Grant si vyhrnul límec.

„Ne.“

„Měli z něho strach?“

„Někteří chlapci ano. Byl to trochu tvrďák.“

„A co vy?“

„Já? No, já bych se s ním kvůli ničemu do křížku nepustil. Mám jen maličko přes minimální výšku a Gill byl pěknej šmejd.“

Kousek od nich zakřičel racek jako bílý záblesk proti šedi a v kruzích nad hladinou hledal nějakou rybu. Tanker se na horizontu přesunul úplně doprava. Banks cítil, že se do něj dává zima. Vrazil si ruce hluboko do kapes a zapřel se proti chladnému vlhkému větru.

„Měl ho někdo z kolegů doopravdy rád?“ zeptal se. „Měl na stanici nějaké skutečné kámoše?“

„To bych ani neřekl, asi ne. Nebyl to chlápek, kterého si každý zamiluje. Trošku moc namyšlený, v hlavě měl jenom sebe. Chci tím říct, že se s ním nedal vést rozhovor; bylo možné ho jenom poslouchat. Na všechno měl nějaký názor, ale byl trošku tupý. Teda, nikdy nic nedomyslel do konce. Podle něj za všechno mohli Pákistánci, dredaři, studenti, skinheadi a nezaměstnaní chuligáni.“

„Takže na stanici moc oblíbený nebyl?“

„To vážně ne. Ale víte sám, jak to chodí. Pár chlapů se sejde v místnosti mužstva a zvlášť ti s výcvikem u TZ a začnou vést ty machistické, drsňácké řeči přesně jako v amerických kovbojkách. V tom Gill vynikal, ve vyprávění historek o rvačkách a nebezpečí.“

„Jsou na stanici další takoví jako on?“

„Ne, tak hrozní ne. Tam pár chlapů, kteří tu a tam rádi někoho pořádně praští, a někteří rádi někoho zadrží podle zákona o podezření, jenom aby si trošku oživili nudnou noc. Ale nikdo nešel tak daleko jako Gill.“

„Měl nějaké přátele mimo stanici?“

„Já nevím, s kým se vídal mimo službu?“

„Měl přítelkyni?“

„To nevím. Nikdy se o žádné nezmínil.“

„Takže ženskými se nechlubil tak jako tím, jak mlátí lidi?“

„Ne. Nikdy jsem to neslyšel. Kdykoli mluvil o ženách, vždycky to bylo, že jsou to všechno čubky a kurvy. Byl to sprostý zmetek. Na demonstracích mlátil i je. Jemu to bylo úplně jedno.“

„Myslíte, že byl ten typ, co si začne s přítelkyní nebo manželkou někoho jiného?“

Grant zavrtěl hlavou.

„O tom nic nevím.“

Racek zamířil k útesu za jejich zády a v zobáku se mu mrskala ryba. Moře se uklidnilo a rytmicky naráželo na kamennou hráz a skoro nestříkalo. Banks se rozhodl risknout další cigaretu.

„Měl Gill nějaké nepřátele, o kterých byste věděl?“

„Vzhledem k jeho postoji k civilistům jich musel mít za ty roky spousty,“ připustil Grant. „Ale jmenovat nikoho nemůžu.“

„A někdo u sboru?“

„Pardon?“

„Říkal jste, že na stanici ho vlastně nikdo neměl rád. Měl někdo nějaký dobrý důvod, aby ho nenáviděl? Nevracel peníze, podváděl, hrál? Měl nějaké finanční potíže?“

„To si nemyslím. Prostě občas někoho nadzdvihl, to je všechno. Mluvil o tom, že sází na koně, to jo, ale nemyslím, že nějak moc. Byla to taková machistická věc, co se hodila k jeho image. A nikdy si ode mě nezkoušel půjčit žádné peníze, jestli vás zajímá tohle. Taky bych řekl, že nebral úplatky. Aspoň v tomhle byl férový.“

Banks se obrátil zády k rozbouřeným vodám a zahleděl se na ponurý masiv hradní zříceniny. Z tohohle úhlu toho moc neviděl; na strmém útesu, kde hnízdili mořští ptáci, byly skvrny trávy, mechu a holého kamení.

„Existuje ještě něco, co byste mi mohl říct?“ zeptal se.

„Myslím, že ne. Jenom jsem chtěl, abyste věděl, že celý ten nesmysl s pohřbem byl přesně tohle. Blbost. Gill byl brutální zmetek. Nechci tím říct, že si zasloužil to, co se mu stalo, to si nezaslouží nikdo, ale ti, kdo žijí mečem…“

„Měl jste nějaký konkrétní důvod, abyste Gilla nesnášel?“

Vypadalo to, že Granta tato otázka zaskočila.

„Já? Jak to myslíte?“

„Tak, jak to říkám. Ublížil někdy vám osobně?“

„Ne. Podívejte, jestli se vyptáváte na moje pohnutky, pane, je to přesně tak, jak jsem vám povídal. Slyšel jsem, že se na Gilla vyptáváte, a myslel jsem si, že by vám někdo měl povědět pravdu. Nic víc v tom není. Já nejsem ten typ, co by pomlouval mrtvého jenom proto, že tu není a nemůže se bránit.“

Banks se usmál.

„Neberte si ti tak, jsem prostě starý cynik. Už dlouho jsem u sboru nenarazil na takového mladého idealistu, jako jste vy.“

Banks si vzpomněl na superintendanta Gristhorpea, kterému se podařilo zachovat si trošku idealismu i po letech. Ale ten patřil ke staré gardě; Banks zjistil, že v dnešní době je to vzácná vlastnost a zvlášť u těch, kdo se dají k policii. Dokonce i Richmond by se dal sotva označit za idealistu. Zapálený, to je, ale uvažuje čistě prakticky.

Grantovi se podařilo vyloudit slabý úsměv.

„To je od vás pěkné, ale není to úplně pravda. Koneckonců,“ dodal, „jsem se do nich v pátek přece pustil s ostatními. A chcete něco vědět?“ Hlas se mu zadrhl v hrdle a nedokázal se Banksovi podívat do očí.

„A za chvíli mě to dokonce začalo bavit.“

Takže, napadlo Bankse, mi to Grant možná všechno povídá proto, že se stydí za to, že se choval jako Gill a z boje měl potěšení. Nechat se při akci unést vzrušením, to nebylo vůbec nic neobvyklého; uvolněný adrenalin často vyvolal povznesený a radostný pocit i u mužů, kteří by se jinak násilnému střetnutí na míle vyhnuli. Ale Granta to zřejmě trápilo. Třeba to byl jeho pokus o zapuzeni toho, co považuje za gillovského démona ve svém nitru. Ať už k tomu však měl jakýkoli důvod, poskytl Banksovi spoustu námětů k přemýšlení.

„To se stává,“ prohlásil, aby ho uklidnil. „Nedělejte si z toho hlavu. Koukněte, udělal byste mi laskavost?“

Otočili se a vykročili ke svým autům.

Grant pokrčil rameny.

„Záleží na tom.“

„Chtěl bych se dozvědět o Gillových přesčasových aktivitách trochu víc jako kde byl a kdy. Měl by o tom existovat nějaký záznam. Taky by mi pomohlo, kdybych zjistil, jestli proti němu nebyly vzneseny nějaké oficiální stížnosti. A pak taky cokoli o jeho soukromém životě.“

Grant se zamračil a zatlačil jazykem na levou tvář, jako by tam měl aft.

„To nevím,“ řekl nakonec a hledal v kapse svého nepromokavého pláště klíčky. „Nerad bych se nechal chytit. Už kdyby věděli, že jsem se s vámi takhle bavil, udělali by mi z života zatracené peklo. Nemůžete si o ty záznamy prostě zažádat?“

Banks zavrtěl hlavou.

„Můj šéf nechce, aby se vědělo, že kolem Gilla pátráme. Tvrdí, že by to nevypadalo dobře. Ale když se na to nepřijde… Pro jistotu mi to pošlete na mou domácí adresu.“

Banks načmáral adresu na vizitku a podal mu ji.

Grant nastoupil do auta a spustil okénko.

„Nemůžu vám nic slíbit,“ řekl pomalu, „ale pokusím se.“

Olízl si rty.

„Pokud z toho něco bude…“ odmlčel se.

Banks se sklonil a opřel se lokty o mokrou střechu vozu.

„No,“ pokračoval Grant, „nechtěl bych, abyste si myslel, že mi o něco jde, ale nezapomenete na to, jak jsem říkal, že bych chtěl k CID, že ne?“

A usmál se pěkným, širokým, otevřeným a nevinným úsměvem.

Sakra, ten kluk je ale mazaný. Banks ho nedokázal prohlédnout. Nejdřív mluvil takovým morálním tónem, že si Banks myslel, že v jeho minulosti sehrála silnou roli církev. Ale přes všechen idealismus a úctu k zákonu se z něho klidně mohl stát další Sviňák Dick. Na druhou stranu však ta rozesmátá tvář jako měsíček sakra vypadá tak andělsky nevinně…

„Jo,“ odpověděl Banks a úsměv mu vrátil. „Nemějte strach, nezapomenu na vás.“

Šest

1

V příčných ulicích mezi York Road a Market Street, nedaleko od Banksova bytu přestavěli developeři řady vysokých viktoriánských rodinných domů na byty pro studenty. V jednom z nich, v podkrovním dva plus jedna bydleli Tim Fenton a Abha Suttonová.

Jestli Tim a Abha tvořili nezvyklý pár, byla to ještě méně obvyklá dvojice revolucionářů. Blonďatý Tim měl přesně ten úpravný vzhled synka z rodiny amerických boháčů a také se tak oblékal. Abha byla napůl Indka, měla zlatavou pleť, lesklé černé vlasy a v levé nosní dírce perlovou náušnici. Studovala grafiku a Tim společenské vědy. Marxismus přijímali jako řešení nerovnováhy ve světě, ale vždycky hned upozorňovali, že sovětský komunismus považují za krajní překroucení vizionářské pravdy. Oba se většinou chovali naprosto slušně, naprosto nepatřili k tomu druhu lidí, který policistům říká, že jsou svině.

Sedli si na rozvrzanou pohovku pod plakátem Che Guevary a Banks se uvelebil u stolu na kancelářské otáčecí židli z druhé ruky. Na obrazovce počítače Amstrad blikal kurzor a hromady papírů a knih přetékaly ze stolu až na zem a všechny volné židle.

Po návratu ze Scarborough měl Banks čas jen na to, aby se zastavil na stanici, a podíval se, co má k dispozici zvláštní oddělení. Jako obvykle byly jejich záznamy skrovné jako Kojakovy vlasy a vycházely z předpokladů stejně slaboučkých jako tanga nějaké striptérky. Tim Fenton tu byl uvedený, protože ve Slough chodil na seminář, který sponzorovala Marxistická současnost, a panovalo podezření, že někteří přednášející pracují pro Sověty. Dennis Osmond k sobě pozornost oddělení přilákal tím, že v průběhu hornických stávek napsal pro různé socialistické časopisy sérii ostře protivládních článků a zorganizoval řadu politických demonstrací hlavně proti americké vojenské přítomnosti v Evropě. Jak Banks tušil, jejich zločiny proti království nebyly ani zdaleka důvodem pro jejich vyhoštění nebo stíhání.

Jak se dalo očekávat, byli Tim a Abha po Burgessově návštěvě nepřátelští a vyděšení. Banks dříve s oběma vycházel dobře, protože loni v listopadu úspěšně vyřešil řadu vloupání ve studentské čtvrti. Vypadalo to, že dokonce i marxisti si váží svého sterea a televize. Ale teď byli obezřetní a ve střehu. Bylo zapotřebí spousta nezávazné konverzace, než se uvolnili a trošku se mu otevřeli. Když se Banks konečně dostal k tématu demonstrace, měl pocit, že už si ho přestali plést s Burgessem.

„Všimli jste si něčeho?“ zeptal se Banks nejdřív.

„Ne, to ani nešlo,“ odpověděl Tim. „Byli jsme v té nejhorší tlačenici. Jeden z poldů něco zakřičel a už to jelo. A když se to zvrtlo, byli jsme příliš zaměstnaní tím, abychom ubránili sami sebe, než abychom se dívali, co se děje někomu jinému.“

„Vy jste se zúčastnili organizace té demonstrace, je to tak?“

„Ano. To ale neznamená, že –“

Banks mávl rukou.

„To já vím,“ prohlásil. „A to ani nechci říct. Neměli jste dojem, že někomu ze zúčastněných úplně komukoli mohlo jít ještě o něco jiného, než o protest proti návštěvě Honorie Winstanleyové?“

Oba zavrtěli hlavami.

„Když jsme se sešli na farmě,“ vysvětlovala Abha, „byli jsme všichni celí rozrušení z toho, že se nám podaří zorganizovat demonstraci v tak konzervativním městě, jako je Eastvale. Vím, že tam moc lidí nebylo, ale nám připadalo, že je nás spousta.“

„Na farmě?“

„Ano. Maggie’s Farm. Víte, kde to je?“

Banks přikývl.

„Pozvali nás, že tam připravíme transparenty a tak,“ pokračoval Tim. „V pátek odpoledne. Jsou tam úplně úžasní; mají to v hlavě srovnané. Tedy, Seth a Mara jsou soběstační, jako bývali řemeslníci dřív, dělají si své a nepotřebují se zapojovat do systému. A Rick je pěkně kovaný marxista.“

„Já myslel, že je to malíř.“

„To je,“ opáčil Tim dotčeně. „Ale snaží se nemalovat žádnou komerci. Odmítá umění jako prodejné zboží.“

Takže ten hezký akvarel, kterého si Banks všiml nad krbem na Maggie’s Farm určitě nemohl být od Ricka.

„A co Paul Boyd?“

„Toho moc dobře neznáme,“ řekla Abha. „Ani moc nemluvil. Řekla bych, že to je jeden z vykořisťovaných.“

„Dalo by se to tak říct. A Zoe?“

„No, ta je v pohodě,“ prohlásil Tim. „Bere moc vážně všechny ty buržoazní duchovní pitominky a o všem moc uvažuje –, ale v jádru pod tím vším je O. K.“

„Víte něco o jejich minulosti, nebo odkud jsou?“

Zavrtěli hlavami.

„Ne,“ řekl Tim nakonec. „Teda, my se bavíme o tom, jaká situace je teď, jak ji změnit a podobně. A trošku o politické teorii. Rick je otrávený z rozvodu a věcí kolem toho, ale to je asi všechno, co víme o osobních záležitostech.“

„A něco dalšího o nich nevíte?“

„Ne.“

„Kdo ještě tam byl?“

„Jenom my a Dennis.“

„Osmond?“

„Správně.“

„Nevzpomíná si někdo z vás, že by ten den viděl nějaký vystřelovací nůž, nebo o něm někoho slyšel mluvit?“

„Ne. O tom pořád dokola mluvil ten druhý chlápek,“ řekl Tim podrážděně. „Zatracený Burgess. Stále jenom mlel o nějakém vystřelováku.“

„Málem se neudržel a obvinil nás, že jsme toho policistu taky zabili,“ svěřovala se Abha.

„To je přesně jeho styl. Já bych si z toho nedělal hlavu. Mluvil na té schůzce někdo o policejním konstáblovi Gillovi.“

„Já jsem to neslyšel,“ řekl Tim.

„Ani já,“ přidala se Abha.

„Nebyli jste někdy jindy svědky toho, že by se o něm někdo zmínil? Třeba Dennis Osmond? Nebo Rick?“

„Ne. To jediné, co o něm víme,“ dodala Abha, „je že cvičil s jednotkami TZ a že rád pracoval při potlačování nepokojů. Demonstrace, stávky a tak, chápete?“

Židle zavrzala, jak se Banks prudce otočil.

„Jak o tom víte?“

„Povídá se to,“ řekla Abha. „Vedeme si –“

Tim ji šťouchl do žeber a ona zmlkla.

„Ona chce říct,“ vysvětloval, „že když se tady politicky angažujete, velice brzy znáte ty, kdo vás hlídají. Dáváte si na nás bacha, co? Beztak si jsem jistý, že na mě zvláštní oddělení vede spis.“

„Dobře,“ řekl Banks a v duchu se usmál absurditě toho všeho. Je to jenom hra. Jako malí kluci. „Jak moc se o tom vědělo? Dalo se čekat, že Gill ten večer bude na demonstraci?“

„Určitě to věděli všichni organizátoři,“ řekl Tim. „A každý, kdo už předtím v Yorkshiru demonstroval. Díky bohu, že takových jako on není víc. Měl docela slušné jméno.“

„Věděli jste, že bude ve službě?“

„Ne úplně najisto, to ne. Klidně mohl mít chřipku nebo zlomenou nohu.“

„Ale kromě toho?“

„Jinak by si to asi nenechal ujít. Podívejte, já nechápu, k čemu tohle všechno je,“ prohlásil Tim, „ale myslím si, že byste měl vědět, že stále pokračujeme ve vlastním vyšetřování.“

„Vraždy?“

Tim na něho udiveně pohlédl.

„Ne. Policejní brutality. Za pár dní se znovu sejdeme na farmě, abychom si porovnali záznamy.“

„No, jestli něco zjistíte o smrti policejního konstábla Gilla, dejte mi vědět.“

Banks se podíval na hodinky a vstal. Už byl čas, aby se šel přichystat na večer s Jenny. Když se rozloučil a po tmavém schodišti scházel na ulici, uvažoval o tom, že je zvláštní, že kamkoli se obrátí, stejně to vypadá, že všechny nitky vedou k Maggie’s Farm. A co víc, skoro všichni zúčastnění mohli vědět, že tam pravděpodobně ten večer bude. Pokud Gill ze sportu rozbíjel hlavy po celém Yorkshire, bylo pravděpodobné, že ho pár lidí mohlo pěkně nesnášet. Přál si, aby si Tony Grant pospíšil a informace ze Scarborough mu poslal co nejdřív.

2

Mara si oblékla svůj zimník z armádních přebytků a vyrazila úvozem do Reltonu. Už byla tma a hvězdy na jasné obloze zářily jako kousky ledu. Ze vzdálených hor a strmých skal byly jen nejasné obrysy, černé proti černému pozadí. Srpek měsíce jasně svítil. Visel na obloze nakřivo jako muzikálová kulisa. Mara skoro čekala, že přes něj vysoko na nebi začne tančit nějaký muž v cylindru, v pláštěnce a s hůlkou. Pod nohama jí skřípal štěrk a mezerami v lišejníkem pokryté kamenné zdi hvízdal vítr. V dálce blikala světla chalup a vesniček v údolí jako hvězdičky.

Definitivně se rozhodla, že s Jenny musí mluvit, vrazila ruce hlouběji do kapes a schoulila se před zimou. A navíc se Jenny zná s vrchním inspektorem Banksem. Přestože nedůvěřovala žádnému policistovi, dokonce i Mara musela připustit, že je stokrát lepší než Burgess. Třeba by mohla zjistit, co si policie doopravdy myslí a jestli už Paula nechají na pokoji.

Mařiny myšlenky se pořád vracely k I Ťingu, se kterým se radila, než se vydala na cestu. Co to zatraceně asi má znamenat? Údajně to měla být věštecká kniha, měla by pro vás mít moudrou radu, když ji doopravdy potřebujete, ale Maru to nepřesvědčilo. Jeden problém byl v tom, že na otázky vždycky odpovídá nepřímo. Nešlo se zeptat: „Zabil Paul toho policistu?“ a dostat jednoznačnou dopověď ano, nebo ne. Tentokrát věštba zněla: „Žena drží košík, ale není v něm ovoce. Muž zabije ovci, ale krev nepoteče. Činy k ničemu nevedou.“

Znamená to, že Paul nikoho nezabil, že krev na ruce měl z nějakého jiného důvodu? A co ten prázdný koš? Má to co dělat s Marinou neplodností? Jestli tu byl vůbec nějaký praktický poukaz, pak to bylo nedělat nic, ale ona si stejně jde úvozem, aby zavolala Jenny. To jediné, co ta kniha udělala, je, že její obavy zformulovala do slov a obrazů.

Když cesta skončila, pokračovala Mara po Mortsett Lane kolem zavřených krámů a chalup s blikajícími televizními obrazovkami za zataženými závěsy. Ve slabě osvětlené telefonní budce vytočila Jennyino číslo. Slyšela cvaknutí následované odosobněným hlasem, který po chvíli identifikovala jako Jennyin. Hlas vysvětloval, že jeho majitelka není doma, ale že po zaznění tónu můžete zanechat vzkaz. Mara, která se ještě se záznamníkem nesetkala, nervózně čekala, aby to nepromeškala. Ale za chvíli se ozvalo nezaměnitelné vysoké pípnutí.

Mara mluvila rychle a hlasitě, jako se mluví s cizinci, a zvuk vlastního hlasu v ní vyvolával rozpaky: „Tady je Mara, Jenny. Doufám, že jsem to pochopila. Můžeš se se mnou prosím tě sejít zítra v kolem oběda u Černé ovce v Reltonu? Je to důležité. Budu tam v jednu. Doufám, že přijdeš.“

Na chvíli se odmlčela, naslouchala tichu a měla pocit, že by měla něco dodat, ale už ji nic dalšího nenapadlo.

Mara jemně zavěsila sluchátko. Bylo to podobné, jako když posíláte telegram, to už jednou dělala. Pocit, že každé slovo stojí peníze, byl nesmírně omezující, a podobně, ale odlišným způsobem, i vědomí, že když mluví, pohybuje se přes nahrávací hlavu páska.

Teď už to však má za sebou. Opustila budku a utíkala k Černé ovci. Teď, když podnikla aspoň něco, aby se vypořádala se svými obavami, se cítila trošku lehčeji.

3

Banks s Jenny seděli na baru s aperitivy a prohlíželi si jídelní lístek. U Košatého dubu byla útulná restaurace s tlumenými světly, dělenými okny a lesklým měděným nádobím ve výklencích a na římsách. Mezi tmavými trámy u stropu byla vodorovně zavěšena sbírka vycházkových holí všech délek a materiálů: jasanové sukovice, obušky, hole skrývající kord i hladké rákosky. Mnoho z nich mělo zdobené kovové rukojeti. Na dlouhé polici nad barem stála řada korbelů s takovými tvářemi jako Karel II., Shakespeare a Beethoven; některé ovšem zdobily tváře současníků jako Margaret Thatcherové a Paula McCartneyho.

Jenny usrkávala vodku s tonikem a Banks suché sherry a nedokázali se rozhodnout, co si mají objednat. Nakonec, po spoustě sebeobviňování, jak to uškodí její postavě, se Jenny rozhodla pro steak au poivre se smetanovou vinnou omáčkou. Banks si vybral pečenou jehněčí kýtu. Velice ho těšilo pozorovat, jak neposedná jehňata skotačí každé jaro v údolí, ale skoro stejně rád je jedl. Zdůvodňoval si to tím, že by stejně vyrostly v ovce.

Pak následovali servírku do jídelny a s potěšením zjistili, že obsazený je jenom jeden stůl, a to zaraženou dvojicí, která už je stejně u dezertu. V pozadí tlumeně zněl Mozartův klarinetový kvartet. Banks pozoroval Jenny kráčející před ním. Na sobě měla volnou blůzu rozstřiženou na úrovni klíční kosti a batikovanou různými odstíny modré a červené. Zřasenou sukni měla rezavě červenou, stejné barvy jako byly její bohaté kudrnaté vlasy, a sahala jí asi do půli lýtek. Její punčochy na sobě měly nějaký vzor, který Banksovi připadal, jako by měla po stranách nohou řady podlitin. Ale jako gentleman jí polichotil, jak jí to sluší.

Číšnice zapálila svíčku, zapsala si jejich objednávku a neslyšně zmizela a nechala je studovat vinný lístek. Banks si zapálil cigaretu a usmál se na Jenny.

Navzdory tvrzením Playboye, soutěžím o Miss World a dalším institucím, které mužům zprostředkovávají obraz ženy, Banks často zjišťoval, že pro něho je žena přitažlivá díky velice nepodstatnému detailu: správně umístěné pize, určitému zakřivení rtů nebo ladně vysoustruhovanému kotníku; nebo dokonce detailům v chování, tomu, jak uchopí skleničku, nakloní hlavu předtím, než se usměje, nebo jak si při řeči hraje s náhrdelníkem.

V případě jeho ženy Sandry to bylo tmavé obočí a to, jak kontrastovalo s jejími od přírody popelavě blonďatými vlasy. U Jenny to byly její oči, nebo spíš delta vrásek, které se klikatily, i jejich vnějších koutků, hlavně když se usmála. Byly jako mapa, v jejíchž liniích se skrýval smysl pro humor a zajímavá směs neústupnosti a zranitelnosti, kterou Banks dokázal najít i u sebe. Její nádherné rezavé vlasy a zelené oči, dobře tvarovaná postava, dlouhé nohy a plné rty, to všechno bylo moc hezké, ale bylo to jenom jako třešnička na dortu. Za všecko můžou jenom ty vrásky okolo očí.

„Na co myslíš?“ zeptala se Jenny a zvedla oči od lístku.

Banks jí ozřejmil podstatu své úvahy.

„No,“ vypravila ze sebe po záchvatu smíchu, „vezmu to jako kompliment, i když spousta žen by to tak nepochopilo. Co si dáme?“

„Pokud se dobře pamatuji, mají tu dobré víno Séguret 1980. A není ani moc drahé. Tedy jestli máš ráda rhônské.“

„To mi vyhovuje.“

Když se servírka vrátila s jejich předkrmem, uzeným lososem s melounem, Banks objednal víno.

„Tak k čemu má být celá tahle dekadence?“ vyptávala se Jenny a oči se jí ve světle svíčky třpytily. „Máš v úmyslu mě svést, nebo chceš, abych trošku změkla před výslechem?“

„A co když řeknu, že mám v plánu tě svést?“

„Řekla bych, že na to jdeš správně,“ usmála se a rozhlédla se po místnosti. „Světlo svíček, romantická hudba, milá atmosféra, dobré jídlo.“

Donesli jim víno a brzy potom následoval hlavní chod, a tak si brzy vychutnávali jídlo za doprovodu flétnových kvartetů.

U jídla si Jenny stěžovala, že měla namáhavý den. Měla hodně přednášek a byla unavená ze zjednodušených představ studentů o psychologii. Někdy měla dokonce psychologie samotné plné zuby, svěřovala se a přála si, aby místo toho raději vystudovala anglickou literaturu nebo historii.

Banks jí vyprávěl o pohřbu a dával si pozor, aby se nezmínil o svém rozhovoru s Tony Grantem. Mohlo být užitečné, aby měl něco v zásobě, kdyby se mu ji podařilo přesvědčit, aby se s ním bavila o Osmondovi. Zmínil se také o své návštěvě u Tima a Abhy a o tom, jak mu Burgessův přístup znesnadnil možnost domluvy.

„Ten tvůj Sviňák Dick je pěkný pitomec,“ řekla Jenny a použila výraz, na který by sám zmiňovaný byl mohl být pyšný.

„Můžu si dát dezert?“ zeptala se a odsunula prázdný talíř stranou.

„Je to tvoje postava.“

„Tak to si myslím dám čokoládovou pěnu. V té nejsou absolutně žádné kalorie. A kávu a koňak.“

Když přišla servírka, Banks objednal dezert a likér pro Jenny a sobě kousek stiltonu a skleničku Sauternes.

„Vlastně jsi na mou otázku neodpověděla,“ řekl.

„A která otázka to byla?“

„O tom, co kdybych tě sváděl.“

„No jo, ale já odpověděla. Říkala jsem, že na to jdeš správně.“

„Ale neřekla jsi, jestli to k něčemu bude nebo ne.“

Jenny přimhouřila oči.

„Ale, Alane! Máš chutě, protože je Sandra pryč?“

Banks se cítil hloupě, že se o tom vůbec zmiňoval. Flirtování s Jenny byla legrace, ale byla tu i vážná hranice, ke které se vlastně ani jeden nechtěl přiblížit. Kdyby nebylo toho zatraceného incidentu v Osmondově bytě, nikdy by nebyl tak šílený, aby se pouštěl do téhle hry. Ale když viděl, jak Jenny vykoukla z Osmondovy ložnice župan jí klouzal z ramenou, vlasy měla rozcuchané a měla ten uvolněný, nezaostřený výraz, který bývá po milování nejen, že začal žárlit, ale také to v něm probudilo staré touhy. Měl pocit, že nikdo jiný by se neměl těšit z toho, z čeho se nemůže těšit sám. A on nemohl; o tom nebylo pochyb. A tak hrál svou hru, a skončilo to tím, že je oba přivedl do rozpaků.

Aby je zakryl, zapálil si cigaretu a dolil zbytek Séguret.

„Změníme téma?“

Jenny přikývla: „To je dobrý nápad.“

Dezert jim donesli právě ve chvíli, kdy vstoupila halasná společnost nějakých obchodníků. Servírka je naštěstí usadila na opačný konec místnosti.

„Je to úžasné,“ rozplývala se Jenny, když si nabrala lžičku čokoládové pěny. „Počítám, že mě teď začneš vyslýchat? Mám pocit, že svádění by bylo daleko zábavnější.“

„Nepokoušej mě,“ krotil ji Banks. „Ale máš pravdu. Rád bych, abys mi s pár věcmi pomohla.“

„Tak do toho. Můžu si jenom dojíst tuhle dobrotu?“

„Určitě.“

Když byly talíře prázdné, Jenny upila koňaku.

„Tak fajn,“ řekla, zasalutovala a posadila se do pozoru. „Jsem jedno ucho.“

„Byla jsi tam?“ zeptal se Banks.

„Kde?“

„Na té demonstraci? Za mnou jsi přišla ve dvě ráno. Říkala jsi, že jsi čekala na svého přítele –“

„Dennise!“

„Jo, tak dobře. Dennise.“ Samotného Bankse překvapovalo, jak zvuk toho jména nenávidí. „Ale mohla jsi být i na té demonstraci.“

„Chceš říct, že jsem ti lhala?“

„Tak jsem to nemyslel. Třeba ses o tom jenom nezmínila.“

„Jsi si jistý, že už nejsem podezřelá? Nechat se svádět Quasimodem by proti tomuhle byla legrace.“

Banks se rozesmál.

„O to mi nešlo. Uvažuj. Kdybys tam byla s Osmondem až do té doby, než ho zabásli, mohla bys dosvědčit, že konstábla Gilla neprobodl.“

„Už chápu. Takže pokud jde o vás, je Dennis hlavní podezřelý?“

„Určitě pokud jde o Burgesse. A to je to hlavní.“

Banks přemýšlel, jestli si i on nepřeje, aby byl Osmond vinen. Musel připustit, že trochu ano. A taky uvažoval, jestli má Jenny říct o tom obvinění z napadení. Ale rozhodl se, že zrovna teď by to byla hloupost, protože nemohl důvěřovat svým pohnutkám. Řekl by jí to kvůli ní, nebo ze žárlivosti, ze snahy rozbít její vztah s Osmondem?

„Vím, jak to myslíš,“ prohlásila Jenny konečně. „Ne. Já na té demonstraci nebyla. Nevím, co se tam stalo. Dennis mi o tom samozřejmě vyprávěl a mimochodem, spolu s Timem a Abhou pokračuje ve vlastním vyšetřování celé té záležitosti. A Burgess z toho nevyjde nejlíp. Údajně tam byl dneska s Hatchleym znovu.“

Banks o tom věděl. Věděl také, že ta dvojice drsňáků z nikoho nedostala o nic víc než při své první návštěvě. Nejspíš teď své neštěstí utápějí u Královnina erbu a při troše štěstí si Sviňák Dick na Glenys dovolí moc a její Cyril mu jednu natáhne.

„Vraťme se k demonstraci,“ řekl Banks. „Co přesně Dennis povídal?“

„O tom, co se stalo tomu policistovi, nic neví. Myslíš si, že bych si tu s tebou povídala a odpovídala na tvé otázky, kdybych tě nechtěla přesvědčit, že s tím nemá nic společného?“

„Takže nic neviděl?“

„Ne. Říkal, že slyšel někoho křičet ale slovům nerozuměl a pak začal chaos.“

To evidentně souhlasí s tím, co mu o počátku střetu povídali Tony Grant i Tim s Abhou. Banks se napil Sauternes a sledoval, jak dělá kroužky na vnitřní stěně sklenice.

„Nezmínil se před tebou někdy o policejním konstáblovi Gillovi?“

Jenny pokrčila rameny.

„Je to možné. Už jsem ti říkala, že jsem se o tu demonstraci moc nezajímala.“

„Slyšela jsi někdy to jméno?“

„To nevím.“ Jenny už začínala být naježená. „Nevěnuji zrovna největší pozornost Dennisovým politickým zájmům. A jestli tě k tomu napadla nějaká poznámka, tak na to radši zapomeň, pokud nechceš mít hrnek s kafem v klíně.“

Banks usoudil, že nejlepší bude opustit téma Dennise Osmonda.

„Ty se určitě znáš s lidmi z Maggie’s Farm, že?“

„Ano. Dennis se přátelí se Sethem a Marou. Párkrát jsme tam byli. Mám je ráda, obzvlášť Maru.“

„Jak to tam vlastně funguje?“

Jenny zakroužila skleničkou s koňakem a ještě jednou se napila.

„Seth to tam koupil asi před třemi lety,“ spustila. „Zřejmě to tam bylo dost zanedbané, a tak to dostal celkem levně. Dal to do pořádku, opravil starou stodolu a vzal si tam nájemníky. Po Maře přišel myslím Rick s Juliánem. Má nějaké problémy se ženou.“

„Ano, o jeho ženě už jsem slyšel,“ řekl Banks. „Víš o ní ještě něco?“

„Ne. Až na to, že podle Ricka je to pěkná mrcha.“

„A co Zoe?“

„Nejsem si jistá, jak se seznámili. Přišla tam až později. Pokud vím, je někde z východního pobřeží. Působí, že je úplně mimo, ale řekla bych, že ve skutečnosti je velice bystrá. Divil by ses, kolik lidí se dneska zajímá o všechny ty newageové záležitosti. Myslím, že se snaží něco najít… asi nějakou jistotu… Vlastně ani nevím. V každém případě se tím docela dobře živí. Dělá také každý týden horoskop do Gazette, a v létě si na víkendy u moře pronajímá chatičku a tam vykládá tarot a tak podobně. Jako Madame Zoe, cikánská věštkyně…“

„Na východním pobřeží? Nebylo to ve Scarborough?“

Jenny zavrtěla hlavou: „Myslím, že ve Whitby.“

„To ale stejně není moc daleko,“ zamumlal Banks.

„Tam je všude kousek.“

Servírka donesla kávu, Banks si zapálil další cigaretu a dával si pozor, aby kouř nefoukal na Jenny.

„Pověz mi něco o Maře.“

„Mám ji moc ráda. Je chytrá a má za sebou zajímavý život. Než přišla na farmu, byla v nějaké náboženské organizaci, ale pak z toho vystřízlivěla. Připadá mi, že teď by se chtěla trochu usadit. Z nějakého důvodu spolu docela dobře vycházíme. O Sethovi, jak jsem říkala, toho moc nevím. Vyrůstal v šedesátých letech a nenechal se koupit tedy určitě se z něho nestal burzovní makléř nebo účetní. Jeho největším zájmem je truhlařina. A v jeho minulosti bylo také něco s nějakou ženou.“

„S jakou ženou?“

„Mara se o tom jednou zmínila. Seth o tom zřejmě nerad mluví. Jeho milá nešťastně zemřela. Myslím, že to bylo ještě předtím, než se vzali, ale nevím to určitě. Bylo to těsně předtím, než koupil farmu.“

„Jak se jmenovala?“

„Myslím, že Alison.“

„A jak zemřela?“

„Při nějaké nehodě.“

„Jakého druhu?“

„To je vážně všechno, co vím. Moc jsem se po tom nepídila. A Mara navíc říkala, že sama o tom víc neví. Seth jí o tom řekl jenom díky tomu, že se jednou opil. Zřejmě není moc velký piják.“

„Takže o tom víc nevíš?“

„Ano. Byla to nějaká dopravní nehoda. Někdo ji srazil nebo tak něco.“

„Kde tenkrát žil?“

„Myslím, že v Hebden Bridge. Proč tě to tak zajímá.“

„Asi na tom nezáleží. Jenom jsem chtěl vědět co nejvíc o tom, s kým mám tu čest. Účastnili se té demonstrace a pokaždé, když někoho vyslýchám, dostaneme se k Maggie’s Farm.“

Nebylo by těžké prověřit záznamy o nehodách z Hebden Bridge, i když Banks neměl nejmenší představu, jak by to mohlo souviset s Gillem. Třeba v té době sloužil na dopravce? A sotva měl asi něco společného s nějakou náboženskou organizací, pokud neměl dojem, že taková skupina vymývá mozek nějakému jeho blízkému příteli nebo příbuznému.

„A co Paul Boyd?“ ptal se dál.

Jenny se odmlčela.

„Je tam docela nový. Nemůžu říct, že bych ho moc dobře znala. Mám-li říct pravdu, i když je to docela neprofesionální vyjádření, běhá mi z něho mráz po zádech. Ale Mara je na něho hodně fixovaná, jako kdyby to byl její mladší bratr, nebo dokonce syn. Věkový rozdíl mezi nimi je asi sedmnáct roků. Patří k úplně jiné generaci, je to pankáč a žádný hipík. Mara má pocit, že potřebuje, aby se o něho někdo s láskou staral, protože si toho zatím zřejmě moc neužil.“

„A co si o Paulovi myslíš z odborného hlediska?“

„Na to se dá těžko odpovědět. Jak jsem řekla, vlastně jsem s ním moc nemluvila. Připadá mi, že je vzteklý a asociální. Možná, že životem na farmě získá pocit, že někam patří. Když se nad tím zamyslíš, jaký může mít důvod, aby miloval svět? Dospělí ani společnost mu nikdy nedali ani chvíli pokoj. Připadá si neužitečný a zavržený, a tak se tak chová. Skrývá to v sobě a pak to na někoho vykřičí, jak to lidé dělávají. Tak tohle,“ prohlásila Jenny s komickou úklonou, „je skromný názor doktorky Fullerové.“

Banks přikývl: „To dává smysl.“

„Ale nedělá to z něj vraha.“

„To ne.“

Pokud se nechtěl vrátit k nebezpečnému tématu Dennise Osmonda, žádné další otázky ho nenapadaly. Poslední půlhodinu šlo všechno dobře a on nechtěl riskovat, že večer skončí roztržkou. Kdyby na ni začal znovu tlačit kvůli Osmondovi, bude se mít Jenny na pozoru.

Banks vzal ze stolu účet a Jenny trvala na tom, že za sebe zaplatí, a vydali se ke dveřím. Domů dojeli bez problému, ale Banks se cítil provinile, protože měl upito trošku přes limit, a kdo jiný by měl vědět lépe, že opilí za volant nepatří, než policista. Ne že by snad byl nametený. Koneckonců toho tolik nevypil. Měl pití dokonale pod kontrolou. Ale to říkají všichni, když krystalky změní barvu. Jenny ho uklidňovala, aby nebláznil, že to je v pořádku. Když ji vysazoval, nepozvala ho, aby se zastavil na kafe, a on byl vlastně rád.

Naštěstí, napadlo ho, když se pokoušel usnout, se ho Jenny nevyptávala na jeho vlastní teorie. Kdyby k tomu došlo, musel by jí povědět a zapřísahat ji, aby to nikomu neříkala o svém rozhovoru s Tony Grantem na Marine Drive, z něhož vyplývá, že celý případ je možné vidět i v jiném světle.

Na jedné straně to, co mu Grant řekl, znamená, že osobní motiv Gillovy vraždy je daleko pravděpodobnější. Zatím nevěděl, kdo by takové pohnutky mohl mít, ale podle toho, co mu pověděli Tim a Abha, mohli skoro všichni demonstranti a organizátoři a jejich známí obzvlášť očekávat, že Gill na demonstraci bude. A jestliže tam bude Gill, nedalo se téměř s jistotou sázet na to, že dojde ke střetu?

Banks si uvědomil, že z toho na druhé straně vyplývá, že jestliže měl Gill nějaké nepřátele u sboru, mohl příležitost, aby se ho zbavil, využít kolega policista, a ne žádný demonstrant: třeba někdo, komu Gill přebral dívku nebo manželku; nebo třeba spoluviník nějakého zločinu, kterému hrozilo vyzrazení. Tony Grant o tom sice nic nevěděl, ale je to přece jen naivní zelenáč.

Banks neočekával, že by se Burgess takovými nápady aspoň na chviličku zabýval; především by to zpochybnilo veškeré politické motivy. Ale nějaký jiný policista mohl klidně očekávat, že Gill bude dělat problémy, mohl si zařídit, aby s ním dělal přesčas a navíc si mohl být jistý, že se mu podaří uniknout. To se o ostatních demonstrantech říct nedalo. Policisty nikdo neprohledával; na jejich uniformách nikdo nepátral po Gillově krvi.

Možná to byla další za vlasy přitažená teorie, jaké ho obvykle napadaly na pokraji spánku, a za denního světla mu připadaly naprosto absurdní. Ale Banks to nemohl docela vyloučit. U metropolitní policie znal muže, kteří byli docela schopní zavraždit svého kolegu, a v mnoha případech by taková ztráta nijak nesnížila kvalitu lidského genofondu. Ale jediný způsob, jak se o tom dozvědět, bylo ještě víc zatlačit na Tonyho Granta. Ale pokud na tom něco je, pak čím méně lidí bude o Banksově vyšetřování vědět, tím lépe. Mohlo by to být nebezpečné.

A tak Banks s hřejivým Sauternes kolujícím v žilách a prázdnou a studenou postelí vedle sebe usnul s myšlenkou na oběť a přesvědčením, že někdo nepříliš vzdálený musel mít velice dobrý důvod, aby si přál smrt policejního konstábla Edwina Gilla.

Sedm

1

Banks zatočil na cestu ke Gristhorpeově staré chalupě nad Lyndgarthem, a uvažoval, proč je superintendant ve středu dopoledne doma. Lístek, který mu dal na stůl seržant Rowe, žádné vysvětlení nenabízel, bylo to jen pozvání na návštěvu.

Když zastavil před nízkým robustním domem, udusil cigaretu a vysunul kazetu s Lightningem Hopkinsem, kterou poslouchal. Nadýchl se čerstvého chladného vzduchu, rozhlédl se po údolí Swainsdale a zarazilo ho, že Relton s Maggie’s Farm přímo naproti na jižním úbočí údolí tvoří skoro zrcadlový obraz Lyndgarthu s Gristhorpeovým domem. Stejně jako on stála i Maggie’s Farm trochu výš ve svahu než nedaleká vesnice tak vysoko, že byla na samém okraji vřesoviště, které se táhlo na míle daleko na kopcích mezi údolími.

Když pohlédl přímo dolů se svahu před chalupou, uviděl Banks malý kousek západně od Lyndgarthu šedohnědou zříceninu Devraulského opatství. Dole v údolí se na západním okraji říční nivy rozkládal Fortford. Údolí Swainsdale tu bylo nejširší. Řeka Swain tu meandrovala svými nánosy, než se posléze obrátila k jihovýchodu k Eastvale, aby se nakonec před Yorkem spojila s Ouse.

V létě byly svěže zelené louky poseté blatouchy. Na březích ve stínu jasanů a vrb rostly zvonky, pomněnky a divoký česnek. Leas, jak tomuto místu říkali místní, bylo oblíbeným místem na rodinné pikniky. I malíři tu rozkládali své stojany a rybáři tu na březích trávili lenivá odpoledne a za soumraku se brouzdali mělčinami. Teď, i když se přísliby jara objevovaly v trávě a visely jako zelený opar na větvích stromů, vypadaly louky jako pusté a bezútěšné místo. Mezi stromy se blýskaly záhyby řeky a čerstvý západní větřík honil po obloze mraky. Jejich stíny se po úbočích hnaly rychlostí, ze které se téměř točila hlava.

Gristhorpe otevřel dveře, dovedl Bankse do obýváku, kde v krbu hořela rašelina a pak zmizel v kuchyni. Banks si svlékl kabát lemovaný ovčí kožešinou a hřál si ruce u plamenů. Zadním oknem byla u nedokončené kamenné zdi, na níž superintendant pracoval ve volném čase, vidět hromada kamenů. Nic neohraničovala ani nikam nevedla, ale Banks tu s Gristhorpem v příjemném poklidu strávil spoustu hodin pokládáním kamenů. Dnes ovšem bylo na takovou činnost venku příliš chladno.

Gristhorpe se vrátil s čajovým podnosem a sušenkami, posadil se do oblíbeného křesla a oběma nalil. Nejdřív chvilku tlachali o kamenné zdi, a jestli je pravděpodobné, že ještě bude sněžit, a pak superintendant sdělil Banksovi své novinky: vyšetřování demonstrace bylo odloženo.

„Pohybuji se na pěkně tenkém ledě, jak by řekli naši američtí bratranci,“ prohlásil. „Zástupce vrchního komisaře jednal na vrchním velitelství o tom, že sem někoho pošlou, aby připravil závěrečnou zprávu. Asi někoho z avonské nebo sommersetské divize.“

„Protože nejsme objektivní?“

„Jo, aspoň částečně. Čekal jsem to. Myslím, že mě na to pustili hlavně proto, aby to vypadalo, že se v tom něco okamžitě podniká. Zjistil jsi něco?“

„Vypadá to, že někteří naši chlapci jednali nepřiměřeně.“

Banks mu řekl, co se dozvěděl od Jenny a Tima s Abhou.

Gristhorpe přikývl.

„To se zástupci vrchního komisaře nebude líbit. Já osobně si myslím, že k oficiálnímu vyšetřování nedojde. Bude se to odkládat, až po tom ani pes neštěkne. On čeká, že superintendant Burgess mu rychle přivede vraha. Pak budou všichni spokojení a na to ostatní se zapomene.“

„A co to znamená pro nás?“

„Já si na radu zástupce vrchního komisaře beru pár dní volna. A pokud se nepřijde na něco nového na něco, co nesouvisí s Gillovou smrtí –, tak u toho zůstane. Nepochybně má pravdu, jenom bych překážel. Tohle vyšetřování má na starost Burgess, a nebylo by k ničemu, kdybychom si vzájemně šlapali na prsty. Ale nesmíš dovolit, aby se ten zmetek s těmi smradlavými cigáry vůbec přiblížil k mé kanceláři! Jak s ním vycházíš ty?“

„Myslím, že docela dobře. Má spoustu zkušeností a určitě není hloupý. Problém je v tom, že se mu hlavou honí jen samí teroristi a levičáci.“

„A ty to vidíš jinak?“

„Určitě.“

Banks mu vyprávěl o svém setkání s Tonym Grantem a o tom, že to podle něho otevírá spoustu možností.

„A navíc,“ dodal, „nemyslíš, že by zvláštní oddělení vědělo o tom, kdyby se plánovala nějaká teroristická akce?“

Gristhorpe ty informace chvilku trávil a uvažoval o nich, pak obrátil své světle modré oči na Bankse a podrbal se na bradě. „Nepopírám, že bys mohl mít pravdu,“ poznamenal, „ale proboha zůstaň nohama na zemi. Nevytahuj to, než to budeš moci dokázat, nebo na sebe přivoláš spoustu potíží a na mě taky. Oceňuji, že se chceš řídit svým instinktem a byl bys špatný polda, kdyby to tak nebylo a třeba to Sviňákovi Dickovi ještě ukážeš. Ale dej si pozor. Z toho, že se ukázalo, že Gill byl zmetek, ještě nevyplývá, že ho zabili kvůli tomu. Třeba má Burgess pravdu.“

„Já vím. Je to jenom teorie. Ale děkuji za upozornění.“

Gristhorpe se zasmál. „Nic si z toho nedělej. Ale moc se s tím nesvěřuj. Jestli se Burgess dozví, že vyšetřuješ na vlastní pěst, pěkně si tě podá. A nejen on. Zástupce vrchního komisaře tě roztrhá na cucky.“

„Třeba nejsem dost veliký, aby ho to uspokojilo,“ opáčil Banks se širokým úsměvem.

„A k tomuhle rozhovoru nikdy nedošlo. O tom, co máš za lubem, já nic nevím, rozumíš?“

„Rozumím.“

„Ale dej mi občas vědět. Pane Bože, jak já tu zatracenou politiku nesnáším.“

Banks věděl, že Gristhorpe pochází z rodiny yorkshirských radikálů chartistů a odpůrců zákona o obchodu s kukuřicí a v jeho rodokmenu jsou dokonce i nějací luddisté. Ale samotný Gristhorpe byl umírněný konzervativec. Měl ovšem zájem na zachování lidských práv, za která se bojovalo a která byla dobyta v minulých staletích. Tak také chápal svou práci vnímal sebe jako ochránce občanů, ne jako útočníka. Banks s ním souhlasil, a to byl také jeden z důvodů, proč spolu tak dobře vycházeli.

Banks dopil čaj a podíval se na hodinky.

„Musím za Sviňákem Dickem. Radši bych už měl vyrazit. Na jednu hodinu svolal poradu ke Královnině erbu.“

„Připadá mi, že tam skoro bydlí.“

„To nejsi daleko pravdy.“

Banks mu pověděl o Glenys a oblékal si kabát.

„A kromě toho nasává jako vodník u mlátičky.“

„Takže v tom není jenom Glenys a její půvaby?“

„To ne.“

„Viděl jsi ho někdy ožralého?“

„Zatím ne.“

„Dobrá, tak na něho dávej pozor. Pití patří k rizikům našeho povolání, ale může to zajít příliš daleko. To poslední, o co by někdo stál, je, aby se musel spoléhat na nějakého kořalu, když jde do tuhého.“

„Myslím, že z toho si nemusíme dělat obavy,“ poznamenal Banks cestou k autu. „Vždycky to byl násoska. A většinou je ostrý jako teriér. A navíc, co můžu dělat, kdyby to přeháněl? Můžu se jenom pokochat jeho obličejem, když mu navrhnu, že by se měl dát k anonymním alkoholikům.“

Gristhorpe zůstal stát vedle auta. Banks spustil okénko, znovu zasunul Lightning Hopkinse do přehrávače a zapálil si cigaretu.

Superintendant zavrtěl hlavou.

„Už by bylo na čase, abys s tím odporným zlozvykem taky přestal,“ mentoroval. „A pokud jde o ten rámus, kterému říkáš hudba…“

Banks se usmál a otočil klíčkem v zapalování.

„Víš co?“ usmál se. „Mám pocit, že se z tebe stává nesnesitelný starý mrzout. Vím, že nemáš hudební sluch a že nepoznáš Mozarta od Beatles, ale nezapomínej, že to není tak dávno, kdy jsi sám nechal kouření. Zbyly ti vůbec nějaké neřesti?“

Gristhorpe se rozesmál.

„Těch jsem se vzdal už před lety. Chceš mi snad doporučit, abych se k některým zase vrátil?“

„To by nebyl špatný nápad.“

„A kde bych podle tebe měl začít?“

Banks vytočil okénko nahoru a teprve pak řekl: „Zkus šoustat s ovcema.“ Ale podle zdviženého obočí a zaraženého úsměvu mu Gristhorpe evidentně odečítal ze rtů. Se širokým úsměvem Banks vyrazil po cestě směrem k silnici na Eastvale a dole pod ním se rozkládaly poklidné a opuštěné nivy řeky Swain.

2

Jenny už má pět minut zpoždění. Mara upila ze své malé desítky a ubalila si cigaretu. Byla středa po obědě a u Černé ovce bylo skoro prázdno. Kromě majitele, který si četl svůj Sun, a dvojice staříků, kteří hráli domino, byla v útulném výčepu jediným zákazníkem.

Teď, když se přibližoval čas schůzky, připadala si nervózní a pošetilá. Koneckonců Jenny nezná tak dobře, a její historka bude znít trochu chabě. Samotný problém není schopná zformulovat slovy. Jak by mohla říct, že se obává, že Paul toho policistu zabil, a že dokonce začíná mít strach z toho, že s ním žije ve stejném domě, ale přes to všechno ho nechce poslat pryč a pořád ho tam chce? Bez pocitů, které jsou s tím spojené, to zní hloupě. A aby řekla Jenny, že prostě potřebuje nějaké informace pro povídku, kterou píše, to sotva může být důležitý důvod ke schůzce, jak to říkala do telefonu. Třeba Jenny vůbec nepřijde. Možná Mara vzkaz na záznamník nenamluvila správně a Jenny její vzkaz vůbec nedostala.

Jediné zvuky, které slyšela, bylo astmatické dýchání jednoho ze starých mužů, občasné šustění novin a cvakání kostek domina pokládaných na tvrdou desku stolu. Zakroužila pivem na dně své půlpintové sklenice a znovu se podívala na hodinky. Čtvrt na dvě.

„Ještě jedno, zlato?“ zavolal na ni Larry Grafton.

Mara po něm hodila rychlý úsměv a zavrtěla hlavou. Čím to je, že jí vlastně nevadí, když jí řekne „zlato“ někdo z místních, ale když to vyslovil Burgess, každičký nerv v těle se jí zachvěl odporem? Usoudila, že to asi bylo tím tónem. Místní yorkshirští chlapi, kteří tohle slovo používali, byli nejspíš stejní šovinisté jako všichni muži role pohlaví v daleském rodinném životě jsou ve skutečnosti stejně konzervativní jako kdekoli jinde v Anglii ale když některý z nich řekl ženě „zlato,“ byl v tom alespoň náznak citu. Ale pro Burgesse to slovo bylo zbraň, prostředek, jak ženu ponížit a jak ji ovládnout.

Jenny dorazila a přerušila proud jejích úvah.

„Promiň, že jdu tak pozdě,“ omlouvala se zadýchaně. „Přednáška se protáhla víc, než jsem čekala.“

„To je v pohodě,“ řekla Mara. „Nejsem tu dlouho. Dáš si pití?“

„Já to donesu.“

Jenny odešla k baru a Mara ji pozorovala, jako obvykle trochu vystrašena její vyrovnaností. Připadalo jí, že Jenny má vždycky na sobě to správné, draze vypadající oblečení. Dneska to byl kožíšek do pasu (samozřejmě falešný Jenny by se v pravé kožešině nikde neukázala), zelená hedvábná blůza, přiléhavé rezavé kalhoty a naleštěné kozačky. Ne že by se Mara chtěla takhle oblékat to neodpovídalo jejímu vkusu –, ale ve svém moly prožraném svetru a zablácených holínkách se cítila otrhaná. Ani její džíny nebyly uměle seprané jako ty, které si dnes kupují puberťáci; na každý flek i odřené místo měly nárok.

„Dneska tu není moc rušno, že?“ řekla Jenny a postavila nápoje na stůl. „Když jsem přišla, vypadala jsi zamyšleně. Na co jsi myslela?“

Mara jí řekla, co ji napadlo při oslovení „zlato“.

„Chápu, jak to myslíš. Málem jsem Burgesse uškrtila, když mi tak řekl,“ rozesmála se.

„Dorothy Wycombeová jednou vychrstla na jednoho stájníka své pití, když ji tak oslovil.“

„Dorothy je docela jiná než my,“ souhlasila Mara. „Myslím, že pro její vkus jsme příliš konzervativní.“

Jenny se zasmála.

„A to bys ještě mohla mluvit o štěstí.“

Svlékla si kožíšek a pohodlně se usadila.

„Slyšela jsem, že z Burgesse nadělala sekanou. I Alanovi jednou pořádně zatopila. Teď se jí vyhýbá velikým obloukem.“

„Alan? To je ten tvůj známý policista? Vrchní inspektor Banks?“

Jenny přikývla.

„Je fajn. Proč? O tom jsi chtěla mluvit?“

„Co tím chceš říct?“

„Nedělej s tím takové tajnosti. Dobře vím, že od té demonstrace vám policie věnuje spoustu pozornosti. Jenom jsem chtěla vědět, jestli tě trápí tohle. Tvůj vzkaz nebyl zrovna nejkonkrétnější.“

Mara se usmála.

„Nejsem zvyklá na záznamníky. Promiň.“

„Na tom nezáleží. Jenom mi připadalo, že tě něco strašně trápí a že jde o něco vážného. Je to tak?“

Kostka domina hlasitě dopadla na stůl. Určitě to byl vítězný tah.

„Asi ne tak, jak to mohlo znít,“ odpověděla Mara. „Ale jde o tu demonstraci. Určitě aspoň zčásti.“

Když se Jenny zmínila o Banksovi, Mara se rozhodla, že by mohla začít tím, že zkusí zjistit něco o vyšetřování a o tom, co si myslí policie.

„Tak spusť.“

Mara se zhluboka nadechla a pověděla Jenny o tom, co se děje na farmě, a hlavně o Burgessově návštěvě.

„Měla sis stěžovat,“ radila jí Jenny.

Mara si odfrkla.

„Stěžovat? A komu? Říkal nám, co se stane, když to uděláme. Jeho šéf je prý ještě větší zmetek než on sám.“

„Zkus si stěžovat tady. Superintendant Gristhorpe není zlý.“

Mara zavrtěla hlavou.

„Ty to nechápeš. Policie si nebude všímat stížností od lidí, jako jsme my.“

„Tím si nebuď tak jistá, Maro. Alan chce všemu přijít na kloub. Jemu jde jenom o pravdu.“

„Ano, ale… já to asi nedokážu vysvětlit. Co si o nás vlastně myslí, Jenny? Jsou přesvědčení, že někdo z nás toho policistu zabil?“

„To nevím. Doopravdy ne. Zajímají se o vás. Lhala bych, kdybych to popírala. Ale že by někoho skutečně podezřívali… To myslím že ne. Zatím.“

„Tak proč nás pořád otravují? Copak to nikdy neskončí?“

„Až přijdou na to, kdo je vrah. Netýká se to jenom vás, jsou v tom všichni zúčastnění. Byli taky u Dennise, u Dorothy Wycombeové a u studentů. Zatím to prostě musíte vydržet.“

„To nejspíš jo.“

Dědečci míchali kostky domina před další hrou a v krbu se se sprškou jisker s obláčkem kouře zlomil kus ohořelého dřeva. Znovu vyšlehly plameny a olízly černé ústí komína.

„Hele,“ pokračovala Mara, „nevadilo by ti, kdybych se tě zeptala na něco z tvého oboru, jako z psychologie? Je to kvůli povídce, na které dělám.“

„Nevěděla jsem, že píšeš.“

„No, je to vlastně jenom pro zábavu. Teda, zatím jsem se nepokoušela nic vydat.“

Už když mluvila, cítila Mara, že její záminka nepůsobí přesvědčivě.

„O. K.,“ souhlasila Jenny. „Ale nejdřív koupím další rundu.“

„To ne, teď jsem na řadě já.“

Mara došla k baru a koupila další malou desítku pro sebe a vodku s tonikem pro Jenny. Byla si jistá, že kdyby dokázala zbavit svých obav o Paula, nebo je trošku zmírnit samozřejmě aniž by je vyzradila –, cítila by se mnohem líp.

„O co jde?“ vyptávala se Jenny, když se zase usadily se svým pitím.

„Jenom jsem chtěla něco vědět o jednom termínu, co mi pořád vrtá hlavou. Co je to sociopat?“

„Sociopat? Pane Bože, to je jako otázka u zkoušky. Počkej, trošku si to promyslím. A obávám se, že ti nedám úplně precizní odpověď. Nemám tu s sebou učebnici.“

„To bude v pořádku.“

„No… podle mého je to v podstatě někdo, kdo neustále bojuje proti společnosti. Rebel bez příčiny, dalo by se říct.“

„Ale proč? Teda, z jakého důvodu je někdo takový?“

„Názory na to zdaleka nejsou jednotné,“ vysvětlovala Jenny, „ale hypotéza je taková, že to má hodně společného s rodinným prostředím. Lidé, kterým říkáme sociopat, obvykle od časného dětství trpěli zneužíváním, krutým zacházením nebo odmítáním od svých rodičů nebo přinejmenším od jednoho z nich. Reagují tím, že odvrhnou společnost a sami začnou být krutí.“

„A jak se to projevuje?“

„Asociálním jednáním: krádežemi, bezohledností, krutostí ke zvířatům. To je těžko říct.“

„A jací jsou to lidé?“

„Z toho, co dělají, nemají vůbec špatný pocit. Před sebou si vždycky dokážou svou krutost, a dokonce i vraždu nějak zdůvodnit. Vlastně nechápou, že udělali něco zlého.“

„A dá se jim pomoct?“

„Někdy. Problém je v tom, že jsou osamocení, od nás ostatních je vzdaluje to, co se jim stalo. Málokdy mají nějaké přátele a necítí potřebu být něčemu věrní.“

„Takže se jim pomoct nedá?“

„Pro ně je velice obtížné projevovat lásku a důvěřovat lidem nebo reagovat na podobné emoce u druhých. Když svou lásku neprojevíš, zajistíš se proti bolesti v případě, že by byla odmítnuta. To je vlastně jádro problému: potřebují, aby jim někdo důvěřoval a něco k nim cítil, ale právě tyhle věci je pro ně nejtěžší přijmout.“

„Takže je to beznadějné.“

„Obvykle bývá příliš pozdě,“ upozorňovala Jenny. „Pokud se léčí brzy, dá se jim pomoci, ale někdy okolo puberty je tento vzorec příliš hluboce zakořeněný, než aby se dal zvrátit. Ale beznadějné to není nikdy.“ Naklonila se ke stolu a položila ruku na Marinu.

„Ptáš se kvůli Paulovi, že jo?“

Mara se prudce odtáhla.

„Proč si to myslíš?“

„Kvůli tvému výrazu, tónu tvého hlasu. Tady nejde jenom o povídku, kterou píšeš. Tady jde o někoho skutečného.“

„A co když ano?“

„Nedokážu ti říct, jestli Paul je sociopat nebo ne, Maro. Na to ho moc málo znám. Připadá mi, že život na farmě na něho dobře působí.“

„No to jo,“ souhlasila Mara. „To působí. Od té doby, co je s námi, je stále otevřenější a spokojenější. Až na pár posledních dní.“

„No, všechen ten zájem policie ho musel zasáhnout. Ale nic to neznamená. Nemyslíš si, že Paul zabil toho policistu, že ne?“

„Nesmíš nikomu povědět, že jsme se o tomhle bavily,“ přerušila ji honem Mara. „A hlavně ne inspektorovi Banksovi. Potřebují jenom záminku, aby Paula mohli zabásnout, a pak jsem si jistá, že ho ten Burgess donutí, aby se přiznal.“

„To neudělají,“ uklidňovala ji Jenny. „Ale nemáš žádný určitý důvod, aby sis myslela, že Paul je vinen?“

„To ne.“

Mara si nebyla jistá, jestli to znělo přesvědčivě. Věci už podle ní zašly příliš daleko, ale připadalo jí, že se nedokáže obrátit zpátky na neutrální půdu. „Jenom si o něho dělám starosti, to je všechno,“ pokračovala. „Měl tvrdý život. Jeho rodiče ho opustili a pěstouni k němu byli necitliví.“

„To nemusí nic znamenat,“ prohlásila Jenny. „Jestli ti dělá starosti jenom tohle, nemusíš se znepokojovat. Spousta lidí pochází z neúplných rodin a zvládnou to. K tomu, aby se z někoho stal sociopat, jsou zapotřebí konkrétní podmínky. Ne každá bolest znamená, že máš rakovinu.“

Mara přikývla.

„Mrzí mě, že jsem se tě pokoušela podvést,“ řekla. „To ode mě nebylo fér. Ale teď se cítím líp. Zapomeneme na to, souhlasíš?“

„Tak dobře, jestli chceš… Ale buď opatrná, Maro. Netvrdím, že Paul není nebezpečný, jenom že to nemůžu potvrdit. Jestli máš nějaké reálné podezření…“

Ale Mara už ji neposlouchala. Dveře se otevřely a dovnitř vešel podivný muž. Ale ji nezaujal jeho zvláštní zjev; byl to nůž, který opatrně nesl v ruce. Zvedla se na nohy, zbledla a celá se třásla.

„Už musím jít,“ vypravila ze sebe. „Něco se stalo… promiň.“

Zmizela jako blesk a sedící Jenny za ní překvapeně zírala.

3

„Hovno!“ vztekal se Burgess. „Zatraceně rádi dělají problémy. To už by vám mohlo být jasné. Proč si myslíte, že chtějí Británii bez jaderných zbraní? Protože touží po míru? Probuďte se, konstáble.“

„To nevím,“ koktal Richmond a uhlazoval si knír. „Jsou to jenom studenti, nevědí –“

„Jenom studenti, do prdele! A kdo se pokouší svrhnout vládu v zemích, jako je Korea nebo Jihoafrická republika? Právě ti zatracení studenti. Prý jenom studenti! Vzpamatujte se. Podívejte se, jaký chaos studenti způsobili v Americe během vietnamské války skoro to komoušům vyhráli.“

„Jenom jsem chtěl říct, pane,“ pokračoval Richmond, „že o nikom z nich nevíme, že by byl nějak militantní. Jenom sedí a vykládají o politice, nic víc.“

„Zvláštní oddělení má na Tima Fentona spis.“

„Já vím, pane. Ale vlastně nic neprovedl.“

„Možná jen zatím.“

„Ale co by mohl získat vraždou policejního konstábla Gilla, pane?“

„Anarchii, o to jim jde.“

„Při vší úctě,“ vložil se do toho Banks, „to nedává smysl. Ti studenti jsou sice proti zbrojení, ale marxisti nejsou anarchisti. Věří v třídní –“

„Já dobře vím, čemu ti zatracení marxisti věří,“ prohlásil Burgess. „Věří čemukoli, co poslouží jejich věci.“

Banks to vzdal.

„Radši to zkus ještě jednou, Phile,“ radil. „Podívej se, jestli někdo z nich nemá spojení na radikálnější politické skupiny nebo s nějakým dřívějším politickým násilím. Sice pochybuji, že bys přišel na něco, o čem by zvláštní oddělení už nevědělo, ale zkus to.“

„Provedu, pane.“

„Potřebuju ještě něco k pití.“

Seržant Hatchley se sám přihlásil, že koupí rundu. U Královnina erbu bylo plno. Ve středu byl v Eastvale zemědělský trh a celé město se hemžilo nakupujícími a prodávajícími. Glenys měla příliš napilno, než aby si s Burgessem vyměňovala pohledy, i kdyby o to stála.

Burgess se obrátil k Banksovi.

„Pořád nevím, co s tím Osmondem. I na něho máme spis a mám určitý pocit, že pokaždé, když jsem s ním mluvil, lhal.“

Banks souhlasil.

„Klidně ho ještě jednou navštívíme,“ řekl Burgess. „Můžeš jet zase se mnou. Kdo ví, třeba tam bude ta jeho křepelka. Když ji trošku zmáčknu, třeba na tebe bude apelovat, abys jí pomohl, a možná jí něco ujede.“

Banks se natáhl pro cigaretu, aby zamaskoval, jak je naštvaný. To poslední, po čem by toužil, bylo další setkání tváří v tvář Osmondovi s Jenny. Ale určitým způsobem měl Burgess pravdu. Pátrají po vrahovi policisty a potřebují nějaké výsledky. S každým uplynulým dnem bylo pobouření médií hlasitější.

Když dovnitř vešel policejní konstábl Craig a zamířil k jejich stolu, bylo na něm vidět, že si není jistý, na koho se má obrátit. Jeho pohled směřoval na Bankse, pak na Burgesse a zase zpátky, jako kdyby sledoval míček na wimbledonském turnaji, a pak se zastavil u Bankse.

„Zrovna volali z Reltonu, pane. Mají tam v hospodě nějakého chlápka, který tvrdí, že našel nůž. Prostě jsem si myslel… no víte… že by to mohl být ten, po kterém pátráme.“

„Tak na co čekáme?“

Burgess vyskočil na nohy tak rychle, že vrazil do stolu a rozlil zbytek svého piva. Ukázal na Hatchleyho s Richmondem.

„Vy dva se vraťte na stanici a počkejte, až se vám ozveme.“

Z parkoviště za policejní stanicí si vzali Banksovu bílou cortinu. Na náměstí a Market Street bylo tolik lidí, že se Banks vydal k swainsdaleské silnici zadními uličkami.

Automaticky se natáhl dopředu a zasunul kazetu do přehrávače. „Nebude ti to vadit?“ zeptal se Burgesse a ztlumil hlasitost.

Začalo hrát Hello Central.

„Ne. To je Lightningt Hopkins, že jo. Já mám blues taky docela rád. Ta Billie Holidayová minule se mi taky líbila.“

Opřel se do sedadla a zapalovačem na palubní desce si zapálil doutník.

„Můj táta byl za války v kasárnách s letkou Amerikánů. Docela se začal zajímat o jazz a blues. Samozřejmě, že tenkrát se tady nedaly opravdové nahrávky sehnat, ale po válce s nimi zůstal v kontaktu a ti Yankeeové mu posílali sedmdesátosmičky. Já jsem na té hudbě vyrůstal a asi mi to zůstalo.“

Banks jel rychle, ale dával pozor na chodce na okraji cesty. Turisté vyrážejí do hor dokonce už i v březnu. Když se blížili k Fortfordu, Burgess se rozhlížel po říční nivě.

„Je tu moc hezky,“ pochvaloval si. „Kdyby tu nebylo tak strašné počasí, nebylo by to špatné místo na penzi.“

Ve Fortfordu zabočili ostře doleva, po neoplocené vedlejší cestě ve svahu dojeli do Reltonu a zastavili před hostincem. Banks byl u Černé ovce už dřív; v údolí byla proslulá tím, že majitel si tu vařil vlastní pivo, které se nedalo koupit nikde jinde. Hořké od Černé ovce sbíralo ceny na celostátních soutěžích.

I kdyby Banks nemyslel na pivo, už když vcházeli dovnitř, stejně by nedokázal nabízenou pintu odmítnout. Burgess místní pivo nechtěl a požádal o pintu Watney’s.

Banks věděl o tom, že v okolí jsou pastýři, ale vyhýbali se lidem a on nikdy předtím žádného neviděl. Farmáři, kteří se starali o své ovce sami, byli dost běžní, ale na obecních pozemcích v jižním Swainsdale, se dali do hromady a najali si tři pastýře. Většinu ovcí pásli na loukách u řeky; zvířata vyrostla na farmách a nikdy se nezaběhla daleko. Ale zima tu byla tvrdá, a tak hodně zvířat zmizelo v závějích. Pastýři se na vřesovišti vyznali lépe než kdokoli jiný, znali každý potůček a rozsedlinu a ovce se pro ně navzájem lišily stejně jako lidé.

Na obličeji Jacka Crockera bylo tolik vrásek, že tolik úseček za týden nenarýsuje ani ten nejpilnější učitel geometrie, a jeho tvář vypadala stejně tuhá jako vydělaná kůže. Místo nosu měl neforemnou bambuli a oči posazené tak hluboko, že to působilo, jako by je neustále mhouřil před větrem. Celý dojem doplňovala látková čepice a starý zimník. Jeho pastýřská hůl, dlouhá lísková násada s kovovým hákem, stále opřená o zeď.

„Pane Bože,“ slyšel Banks za sebou mumlat Burgesse. „Pitomý pasák!“

„Rád si dám,“ prohlásil Crocker a nechal si od nich koupit pití. „Zrovna jsem jako chytal nějaký ovce kvůli bahnění a zakop jsem o tuhle ten nůž.“

Položil ho na stůl. Byl to vystřelovák se dvanácticentimetrovým ostřím a ošoupanou kostěnou střenkou.

„Se ví, že sem na něj nešáh,“ pokračoval a nečekaně jemným a štíhlým ukazovákem se podrbal u nosu. „Koukám na telku.“

„Jak jste ho sebral?“ vyptával se Burgess.

Banks si všiml, že jeho tón je uctivý a vůbec ne pánovitý jako obyčejně. Třeba má pro pastýře slabost.

„Takhle,“ Crocker uchopil konec střenky mezi palec a prostředník. Bankse zaujalo, že měl doopravdy nádherné ruce. Stejné, jaké byste čekali u koncertního pianisty.

Burgess pokývl a napil se svého Watney’s.

„Dobrá. Udělal jste správnou věc, pane Crockere.“

Banks vytáhl z kapsy obálku, a když tam Crocker nůž pustil, zalepil ji.

„Takže je to von? Ten co s ním sejmuli toho poliše?“

„To zatím nedokážeme říct,“ vysvětloval Banks. „Musíme provést nějaké testy. Ale jestli ano, prokázal jste nám ohromnou službu.“

„To nic nebylo. Kdybych ho hledal, to by byla jiná.“

Crocker rozpačitě odvrátil zrak a zvedl sklenici piva ke rtům. Banks mu nabídl cigaretu.

„Ne, hochu,“ odmítl. „Při svým zaměstnání potřebuju každou špetku dechu, kerou dokážu nabrat.“

„Kde jste ten nůž našel?“ zeptal se Burgess.

„Nahoře na vřesovišti, jako na Eastvale.“

„Můžete nám to ukázat?“

„Jo.“

Crockerova tvář se svraštila v mazaném úsměvu. „Ale je to trochu vejšlap. A auto si na to vzít nemůžete.“

Burgess se obrátil na Bankse.

„No, ty jsi tady doma,“ prohlásil. „A jsi milovník přírody. Mohl bys jít na vřesoviště tady s panem Crockerem a já zavolám na stanici, ať pro mě pošlou auto?“

To jo, pomyslel si Banks, ty si dáš ještě pintu Watney’s a budeš si hrát ruce u krbu.

Banks přikývl.

„Na tvém místě bych ten nůž rovnou poslal do laborky,“ radil. „Jestli to půjde normální cestou, budou jim testy pár dní trvat. Chtěj Vica Mansona. Jestli bude mít chvilku, sejme otisky a přesvědčí některého z chlapců, aby určil krevní skupinu. Sice byl chvilku vystavený působení živlů, ale třeba z toho pořád něco dokážeme dostat.“

„To nevypadá špatně,“ přikyvoval Burgess. „Kde je ta laborka?“

„Hned za Wetherby. Můžeš říct šoférovi, ať tě tam rovnou hodí.“

Burgess odešel k telefonu a Banks s Crockerem dopili své sklenice místního hořkého a vydali se na cestu.

Přelezli po schůdcích na východním konci Morsett Lane a zamířili přes otevřené vřesoviště. Banksovi se mezi trsy vřesovištní trávy, které se střídaly s plochami vřesu a rašeliníku, nešlo dobře. Připadalo mu, že Crocker, který byl neustále vpředu, se nad nimi nese jako vznášedlo. Čím výše stoupali, tím pronikavější a silnější byl vítr.

Banks navíc na vřesoviště nebyl vhodně oblečený a na botách měl brzy nánosy bahna nebo něčeho horšího. Naštěstí měl svůj teplý kabátek lemovaný ovčí kožešinou. Svah sice nebyl příkrý, ale jeho sklon se nezmírňoval a jemu brzy došel dech. Navzdory studenému větru, který mu foukal do tváře, se potil.

Konečně se země sklonila na náhorní vřesoviště. Crocker se zastavil a s úsměvem čekal, až ho Banks dohoní.

„U čerta, hochu, co bys dělal, kdybys měl honit nějakýho lumpa?“

„To se naštěstí moc často nestává,“ sípal Banks.

„No jo. No tak tady jsem to našel. Zrovna tady v trávě,“ ukázal holí. Banks se sklonil a pátral mezi drny. Nebylo tu ani známky po tom, že by tu nůž ležel.

„Vypadá to, že ho sem někdo jen tak odhodil,“ uvažoval.

Crocker přikývl.

„Bylo by dost snadný ho schovat,“ ukázal kolem sebe. „Je tu spousta šutrů, pod kerý by se dal strčit. Kdyby chtěl, moh ho i zakopat.“

„Ale neudělal to. Takže ať už to byl kdokoli, musel zpanikařit a prostě ho zahodil.“

„To musíte vědět vy.“

Banks se rozhlédl. Místo, kde stáli, bylo asi tři kilometry od Eastvale; v dálce byly vidět zubaté palisádu jeho hradu, v proláklině, kde město leželo. Opačným směrem, asi dvě míle odsud, viděl dům a hospodářské stavby Maggie’s Farm.

Vypadalo to, že nůž někdo zahodil asi na polovině vzdálenosti v přímé linii mezi Eastvale a farmou. Pokud se někdo z farmy vyhnul zatčení a zranění na té demonstraci, byl by to ten nejpřirozenější směr, kterým by utíkal domů. To znamená Paul nebo Zoe, protože Ricka se Sethem zadrželi a prohledali. Klidně to mohla být i ta žena, Mara. Mohla jim lhát, když tvrdila, že celý večer zůstala doma.

Na druhou stranu sem v posledních pár dnech mohl přijít kdokoli a nůž tu odhodit. To však bylo méně pravděpodobné, protože to byl nešikovný způsob, jak se nože zbavit. Vypadalo to spíš jako spontánní a neplánovaný akt. A bezpochyby se zdálo, že to roztrhá na kusy jednu z Banksových teorií že tu vraždu mohl spáchat nějaký Gillův kolega. Znovu to vypadalo, že všechno ukazuje na Maggie’s Farm.

Banks si přitáhl kožešinový límec těsněji ke krku a přimhouřil oči, aby mu neslzely. Není divu, že má Crocker oči skoro schované za víčky. Usoudil, že už tu nemá co dělat, ale rád by si to místo nějak označil.

„Dokážete to místo znovu najít?“ zeptal se.

„Jasně,“ odpověděl pastýř.

Banks nechápal jak; ničím se od kteréhokoli jiného místa na vřesovišti nelišilo. Ale Crocker měl v popisu práce, aby důvěrně znal každý čtvereční centimetr vřesoviště.

Přikývl.

„Dobře. Asi sem pošleme pár mužů, aby to tu důkladněji prohledali. Kde bych vás mohl zastihnout?“

„Bydlím v Morsettu.“

Crocker mu dal svou adresu.

„Chodíte teď někdy dolů?“

„Ne. Musím pochytat ovce. To víte, teď je doba bahnění.“

„Ano. Tak vám děkuji za váš čas.“

Crocker dvorně pokývl a vyrazil dál do kopce a kráčel stejně rychle a lehce, jako kdyby šel po rovině. Aspoň, pomyslel si Banks, když se obracel, se z kopce půjde líp. Ale ještě než tuhle myšlenku dokončil, zachytil se nohou v trsu vřesu a natáhl se tváří k zemi. Zaklel, očistil se a pokračoval dál. Crocker šel naštěstí opačným směrem a jeho malou nehodu neviděl, jinak by se o tom večer povídalo po celém údolí.

Bez dalších příhod přelezl schůdky a zastavil se u Černé ovce na další rychlou pintu na zahřátí. Nemohl dělat nic, než čekat, až bude Burgess hotov v laboratoři. Ani potom možná nebudou mít žádné výsledky. Ale pěkně zpocené otisky prstů na hladkém povrchu mohou přežít i to nejhorší počasí a Banks měl dojem, že na kloubu mezi čepelí a rukojetí zahlédl skvrny zaschlé krve.

Osm

1

Nečekaný prudký déšť zahnal trhovce z tržiště. Stejně už byl skoro čas balit a odjíždět; trhy v zimě a brzy na jaře byla často studené a smutné. Ale déšť přestal stejně rychle, jako spustil, a hned nato zase vykouklo slunce. Mokré dlažební kostky odrážely tlumenou bronzovou záři, která stékala do malých loužiček a tančila kolem, když na nich vítr dělal vlnky.

Zlaté ručičky na modrém ciferníku kostelních hodin ukazovaly čtyři dvacet. Burgess se z laboratoře dosud nevrátil. Banks na něho čekal vsedě u okna, s porouchanou žaluzií vytaženou nahoru, pozoroval, co se venku děje, kouřil a pil černou kávu. Po náměstí chodili lidé a rozstřikovali louže, které se objevily na místech, kde byly dlažební kostky poškozené nebo vytrhané. Všichni měli šedivé nepromokavé pláště nebo pestrobarevné pláštěnky, jako by nevěřili, že se sluníčko zase neschová, a hodně z nich mělo roztažené deštníky. Brzy bude tma. Slunce už vrhalo dlouhý stín tudorovského průčelí policejní stanice přes celé náměstí.

Ve tři čtvrtě na pět zaznamenal Banks před svou kanceláří vlnu aktivity a dovnitř vpadl Burgess se žlutohnědou složkou.

„Povedlo se to,“ prohlásil. „Dost dlouho jim to trvalo, ale dokázali to našli sadu zřetelných otisků a stopy odpovídající Gillově krevní skupině. Není pochyb o tom, že je to ten nůž. Už jsem poslal detektivního konstábla Richmonda, aby prověřil ty otisky. Jestli je máme v databázi, budeme mít práci.“

Zapálil si Tom Thumb a pokuřoval a často doutník oklepával o okraj popelníku bez ohledu na to, jestli už na konci měl sloupeček popela. Banks se vrátil k oknu. Stín se ještě prodloužil; na opačném konci náměstí se sekretářky a úředníci cestou z práce zastavovali v Joplinově trafice pro večerní noviny a mladé dvojice si tiskly dlaně cestou do kavárny El Toro, aby ostatním pověděli o tom, co pěkného nebo nepříjemného se jim dneska v kanceláři přihodilo.

Jakmile Richmond zaklepal a vešel, byl Burgess okamžitě na nohou: „Tak co?“

Richmond si uhlazoval knír. Skoro nedokázal překonat triumfální úsměv.

„Je to Boyd,“ vyhrkl a výpisem v ruce. „Paul Boyd. Osmnáct shodných znaků. Dost na to, aby to obstálo u soudu.“

Burgess hlasitě tleskl.

„Hotovo! Přesně to jsem si myslel. Jedeme. Můžete jet s námi, konstáble. Kde je seržant Hatchley?“

„To nevím, pane. Myslím, že stále ještě kontroluje nějaké výpovědi svědků.“

„To nevadí. Tři budou stačit. Přivezeme Boyda a trošku si s ním promluvíme.“

Naskládali se do Banksovy cortiny a zamířili k Maggie’s Farm. Banks tentokrát nepustil žádnou hudbu; všichni tři seděli v napjatém tichu, zatímco míjeli meandry řeky přízračné v mlhavém soumraku. Když se blížili ke statku, skřípal jim pod koly štěrk, a když venku zastavili, záclona v okně se pohnula.

Než stačil Burgess zaklepat, Mara Delaceyová otevřela dveře.

„Co chcete tentokrát?“ zeptala se naštvaně, ale ustoupila, aby mohli vejít dovnitř.

Šli za ní do kuchyně, kde kolem stolu seděli ostatní a večeřeli. Mara se vrátila ke svému nedojedenému jídlu. Julian a Luna se přisunuli blíž k ní.

„To se nám hodí,“ prohlásil Burgess a opřel se o vrčící ledničku. „Jste tu všichni pohromadě kromě jednoho. Hledáme Paula Boyda. Je tu někde?“

Seth zavrtěl hlavou. „Ne. Nevím, kde je.“

„Kdy jste ho viděli naposledy?“

„Myslím, že včera večer. Většinu dne jsem tu nebyl. A když jsem se vrátil, nebyl tady.“

Burgess se obrátil k Maře. Nikdo nic neříkal.

„Někdo z vás určitě ví, kde je. Vyberte si hned, anebo na stanici?“

Pořád ticho.

Burgess vykročil, aby Juliána pohladil po hlavě, ale chlapec protáhl obličej a schoval hlavu v Rickově podpaží.

„Bylo by škoda,“ prohlásil Burgess, „kdyby to dopadlo tak, že byste se nemohli postarat o děti a bylo by třeba vám je odebrat.“

„To se neodvážíte!“ vyhrkla Mara celá rudá v obličeji. „Ani vy nemůžete být takový hajzl, abyste udělal něco takového.“

Burgess nadzdvihl levé obočí.

„Že nemůžu, zlato? Jsi si jistá, že to chceš vědět? Kde je Boyd?“

Rick se postavil na nohy. Byl stejně vysoký jako Burgess a o dobrých patnáct kilo těžší.

„Vyberte si někoho stejně velikého,“ prohlásil. „Jestli se začnete montovat do života mého dítěte, tak na to sakra budu muset nějak reagovat.“

Burgess se ušklíbl a odvrátil se.

„Jsem podělaný strachy. Kde je Boyd?“

„To my nevíme,“ řekl Seth tiše. „My ho tu totiž nevězníme. Platí nájem, ale jinak je svobodný člověk. Může si dělat, co chce, a přicházet a odcházet, jak se mu zlíbí.“

„Tak to tedy už není,“ opáčil Burgess. „Možná byste měli zavolat cikánku Rose Lee, aby se zeptala hvězd, kde je, protože jestli ho hodně rychle nenajdeme, bude to pro vás všechny hodně zlé.“

Obrátil se k Banksovi s Richmondem.

„Rozhlédneme se tady. Kde je jeho pokoj?“

„Po schodech nahoru a první nalevo,“ vysvětloval Seth. „Ale marníte čas. On tady není.“

Všichni tři policisté vyšplhali po úzkém schodišti. Richmond prohlédl ostatní pokoje, zatímco Banks s Burgessem vešli do Paulova. Bylo tu místo jenom na jednu matraci na zemi a malý prádelník na druhém konci místnosti, u úzkého okna mířícího k Eastvale. Prostěradlo a deky ležely zválené a zmačkané na neustlané posteli; v hromádce na zemi zůstaly špinavé ponožky a prádlo. Ve vzduchu visel zatuchlý pach suché kůže a nevypraného prádla. V maličké skříni viselo několik bund a mezi nimi parka a na podlaze ležel pár sešlapaných mokasínů. V zásuvkách prádelníku nebylo kromě čistého prádla, triček a pár moly prožraných svetrů nic. Upadaný paperbackový výtisk Stínu nad Innsmouthem od H. P. Lovecrafta ležel otevřený hřbetem vzhůru na polštáři. Na obálce byl obrázek poloprůhledné příšery s žabím obličejem oblečené v něčem, co vypadalo jako večerní oblek. Banks knihu ze zvyku zdvihl a prolistoval pár s
tránek, aby zjistil, jestli si Boyd něco zajímavého nepoznamenal na okraje nebo na prázdné stránky vzadu. Nic nenašel. Richmond vstoupil dovnitř a připojil se k nim.

„Nic tady není,“ řekl Burgess. „A ani to nevypadá, že vzal roha, pokud neměl daleko víc věcí. Kdybych byl na jeho místě, vzal bych si parku a pár svetrů. Jaké počasí bylo ten večer, kdy byl Gill zavražděn?“

„Vlhko a chladno,“ odpověděl Banks.

„Počasí na parku?“

„To asi ano.“

Burgess vytáhl kabát ze skříně a prohlížel ho. Postupně obracel vnitřek všech kapes naruby, a když se dostal k pravé, ukázal Banksovi slabou skvrnu odlišné barvy.

„To vašim mužům asi minule uniklo. Mohla by to být krev. Jakmile Gilla zabil, musel si nůž dát do kapsy. Podržte to, Richmonde. Vezmeme to do laborky. Mohli byste jít prohlédnout hospodářské budovy? Člověk nikdy neví, třeba se schovává ve dřevníku. Já se ještě trochu podívám tady.“

Dole se Banks s Richmondem vrátili do kuchyně a řekli Maře, ať je doprovodí s klíči. Vyšli zadními dveřmi a ocitli se na velké obdélníkové zahradě s nízkým plotem. Většinu místa zabíraly zeleninové záhony v tuhle roční dobu jen tmavé prázdné brázdy ale bylo tu i malé čtvercové pískoviště, na němž opuštěně ležel umělohmotný náklaďák s velikými červenými koly a žlutý kbelíček a lopatka. Na opačném konci zahrady stála cihlová budova se střechou z dehtového papíru jen o málo větší než garáž a nalevo od nich branka vedoucí ke stodole.

„Nejdřív se podíváme tam,“ řekl Banks Maře, která si nervózně hrála s kroužkem klíčů cestou k přestavěné stodole. Nebyla nijak veliká, ani zdaleka taková jako některé ubytovny pro turisty, ale přinejmenším zvenčí byla v tradičním daleském stylu s kamennou fasádou.

Mara nejdřív otevřela dveře do bytu v přízemí, kde bydlela Zoe. Banks byl překvapen proměnou chudé stodoly na pohodlné bydlení; Seth tu odvedl opravdu skvělou práci. Dřevěné obložení bylo většinou bez nátěru, a i když vypadalo trochu provizorně, působilo masivně a bylo atraktivní svou jednoduchostí. Dal si dohromady, že každá jednotka má nejen samostatný vchod, ale i kuchyň a koupelnu a veliký, skrovně zařízený obývák. Byla tu jedna hlavní ložnice a jedna menší pro Lunu. Ale po Paulu Boydovi ani stopa.

Byty byly naprosto soběstačné, a kdyby se Rick nebo Zoe se Sethem a Marou nespřátelili, mohli si tu žít docela odděleně. Zaznamenal Marinu reakci na Burgessovu hrozbu a vzpomněl si na to, co mu u večeře říkala Jenny. Byl přesvědčený, že jedním z pojítek byla Marina láska k dětem kdo by neměl rád jako příslušenství paní na hlídání a dalším možná společné politické názory.

Dispozice nahoře byla docela jiná. Obě ložnice byly úplně maličké a většinu místa zabíral Rickův ateliér, daleko méně uklizený než veliký pracovní stůl dole s rozloženými knihami a diagramy, který patřil Zoe. Seth sem umístil tři veliká střešní okna, která poskytovala dostatek světla a všude byla poházená plátna, palety a použité tuby barev. Z toho, co tu Banks viděl, nebyly malby Ricka Trelawneyho určené pro kupce, jak už říkal Tim Fenton. Většinou to byly jen náhodné cákance barvy nebo koláže z nalezených předmětů. Sandra toho o umění hodně věděla a Banks se od ní naučil, že spousty obrazů, které by si ani neschoval do komory, odborníci považovali za geniální díla. I on dokázal říct, že tyhle jsou něčím zvláštní; zuřivé výbuchy Jacsona Polloca vedle nich vypadaly stejně pochopitelné jako Consatbleovy krajinky.

Když se však těmi věcmi přehraboval, objevil Banks hromádku drobných krajinek provedených akvarelem a zakrytých nějakým starým pytlem. Připomněli mu obraz, kterého si minule všiml dole v obýváku, a on si uvědomil, že to je přece jen Rickovo dílo. Takže takhle vydělává peníze! Prodává líbivé obrázky místní krajiny turistům a starým dámám, aby měl prostředky na své revoluční umění.

Mara byla celou dobu zticha a pozorovala je se založenýma rukama. Když vyšli ven, zamkla a vydala se zpátky domů.

„Vy dva běžte napřed,“ řekl Banks, když za nimi zavřel branku. „Já se ještě mrknu do kůlny. Ta není zamčená, nebo ano?“

Mara zavrtěla hlavou a s Richmondem se vracela do domu.

Banks otevřel dveře. V kůlně byla tma a vonělo to tu dřevěnými hoblinami, pilinami, naolejovaným kovem, lněným olejem a fermeží. Když zatáhl za řetízek, který před ním visel od stropu, rozsvítila se holá žárovka a jemu se otevřel pohled na Sethovu dílnu. Prkna, fošny a kusy nábytku v různých stadiích dokončení se opíraly o stěny. Ve tmavých rozích visely pavučiny. Seth tu měl soustruh a celou sadu dobře ošetřovaného nářadí hoblíky, pily, kladiva, dláta a na provizorních dřevěných policích na stěnách stály krabice hřebíků a šroubků. Nebylo tu kam se schovat.

Na vzdálenějším konci dílny stál starý kancelářský psací stroj značky Remington a vedle něj otevřená registračka. Uvnitř objevil Banks jenom korespondenci související se Sethovým truhlářstvím: návrhy rozpočtů, faktury, účty, příkazy. Opodál stála malá knihovnička. Většina knih byla o starožitném nábytku a technikách výroby skříní, ale bylo tu i pár starších paperbackových románů, a dvě knížky o lidském mozku. Jedna z nich se jmenovala Vrcholek ledovce. Možná, napadlo Banks, měl Seth tajnou touhu stát se mozkovým chirurgem. Jako truhlář by pravděpodobně měl lepší výchozí pozici než většina ostatních.

Vrátil se ke dveřím a už chtěl zhasnout světlo, když si všiml osahaného zápisníku na polici u dveří. Byl plný různých rozměrů, adres a telefonních čísel nepochybně sloužil jako Sethův diář. Když jím listoval, všiml si, že jedna stránka byla hrubě vytržena. Na následujících stránkách byly ještě znát slabé obrysy silně vyrytých čísel. Banks vytrhl list ze svého vlastního notesu, položil ho přes ně a přejížděl po něm tužkou. Dokázal rozeznat obrysy číslic: 1139. Bylo těžké říct, jestli je rukopis stejný jako na ostatních stránkách, protože číslice byly mnohem větší a daleko silněji vyryté.

Vzal diář s sebou, obrátil se k odchodu a skoro vrazil do Setha stojícího ve dveřích.

„Co tu děláte?“

„Tenhle notes,“ vyptával se Banks. „Na co ho používáte?“

„Pracovní poznámky. Když potřebuji objednat další materiál, zapsat si rozměry, poznamenat si adresy zákazníků. Na takové věci.“

„Tady chybí stránka,“ Banks mu to ukázal. „Co to znamená –1139?“

„Určitě nečekáte, že si to budu pamatovat,“ odvětil Seth. „To už musí být hodně dlouho. Pravděpodobně to byl nějaký rozměr.“

„Proč jste to vytrhl?“

Seth na něho pohlédl, v hluboko posazených očích měl ostražitost a nelibost.

„To nevím. Asi to nebylo důležité. Třeba jsem si na opačnou stranu napsal něco, co jsem si potřeboval vzít někam s sebou. Je to jenom starý notes.“

„Ale chybí tu jenom jediná stránky. Nepřipadá vám to divné?“

„Už jsem vám řekl, že ne.“

„Vytrhl jste tu stránku a dal ji Paulu Boydovi? Je to číslo, na které má volat? Nebo část nějaké adresy?“

„Ne. Povídal jsem vám, že se nepamatuji, proč jsem to vytrhl. Určitě to nebylo nijak důležité.“

„Ten zápisník si odnesu s sebou.“

„Proč?“

„Jsou v něm jména a adresy. Musíme je prověřit a zjistit, jestli se Boyd neukryl na některé z nich. Jestli tomu správně rozumím, trávil tu hodně času a pracoval s vámi.“

„Ale je to můj diář. Proč by měl být na některém z těch míst? Jsou to prostě lidi, kteří žijí v údolí a pro které jsem něco dělal. Nechci, aby je otravovala policie. Mohl bych přijít o práci.“

„Stejně to musíme prověřit.“

Seth pro sebe zaklel.

„Poslužte si. Ale radši mi dejte potvrzení.“

Banks mu ho napsal, pak zatáhl za řetízek a zhasl světlo. Zpátky k domu šli mlčky.

Seth se zase posadil, aby dojedl jídlo a Mara následovala Bankse do předního pokoje. Bylo slyšet, jak se Burgess s Richmondem nahoře pořád ještě hrabou ve věcech.

„Pane Banksi?“ řekla Mara tiše a zůstala stát kousek od něho u okna.

Banks si zapálil cigaretu: „Ano?“

„To, co říkal o dětech… To není pravda, že ne? Přece nemůže…?“

Banks se posadil do houpacího křesla a Mara si naproti němu přitáhla malou třínohou stoličku. Vedle něho ležel na stolku jeden ze Zoeiných balíčků tarotových karet. Na vrchu byl „Měsíc.“ Vypadalo to, že měsíc roní kapky krve na cestu vedoucí do dáli mezi dvě věže. Vpředu lezl z jezírka na souš krab a pes s vlkem vyli na měsíc. Byl to znepokojivý a fascinující obraz. Banks se otřásl, jako kdyby někdo zrovna přešel po jeho hrobě, a obrátil svou pozornost k Maře.

„To přece nejsou vaše děti?“ řekl.

„Dobře víte, že ne. Ale mám je ráda, jako kdyby byly. Jenny Fullerová mi řekla, že vás zná. Tvrdila, že nejste tak zlý jako ti ostatní. Řekněte, že nám nemůžou děti sebrat.“

Banks se pro sebe usmál. Není tak zlý jako ti ostatní, co? Nesmí zapomenout, aby si z Jenny kvůli tomuhle dvojsmyslnému komplimentu vystřelil.

Obrátil se k Maře.

„Superintendant udělá všechno, co bude třeba, aby se věcem dostal na kloub. Myslím, že na odebírání dětí nedojde, ale mějte na paměti, že nevyhrožuje naplano. Jestli něco víte, měli byste nám to říct.“

Mara se kousala do spodního rtu. Vypadala, že nemá daleko k slzám.

„Já nevím, kde Paul je,“ řekla nakonec. „Přece si vážně nemyslíte, že to udělal?“

„Máme určité důkazy, které na něho ukazují. Viděla jste ho někdy s vystřelovacím nožem?“

„Ne.“

Banks byl přesvědčený, že lže, ale věděl, že by nebylo k ničemu, kdyby na ni naléhal. Mohla by mu poskytnout útržky informaci v naději, že na ni přestane tlačit, ale celou pravdu mu neřekne.

„Utekl,“ řekla posléze. „Já to vím. Ale nevím kam.“

„Jak víte, že je pryč?“

Mara zaváhala a její hlas mu připadal příliš nedbalý, než aby říkala pravdu. Než spustila, zastrčila si dlouhé kaštanové vlasy za uši. Její tvář tak vypadala hubenější a vyčerpanější.

„V posledních dnech byl rozrušený, zvlášť poté, co sem přišel ten váš superintendant Burgess a šikanoval ho. Myslel si, že ho nakonec seberete, protože už byl ve vězení a protože… vypadá jinak. Nechtěl přivést do problémů i nás ostatní, a tak zmizel.“

Banks otočil další tarotovou kartu: „Hvězda.“

Překrásná mladá žena lije vodu ze dvou nádob do jezírka v zemi. Za ní kvetou stromy a keře a na obloze je jedna veliká ústřední hvězda obklopená sedmi menšími. Z nějakého důvodu mu ta žena připomněla Sandru, a to bylo podivné, protože tu nebyla žádná fyzická podobnost.

„Jak víte, proč odešel?“ vyptával se Banks. „Nechal vám nějaký vzkaz?“

„Ne. Prostě mi to řekl. Včera večer říkal, že uvažuje o tom, že odejde. Ale neříkal kdy.“

„Ani kam?“

„Ne.“

„Povídal něco o vraždě strážníka Gilla?“

„Ne, nic. A netvrdil, že utíká, protože je vinen, jestli to myslíte takhle.“

„A vás nenapadlo dát nám vědět, že chce uprchnout, i když je tu možnost, že by to byl vrah?“

„On není vrah,“ Mara odpověděla příliš rychle. „Každopádně nemám žádný důvod si to myslet. A pokud chtěl odejít, je docela volný, aspoň pokud jde o nás.“

„Co si vzal s sebou?“

„Jak to myslíte?“

Banks se obrátil k oknu.

„Venku je psí počasí; a taky často prší. Co měl na sobě? Vzal si kufr nebo batoh?“

Mara zavrtěla hlavou.

„To nevím. Neviděla jsem ho odcházet.“

„Viděla jste ho dneska ráno?“

„Ano.“

„V kolik hodin?“

„Okolo jedenácté nebo v půl dvanácté. Vždycky dlouho spí.“

„A kdy odešel? Zhruba.“

„To nevím. Kolem oběda jsem byla pryč. Odcházela jsem v půl jedné a deset minut a vrátila se okolo druhé. To už byl pryč.“

„Byl v té době někdo v domě?“

„Ne. Seth byl někde venku s dodávkou. Zoe vzal s sebou, protože měla odevzdat nějaké horoskopy. A Rick byl s dětmi v Eastvale.“

„Takže nevíte, co má Boyd na sobě ani co si vzal s sebou?“

„Ne. Říkala jsem vám, že jsem ho neviděla odcházet.“

„Pojďte nahoru.“

„Cože?“

Banks zamířil ke schodišti. „Pojďte se mnou nahoru. Hned.“

Mara ho následovala do Paulova pokoje. Banks otevřel skříň i šuplíky prádelníku.

„Co tu schází?“

Mara sklonila hlavu do dlaní. Burgess s Richmondem nakoukli do dveří a pokračovali dolů ke schodům.

„Já… to já nevím,“ řekla Mara. „Já nevím, jaké tu měl oblečení.“

„A kdo tady pere?“

„No vlastně já. Aspoň většinou. A někdy taky Zoe.“

„Takže musíte vědět, jaké má Boyd oblečení. Co tu chybí?“

„Moc toho neměl.“

„Musel mít nějaký další kabát. Nechal tady parku.“

„To tedy neměl. Ale má zimní bundu. Modrou s kapuci.“

Banks si to poznamenal.

„A co k tomu?“

„Řekla bych, že džíny. Nic jiného skoro nenosil.“

„A boty?“

Mara nakoukla do skříně a uviděla sešlapané mokasíny.

„Má jen takové nazouvací. Myslím, že Hush Puppies.“

„Jaké barvy?“

„Černé.“

„A to je všechno?“

„Pokud vím, tak jo.“

Banks zaklapl notes a usmál se na Maru.

„Heleďte, s těmi dětmi si nemusíte dělat takové starosti. Jakmile superintendant Burgess Paula Boyda chytí, zapomene na všechny své výhrůžky. Tedy pokud ho dostaneme brzy.“

„Já doopravdy nevím, kam odešel.“

„Fajn. Ale kdyby vás něco napadlo… Přemýšlejte o tom.“

„Lidem, jako je Burgess by nemělo být dovoleno, aby se pohybovali na svobodě,“ prohlásila Mara.

Ruce měla pevně založené a koukala se na podlahu.

„To jako vážně? A co bychom s ním podle vás měli udělat? Někde ho zavřít?“

Zvedla k Banksovi pohled. Zuby měla pevně zaťaté a v očích se jí třpytily slzy.

„Nebo bychom se ho měli zbavit?“

Mara se kolem něho prosmýkla a utíkala se schodů. Banks ji pomalu následoval. Burgess s Richmondem už stáli v předním pokoji připraveni k odjezdu.

„No tak, hni sebou, pojedeme,“ řekl Burgess. „Tady už nic není.“

Pak se obrátil k Sethovi stojícímu ve dveřích do kuchyně.

„Jestli zjistíme, že Boydovi nějak pomáháte, můžete mi věřit, že se sem vrátíme. A pak budete mít víc problémů, než si dokážete představit. Dejte ode mě dětem pusu.“

2

Mara sledovala, jak se auto ztrácí v úvozu. Banks ji uklidnil, ale nebyla si jistá, kolik by toho mohl dělat, kdyby si Burgess v něčem postavil hlavu. Kdyby jim odvedli děti, říkala si, byla by klidně schopná superintendanta zaškrtit holýma rukama.

Uvědomila si, že za ní v pokoji jsou i ostatní. Nic jim neřekla o tom, co se stalo s Paulem, a nikdo z nich ještě nevěděl, že utekl nadobro. Jednak neměla čas to nikomu říct. Všichni se vrátili až těsně před jídlem, a to měla spoustu práce v kuchyni; a pak dorazila policie.

„Co se děje, Maro?“ vyptával se Seth, přešel k ní a položil jí ruku kolem ramen. „Ty o tom něco víš?“

Mara přikývla. Pokoušela se zadržet slzy.

„No tak.“ Seth ji vzal za ruku a vedl ji ke křeslu. „Povez nám o tom.“

Když viděla, jak ji všichni s očekáváním sledují, dokázala se Mara ovládnout. Natáhla se pro balíček tabáku Old Holborn a ubalila si cigaretu.

„Je pryč, to je všechno,“ a vyprávěla jim o tom, jak viděla, že starý Crocker přinesl k Černé ovci ten nůž. „Utíkala jsem zpátky, abych ho varovala. Nechtěla jsem, aby ho policie chytila, a měla jsem strach, že když mají ten nůž, mohli by najít jeho otisky nebo tak něco. Byl v base, takže je někde musejí mít.“

„Ale proč tě napadl Paul?“ divila se Zoe. „Ten nůž tu přece ležel na krbové římse jako obyčejně. Nikdo si ho ani nevšímal. Mohl ho vzít kdokoli z těch lidí, co tu byli v pátek.“

Mara potáhla z cigarety a nakonec jim řekla o té krvi, kterou viděla na Paulově ruce, když se vrátil z demonstrace. A ráno se ukázalo, že ruka je nezraněná.

„Proč jsi nám o tom neřekla?“ vyptával se Seth. „A počítám, že ses na to nezeptala ani Paula. Třeba existuje nějaké jednoduché vysvětlení.“

„Já nevím,“ bránila se Mara. „Myslíš, že jsem o tom pořád dokola nepřemýšlela? Měla jsem z něho strach. Chci říct, že jestli to udělal… Ale chtěla jsem stát při něm. Kdybych to řekla vám všem, mohli byste po něm třeba chtít, aby odešel.“

„A jak reagoval, když ses vrátila a řekla mu, že našli ten nůž?“ zajímal se Rick.

„Zbledl. Nedokázal se mi podívat do očí. Vypadal jako vyděšené zvířátko.“

„A tak jsi mu dala peníze a šaty.“

„Jo. Dala jsem mu tvou červenou bundu, Zoe, nezlob se.“

„To je v pořádku,“ uklidňovala ji Zoe. „Já bych udělala to samé.“

„A policii jsem řekla, že na sobě měl nejspíš modrou. Tu svou modrou si vzal s sebou, ale neměl ji oblečenou.“

„Kam má namířeno?“ chtěl vědět Rick.

„To nevím. Nechtěla jsem, aby mi to řekl. Dokáže se o sebe postarat; umí přežít na ulici. Dala jsem mu nějaké peníze, které jsem si ušetřila z práce v obchodě a z prodeje své keramiky. Má dost na to, aby se dostal, kam bude chtít.“

Později večer, když ostatní zmizeli ve stodole a Seth si sedl s knížkou, se Mara zamyslela nad těmi pár měsíci, které tu Paul strávil, a o tom, jak plná energie se s ním cítila. Zpočátku byl vzdorovitý a na nic nereagoval. Došlo to až tak daleko, že Seth uvažoval o tom, že mu řekne, aby odešel. Ale v té době byl Paul teprve krátce venku z vězení a nebyl zvyklý se bavit s lidmi. A čas a laskavost na něho měly doslova zázračný vliv. Brzy se vydával na dlouhé osamocené procházky po vřesovišti a klaustrofobie, která způsobovala, že jeho noci ve vězení byly často k nesnesení, se dala lépe zvládat. Nikdo ho nenutil, ale sám se pustil do práce se Sethem.

Když tak přemýšlela o jeho vývoji a o tom, co z toho všeho je, nedokázala se Mara ubránit smutku. Jestli ho chytí a znovu pošlou do vězení, nebude to k ničemu. Když si ho představila osamělého a bezprizorného v cizím a děsivém světě mimo Swainsdale, chtělo se jí brečet. Stále znovu se přesvědčovala, že je silný a vynalézavý, že se o sebe dokáže postarat. Pro něho to je jiné, než by to bylo pro ni. A kromě toho, představa hrůzy je vždycky horší než skutečnost.

„Doufám, že Paul uprchne někam daleko,“ řekl Seth do ticha, které následovalo po jejich milování té noci. „Snad ho nikdy nechytí.“

„Jak se dozvíme, kde je a co se s ním stalo?“ zeptala se Mara.

„On nám nějak dá vědět. O to nemusíš mít strach.“

Objal ji a ona si položila hlavu na jeho hruď.

„Udělala jsi správnou věc.“

Ale pořád nedokázala zahnat obavy. Měla pocit, že po tom, co se stalo, už o Paulovi nikdy neuslyší. Nevěděla, co jiného mohla udělat, ale nebyla si jistá, jestli jednala správně. Když se pokoušela usnout, znovu si vybavila výraz v jeho tváři těsně před tím, než odešel. Určitě tam byl vděk za její varování i za peníze a oblečení, ale byl tam i smutek a zklamání. Vypadal, jako by ho poslali do vyhnanství. Nevěděla, jestli očekával, že přece jen bude chtít, aby zůstal přece mu neřekla, že musí jít pryč ale v jeho chování byl i náznak výčitky. Jako kdyby říkal: Tak i ty si myslíš, že jsem to udělal? Nechceš, abych vám tu dělal problémy. A hlavně mi nevěříš. Jsem vyvrhel a vždycky budu. O tom Sethovi ani ostatním neřekla.

3

Banks čekal, až se dostane na řadu ve frontě u baru u Královnina erbu a Burgess seděl u stolu kousek u vchodu z Market Street. Bylo půl deváté. Hatchley právě odešel na rande s Carol Ellisovou a Richmond byl na nějaké zábavě v ragbyovém klubu.

Sviňák Dick byl evidentně spokojený sám se sebou. Rozvaloval se na židli a blahosklonně zářil na každého, kdo se podíval jeho směrem. Ale ostatní se na něho sotva zašklebili.

„Haló, pane Banksi,“ oslovil ho Cyril. „Na minutku, jestli máte čas.“

„Jasně. Pro tebe cokoli, Cyrile. A mohl bys mi přitom také natočit pintu hořkého a pintu Double Diamond.“

„Jde támhle o toho vašeho kámoše,“ Cyril výbojně kývl hlavou směrem k Burgessovi.

„Vlastně to ani není můj kámoš,“ vysvětloval Banks. „Spíš něco jako šéf.“

„Aha. No, každopádně mu povězte, ať přestane otravovat mou Glenys. I bez toho, aby celé dny trávila s takovými, jako je on, má spoustu práce.“

Cyril se naklonil kupředu a ztišil hlas. Pod vyhrnutými rukávy košile se mu vzdouvaly svaly.

„A můžete mu říct, že mi je fuk, že je polda při vší úctě, pane Banksi. Jestli se mi neuklidí z cesty, dostane pořádnou držkovou, to vám přísahám.“

Glenys, která zřejmě zachytila jádro jejich rozhovoru, se zapýřila a pospíchala točit pivo na opačný konec baru.

„S potěšením tvou zprávu vyřídím,“ slíbil Banks a zaplatil pití.

„A nezapomeňte na Double Diamond pro jeho lordstvo,“ poznamenal Cyril s pohrdáním v hlase.

„Na ten tvůj zatracený úsměv je ještě brzy,“ prohlásil Burgess, když mu Banks předal Cyrilovo varování. „Mého bůra ještě zdaleka nemáš v kapse. Té mladé Glenys se líbím, o tom není pochyb. A nic tak nepomůže rozproudit hormony jako troška nebezpečí nebo maličko rizika. Podívej se na ni.“

A opravdu, Glenys po Burgessovi hodila uzardělý úsměv, zatímco Cyril se díval jinam.

„Kdybychom toho troubu tak dokázali odstranit z cesty… No každopádně má příští pondělí volno. Obvykle chodí s kámoškama do kina.“

„Na tvém místě bych byl opatrný,“ upozornil ho Banks.

„Jo, ale to nejsi?“

Nalil do sebe asi půlku svého piva.

„No to je lahoda. Tak toho grázla máme. Nebo ho brzy dostaneme.“

Banks přikývl. Proto taky podle něho dneska oslavují. Burgess už měl čtvrtou pintu a Banks třetí.

Udělali všechno, co mohli. Boyd nepochybně zdrhl, i když Banks neměl nejmenší představu, jak se mohl dozvědět o nalezeném noži. Nejpravděpodobnější bylo, že zamířil do Eastvale a pokračoval autobusem. Po Cardigan Drive na západním okraji města jezdí třiačtyřicítka. Aby se tam dostal, stačilo mu přejít přes vřesoviště a vyběhnout nahoru na Šibeniční vyhlídku. Stejnou cestou jezdí i autobusy do Yorku a Riponu. Někdo ho určitě viděl. Banks rozeslal jeho popis autobusovým společnostem a jeho fotku na policejní stanice po celé zemi. Zvláštní pozornost věnoval Leedsu, Liverpoolu a Londýnu. Jak říká Burgess, bylo jenom otázkou času, než ho chytí.

„Jak jsi přišel k támhleté jizvě?“ vyptával se Burgess.

„K téhle?“ Banks přejel prsty po bílém obloučku u svého pravého oka. „Jednou v Heidelbergu. To je ze souboje.“

„Hahaha! Ty jsi ale vtipálek. Slyšel jsi tu o –“ Burgess se zarazil a zvedl oči k postavě, která se u nich zastavila.

„No to je překvapení,“ prohlásil a odsunul se s židlí stranou, aby udělal místo. „Není to snad –“

„Doktorka Fullerová,“ prohlásila Jenny.

Vrhla na Bankse rychlý pohled a přitáhla si židli vedle něj.

„No samozřejmě. Jak bych mohl zapomenout? Něco k pití, drahoušku?“

Jenny se sladce usmála.

„Ano, prosím. Dám si malý ležák.“

„Ale no tak, dej si velký,“ nedal se odbýt Burgess.

„Fajn. Tak pintu.“

„Dobrá.“

Burgess si zamnul ruce a vydal se k baru. Když vstával, zachytil stehnem o roh stolu. Pivo ve sklenicích se rozvlnilo, ale nevylilo se.

Jenny na Bankse udělala zklamaný obličej.

„Co to s ním je?“

Banks se široce usmál: „Oslavuje.“

„Už to chápu,“ naklonila se k němu. „Hele, něco bych od tebe potřebovala –“

Banks si dal prst přes ústa.

„Teď ne,“ upozornil ji. „Už ho obsloužili. Hned tu bude.“

A opravdu. Za chviličku už byl Burgess na zpáteční cestě, držel v ruce tři piva a přes okraj si cintal na boty.

„Co tu vlastně slavíte?“ zeptala se Jenny, jakmile se Burgessovi podařilo postavit sklenice na stůl a vylít přitom jenom trošku.

Banks jí pověděl o Paulu Boydovi.

„To mě mrzí.“

„Mrzí! Říkala jsi, že ti z něho běhá mráz po zádech.“

„To taky běhá. Jenom jsem si vzpomněla na ostatní. Pro Setha s Marou to bude strašná rána. Tolik toho pro něj udělali. A Mara zvlášť.“

Jenny mu při myšlence na Maru Delanceyovou připadala neobvykle nervózní, a Bankse by zajímalo proč.

„Teda,“ spustil Burgess, „i mně je trošku líto, že se ukázalo, že to byl Boyd.“

Jenny vypadala překvapeně: „Vážně? A proč?“

„No…“ přisunul se blíž. „Doufal jsem, že by to mohl být ten tvůj milý. Pak bychom ho mohli na pořádnou dobu šoupnout do basy a my dva bychom mohli… no vždyť víš.“

K Banksovu překvapení se Jenny rozesmála.

„Musím přiznat, že máte vážně bujnou fantazii, superintendante Burgessi.“

„Říkej mi Dicku. Tak mi říkají kamarádi.“

Jenny ztuhl úsměv na rtech.

„Myslím, že to bych nemohla. Čestné slovo.“

„Ulevilo se ti, že už je po všem?“ zajímal se Banks. „Myslím, že Osmondovi ano.“

„Ovšem. Zvlášť, jestli to znamená, že nebudeme muset snášet žádné další jeho návštěvy,“ kývla směrem k Burgessovi.

„Pořád tam můžu zajít,“ prohlásil Sviňák Dick a zamrkal.

„No tak, začněte o něčem jiném. Kde si myslíš, že ten Paul je?“ zeptala se Bankse.

„To nemám představu. Vyrazil brzy odpoledne, ještě než jsme měli potvrzené důkazy. Teď může být kdekoli.“

„Vy ale věříte, že ho dokážete dopadnout?“

„Myslím, že ano.“

Jenny se obrátila k Burgessovi: „Takže vaše práce tady je hotová? Počítám, že určitě nebudete chtít dál trčet v takové Bohem zapomenuté díře.“

„No, to já nevím,“ Burgess si zapálil doutník a mlsně po ní pokukoval. „Má to své výhody.“

Jenny se rozkašlala a odháněla kouř rukou.

„Ale vážně,“ pokračoval. „Zůstanu tu, dokud ho nezabásnem. Potřebuju se ho na spoustu věcí zeptat.“

„Ale to může trvat dny a týdny.“

Burgess pokrčil rameny: „Jde to z peněz daňových poplatníků, zlato. Teď jsi na řadě ty, Banksi.“

„Já už nic nechci,“ upozorňovala Jenny. „Musím hned jít.“

Pořád jí ještě zbývalo přes půlku sklenice.

Lehce přiopilý Banks se vydal k baru.

„Řekl jste mu to?“ zajímal se Cyril.

„Ano.“

„Tak dobře. Jenom doufám, že to pochopí. Jen se na toho prevíta podívejte, nedokáže žádnou nechat na pokoji.“

Banks se ohlédl. Burgess se zřejmě přisunul ještě blíž k Jenny a loktem se opíral o opěradlo její židle. Banks měl pocit, že to Jenny zvládá s ohromným klidem. Nebylo jí moc podobné, aby takovou sexistickou blahosklonnost jenom tak snášela. Třeba doopravdy dokáže ženy okouzlit. Přinejmenším je k mání. A taky je hezký. A to ledabylé oblečení ošoupaná kožená bunda, košile s rozhalenkou to mu sluší stejně jako lehce prošedivělé vlasy na spáncích.

Banks tu myšlenku zahnal. To je nesmysl. Jenny je inteligentní žena a má vkus. Žádná taková by nepodlehla nestydatým svodům Sviňáka Dicka. Ale ženy jsou záhadná stvoření, uvažoval Banks zasmušile, když nesl pití zpátky ke stolu. Vždycky se zamilují do nesprávných mužů. Jasně se pamatoval na krásnou Anitu Howerthovou, objekt své pubertální vášně ze třetí lavice. Ke štíhlému hezkému Banksovi byla docela lhostejná a vybrala si toho poďobaného budižkničemu Steva Naylora. A Naylorovi byla evidentně úplně fuk. Vypadalo to, že radši hraje kriket nebo ragby, než aby někam šel s Anitou. Ale tím víc po něm ona šílela. A Banks musel trávit všechen čas odrážením nevítaných výpadů Cheryl Wagstaffové, té se žlutým předkusem.

„Zrovna jsem téhle překrásné dámě nabízel, že jí ukážu londýnské pamětihodnosti,“ chlubil se Burgess.

„Jsem si jistý, že už je určitě viděla,“ odvětil upjatě Banks.

„Ale ne tak, jak jí je ukážu já.“ Burgess posunul ruku tak, že se teď dotýkal dlaní jejího ramene.

Banks uvažoval, jestli se má tentokrát zachovat galantně a hájit Jennyinu čest. Koneckonců nejsou ve službě. Ale připomněl si, že se dokáže docela dobře postarat sama o sebe. Na její tváři se objevil zlověstně sladký výraz.

„Dejte prosím tu ruku z mého ramene, superintendante,“ řekla.

„Ale no tak, zlato,“ naléhal Burgess. „Nebuď tak stydlivá. A říkej mi Dicku.“

„Prosím?“

„Dej mi šanci. Sotva jsme se –“

Burgess se nečekaně zarazil, když Jenny s klidem a pomalu zvedla svou sklenici a vylila mu zbytek studeného piva do klína.

„Říkala jsem, že velké nechci,“ prohlásila, vzala si kabát a odešla.

Burgess pospíchal na pány. Jenny se naštěstí chovala tak přirozeně a všichni okolo byli tak zaujati hovorem, že celá událost proběhla v podstatě bez povšimnutí. Cyril to ovšem viděl, a smál se, až mu zrudl obličej.

Banks venku Jenny dohonil. Opírala se o starobylý hrbolatý kříž uprostřed náměstí s rukou přes ústa.

„Pane Bože,“ vypravila ze sebe, propukla v smích, až nemohla popadnout dech. „Takovou legraci jsem si neužila už spoustu let. Ten člověk je chodící atavismus. Divím se, že si tak libuješ v jeho společnosti.“

„Není to tak zlé,“ namítl Banks. „A zvlášť po pár pivech.“

„Přesně tak, musíš být aspoň způlky opilý. A taky musíš být muž. Když na to přijde, chováte se všichni jako puberťáci v šatně.“

„Jako sukničkář má docela slušnou pověst.“

„To tedy musejí být ženské na jihu dost zoufalé.“

Banksova víra v ženy byla částečně obnovena.

Venku na opuštěném náměstí bylo zima. Dlažební kostky, stále ještě mokré po dešti se leskly ve slabém světle plynových lamp. Kostelní hodiny odbily půl desáté. Banks si vyhrnul límec saka a přitáhl si klopy blíž k tělu.

„Na co ses mě to chtěla zeptat?“

„Ale na nic. Už na tom nezáleží.“

„No tak, Jenny, něco přede mnou skrýváš. A to ti moc nejde. Má to co dělat s Paulem Boydem?“

„Nepřímo. Ale už jsem ti říkala, že na tom nesejde.“

„Ty víš, proč utekl?“

„Ovšem že ne.“

„Podívej se, vím, že jsi Marina kamarádka. Je to něco, co se týká jí? Může to být důležité.“

„Tak dobře,“ mávla Jenny rukou. „Už toho nech. Řeknu ti všechno, co chceš vědět. Začínáš být skoro tak hrozný jako ten tvůj kumpán. Mara se jenom zajímala, jak pokračuje vyšetřování. Na farmě jsou trochu nervózní a chtěli vědět, jestli můžou čekat další návštěvu toho požehnání všech žen. Už mi věříš, že na tom teď nezáleží?“

„Kdy jsi s ní mluvila?“

„Kolem poledne u Černé ovce.“

„Musela vidět ten nůž,“ poznamenal Banks spíš pro sebe.

„Cože?“

„Ten pastýř, Jack Crocker. On našel ten nůž. Ona ho musela zahlédnout, poznala, že je Boydův, a honem ho pospíchala varovat. Proto stačil zmizet.“

„Ale, Alane, to snad ne!“

„Když jsem s ní dneska mluvil, myslel jsem si, že lže. Ty sis ničeho z toho nevšimla?“

„Odešla poměrně ve spěchu, ale vůbec nevím proč. Já jsem odjela hned po ní. Doufám, že ji nechceš zatknout?“

Banks zavrtěl hlavou.

„Dělá to z ní spoluviníka,“ upozornil, „ale pochybuji, že by se nám to podařilo prokázat. A až Burgess dostane Boyda, myslím, že po Maře a těch ostatních ani nevzdechne. Byla to ale hrozná pitomost.“

„Vážně? Ty bys v tom kamaráda jenom tak nechal? Co bys dělal, kdyby někdo obvinil z vraždy Richmonda nebo mě?“

„O to tady nejde. Samozřejmě, že bych dělal všechno, abych tě očistil. Ale měla nám dát vědět. Boyd může být nebezpečný.“

„Ona se o Paula bojí. Nemůžeš čekat, že by vám ho jenom tak vydala.“

„Zajímalo by mě, jestli mu taky řekla, kam má utéct nebo kde se ukrýt.“

Jenny se roztřásla.

„Je moc zima na to, abychom tu takhle stáli,“ prohlásila. „A já bych měla jít, než Sviňák Dick vyjde ven a namlátí mi. A ty by ses tam měl vrátit, nebo si bude myslet, žes ho tam nechal. Že ho pozdravuju.“

Rychle Bankse políbila na tvář a pospíchala k autu. On zůstal chvilku stát na zimě a uvažoval o Maře a o tom, co mu Jenny řekla, a pak honem vyrazil zpátky ke Královnině erbu, aby zjistil, co se stalo se zmáčeným superintendantem.

„Musím říct, že má fakt jiskru,“ vykládal Burgess, kterého ta příhoda ani trochu nerozčílila. „Dáš si ještě pintu?“

„Už bych vážně neměl.“

„Ale no tak, Banksi. Nekaž zábavu.“ Aniž by čekal na odpověď, odešel Burgess k baru.

Banks cítil, že už má dost a že se brzy dostane k místu, odkud není návratu. Ale řekl si, že po dalších pár pintách mu to bude stejně jedno. Bylo mu jasné, že Burgess je osamělý a v okamžiku svého triumfu potřebuje společnost, a on se necítil na to, aby toho zmetka prostě opustil. A navíc na něho čekal jenom prázdný dům. Může nechat cortinu na policejním parkovišti a pak jít domů pěšky bez ohledu na to, jak bude opilý. Je to jenom asi kilometr a půl.

A tak pili pořád dál. Banks zjistil, že se s Burgessem dá docela dobře povídat, jakmile si zvyknete na jeho nafoukané způsoby a vyhnete se politice a policejní práci. Měl široký repertoár vtipů, rozsáhlé znalosti o jazzové hudbě a zásobárnu historek o různých zmatcích v práci. Jak se Banks pamatoval, u metropolitní policie mělo tolik různých oddělení a jednotek rozjeté vlastní operace, takže nebylo neobvyklé, že Sweeney zasáhl a pokazil akci protipadělatelské jednotce.

O hodinu a dvě pinty později když se Burgess dostal ke konci vyprávění o nešťastném detektivním konstáblovi z protinarkotického oddělení, který se sám střelil do nohy, navrhl Banks, že už je čas jít.

„Mám dojem, že jo,“ souhlasil Burgess zklamaně, dopil a zvedl se na nohy.

Určitě nevypadal opile. Mluvil normálně a oči měl jasné. Jakmile však vyšel ven, měl problém udržet se na chodníku. Aby získal oporu, dal paži Banksovi kolem ramen a společně se motali přes tržiště. Díkybohu, že hotel je hned za rohem, říkal si Banks.

„Víš co, tohle je ten můj problém,“ kasal se Burgess. „Hlavu mám křišťálově jasnou, paměť nedotčenou, ale pokaždé, když to trochu přeženu, moje motorické centrum přestane fungovat. Víš, jak mi říkají kamarádi z Yardu?“

„Ne.“

„Bambi.“

Rozesmál se.

„Bambi, sakra. Hele, to je ten, jak se to jmenuje, z toho komiksu a jak ta zatracená věc chodí. Nechtějí tím poukázat na mou příjemnou a milou povahu.“ Sáhl si do rozkroku. „Zatraceně, pořád mám pocit, jako bych se pochcal. Proklatá ženská!“

A smál se dál.

Banks odmítl pozvání, aby šel nahoru do Burgessova pokoje a vypil s ním napůl láhev skotské. Bez ohledu na to, jak mu toho osamělého prevíta bylo líto, takový masochista zase nebyl. Burgess ho nevraživě nechal jít.

„Tak to tedy vypiju sám,“ byla jeho poslední slova, která naplno vykřikl před rozpačitým recepčním v hotelové hale.

Cestou domů Banks litoval, že si nevzal walkmana. Při chůzi mohl poslouchat Blind Williw McTella nebo Bukka Whitea. Ale stál pevně na nohou a k předním dveřím svého prázdného domu dorazil asi za dvacet minut. Byl unavený, vůbec netoužil po dalším pití, a tak usoudil, že půjde rovnou do postele. Ale jako obvykle, když ho něco trápilo, nedokázal hned usnout. Ale spousta věcí týkajících se Gilla mu pořád vrtalo hlavou.

Jestliže neměl Burgess pravdu a Boyd prostě nebodl prvního, kdo se mu dostal pod ruku, byl stále pochybný motiv. V tomhle případě to vypadalo, že informace kdo vůbec nevysvětlovala proč. Podle všeho se Boyd o politiku nezajímal, a dokonce ani pankáči žijící na ulici obvykle nezabodávají policisty na protijaderných demonstracích. Jestli měl někdo soukromý důvod se Gilla zbavit, dalo by se uvažovat o spoustě věcí v osobním životě ostatních podezřelých: o Osmondově obvinění z napadení, Trelawneyho sporu o opatrovnictví, nehodě Sethovy ženy, Mařině náboženské organizaci, a dokonce i o Zoeině předpovídání budoucnosti na pobřeží. Bylo těžké si tuhle chvíli představit nějakou souvislost, ale už se staly podivnější věci. Zpráva Tonyho Granta by mohla být užitečná, pokud vůbec dorazí.

Bankse by také zajímaly otisky z toho nože. Většinou, když se nůž zabodne do těla, prsty na rukojeti sjedou a všechny otisky jsou rozmazané. Boydovy otisky byly naprosto zřetelné, úplně jako kdyby tam každý zvlášť pečlivě umístil. Mohlo by se to stát, kdyby nůž složil a nesl ho v ruce předtím, než ho zahodil, nebo pokud ho prostě zvedl poté, co ho použil někdo jiný. Pod nimi byly jiné otisky, ale ty byly příliš rozmazané, aby se daly rozluštit. Samozřejmě mohly být také jeho, ale to se už nedá zjistit.

Boyd určitě ten nůž nesl v kapse. Skvrny na kapse parky odpovídaly krevní skupině strážníka Gilla. Ale jestli ho použil on, proč by byl tak hloupý, aby ho zvedl, když ho předtím zahodil? V jednu chvíli ho musel upustit, protože několik lidí vidělo, jak ho demonstranti kopou sem a tam. A kdyby ho tam prostě nechal, bylo by velice nepravděpodobné, že by ho vysledovali až na farmu.

Jestli to však Boyd neudělal, proč by zvedal nůž, který nebyl jeho? Aby někoho chránil? A kdo by přicházel v úvahu víc než někdo z Maggie’s Farm? Nebo tu byl ještě někdo jiný, koho znal, koho měl rád a kdo měl k tomu noži přístup? Banksovi připadalo, že si musejí položit ještě spoustu otázek a Burgess byl strašně ukvapený, když dneska oslavoval své vítězství.

A pak tu ještě bylo to číslo vytržené z notesu Setha Cottona. Banks netušil, co znamená, ale něčím mu připadalo známé, zatraceně známé. Boyd měl k Sethovi blízko a spoustu času trávil v dílně a pomáhal mu. Nemohlo to číslo mít něco společného s ním? Nemohlo jim napovědět, kam zmizel?

Samozřejmě to mohlo být nějaké telefonní číslo. V oblasti Swainsdale stále ještě bylo hodně čtyřmístných čísel. Banks pod vlivem téhle představy vylezl z postele a sešel dolů. Už bylo po jedenácté, ale rozhodl se to stejně zkusit. Vytočil 1139 a poslouchal, jak telefon na opačném konci vyzvání.

Už to chtěl vzdát, když se ozval nějaký ženský hlas: „Haló, penzion Rossghill, ubytování se snídaní.“

Hlas byl slušný, ale napjatý.

Banks se představil a část ženiny slušnosti se vytratila, jakmile se ukázalo, že se nejedná o potenciálního zákazníka.

„Nevíte kolik je hodin?“ peskovala ho. „To to nemohlo počkat do rána? Víte, v kolik musím vstávat?“

„Je to důležité,“ Banks jí dal popis Paula Boyda a zeptal se, jestli ho neviděla.

„Někoho takového bych tady neubytovala,“ odpověděla žena navztekaně. „Kam si myslíte, že voláte? Tohle je slušný dům.“

A s tím zavěsila.

Banks se šoural do postele. Aby si byl stoprocentně jistý, bude tam samozřejmě muset někoho poslat, ale nevypadalo to moc nadějně. A pokud to telefonní číslo nebylo místní, může být skoro kdekoli. To se bez předčíslí nedá zjistit.

Banks byl ještě chvilku vzhůru, ale pak ho vlny spánku ukolébaly a zdálo se mu Burgessovi pokořeném porážkou.

Devět

1

Když se Banks další den o půl dvanácté vydal k Maggie’s Farm, připadalo mu, že zatažená obloha ještě přispívá k jeho neodbytné bolesti hlavy. Burgess po ránu zavolal, že si v hotelovém pokoji projde nějaké papíry a že nechce být rušen, pokud se neobjeví Paul Boyd. To Banksovi vyhovovalo; chtěl si promluvit s Marou Delaceyovou, a čím méně o tom bude Sviňák Dick vědět, tím lépe.

Zastavil před hlavní budovou a zaklepal.

Nepřekvapilo ho, že když mu Mara otevřela, zasténala: „Proboha už ne!“

Neochotně ho pustila dovnitř. V domě nikdo jiný nebyl. Všichni ostatní zřejmě pracovali.

Banks chtěl Maru dostat z domu, na neutrální půdu. Doufal, že pak možná bude trošku méně uzavřená.

„Chtěl jsem si s vámi jenom promluvit, o nic jiného nejde,“ prohlásil. „Nejde o žádné vyšetřování, o nic oficiálního.“

Zatvářila se udiveně: „Tak spusťte.“

Banks si poklepal na hodinky.

„Už se skoro čas na oběd a já jsem ještě nejedl,“ poznamenal ledabyle. „Nechtěla byste si zajet k Černé ovci?“

„A na co? Má to snad být nějaký mazaný způsob, jak mě donutit, abych s vámi jela na stanici?“

„Není v tom žádný trik. To, co vám chci říct, by vám dokonce mohlo prospět.“

Pořád se na něho dívala podezřívavě, ale návnada byla příliš lákavá, než aby se dala odmítnout.

„Tak fajn.“

Natáhla se pro bundu s kapuci a doplnila jí svetr a džíny. „Odpoledne stejně musím do obchodu.“

Husté kaštanové vlasy si stáhla dozadu a sepnula si je do ohonu.

V autě se Mara naklonila dopředu a prohlížela si Banksovy kazety v přihrádce, kterou mu loni v květnu koupil Brain k narozeninám k osmatřicátým. Byly tu nahrávky Lihgtning Hopkinse, Billie Holidayové, Muddy Waterse, Roberta Wilkinse pomíchané se Zemlinského Infantčinými narozeninami, Mozartovou Kouzelnou flétnou, Dowalndovými Lachrymae a Purcellovými Airs a několika bluesovými antologiemi.

Mara si vybrala Billie Holidayovou a vyloudila na tváři slabý úsměv. „Policista, co má rád blues, nemůže být tak docela špatný,“ poznamenala.

Banks se zasmál.

„Mám rád skoro všechnu hudbu,“ upozornil ji, „kromě country a western a šlágrů středního proudu jako je Frank Sinatra, Engelbert Humperdinck a tahle parta.“

„Dokonce i rock?“

„Dokonce i rock. Ale jen některý. Musím se přiznat, že v tomhle ohledu jsem zůstal trčet v šedesátých letech. Přestalo mě to zajímat, když se rozpadli Beatles. Dokonce i vím, podle čeho se jmenuje váš dům.“

Banks měl radost, že se mu s Marou tak snadno povídá. Bylo to poprvé, kdy mu jeho zájem o hudbu pomohl navázat se svědkem tolik potřebné pouto. Lidé to často považovali za výstřednost, ale teď mu to opravdu pomáhalo při důležitém vyšetřování. A společný zájem o jazz a blues mu navíc pomohl odlehčit vztah s Burgessem. Říkal si však, že Mara nejspíš už nebude tak žoviální, až zjistí, kam směřují otázky, které jí musí položit.

V hostinci si našli klidné místo kousek od kachlového krbu. Ve skleněné vitríně na stěně vedle nich byla sbírka motýlů přišpendlených k dřevěné desce. Banks Maře koupil malou desítku a sobě pintu místního hořkého piva. Třeba ho napraví, čím se zkazil, a hlava ho přestane bolet. Objednal si Oráčův talíř; Mara si dala lasagne.

„Oráčův talíř vymysleli v sedmdesátých letech pro turisty,“ poznamenala Mara.

„Takže to není opravdové?“

„Ani trochu.“

„No neříkejte. Dokážu si představit horší vynálezy.“

„Počítám, že byste asi chtěl přejít k věci,“ změnila téma Mara. „Povídala vám Jenny Fullerová o naší schůzce?“

„Ne, ale domyslel jsem si to. Myslím, že si o vás dělá starosti.“

„To nemusí. Jsem v pohodě.“

„Vážně? Myslel jsem, že budete mít hrozné obavy o Paula Boyda.“

„No a co když mám.“

„Myslíte si, že je vinen?“

Mara se odmlčela a trochu se napila piva. Než odpověděla, odhrnula si z tváře uvolněný pramen vlasů.

„Ze začátku jsem si to asi chvíli myslela,“ řekla. „Nebo jsem se toho možná bála. Chci tím říct, že o něm vlastně skoro nic nevíme. Nejspíš jsem se na něho dřív koukala jinak. Ale teď ne, už si to nemyslím. A je mi fuk, jaké důkazy proti němu máte.“

„A co změnilo váš názor?“

„Je to jen pocit, nic víc. Není to nic určitého, nic, čemu byste mohl rozumět.“

Banks se k ní naklonil.

„Věřte tomu nebo ne, Maro, ale i policisti mívají takové pocity. Říkáme tomu předtucha, někdy je připisujeme svému nosu nebo instinktu. S tím Boydem možná máte pravdu. Netvrdím, že ano, ale ta možnost tu je. Věci nejsou tak jasné a přesvědčivé, jak se zdálo. V mnoha ohledech je Paul až příliš nápadný.“

„A není to snad to, co vás na něm láká? To, jak snadné je ho obvinit?“

„Ne, mě ne.“

„No, ale… teda… myslela jsem si, že si jste jistí, že máte důkazy?“

„Ten nůž?“

„Jo.“

„Vy jste ho poznala, když ho sem včera kolem oběda Jack Crocker přinesl, že ano?“

Mara neříkala nic. Než Banks stačil znovu promluvit, donesli jim jídlo a oba se do něho pustili.

„Heleďte,“ řekl Banks, když si poradil s pořádným kusem wensleydaleského sýra a nakládanou cibulkou, „teoreticky předpokládejme, že Boyd je nevinný.“

Mara k němu zvedla zrak, ale nebylo snadné uhodnout, co její výraz znamená. Nedůvěru? Naději? Obě reakce by byly naprosto přirozené.

„Pokud ano,“ pokračoval Banks, „potom z toho vyplývá více otázek než odpovědí. Pro všechny bude jednodušší, jestli se ukáže, že je Boyd vinen tedy pro všechny kromě něho –, ale to nejjednodušší řešení nemusí být správné. Víte, jak to myslím?“

Mara přikývla a maličko zkřivila koutky úst.

„Zní to trochu jako Osmidílná stezka,“ poznamenala.

„Jako co?“

„Osmidílná stezka. Buddhistická cesta k osvícení.“

Banks nabodl další nakládanou cibulku.

„No, o osvícení toho já moc nevím,“ upozornil, „ale hodilo by se nám, kdyby někdo vnesl trošku světla do tohohle případu.“

A potom jí vyprávěl o krvi a otiscích na noži.

„To je všechno, co víme,“ řekl. „To jsou důkazy, nebo chcete-li, fakta. Boyd tam byl a my můžeme prokázat, že manipuloval s vražednou zbraní. Superintendant Burgess si myslí, že to stačí na jeho usvědčení, ale já sám si tím nejsem jistý. Ale z politického hlediska třeba může mít pravdu. Když dokážeme, že je Boyd vinen, zlepšíme svou image a zdiskreditujeme všechny, kdo jsou aspoň trošku odlišní.“

„A vy si tohle přejete?“

„Přál bych si, abyste mě přestala takhle obviňovat. Mluvíte jako sjetý hipík na nějakém rockovém festivalu. Třeba byste mi chtěla říct, že jsem svině a mít to už za sebou. Buď to udělejte, nebo se vzpamatujte.“

Mara na to neřekla nic, ale Banks si všiml, že ve tváři mírně zrudla.

„Chci znát pravdu,“ pokračoval Banks. „Já nechci dostat žádnou skupinu nebo konkrétní osobu, ale vraha. Když budeme předpokládat, že to Boyd neudělal, proč jsou tedy na tom noži jeho otisky a proč jsme ho našli na vřesovišti na půl cestě mezi Eastvale a Maggie’s Farm?“

Mara odsunula napůl snědené lasagne stranou a ubalila si cigaretu.

„Já nejsem detektiv,“ upozornila, „ale třeba ho sebral a cestou domů ho zahodil, když si uvědomil, co to je.“

„Ale proč? Vy byste udělala něco takhle hloupého? Shýbat se během demonstrace, abyste zvedla nějaký zakrvácený nůž? Uvažujte. Boyd si nebyl jistý, že se odtamtud dostane. Co kdyby ho tam chytili s nožem u sebe?“

„Nejspíš by měl čas ho upustit, kdyby viděl, že ho poldové obklíčili.“

„Ano, ale pořád by na něm byly jeho otisky. Pochybuji o tom, že by byl dost chladnokrevný, aby ho otřel předtím, než ho chytí. A i kdyby to udělal, pravděpodobně by stejně na sobě měl nějakou Gillovu krev.“

„To je všechno moc hezké,“ upozornila Mara, „ale já nevím, kam tím míříte.“

„Za chviličku vám to řeknu.“

Banks došel k baru a koupil další pití. Lokál se po jejich příchodu trochu zaplnil, a vedle nich dokonce odpočívali dva nabalení turisté s nohama nataženýma k ohni.

Banks se posadil a napil se piva. Správkové pivo zafungovalo.

„Všechno ukazuje na ten nůž,“ prohlásil. „Vy jste ho poznala; musel ho poznat i Paul Boyd. Je z farmy, že ano?“

Mara se odvrátila a studovala sbírku motýlů.

„Tím zatajováním stejně nikomu nepomůžete. Jenom po vás chci, abyste potvrdila, co už víme.“

Mara zamáčkla cigaretu: „Tak dobrá, pochází z domu. A co s tím? Když už to stejně víte, proč se obtěžujete tím, že se na to znovu ptáte?“

„Protože Paul přece mohl někoho chránit, nemyslíte? Jestliže ten nůž sebral a odnesl ho pryč, musel si myslet, že to je důkaz, který ukazuje na někoho, koho zná, na někoho z farmy. Pokud si ovšem nemyslíte, že je prostě pitomý.“

„Myslíte jednoho z nás?“

„Ano. Koho by asi nejspíš chránil?“

„To nevím. To odpoledne bylo na farmě docela dost lidí.“

„Ovšem, vím, kdo tam byl. Mohl si někdo ten nůž vzít?“

Mara pokrčila rameny.

„Byl na krbové římse, všem na očích.“

„Čí to je nůž?“

„Já nevím. Vždycky tam ležel.“

„Tak to je jedno. Řekněme, že to byl erární vystřelovák. Myslíte, že by ho Paul sebral, aby chránil Dennise Osmonda? Nebo Tima s Abhou?“

Mara si kroutila uvolněným pramenem vlasů.

„To nevím,“ řekla. „Moc dobře je neznal.“

„Jakou měl to odpoledne úlohu? Byl tam vůbec?“

„Většinu času ano, ale moc toho nenamluvil. Když jde o studenty a politické diskuse, trpí Paul komplexem méněcennosti. Moc neví o Karlu Marxovi ani těch ostatních, ani není dost přesvědčený o svých vlastních názorech, a neměl pocit, že má čím přispět.“

„Takže tam seděl, ale moc se neangažoval?“

„Správně. V podstatě se vším souhlasil. Chci říct, že na tu demošku nešel jenom kvůli tomu, aby… aby…“

„Dělal potíže?“

„Ne. Byl tam demonstrovat. Nikdy neměl práci. Vládě Thatcherové nemá za co být vděčný.“

„Říkáte, že ten nůž obvykle ležel na krbové římse? Viděla jste to odpoledne, že by ho někdo vzal, nebo si s ním třeba jenom hrál?“

„Ne.“

„Kdy jste si všimla, že tam není?“

„Cože?“

„Musela jste si všimnout, že je pryč. Bylo to předtím, než sem s ním včera přišel Jack Crocker?“

„Já… já…“

Banks mávl rukou.

„Zapomeňte na to. Myslím, že tomu rozumím. Všimla jste si, že ten nůž schází a z nějakého důvodu jste si myslela, že ho Paul minulý pátek asi vzal s sebou.“

„Ne!“

„Tak proč jste odtud utekla a varovala ho?“

„Protože když se ten nůž našel tady, myslela jsem si, že ho seberete. Jack Crocker pracuje na tomhle vřesovišti. Když jsem ho uviděla, bylo mi jasné, že ho nemohl najít moc daleko odsud.“

„To zní věrohodně,“ poznamenal Banks. „Ale mě to nepřesvědčilo. Vy jste na demonstraci nebyla, nebo ano?“

„Ne. Ne že bych nebyla o té věci přesvědčená, ale někdo musel zůstat doma a pohlídat děti.“

„Neuložila jste je brzy do postele a nevyplížila se pryč?“

„To mě obviňujete?“

„Ptám se.“

„No, nevím, jak si představujete, že bych to udělala. Ostatní si vzali dodávku a pěšky přes vřesoviště je to do Eastvale dobrých šest kilometrů.“

„Takže zbývají Paul, Zoe, Seth a Rick. Seth a Rick byli zadrženi, ale jestli Paul na demonstraci sebral ten nůž, mohl i kterýkoli z nich Gilla probodnout.“

„Tomu nevěřím.“

„Nesnášel vás Osmond nebo někdo jiný z ostatních dostatečně na to, aby to chtěli hodit na někoho z vás?“

„Myslím, že ne. Nikdo neměl důvod, aby nás tolik nenáviděl.“

„Pokud jste ten nůž vážně nějakou dobu neviděla, nemohl si ho už dřív vzít někdo jiný? Neměli jste v týdnu nějakou návštěvu?“

„Já… já se nepamatuju.“

„Vždycky dům zamykáte?“

„To si snad děláte legraci. Nemáme nic, co by stálo za ukradení.“

„Přemýšlejte o tom. Rozumíte, v čem je ta potíž? Jak je to všechno mnohem složitější, když z toho Boyda vynecháme. A jestliže někdo vzal ten nůž, měl to promyšlené. Znáte někoho, kdo by měl důvod zabít strážníka Gilla?“

„Ne.“

„Zmínil se o něm někdo na farmě to odpoledne?“

„Já jsem to neslyšela. Ale běhala jsem sem a tam. Však to znáte, dělala jsem čaj a odnášela věci.“

Banks znovu trochu upil piva od Černé ovce.

„Říká vám něco číslo 1139?“

Mara se zamračila. Vrásky se jí sbíhaly z obou spánků a setkaly se u kořene nosu.

„Ne,“ řekla. „Aspoň myslím, že ne. Proč? Kde jste to našel?“

„Není to část nějaké adresy nebo nějakého telefonního čísla?“

„Říkala jsem vám, že ne. Nic o tom nevím. Mám neurčitý pocit, že jsem to někde slyšela, ale nedokážu to zařadit.“

„Slyšela jste někdy o hostinci Rossghyl?“

„Ano, je to nahoře v údolí. Proč?“

Banks pozorně sledoval její výraz, ale neviděl ani nejmenší známku, že by ten název na ni nějak zapůsobil.

„To je jedno. Dejte mi vědět, kdyby vás něco napadlo. Může to být důležité.“

Mara dopila a zavrtěla se na židli.

„Ještě něco?“

„Už jenom jednu věc. Když Paul takhle utekl, nevypadá to pro něho špatně. Vím, že po vás nemůžu chtít, abyste ho zradila, i kdybyste věděla, kde je. Ale doopravdy nejlepší by pro něho bylo, kdyby se přihlásil sám. Je tu nějaká taková možnost?“

„To není pravděpodobné. Z policie má hrůzu a z toho vašeho zmetka superintendanta zvlášť,“ zavrtěla hlavou. „Nemyslím, že by se sám vzdal.“

„Kdyby se vám ozval, řekněte mu, co jsem vám povídal. Řekněte mu, že mu slibuji, že s ním budeme jednat férově.“

Mara pomalu přikývla.

„Stejně si nemyslím, že by to k něčemu bylo,“ namítla. „Neuvěří mi. Teď už nám nedůvěřuje o nic víc než vám.“

„A proč ne?“

„Cítí, že jsem ho aspoň na chvíli podezřívala. Paul zažil v životě tak málo lásky, že je pro něho dost obtížné lidem vůbec důvěřovat. A pokud ho zradí, i když jen trošičku, tak je po všem.“

„Ale přesto,“ naléhal Banks, „když budete mít tu možnost, ztraťte za mě slovo.“

„Řeknu mu to. Ale nemyslím si, že by bylo pravděpodobné, že bychom o Paulovi ještě slyšeli. Už můžu jít?“

„Počkejte chvilku a já vás svezu.“ Banksovi zbývala ještě půlka piva, a tak se natáhl, že ji dopije.

Mara vstala.

„Ne, já se projdu. Krám je jenom kousek a trocha čerstvého vzduchu mi prospěje.“

„Určitě?“

„Ano.“

Jakmile odešla, Banks se uvolnil a vychutnával si zbytek piva. Schůzka proběhla lépe, než očekával, a skutečně se o tom noži něco dozvěděl. Mara se chovala vyhýbavě, hlavně aby nesvědčila proti svým blízkým, ale to se dalo čekat. To jí nemohl vyčítat.

Banks se rozhodl, že si své poznatky nějakou dobu nechá pro sebe. Nestál o to, aby tam Sviňák Dick vrazil jako zdivočelý slon a jako obvykle všechny zahnal do obrany. Banksovi se podařilo částečně překonat Marinu nechuť k policii obecně ale jestli se tam znovu Burgess objeví, její nenávist se přenese také na Bankse.

Když vyrážel zpátky do Eastvale, hlava už ho nebolela a měl pocit, že by mohl snést trochu hudby. Nedokázal se však zbavit pocitu, že mu něco úplně evidentního uniká. Měl zvláštní dojem, že nějaké dvě nepodstatné věci, které řekl on nebo snad Mara, by se měly spojit do jediné pravdy. Jakmile se zacvaknou, maličká žárovka se rozsvítí a on bude mít k vyřešení případu daleko blíž. Navzdory tomu Billie Holidayová zpívala:

Pro dnešek jsem smutná

a zamilovaná a sním

o včerejších nocích.

2

Mara kráčela po ulici se skloněnou hlavou a přemýšlela o svém rozhovoru s Banksem. Jako všichni policisti jí kladl samé trapné otázky. A Mara měla nemístných otázek plné zuby. Proč se věci nemůžou zase vrátit k normálu, aby mohla v klidu pokračovat ve svém životě?

„Ahoj, drahoušku,“ přivítala ji Elspeth, jakmile vešla do obchodu.

„Ahoj. Jak je Dottie?“

„Nechce jíst. Nevím, jak jí má být líp, když odmítá jíst.“

Obě věděly, že Dottie lépe nebude, ale ani jedna to nevyslovila.

„Co je to s tebou?“ zajímala se Elspeth. „Máš obličej protažený, že je jako pracovní týden.“

Mara jí vyprávěla o Paulovi.

„Nerada říkám, že jsem ti to povídala,“ prohlásila Elspeth a uhlazovala si tmavou tvídovou sukni, „ale od začátku jsem si myslela, že s tím klukem budou problémy. Nejlepší pro vás všechny bude, když se ho zbavíte.“

„Asi máš pravdu.“

Mara s ní nesouhlasila, ale nemělo smysl Paula proti Elspeth hájit. Nečekala žádnou účast.

„Běž si dozadu a začni točit, zlato, to ti pomůže.“

Přední část krámu byla přeplněná zbožím pro turisty. Na policích na stěnách byly ručně pletené svetry z místní vlny, na stolech keramika, zčásti Mariny výrobky, a krabice plné tretek, třeba přívěsků na klíče se znakem Daleského národního parku černou hlavou swaledaleské ovce. A jako by to nestačilo, zbývající místo zabíraly ozdobné dopisní papíry, skleněná těžítka, chlupatá zvířátka a magnety na dveře od ledničky ve tvaru jahod nebo bumbrlíčků.

Ale vzadu to bylo zařízené docela jinak. Především tu byla malá hrnčířská dílna se vším vybavením, hrnčířským kruhem a nádobami s hnědou a černou glazurou s kysličníky kovů a za ní sušárna a malá elektrická pec. V dílně byl prach a nepořádek, zaschlé kusy staré hlíny, ale určité části Mariny osobnosti to vyhovovalo. Většinou dávala přednost čistotě a uklizeným věcem, ale zjistila, že na vytváření krásných věcí v chaotickém prostředí je něco mimořádného.

Oblékla si zástěru, vzala z nádoby hroudu hlíny a odebrala kus dost veliký na malou vázičku. Hlína byla příliš vlhká, a tak ji prohnětla na rovné betonové podložce, která přebytečnou vlhkost nasaje. Při práci silně do hlíny tlačila klouby ruky a pak hlínu hnětla prsty, aby ji zbavila vzduchu měla pocit, že se jí nevěnuje naplno jako jindy. Pořád přemýšlela o svém rozhovoru s Banksem.

Zamračeně hroudu hlíny přeřízla drátem na sýr, aby si ověřila, že v ní nejsou bubliny, a pak s oběma půlkami práskla daleko silněji než obyčejně. Kousek se oddělil a zasáhl ji do čela, hned nad pravým okem. Odložila hlínu, několikrát se zhluboka nadechla a snažila se svou mysl soustředit jenom na to, co dělá.

Nebylo to k ničemu. Za to samozřejmě může Banks. Přivedl ji k úvahám, které v ní vyvolávaly úzkost. Samozřejmě si nepřála, aby byl Paul vinen, ale kdyby to znamenalo, jak tvrdil Banks, že toho policistu zabil někdo jiný z lidí, které má ráda, bylo by to ještě horší.

S povzdechem roztočila pomocí pedálu kruh a pak připlácla hlínu co nejblíže ke středu. Potom hlínu i ruce navlhčila vodou z misky vedle sebe. Jak se kolo otáčelo, blátivá voda odstřikovala a smáčela jí zástěru.

Nedokázala uvěřit, že by někdo z jejích přátel Gilla probodl. Mnohem lepší by bylo, kdyby to z politických důvodů udělal Osmond nebo některý ze studentů. Tim i Abha jí připadali milí, i když naivní a sentimentální, ale Osmondovi Mara nikdy nevěřila; vždycky jí na její vkus připadal tak nějak slizký a dogmatický.

Ale co Rick? Měl politické názory vyhraněné daleko ostřeji než Seth nebo Zoe. Často tvrdil, že Margareth Thatcherovou by měl někdo zavraždit, a Seth mu oponoval, že by ji nahradil někdo stejně hrozný. Přese všechno, co Rick říká o tom, že policisté jsou pouhým nástrojem státu, placenými vymahateli, nemohla uvěřit, že by skutečně mohl někoho z nich zabít.

Naklonila se dopředu s lokty u sebe a silně zatlačila na prostředek hliněné hroudy. Konečně se jí to podařilo, dovolila si spokojený úsměv, přitlačila seshora palcem a posunula ho asi tři centimetry dolů. Naplnila otvor vodou a postupovala dolů až tam, kde chtěla mít dno vázy.

Vnitřek přidržovala jedním prstem, zpomalila kruh a pak dělala odspoda vnější okraj a zvedala hlínu až do potřebné výšky. Aby se jí to podařilo, musela to udělat několikrát. Pokaždé zatáhla trošku výše a sledovala, jak po vnější straně hlíny postupuje drážka, až konečně zmizí.

Rozhodla se, že nedovolí, aby ji Banks znejistěl. Za žádnou cenu nezačne Ricka podezřívat, jako podezřívala Paula. U toho měla dobrý důvod, aby o něho měla strach: jeho dramatickou minulost a tu krev, o které jí lhal. A na tom noži byly jeho otisky. Neměla však vůbec žádný důvod podezřívat někoho jiného. Kdyby se tak Paulovi podařilo uprchnout a zmizet nadobro. To by bylo nejlepší kdyby si policie dál myslela, že to udělal, ale nedokázala ho najít.

Zvenčí slyšela Elspeth, jak se snaží prodat svetr nějakému zákazníkovi. „Tradiční daleský vzor… samozřejmě z místní vlny… přirozeně je ručně pletený…“

Už to skoro bylo. Ale ruce se jí třásly, a jakmile ztratila koncentraci, zvýšila tlak na pravou nohu a kruh se zrychlil. Hlína se najednou začala divoce odchylovat od středu vytvářela šílené tvary, jako kdyby Salvátor Dali maloval umělou hmotu, která se rozpouští v ohni a pak se na pracovní ploše zhroutila do sebe. A je to. Mara vzala drát na sýr a nepovedený výrobek odřízla. Ještě zbývalo třeba na stojánek na vejce, ale nedokázala se přimět, aby začala znovu. Ten zatracený Banks jí zkazil celý den.

Znechuceně si strhla zástěru a uklidila z kruhu zbytek hlíny. Oblékla si bundu a vyšla dopředu.

„Elspeth, nezlob se,“ omlouvala se, „dneska se nějak nedokážu soustředit. Radši se půjdu projít.“

Elspeth se zamračila: „Určitě ti nic není?“

„Je mi fajn. Nedělej si starosti, to bude dobré. Pozdravuj ode mě Dottie.“

„Jasně.“

Když vycházela z krámu, zvonek se za ní hlasitě rozcinkal.

Místo aby zamířila domů, přelezla po schůdcích na konci Morsett Lane a vyrazila na vřesoviště. Při chůzi si v hlavě procházela, co všechno se v pátek odpoledne na farmě odehrálo.

Většinu času byla v kuchyni a připravovala k večeři guláš aby jim všem dodal sílu vzdorovat chladu a dešti a vařila konvice čaje. Vzpomněla si tak, že děti byly pěkně otravné. Byly vzrušené, že tu je tolik dospělých, pořád za ní chodily a tahaly ji za šňůry u zástěry, až ji to rozzlobilo. I když byla v předním pokoji, nedávala moc pozor na to, co ostatní říkají nebo dělají, a vůbec si nevšimla, že by někdo něco bral z krbové římsy.

Něco jí připomínalo jedině to číslo, o kterém se Banks zmiňoval: bylo to 1139? Měla pocit, že je nedávno slyšela. Vlastně ho zaslechla jenom na půl ucha, protože v tu chvíli myslela na něco jiného. Na ašram. Vzpomněla si, jak po večeři každý den měli hnědou rýži se zeleninou museli sedět v meditační místnosti před oltářem guru v těžké vůni santalových vonných tyčinek. Mluvili o tom, jak prázdné byly jejich životy, než nalezli Pravou stezku. O tom, jak na nesprávných místech hledali nesprávné věci. A pak společně zpívali a drželi se za ruce. Zvlášť populární byla Amazing Grace. To odpolední shromáždění na farmě jí nějak připomnělo minulost, i když bylo odlišné téměř ve všem.

Tak o tom přemýšlela, když někdo vyslovil to číslo. A asi navíc byla v kuchyni, protože se jí vybavil zemitý pach brambor, které loupala. Není zvláštní, jak mozek funguje? Byly tu nad slunce jasně přítomné všechny součásti toho zážitku, ale nedokázala si vzpomenout na to, kdo se o tom čísle zmínil ani v jaké souvislosti. Navíc všichni pořád chodili sem a tam, do kuchyně a zase ven.

Znovu dostala strach o Paula a moc ráda by věděla, kde je. Sklonila hlavu proti větru a rázovala si to hrubou travou a vřesem.

3

Nedalo se dělat skoro nic jiného, než čekat, až se Boyd někde objeví. Kromě svých podezření neměl Banks nic konkrétního, po čem by mohl jít, a nebylo ani pravděpodobné, že by to zjistil, než vyslechne Boyda. Sviňák Dick ještě vyspával včerejší pivo a láhev skotské ve svém hotelovém pokoji a Richmond pobíhal kolem a snažil se o podezřelých shromáždit co nejvíc informací. Oficiální záznamy nestačí; obvykle nezachycovaly ze všeho nejdůležitější lidský rozměr, ty útržky, které jsou vodítkem k pohnutkám a vrhají světlo na celý vzorec.

Banks většinou příliš kouřil a zamračeně zíral z okna na šedivé tržiště. Ve čtyři uslyšel zaklepání na dveře a zavolal: „Dále.“

Ve dveřích stál strážník Craig a tvářil se spokojeně jako kašpárek.

„Máme něco o Boydovi, pane,“ oznámil a uvedl dovnitř robustní ženu středního věku s natáčkami ve vlasech.

Banks jí nabídl židli.

„Tohle je paní Evansová,“ vysvětloval Craig. „Ptal jsem se v domech na Cardigan Road, jestli Boyda někdo neviděl, a tady paní Evansová tvrdí, že ano. Laskavě svolila, že mě doprovodí a promluví s vámi, pane.“

„Dobrá práce,“ pochválil ho Banks.

Craig se usmál a odešel.

Banks se paní Evansové zeptal, co viděla.

„Bylo to asi ve tři hodiny včera odpoledne,“ spustila. „Vím to, protože jsem se právě vrátila z Tesca s nákupem a musela jsem se snažit, abych se dostala z autobusu.“

„A který to byl autobus?“

„Čtyřiačtyřicítka. Jezdí z autobusového nádraží jako linka dva čtyřicet šest.“

Banks tu trasu znal. Autobus jel kvůli místním delší trasou kolem Cardigan Road a pak pokračoval do Yorku.

„A vy jste viděla Paula Boyda?“

„Viděla jsem mladíka, který vypadal jako ta fotografie.“

Policejní konstábl Craig s sebou měl fotku z Boydova vězeňského spisu a všem ji ukazoval.

„Teď má jinak vlasy, ale já vím, že to je on. Už jsem ho tu viděla.“

„Kde?“

„Různě po městě. Nejčastěji, když vycházel z pracáku. Pokaždé, když jsem ho uviděla, hned jsem si pevněji chytila kabelku. Vím, že není fér soudit knížku podle obalu, ale mně připadá jako grázl.“

„A kde jste ho viděla tentokrát?“

„Utíkal nahoru po Gallows View.“

„Jako od Reltonu?“

„Jo, přesně z toho směru.“

„A kam šel pak?“

„Šel? Nikam nešel. Dobíhal ten autobus. Akorát ho stihl. Skoro mě porazil, a to jsem nesla dvě těžké tašky s nákupem.“

„Vzpomínáte si, co měl na sobě?“

„Jo, to si vzpomínám. Červenou bundu s kapuci. Všimla jsem si jí, protože to vypadalo, že mu je trochu malá. Má kratší rukávy a táhne ho v podpaží.“

Pročpak, říkal si Banks, mě vůbec nepřekvapuje, že Mara o Boydově oblečení lhala?

„Nesl něco?“

„Měl takovou tu leteckou tašku myslím, že British Airways.“

„Pamatujete se ještě na něco jiného?“

„Jenom, že jsem měla pocit, že hrozně pospíchá a že vypadá vyděšeně. Chci tím říct, že většinou, jak už jsem říkala, jsem z něho byla vystrašená já, ale tentokrát mi připadal strachem bez sebe.“

Banks šel ke dveřím a zavolal Craiga.

„Děkuji vám, paní Evansová,“ loučil se. „Oceňujeme, že jste sem takhle přišla. Tady strážník Craig vás odveze domů.“

Paní Evansová důstojně přikývla a Graig ji odvedl ven.

Jakmile osaměl, nahlédl Banks do autobusového jízdního řádu a zjistil, že dva čtyřicet šest je opravdu courák do Yorku; dostane se tam až v 16.09 hodin. Potom zavolal na yorskou železniční stanici, a když pohovořil s celou řadou nevrlých zřízenců, dostal konečně k telefonu příjemnou ženu, která měla na starosti informace. Od ní se dozvěděl, že Boyd mohl v době mezi šestnáct patnáct a sedmnáct nula nula chytit vlak skoro kamkoli: do Leedsu, Londýna, Newcastlu, Liverpoolu i Edinburghu a navíc do průběžných zastávek a kamkoli jinam, kam ho mohly zavést přípoje. Moc mu to nepomohlo, ale zavolal si seržanta Hatchleyho a poslal ho vyzpovídat osádky jídelních vozů a výběrčí lístků. Znamenalo to cestu do Yorku, a může to zabrat hodně času, ale aspoň je to nějaká akce. Hatchley samozřejmě protáhl obličej zřejmě měl na večer nějaké plány –, ale Banks si ho nevšímal. Kdyby měl Hatchley něco jiného na práci, b ylo by to něco jiného. Ale proč vrtět vlastním ohonem, když máte psa?

Doma Banks večer snědl konzervu irského masa se zeleninou, nervózně přecházel sem a tam a čekal, až se mu Hatchley ozve. V devět hodin se už nedokázal soustředit na čtení a skoro si přál, aby býval odjel do Yorku sám. Zapnul televizi a sledoval, jak krásná blonďatá policistka se svým hlučným americkým partnerem lítají sem a tam a kropí celý Londýn olovem. Byl to jenom zvuk v pozadí, něco, co by zaplnilo prázdnotu v domě. Nakonec už dál nedokázal snášet svou vlastní společnost a zavolal Sandře.

Když tentokrát zavěsil, cítil se ještě mnohem osamělejší, ale ten pocit mu nevydržel dlouho. O dvacet minut později mu Hatchley volal z Yorku. Podařilo se mu sehnat adresy většiny výběrčích lístků a personálu jídelních vozů ve vlacích odjíždějících z Yorku, ale nikdo z nich nebyl místní. Vzato kolem a kolem to vypadalo, že první vodítko vyšumí do ztracena. To se někdy stává. Banks Hatchleymu řekl, aby šel na yorskou stanici CID a zavolal tolika vytipovaným zaměstnancům drah, s kolika se mu podaří se spojit, a aby mu zavolal zátky, kdyby něco zjistil. Nezavolal. V půl dvanácté šel Banks do postele. Ke zlomu, na který tak čekají, snad dojde zítra ráno, jakmile Boydova fotografie vyjde ve všech celostátních dennících.

Deset

1

K tomu důležitému zlomu došlo v pátek ráno. Ukázalo se, že penzion Rossghyll je slepá ulička, a že všechny posádky vlaků z Yorku byly příliš zaměstnané, než aby se na někoho pamatovaly, ale volal nějaký holič z Edinburghu, že na fotografii v ranních novinách Boyda poznal. I když jeho přízvuku Banks špatně rozuměl, nakonec se dozvěděl, jak Paulův nový sestřih vypadá. A hlavně zjistil, že Paul svou červenou bundu vyměnil za nový šedivý vlněný kabát.

Jakmile zavěsil, podíval se Banks na mapu. Paul místo do Londýna nebo Liverpoolu mířil na sever. Byl to chytrý tah a získal tím čas. Ale teď, když jeho fotka byla na titulní stránce všech bulvárních deníků, už mu ho moc nezbývalo. Kromě toho, že co nejrychleji dostal fotku do novin, rozeslal Banks se svými muži také Boydův popis na policejní stanice ve větších městech, v přístavech a na letištích. Byla to rutina, to nejlepší, co mohli se svými omezenými poznatky dělat, ale teď už měli nějaké konkrétní vodítko.

Na základě domněnky, že Paul bude nakonec chtít odejet ze země, vytáhl Banks svou automapu a jel prstem po obrysu skotského pobřeží a hledal cesty k úniku. Na východním pobřeží severně od Edinburghu našel jenom dva trajekty. Tím prvním, z Aberdeenu do Lerwicku na Shetlandech, by se Boyd mohl nakonec dostat do norského Bergenu nebo Torshavnu nebo do Seydhisfjördhuru na Islandu. Když si však přečetl drobná písmenka, uvědomil si Banks, že tenhle trajekt jezdí jenom v létě a jak potvrzovala šedivá obloha a mrholení venku, teď léto určitě nebylo.

Další trajekt jezdil ze Scrabsteri ještě více na severu do Stromnessu na hlavním ostrově Orknejí, ale to mu moc nepřipadalo jako místo, kde by se mohl schovat. Boyd by tam byl nenápadný asi jako Eskymák v tropech.

Obrátil pozornost k západnímu pobřeží, kde viděl desítky přerušovaných červených čar, a ty vedly na místa jako Brodick na ostrově Arra, Port Ellen na Islay nebo Stornaway na ostrově Lewis ve Vnějších Hebridách. Mapa tu tvořila hotové bludiště malých ostrůvků a linek trajektů. Ale Banks usoudil, že žádné z těchto izolovaných míst by Boydovi nevyhovovalo. Na všech skotských ostrovech by byl v pasti a navíc velice nápadný, zvlášť v tuto roční dobu.

Jediná trasa, která v této oblasti dávala smysl, vedla ze Stranraeru do Larne. Pak by Boyd byl v Severním Irsku. K přechodu hranice do Republiky by nepotřeboval pas. Banks si vzpomněl, že Boyd pochází z Liverpoolu a pravděpodobně má v Irsku kamarády.

Takže dal nejdřív Richmondovi s Hatchleym za úkol pro jistotu informovat ostatní skotské přístavy a pak jeho první telefonát směřoval na policii ve Stranraeru. Řekli mu, že včera byly kvůli silné bouři všechny plavby zrušeny, ale dnes že je klid. Linky odplouvají v 11.30, 15.30, 19.00 a ve 3.00 hodiny a všechny navazují na spoje z Edinburghu nebo Glasgowa. Banks jim dal Boydův popis a požádal je, aby tomu věnovali zvláštní pozornost zejména při naloďování na trajekt. Nový popis potom odeslal na policii v Edinburghu, Glasgowě, Inverness, Aberdeenu a Dundee a seznam dalších menších měst předal strážníkům Craigovi a Tolliverovi dole. Pak zavolal Burgessovi, který zůstával od společně propité noci většinou zavřený ve svém hotelovém pokoji, a sdělil mu novinky.

Banks ze zkušenosti věděl, že taková stopa může přinést výsledky během pár minut, ale i dní. Nejvíc ze všeho kvůli tomu, aby si ověřil své teorie, se nemohl dočkat, až Boyda zatkne a dostane z něho pravdu, ale tím, že bude přecházet po místnosti, se nikam nedostane. Místo toho si poslal pro kávu a prošel si složky, které pro něho sesbíral Richmond.

Informace, to je pro policistu životodárná míza. Pocházejí z nejrůznějších zdrojů: z výslechů, drbů, policejních záznamů, od informátorů, zaměstnavatelů, novinářů i z matrik. Je potřeba je prověřit, seřadit a vzájemně porovnat v naději, že by jednoho dne mohly být užitečné. Detektivní konstábl Richmond byl nejlepší čmuchal, kterého v Eastvale měli, navíc byl při sledování prakticky neviditelný a užitečný při honičce. Seržant Hatchley byl sice houževnatý a vytrvalý a dobře vyslýchal, ale byl příliš líný a nesoustavný, než aby došel k nějakému závěru. Přehlížel drobné detaily a docházel k jednoduchým závěrům. Jednoduše řečeno, Richmonda bavilo shromažďovat a prověřovat fakta, zatímco Hatchleyho nikoli. V tom byl celý rozdíl mezi nimi.

Banks si papíry rozložil před sebou. O Sethu Cottonovi už trošku něco věděl, a při dalším zkoumání musí být důkladnější. Ale jediný nový poznatek, který nakonec získal, byl ten, že Cotton se narodil v Dewsbury a v polovině sedmdesátých let se usadil v Hebden Bridge a vedl tam poklidný život, aspoň podle názoru místní policie. Richmond vyšťoural zprávu o nehodě Alison Cottonové, ale ta jim toho moc neřekla. Banks si poznamenal, aby se na ni později podrobněji podíval.

Ani o Dickovi Trelawneym tu nebylo nic nového kromě londýnské adresy sestry jeho ženy. Třeba by stálo za to tam zavolat a zjistit další podrobnosti o tom rozvodu.

Zoe Hardacreová byla místní. Nebo takřka místní. Jak říkala Jenny, pocházela z Whitby na východním pobřeží nedaleko od Gillova domovského města Scarborough. Po škole to zkoušela jako sekretářka, ale nevydržela u toho. Zaměstnavatelé si stěžovali, že prý se nedokáže soustředit na důležité úkoly, které jí dávají, a pořád se pohybuje jakoby v jiném světě. Tím jiným světem byl okultismus, astrologie, čtení z ruky a tarotové karty. Tyto obory studovala natolik důkladně, že ji všichni, kdo se o podobné věci zajímají, považovali za experta. Teď zřejmě okultismus přicházel mezi newageovými yuppies do módy a ona si vydělávala na živobytí tím, že sestavovala horoskopy a vykládala karty. Vypadalo to, že se všichni shodují v tom, že je Zoe neškodná, že je skutečné dítě květin, i když byla příliš mladá na to, aby zažila zlatou dobu šedesátých let. Stejné byly i její politické názory: byla zastáncem l idských práv, a byla pro zákaz bomb, ale to bylo asi tak všechno.

Podle toho, co Banks dokázal zjistit, nikdy se strážníkem Gillem nepřišla do styku. Banks si představil, jak se zdviženým obuškem vniká do její chatičky ve Whitby a zatýká ji za šarlatánství; nebo mu možná četla z dlaně a řekla mu, že v sobě potlačuje homosexualitu. Absurdita Banksových teorií jenom dokazovala jeho zoufalství vyplývající z chybějícího motivu vraždy. Někde tu bylo pojítko mezi podezřelými a Gillovou vraždou, ale Banks zatím neměl dostatek informací, aby ho odhalil. Připadalo mu, že skládá hlavolam, v němž spousta kostek chybí.

I když si byl skoro jistý, že Mara Delanceyová byla v době zavraždění policejního konstábla Gilla na farmě a hlídala děti, stejně si prošel její složku. Začala jako bystré děvče a slibná studentka, měla titul z angličtiny, ale pak se v době, kdy bylo v módě LSD, acid rock, šátky a pestrobarevné kaftany, dala k hippies. Policie věděla, že bere drogy, ale nikdy ji nepodezřívala z distribuce. A ani při několika raziích v bytech, kde zrovna bydlela, jí nedokázali prokázat ani držení.

Stejně jako Zoe, i Mara občas krátkodobě pracovala jako sekretářka, většinou na částečný úvazek a vlastně nikdy prakticky nevyužila své univerzitní vzdělání. Koncem sedmdesátých let strávila nějakou dobu v USA a hlavně v Kalifornii. Po návratu do Anglie nějakou dobu tápala, pak se zapletla s nějakým guru a na několik let skončila v jednom z jeho ašramů v Muswell Hill. A následovala farma. Neexistovalo nic, co by Maru spojovalo se strážníkem Gillem, pokud jí nezkřížil cestu během těch dvou let, kdy žila ve Swainsdale.

Banks přešel k oknu, aby si jeho oči odpočinuly, a zapálil si cigaretu. Venku se dva starší turisté s průvodci v rukou zastavili a obdivovali normanskou věž a pak vešli do kostela.

Banks měl pocit, že nic z toho, co teď četli, ho neposunulo dál. Jestli Gilla něco s někým z farmy spojovalo, bylo to hluboko ukryté, a on bude muset důkladně kopat, aby se k tomu dostal. S povzdechem si zase sedl a otevřel poslední složku.

Tim Fenton se narodil v Riponu a teď byl ve druhém ročníku Eastvaleské školy vyšších studií. S Abhou Suttonovou tu vedl studentský spolek. Nebyl nijak veliký a většinou se zabýval jenom záležitostmi studia, ale studenti byli nespokojení se zdravotní a vzdělávací agendou vlády hlavně pokud to vypadalo, že to bude mít dopad na stipendia a chytali se každé příležitosti, jak projevit svou nelibost. Timovi, jehož otec byl účetní, bylo teprve devatenáct a v písance neměl žádné kaňky kromě toho, že navštěvoval seminář, který ho dostal do spisů zvláštního oddělení.

Abha Suttonová se narodila v Bradfordu indické matce a yorkshirskému otci. I ona dostala solidní středostavovskou výchovu, a stejně jako Tim jak se o tom Richmond pokoušel přesvědčit Burgesse neměla žádný záznam o násilném chování nebo o tom, že by se nějak angažovala v extrémní politice. Teď už šest měsíců žije s Timem a na univerzitě společně založili marxistický kroužek. Ten měl však jen pár členů; většina studentů byli synové místních farmářů a studovali zemědělské obory. Přesto se katedra společenských věd a filozofická fakulta rozšiřovaly, a jim se podařilo mezi intelektuály naverbovat pár členů.

Když se dostal ke složce Dennise Osmonda, zbystřil Banks pozornost. Osmondovi bylo třicet pět a narodil se v Newcastle-on-Tyne. Jeho otec tam pracoval v docích, ale když bylo Osmondovi pět, musela se jejich rodina kvůli nedostatku práce stěhovat. Pan Osmond si našel místo v továrně na čokoládu a měl tam pověst zapáleného odboráře a účastnil se příkrých a někdy i násilných jednání před jejím uzavřením. Samotný Osmond se sice zpočátku obracel k duchovnějším cílů, ale politicky šel ve stopách svého otce.

Už na univerzitě byl radikální a ve třetím ročníku ji opustil s tvrzením, že vzdělání, kterého se mu dostává, není nic víc než indoktrinace buržoazními hodnotami. Nastoupil v Eastvale jako sociální pracovník a už tu pracoval dvanáctý rok. Za tu dobu se spolu s Dorothy Wycombeovou stal jedním z nejpřednějších zastánců práv všech obětí vykořisťování, nespravedlnosti nebo nerovnosti ve městě. Zmlátil také Ellen Ventnerovou, dívku, se kterou žil. Někteří z jeho kamarádů byli lidé, které by Burgess nejradši střílel hned, jak je uvidí odboroví předáci, feministky, básníci, anarchisti a intelektuálové.

I když toho Osmond udělal hodně dobrého, Banks si nemohl pomoci, pořád ho neměl rád a z nějakého důvodu v něm pořád viděl něco falešného. Nedokázal pochopit, co na něm Jenny přitahuje, pokud to nebylo čistě fyzické. A Jenny navíc ještě pořád neví, že Osmond už někdy dřív napadl ženu.

Bylo po jedné hodině, čas na koláč a pintu u Královnina erbu. Ale sotva se Banks usadil do svého oblíbeného křesla u krbu, aby si přečetl Guardian, vběhl do hostince konstábl Craig.

„Už ho mají, pane,“ oznámil mu zadýchaně. „Boyda. Chytili ho, když se pokoušel nastoupit na trajekt o půl dvanácté do Larne.“

Banks se podíval na hodinky.

„To jim trvalo docela dlouho, než se s námi spojili. Nechají si ho tam?“

„Ne, pane. Posílají nám ho sem. Říkají, že by tu měl být někdy večer.“

„Tak to není žádný spěch?“

Banks si zapálil cigaretu a zašustil novinami.

„Vypadá to, že je po všem.“

Sám však neměl ten pocit; připadalo mu spíš, že to teprve začíná.

2

Burgess přecházel po místnosti jako nastávající otec, bafal ze svého doutníku a každých deset vteřin se díval na hodinky.

„Kde zatraceně tak dlouho jsou?“ zeptal se už asi posté Bankse.

„Za chvíli tady budou. Je to hodně daleko a v tomhle počasí se pojede pěkně těžko.“

„Uz tu měli být.“

Oba na Paula Boyda čekali v Banksově kanceláři. Burgess cítil úlovek, a tak byl neustále napjatý, zatímco Banks byl neobvykle klidný. Obchodníci na Market Street zavírali a také už byla skoro tma. V kanceláři pokašlával radiátor a bzučela zářivka.

Banks udusil cigaretu a řekl: „Jdu na kafe. Chceš taky?“

„Už takhle jsem dost nervózní. No ale co? Proč by ne. Černé a tři cukry.“

Na chodbě cestou ke schodům vrazil Banks do seržanta Hatchleyho. „Něco nového?“ vyptával se.

„Ne,“ řekl Hatchley. „Pořád čekáme, že se ozvou, zrovna jdu za seržantem Rowem, jestli nemá nějaké zprávy.“

Banks odnesl oba hrnky s kávou do své kanceláře a usmál se, když Burgess při zvuku otevíraných dveří vyskočil.

„Klídek,“ poznamenal. „Nebuď nervózní. To jsem jenom já.“

„Myslíš, že ti pitomci zabloudili?“ zajímal se Burgess zamračeně. „Nebo se vybourali?“

„Určitě sem trefí jako kdokoli jiný.“

„U těch zatracených Skotáků nikdy nevíš,“ stěžoval si Burgess.

Eastvale bylo nejsevernější místo, kde v životě byl, a vůbec se netajil s tím, že nemá zájem pokračovat ani o kousek dál. „Jestli toho grázla nechají zdrhnout –“

Ale přerušil ho telefon. Byl to seržant Rowe. Boyd právě dorazil.

„Vyřiď, ať ho přivedou sem nahoru.“

Burgess si vzal další doutník Tom Thumb. Zapálil si ho, setřásl z košile trochu popela a napil se kávy.

Za chviličku se ozvalo zaklepání na dveře a dovnitř vstoupili dva muži v uniformách a mezi sebou vedli Paula Boyda. Byl bledý a vypadal trochu mimo to je docela dobře možné, říkal si Banks.

„Promiňte, pane,“ omlouval se řidič. „Vyjeli jsme později. Museli jsme počkat, až bude doktor hotový.“

„Doktor?“ zajímal se Burgess. „Proč, co se stalo? Doufám, že tenhle sráč nikomu neublížil?“

„On? To ne,“ konstábl na Paula vrhl opovržlivý pohled. „Jenom omdlel, když ho chytili, a pak pořád křičel, že se kolem něho svírají stěny. Museli jsme zavolat doktora, aby mu dal Sedativum.“

„Že se k němu přibližují stěny?“ řekl Burgess. „To je zajímavé. Připadá mi to trochu jako klaustrofobie. No, to je jedno. Posaďte ho tady a můžete zmizet.“

„Stavte se u seržanta u přepážky kvůli cestovnému a ubytování,“ obrátil se Banks k oběma Skotům. „Počítám, že se asi nebudete chtít vydat zpátky takhle na noc?“

Řidič se usmál.

„Ne, pane. Moc děkujem, pane.“

„My děkujeme vám,“ opravil ho Banks. „Přes ulici je dobrá hospoda. U Královnina erbu. Nemůžete ji minout.“

„Ano, pane.“

Burgess se skoro nemohl dočkat, než se za nimi zavřou dveře. Paul seděl čelem k Banksovi na židli z kovových trubek s dřevěným sedákem a opěradlem. Burgess, který dával přednost výškové převaze a neměl rád omezení, se buď opíral o zeď, nebo pochodoval kolem dokola.

„Zavolej sem seržanta, buď tak hodný,“ požádal Bankse. „A ať si vezme blok.“

Banks poslal pro Hatchleyho, který o chviličku později dorazil rudý v obličeji a nemohl popadnout dech.

„Zase ty zatracené schody,“ stěžoval si. „To bude má smrt.“

Burgess ukázal na židli v rohu a Hatchley se poslušně posadil. Našel v bloku čistou stránku a připravil si tužku.

„Dobrá,“ prohlásil Burgess a tleskl, „tak to rozlousknem.“

Paul na něho pohlédl a v očích mu žhnul strach a nenávist.

Jestli měl Burgess nějaké odborné nedostatky, pomyslel si Banks, pak se projevovaly, když někoho vyslýchal. Nedokázal vystupovat v jiné roli než svého vlastního ctižádostivého a agresivního ega. To u Boyda nebylo ani z poloviny tak účinné jako taktika hloupého a zlého poldy, kterou si nacvičili Banks s Hatchleym, ale musí to stačit. Banks věděl, že ho to na dlouho pasuje do úlohy laskavého otce zpovědníka.

„Proč nám o tom rovnou neřekneš?“ začal Burgess. „Aspoň nebudeme muset použít čínské vodní mučení.“

„Nemám, co bych vám řekl.“ Boyd vrhl rychlý nervózní pohled k oknu.

Lišty žaluzie byly zdvižené a pouštěly do místnosti šedavé světlo z ulice.

„Proč jsi ho zabil?“

„Já nikoho nezabil.“

„Přestal ses ovládat, je to tak? Nebo ti někdo zaplatil? No tak, my víme, žes to udělal.“

„Říkám vám, že jsem nikoho nezabil.“

„Tak jak to, že ten nůž celý od krve strážníka Gilla má všude taky tvé otisky? Chceš mi snad tvrdit, že se ho nikdy nedotkl?“

„To jsem neřekl.“

„Tak co nám chceš říct?“

Paul si olízl rty.

„Mohl bych dostat cigaretu?“

„Ne, sakra, to bys nemohl,“ zavrčel Burgess. „Ne, dokud nám nepovíš, co se stalo.“

„Já jsem doopravdy nic neudělal. Nikdy jsem nikoho nezabil.“

„Tak proč jsi utíkal?“

„Byl jsem vyděšený.“

„Čím?“

„Měl jsem strach, že to na mě stejně hodíte. Víte, že už jsem seděl.“

„Ty si myslíš, že pracujeme tímhle způsobem, Paule?“ zeptal se mírně Banks. „Vážně si to myslíš? No, tak to se tedy mýlíš. Jestli nám prostě řekneš pravdu, nemáš se čeho bát.“

Burgess to ignoroval.

„Jak se tvé otisky dostaly na ten nůž?“

„Nejspíš jsem se ho musel dotknout.“

„Tak je to lepší. A teď, kdy ses ho dotýkal a proč?“

Paul pokrčil rameny.

„To mohlo být kdykoli.“

„Kdykoli?“ Burgess přehnaně pomalu zavrtěl hlavou. „Ne, to nemohlo, hochu. To nemohlo. A chceš vědět proč? Protože tvé otisky jsou navrchu, numero uno, jasné jako den. Ty jsi byl poslední člověk, který se toho nože dotkl předtím, než jsme ho našli. Jakpak to vysvětlíš?“

„Tak fajn, tak jsem se ho dotkl potom, co ho někdo použil. Ale to ještě neznamená, že jsem někoho zabil.“

„Ale znamená, pokud nemáš nějaké lepší vysvětlení. A to jsem zatím neslyšel.“

„Jak ses dozvěděl, že jsme našli ten nůž?“ zajímal se Banks.

„Viděl jsem toho ovčáka na vřesovišti, a tak jsem zmizel.“

Lže, pomyslel si Banks. Řekla mu to Mara. Ale zatím to nechal být.

Paul mlčel. Podlaha praskala, jak Burgess přecházel po kanceláři. Banks si zapálil jednu cigaretu Silk Cut a opřel se v křesle.

„Podívej, Paule,“ vykládal, „uvažuj o důkazech. Za prvé: na tom noži jsme našli krev strážníka Gilla, a doktor tvrdí, že čepel odpovídá ráně. Za druhé: na rukojeti jsme našli tvé otisky. Za třetí: víme, že jsi byl na té demonstraci viděli tě tam. Za čtvrté: jakmile to začne do sebe zapadat, vypálíš do Skotska. A teď mi řekni, co s tím máme dělat. Co by sis myslel na mém místě?“

Paul pořád neříkal nic.

„Už toho začínám mít dost,“ vztekal se Burgess. „Tak toho grázla zatím strčíme za katr. Je na něho zatykač a máme dostatek důkazů. Nepotřebujeme jeho doznání. Sakra, nepotřebujeme dokonce ani motiv.“

„Ne!“ vykřikl Paul.

„Co ne? Ty nechceš, abychom tě zavřeli? Je tam tma, co? Dokonce i normální člověk tam ve tmě má pocit, že ho stěny rozdrtí.“

Paul teď zbledl a potil se a zuby měl zaťaté tak pevně, že mu škubalo ve žvýkacím svalu.

„No tak,“ naléhal Banks. „Proč nám to prostě nepovíš? Ušetříš nám všem spousty problémů. Tvrdíš, že jsi nic neudělal. Jestli je to tak, nemáš se čeho bát. Tak proč zatloukáš?“

„Přestaň ho rozmazlovat,“ přerušil ho Burgess. „On mluvit nebude, to víš stejně dobře jako já. Je to grázl a moc dobře to ví.“

Obrátil se k Hatchleymu: „Seržante, pošlete pro pár mužů, ať toho sráče tady odvedou dolů do cely.“

„Ne!“ Paul se naklonil dopředu a sevřel kraj stolu, až mu zbělely kotníky.

Burgess gestem naznačil Hatchleymu, aby si zase sedl. Ten rozkaz byl trošku předčasný, protože seržant se pohyboval pomalu a nedostal se ještě ani k tomu, aby odložil blok.

„Paule, já ti to chci usnadnit,“ prohlásil Banks. „Povím ti, co se stalo, a ty mi řekneš, jestli je to pravda.“

Paul se zhluboka nadechl a přikývl.

„Vzal jsi ten nůž na farmě. Většinou se tam jenom tak povaloval. Nepatřil nikomu konkrétnímu. Mara ho někdy použila na uříznutí provázku nebo nějaké vlny a Seth si ho občas vzal na přiříznutí nějakého kousku dřeva. Ale ten den jsi ho vzal ty, odnesl jsi ho s sebou na tu demonstraci a bodl policejního konstábla Gilla. Pak jsi ho zase složil, prodral se na okraj davu a uprchl zadní uličkou. Utíkal jsi z města a pak přes vřesoviště na farmu skoro šest kilometrů. Když jsi byl asi v půli cesty, uvědomil sis, co jsi udělal, zpanikařil jsi a ten nůž jsi zahodil. Mám pravdu, Paule?“

„Já jsem nikoho nezabil,“ opakoval Paul.

„Ale v tom ostatním mám pravdu?“

Ticho.

„Vypadá to, že budeme muset trošku přitáhnout šrouby, hochu,“ Burgess se naklonil dopředu, až měl tvář jen pár centimetrů od Paula. „Štve mě to. Mám dost tohohle zatraceného severu s jeho blbým počasím. Chci se vrátit zpátky do Londýna, do civilizace. Rozumíš tomu? A ty mi stojíš v cestě. A já lidi, co mi stojí v cestě, nesnáším, a pokud to dělají moc dlouho, prostě je smetu. Došlo ti to?“

Paul se obrátil k Banksovi.

„V tom ostatním máte pravdu,“ připustil. „Ale já jsem ten nůž nevzal. Toho poldu jsem nezabil.“

„Policejního strážníka, ta pitomče,“ vyštěkl Burgess.

„A jak se k tobě dostal?“ chtěl vědět Banks.

„Porazili mě,“ vykládal Paul. „Během demonstrace.“ „Schoulil jsem se do klubíčka, s rukama za hlavou a s koleny u hrudníku, v té… té… jak tomu říkáte?“

„Poloze plodu?“

„Ano, v poloze plodu. Všude okolo mě byli lidé, bylo to sakra ošklivé. Pořád do mě kopali. Pak ke mně někdo kopnul ten nůž. Sebral jsem ho, přesně jak jste říkal, a vypadl. Nevěděl jsem ale, že s ním byl někdo zabit. Prostě jsem si říkal, že je to dobrý nůž a že by ho bylo škoda, a tak jsem ho vzal s sebou. Na vřesovišti jsem pak viděl, že je na něm krev, a tak jsem ho odhodil. Přesně takhle to bylo.“

„Jsi zatracený lhář,“ vztekal se Burgess. „Myslíš si, že jsem idiot? Máš mě snad za blbce? Jsem sice kluk z města, ale i já vím, že na vřesovišti není žádné světlo. A ani ty nejsi tak hloupý, abys tam ležel na ulici, když se všude kolem míhají těžké boty a říkal si: No jéje, jaký je tu hezký zakrvácený nůž. Ten si musím odnést domů! Kecáš blbosti.“

Otočil se k Banksovi: „Vidíš, takhle to dopadá, když jsi na ně příliš měkký. Utáhnou tě na vařené nudli.“

Nečekaně chytil Paula vzadu za krk a pevně stiskl. Paul visel na kraji stolu a vzpíral se, až skoro porazil židli. Potom, stejně náhle, ho Burgess pustil a ledabyle se opřel o stěnu.

„Zkus to znovu,“ řekl.

Paul si masíroval krk a prosebně hleděl na Bankse, ale ten zůstal netečný.

„Říkám vám, že to je pravda,“ trval na svém Paul. „Přísahám. Nezabil jsem ho. Jenom jsem sebral ten nůž.“

„Zkusme předpokládat, že bych ti věřil,“ řekl Banks. „Pak ale pořád máme malý problém, že ano? A ten problém je: proč? Proč jsi sebral vražednou zbraň a odplížil se s ní z místa činu? Rozumíš, co chci říct? Nezapadá to do sebe.“

Paul se vrtěl na židli, nervózně pozoroval Burgesse, který stál přesně na okraji jeho periferního vidění.

„Já jsem ani nevěděl, že k nějakému zločinu došlo,“ hájil se.

„Koho kryješ, Paule?“ zeptal se Banks.

„Nikoho.“

Paul však odpověděl příliš rychle a hlasitě, že i tomu nejdůvěřivějšímu člověku na světě by došlo, že lže. Uvědomil si svou chybu, zrudl a sklopil zrak ke svým kolenům.

„Lidi na Maggie’s Farm tě vzali mezi sebe a měli tě rádi, je to tak?“ poznamenal Banks. „Byli to nejspíš úplně první lidé, kteří pro tebe něco takového udělali. Byl jsi opuštěný, zrovna jsi vyšel z vězení, neměl jsi kam jít, byl jsi na pokraji svých sil a pak jsi potkal je. Není vůbec překvapivé, že je chceš chránit, Paule, ale copak nevidíš, jak je to průhledné? Koho jsi podezříval?“

„Já nevím. Nikoho.“

„Osmonda, Tima Fentona, Abhu Suttonovou? Riskoval bys, abys chránil i je?“

Paul nic neříkal.

Burgess uhodil do kovového stolu. „Odpověz!“

Paul vyděšený tím zvukem vyskočil.

„Možná,“ prohlásil a ostře pohlédl na Burgesse. „Asi bych chránil každého, kdo zabil takové prase.“

Burgess ho uhodil hřbetem ruky do obličeje. Rána byla tak silná, že Paul skoro spadl ze židle.

„Zkus to ještě jednou, hovado.“

Banks vzal Burgesse za loket a odvedl ho k oknu.

„Nemyslíš,“ procedil mezi zaťatými zuby, „že bys měl sakra radši místo pěstí používat mozek?“

„Co je to s tebou, Banksi? Stává se z tebe měkota? Tak proto tě poslali sem?“

Banks ukázal hlavou na Paula.

„Ten je na tvrdé rány zvyklý. Pro něho to nic neznamená, a ty by sis to měl zatraceně uvědomit. Jenom uspokojuješ své sadistické choutky, ale nic jiného.“

Burgess si odfrkl a znovu se obrátil k Paulovi, který si na židli otíral krev z úst a pohrdavě si je oba měřil. Banks si uvědomil, že je poslouchal a že si nejspíš myslí, že si celou tu scénu domluvili, aby ho vyvedli z rovnováhy.

„Takže připouštíš, že jsi ten nůž poznal, když jsi ten nůž našel ležet na zemi?“ ptal se dál Banks.

„Ano.“

„A nechtěl jsi, aby se kdokoli z tvých přátel na farmě dostal do problémů.“

„Správně.“

„Takže jsi ho sebral a pak ho zahodil.“

„Ano. Párkrát jsem se vrátil zpátky na vřesoviště a hledal ho. Došlo mi, že to byla pitomost, jenom tak ho zahodit, aniž bych ho otřel nebo tak, ale zpanikařil jsem. Měl jsem ho vzít zpátky na farmu a vyleštit ho, aby byl jako nový. Teď už to vím. Nachodil jsem spoustu kilometrů a hledal tu zatracenou věc. Ale nedokázal jsem ho nikde objevit. A pak se s ním vynoří ten zatracený bača.“

„A koho sis myslel, že tím kryješ?“

„Já nevím,“ Paul vytáhl zmačkaný papírový kapesník a vysoušel jím tenký pramínek krve, který mu tekl z koutku úst. „Už jsem vám to říkal, neviděl jsem, kdo ten nůž na farmě vzal, ani jsem ho neviděl nikoho použít.“

„Tak toho prozatím necháme.“

Banks se obrátil k Burgessovi: „Co myslíš?“

„Já si pořád myslím, že lže. Třeba není tak tvrdý, jak vypadá. Snaží se to chytře hodit na své kumpány.“

„Já si nejsem jistý,“ poznamenal Banks. „Klidně by mohl říkat pravdu. Problém je ale v tom, že nemá žádný důkaz, co? Takže by nám mohl klidně napovídat cokoli.“

„A čeká, že tomu budeme věřit. Pro jistotu ho stejně na nějakou dobu zavřeme. To ho trošku uklidní. Pak ho vyslechneme znovu a uvidíme, jestli to všechno souhlasí.“

Paul, který s otevřenými ústy přebíhal očima z jednoho na druhého, vykřikl: „Ne! Všechno jsem vám řekl, a je to pravda. Co po mně ještě chcete?“

Burgess pokrčil rameny a opřel se o stěnu. Banks sáhl pro cigaretu, ale krabička byla prázdná.

„No, já bych mu věřil,“ prohlásil. „Aspoň prozatím. Určitě jsi neviděl, kdo ten nůž vzal, Paule?“

„Ne. Mohl to být kdokoli.“

„Takže tedy máme sedm podezřelých, je to tak?“ Banks je vypočítával na prstech: „Seth, Rick, Zoe, Mara, Osmond, Tim a Abha. Byl tam během posledního týdne před demonstrací ještě někdo další? Někdo, o kom nevíme?“

„Ne. A Mara tam nebyla.“

„Ale všichni ostatní ano? I Zoe?“

Přikývl.

„Měl někdo z nich nějaký důvod zabít strážníka Gilla?“ vyptával se Banks. „Znal ho někdo? Nebo s ním dřív měl nějaký spor?“

Paul zavrtěl hlavou: „Možná ti studenti. To já nevím.“

„Ale já si vážně nemyslím, že bys riskoval, abys chránil je, Paule. Zmínil se někdo to odpoledne o Gillovi?“

„Já jsem nic takového neslyšel.“

„Podívej, pořád to nezní moc věrohodně,“ řekl Banks. „Když si někdo s sebou takhle záměrně vezme nůž, je to, jako kdyby to měl připravené. A předem rozmyšlené.“

„Nechápu, co tím chcete říct.“

„Ale ano, já myslím, že jo,“ Banks se usmál a vstal.

„Dojdu si jenom pro nějaké cigarety,“ obrátil se k Burgessovi. „Pochybuji, že bychom z něho dostali ještě něco dalšího.“

„Asi ne,“ souhlasil Burgess. „Vem mi plechovku Thumbs, buď tak hodný.“

„Jasně.“

„A pozdravuj ode mě Glenys.“

Banks byl vděčný za čerstvý vzduch venku před stanicí. Na chvíli se zastavil a zhluboka se nadechoval a vydechoval a pak přešel Market Street ke Královninu erbu.

„Prosím tě, Cyrile, dvacítku Silk Cut a plechovku Tom Thumbs,“ požádal.

„To je pro toho vašeho kamaráda?“ zajímal se Cyril a práskl doutníky o pult.

„Byl bych rád, abys neříkal, že je to můj kamarád. Mohlo by mi to zkazit pověst.“

„No jo, moje Glenys se poslední dobou chová nějak divně. Je to dobrosrdečná holka, jestli víte, jak to myslím, a tvrdohlavá. To má po té své zatracené mámě. Jsou to jenom drobnosti, kterých si všimne jen manžel, ale jestli zjistím, že v tom je ten váš kámoš, já… No, asi vám to nemusím opakovat, že ano, pane Banksi?“

„Mně ne, Cyrile. Radši ne. A sdělím mu, že si děláš starosti.“

„Kdybyste byl tak laskav.“

Venku si Banks všiml, že světlo v okně jeho kanceláře zhaslo. Určitě poslali Boyda dolů do cely a šli na kafe. Když přecházel ulici, zaslechl výkřik. Přicházel seshora, ale směr nedokázal přesně určit. S nepříjemnou předtuchou utíkal honem do schodů a otevřel dveře. V kanceláři byla tma, ale prázdná nebyla.

Když rozsvítil žárovku, uviděl, že Burgess poslal seržanta Hatchleye pryč a zůstal v kanceláři s Boydem sám. Štěrbiny žaluzie byly úplně uzavřené a nevpouštěly z ulice, ani trochu světla, což se Banksovi za celou dobu, co byl v Eastvale nepodařilo docílit.

Boyd se na židli třásl zalitý potem a lapal po dechu. Když Banks vešel, vyděšeně zvedl hlavu.

„On zhasl světlo,“ vypravil ze sebe namáhavě, „a zatáhl žaluzii, zmetek.“

Banks ostře pohlédl na Burgesse, který mu vrátil výraz: „Kdo, já?“ a řekl: „Podle mého říkal pravdu. A jestli ne, tak právě podal ten nejpřesvědčivější výkon ve svém životě.“

„Pod nátlakem,“ Banks mu hodil doutníky, Burgess plechovku hbitě chytil, rozbalil a nabídl jeden doutník Banksovi.

„Dáš si se mnou jeden na oslavu?“

„Mám radši tyhle.“

Zapálil si jednu cigaretu Silk Cut.

„Jestli chceš kouřit, tak už můžeš, hochu,“ řekl Burgess Paulovi. „I když s tvými dýchacími problémy bych to neriskoval.“

Paul si zapálil, a rozkašlal se, až byl v obličeji celý rudý.

„No, takže co teď?“ zeptal se Banks.

„Zavřeme ho a půjdeme domů.“ Burgess pohlédl na Paula.

„Budeš mít spousty času na důkladné rozhovory o té své klaustrofobii se scvrkávající se celou,“ poznamenal. „Vlastně by se dalo říct, že to prokazujeme laskavost. Copak není pravda, že nejlepší způsob, jak se vyrovnat s nějakou úzkostí, je postavit se jí? A ta léčba je zdarma. Co víc by sis mohl přát? Na takovou péči bys u zdravotní pojišťovny čekal celé roky.“

Paulovi spadla čelist.

„Ale já jsem to neudělal. Říkal jste, že mně věříte.“

„Přesvědčit mě není tak lehké. A kromě toho je tu kromě samotné vraždy manipulace s důkazy, mrhání policejním časem a odpor při zatýkání. Máš na krku řadu obvinění.“

Burgess zavolal dolů a za chvilku přišli dva strážníci, aby Paula odvedli do cely. Tentokrát se nevzpíral; zdálo se, že je mu jasné, že to nemá cenu.

Jakmile v kanceláři osaměli, obrátil se Banks k Burgessovi.

„Jestli v mém rajonu ještě jednou vyvedeš takovou blbost,“ prohlásil, „nakopu ti zadek, že na to dlouho nezapomeneš, čert vem to, že jsi superintendant.“

Burgess neuhnul pohledem, ale Banks cítil, že jeho hrozbu vzal mnohem vážněji než výhrůžky Ricka Trelawneyho.

Po souboji pohledů se Burgess usmál a řekl: „Dobrá, jsem rád, že to máme z krku. Pojď, potřebuju pivo.“

Položil paži Banksovi kolem ramen a kormidloval ho ke dveřím.

Jedenáct

1

V sobotu brzy po ránu probudilo Bankse prásknutí schránky na dopisy a zvuk zásilek dopadajících na rohožku v předsíni. Měl pocit, že v jeho puse to vypadá jako na dně ptačí klece, jazyk měl suchý a s povlakem od příliš mnoha cigaret a spousty piva. S Burgessem si po výslechu Boyda dali víc než jednu pintu. Začínal se z toho stávat zvyk.

Banks si pořád nezvykl na to, že se ve veliké posteli probouzí sám. Postrádal vedle sebe vrtění Sandřina teplého těla i bručení a nářky Briana a Tracy, když se připravovali do školy nebo na sobotní výpravu na nákupy. Ale už za pár dní se vrátí. S trochou štěstí už budou mít Gillův případ za sebou a on s nimi bude moci trávit víc času.

Nad kávou s připálenou topinkou Banks nikdy nedokázal pochopit, proč opékač topinek topinku spálí, jenom když ji dělá on si prohlížel poštu: dva účty, dopis a kazeta s novou bluesovou antologií od Barneyho Merritta, starého kamaráda od metropolitní policie, a konečně i to, na co tak dlouho čekal balíček od Tonyho Granta.

Informace, které Grant opsal ze záznamů policejního konstábla Gilla, byly zajímavé čtení. Už od svého nasazení proti demonstrantům u orgreaveské koksárny během hornických stávek v roce 1984 se Gill přihlásil na přesčasové služby snad u každé demonstrace, ke které v Yorkshire došlo: byl při protestech před americkými raketovými základnami, pochodech proti Jihoafrické republice, shromážděních Národní fronty, prostě kdekoli, kde bylo pravděpodobné, že se to zvrhne v otevřený boj. Gill určitě nebyl jediný, ale vypadalo to, že je to ten druh člověka, který ze školního tyrana povýšil na násilníka pod ochranou zákona. Bankse by nepřekvapilo, kdyby si na svém obušku dělal zářezy.

Byly proti němu vzneseny i stížnosti, obvykle pro nepřiměřené použití násilí při zvládání demonstrantů. Bylo jich ovšem překvapivě málo a na jejich základě nikdo nic nepodnikl, jedině ho snad tu a tam poplácal po rameni. Nejzajímavější stížnost podal Dennis Osmond, který Gilla obvinil za zbytečné použití násilí při místní demonstraci na podporu žen z Greenham Common asi před dvěma lety. Další známé jméno na seznamu patřilo Elizabeth Daleové, která Gilla žalovala kvůli tomu, že bezohledně ztloukl ji a její přátele při poklidném protijaderném pochodu v Leedsu. Banks ji nedokázal okamžitě zařadit, protože měl pocit, že nepatří do schématu spolu s Paulem Boydem a Dennisem Osmondem, ale to jméno mu připadalo známé. Poznamenal si, aby se podíval do svých záznamů, a pečlivě pročetl zbytek materiálů. Žádná další jména tam nebyla.

Ale ta nejdůležitější informace, která se na něho z té složky šklebila, neměla nic společného s Gillovým chováním; vlastně to bylo tak strašně jednoduché, že se hlasitě proklínal, že si toho nevšiml dřív. On svým kolegům vždycky říkal jmény, a dokonce i uniformovaným strážníkům. Dělala to tak většina policistů a hlavně detektivové v civilu. Ale pro ostatní to bylo jiné. Jak by mohl nějaký obyčejný člověk jmenovat určitého policistu ve své stížnosti nebo třeba v děkovném dopise? Nemohl. Proto byla ta čísla tak důležitá. Osobní čísla byla u starých policejních uniforem na stojacích límečcích a kovové číslice teď byly umístěny na náramenících strážníků. A právě tady Gillovo číslo zrovna bilo do očí: PK 1139.

Vzpomněl si, jak jel zpátky od Černé ovce po tom poledním rozhovoru s Marou. Poslouchal Billie Holidayovou a uvažoval, co to vyslovil, co by mohlo znamenat ještě něco víc. Uvedl Gillovo jméno a v další otázce i to číslo. Skoro to do sebe zapadlo a kruh se uzavřel, ale ne úplně.

Banks odložil papíry, popadl kabát a utíkal do auta. Bylo nádherné ráno. Pořád foukal studený vítr, ale na obloze bez mráčku zářilo slunce. Po mizerném předjarním počasí, jaké měli v poslední době, se mu z vůně jara ve vzduchu té zvláštní směsi svěží trávy a zbytků hniloby loňského podzimu se mu málem zatočila hlava. Stejně jako píšťaly na Keatsově Greciánově samovaru nepůsobily na „smyslové ucho,“ ale hrály „duchovní nápěv bez tónů,“ tak i tato vůně ani tolik nedráždila čichový orgán, jako vydechovala náznak příslibu, zvláštní pocit očekávání a nesporné zrychlení životní energie. Chtělo se mu z toho pustit si ve walkmanu nahrávku shakespearovských písní s Deller Consort a zlehka vyrazit pěšky do práce. Auto však bude potřebovat kvůli návštěvě, kterou bude muset později vykonat. Řekl si ovšem, že nemá žádný důvod, aby se neřídil hudebním nutkáním, a obzvlášť v takovýhl
e den, a tak se zvlášť kvůli tomu vrátil a našel kazetu, aby si ji pustil v autě.

Na stanici se dostal po deváté. Richmond si hrál s počítačem a seržant Hatchley se mořil s křížovkou z Daily Mirror. Po Sviňákovi Dickovi ani vidu, ani slechu. Poslal si pro kafe a šel se koukat z okna. Pěkné počasí nepochybně lákalo lidi ven. Turisté proudili do kostela a z kostela, a někteří v bundách oblečených přes teplé svetry se dokonce posadili na ošoupaný podstavec kříže na tržišti, rozbalovali tyčinky KitKat a popíjeli čaj z termosek.

Banks strávil pozorováním rušného náměstí více než hodinu a snažil se rozlousknout záhadu, proč bylo osobní číslo strážníka Gilla ve starém zápisníku Setha Cottona. A byl to vůbec Sethův rukopis? Znovu tlustý blok prohlédl. To se dá těžko říct, protože tu zbyl jen slabý otisk. Čísla navíc byla příliš veliká a tím se lišila od většiny načmáraných rozměrů. Opatrně stránku znovu začmáral měkkou tužkou, ale lepší otisk stejně nezískal.

Vzpomněl si, že mu Mara Delaceyová říkala, že Paul trávil prací se Sethem v kůlně hodně času, takže to číslo mohl docela klidně napsat i on. Pokud ano, znamenalo by to úkladnou vraždu. Boydovo jméno se na Grantově seznamu stěžovatelů neobjevilo, to však neznamená, že se nestřetli už dřív. Kluk se záznamem jako Paul by asi sotva šel na nejbližší policejní stanici a podával tam stížnost.

Ale jediná věc, kterou si Banks po dvou šálcích kávy a třech cigaretách mohl být jistý, bylo to, že někdo na Maggie’s Farm znal strážníka Gilla už před demonstrací a očekával, že tam bude. To číslo bylo napsané dost silně, aby se vyrylo do dalších stránek, a to naznačovalo určitou míru hněvu nebo vzrušení. Kdo Gilla z nějakého důvodu nenáviděl? A kdo měl přístup k zápisníku Setha Cottona? Vlastně všichni, protože kůlnu nikdy nezavíral. Vzhledem k důkazům byl nejlepším kandidátem Boyd, ale Banks byl pevně přesvědčený, že říká pravdu, a zvlášť potom, co na své historce trval i potom, kdy Burgess zhasl světla. Jestli však Boyd říká pravdu, koho jiného by asi chránil než Setha, Maru? Ricka nebo Zoe?

A co to pak znamená pro Osmonda, Tima a Abhu, ptal se Banks sám sebe.

Tim s Abhou byli zatím jediní, kdo přiznali, že o policejním konstáblovi Gillovi věděli, což nejspíš naznačuje, že nemají co skrývat. Banks vlastně od začátku pochyboval, že oba měli s vraždou něco společného. A především je s lidmi na farmě vlastně nespojovalo nic jiného než společný zájem o záchranu lidstva před naprostým vyhlazením.

Naproti tomu Osmond se s Rickem, Sethem a ostatními kamarádil. Býval na farmě často a Gillovo číslo dobře znal, protože ho použil ve své stížnosti. Možná ho do notesu napsal sám a nebo ho tam viděl a poznal ho. Paul Boyd asi říká pravdu, že strážníka Gilla nezabil, ale nebyl spoluviník? Nebylo v tom zapleteno víc lidí?

Z většiny Banksových úvah vyplývalo víc otázek než odpovědí. Někdy měl pocit, že případ dokáže vyřešit, jen když zformuluje dostatečně velké množství otázek; dospěl k době nasycení a přebytek vedl k odpovědím.

Než se však pustí do něčeho dalšího, musí něčím utišit kručení v žaludku. Spálená topinka není dostatečná potrava pro žádného detektiva.

Cestou do Golden Grillu na svačinu narazil na Maru Delaceyovou, která právě vcházela na policejní oddělení.

„Chci vidět Paula,“ prohlásila a mávala ranními novinami. „Píšou tu, že jste ho chytili. Je to pravda?“

„Ano.“

„Kde je?“

„Dole v cele.“

„Je v pořádku?“

„Samozřejmě, že ano. A kdo si vlastně myslíte, že jste, že mě takhle vyslýcháte? Španělská inkvizice?“

„Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby mu Burgess něco udělal. Můžu Paula vidět?“

Banks chvíli přemýšlel. Takové povolení nebylo nijak obvyklé a Burgessovi se to nebude líbit, pokud na to přijde, ale nebyl žádný důvod, proč by Mara Boyda neměla vidět. Navíc díky tomu bude Banks mít příležitost, aby mu v Marině přítomnosti položil pár otázek. Prostřednictvím řeči těla a výrazů tváře toho lidé často prozradí mnohem víc, než by měli v úmyslu, když jsou nablízku jejich známí nebo nepřátelé.

„Dobrá,“ souhlasil a vedl ji dolů. „Ale musím být u toho.“

„Jak vidíte, nepřinesla jsem mu žádný dort se zapečeným pilníkem.“

Banks se usmál.

„Ten by mu stejně k ničemu nebyl. V oknech tu nejsou mříže. Utéct by mohl jedině touhle cestou po schodišti.“

„On má ale klaustrofobii,“ vyděsila se Mara. „Musí to pro něho být nesnesitelné.“

„Máme tady doktora.“ Banks si vychutnával malé vítězství nad Burgessovou nečitelností. „Dostal nějaké utišující prostředky a zřejmě mu to pomáhá.“

Čtyři cely tvořily nejmodernější část budovy. Přednedávnem byly přeplněné demonstranty, ale teď byly až na Paula Boyda prázdné. Maru zřejmě překvapilo, že tu vidí čisté bílé kachlíky a jasné světlo, ne tmavé a vlhké kamenné stěny. Jediné okno vysoko ve stěně a hluboko do ní zapuštěné, asi třicet na třicet, bylo skoro stejně tlusté. Cely Banksovi natolik připomínaly nemocnici, že pokaždé, když sem dolů sešel, si představoval, že ucítí Dettol nebo karbolku.

Boyd seděl na pryčně a zíral přes mříže na své návštěvníky.

„Ahoj,“ začala Mara. „Je mi to líto, Paule.“

Boyd přikývl.

Banks vnímal napětí mezi nimi. Částečně bylo způsobené tím, že je tady on, ale připadalo mu, že v tom je něco hlubšího, jako by nevěděli, co si mají říct.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se.

„Je mi fajn.“

„Vrátíš se k nám?“

Paul si Bankse pronikavě změřil.

„To nevím, jsou rozhodnutí mě z něčeho obvinit.“

Banks jí vysvětloval úřední postup.

„Takže pořád může být zavřený za vraždu?“ chtěla vědět Mara.

„Ano.“

V očích se jí objevily slzy. Paul se na ni díval podezřívavě, jako kdyby nevěřil, jestli to hraje nebo ne. Banks prolomil ticho.

„Říká vám něco číslo 1139?“ zeptal se Boyda.

Připadalo mu, že Paul nad tou otázkou chvíli uvažuje, ale jeho odpovědí bylo jednoznačné ne. Banksovi připadalo, že říká pravdu.

„A co víte o tom starém diáři, co má Seth v dílně?“

Paul pokrčil rameny.

„Nic. Psal si tam jenom adresy, rozměry a tak.“

„Psal jste do něj někdy něco?“

„Ne. Já jsem jenom pomocník, přidrždrát.“

„Tak to ale není, Paule,“ opravila ho Mara. „A ty to dobře víš.“

„Teďka je to ale přece fuk, nemyslíš? Jedině by mi snad dali nějakou práci ve vězeňské dílně.“

„A použil ho někdy někdo kromě Setha?“ ptal se Banks.

„A proč by měl?“ Paul byl směřováním jeho otázek evidentně zaskočený. „Nebylo tam nic důležitého.“

„Víte, kdo vzal ten nůž?“

Paul se při své odpovědi díval na Maru.

„To jsem vám už ale přece říkal.“

„Dávám vám další možnost. Pokud doopravdy nejste odpovědný za smrt policejního konstábla Gilla, pak se vám každá pomoc, kterou nám poskytnete, přičte k dobru.“

„No to určitě!“ Paul vyskočil na nohy a začal přecházet po úzké cele. „Proč odsud nevypadnete a nenecháte mě na pokoji? Už vám nemám co říct. A řekněte tomu mastičkáři, ať mi donese další prášek.“

„Můžu pro tebe něco udělat?“ zeptala se Mara.

„Taky bys mě mohla nechat být. Proklínám den, kdy jsem tebe a ostatní potkal. Vy s těmi vašimi zatracenými protesty a demonstracemi. Jen se podívej, kam jste mě dostali.“

Mara polkla a pak tiše promluvila: „Jestli tě to zajímá, tak pořád stojíme při tobě. To, že tě chytili, nemělo se mnou ani s nikým z nás nic společného. Na farmu se můžeš vrátit, kdykoli budeš chtít.“

Paul ji sledoval pronikavým pohledem a Banks ve vzduchu cítil všechny otázky, na které by se oba chtěli zeptat, i odpovědi, ve které doufali. Ale protože tu byl on, nemohli mluvit. Mara by se zkompromitovala, kdyby Paula ujišťovala, že na něj policii neupozornila, a kdyby mluvila o tom varování, penězích a oblečení, které mu dala. A Paul by uvedl do podezření ji, kdyby jí poděkoval nebo se jí na to vyptával.

„Půjdeme.“

Banks vzal Maru jemně za paži. Jeho ruku setřásla, ale kráčela vedle něho zase nahoru.

„Sama jste viděla, že je v pořádku. Nemá žádné modřiny.“

„Aspoň žádné nejsou vidět.“

„Jak jste se sem dostala?“ zajímal se Banks, když vyšli do nádherného dne před stanicí.

„Šla jsem pěšky přes vřesoviště.“

„Svezu vás zpátky.“

„Ne, díky. Ráda se projdu.“

„K ničemu vás nenutím, ale stejně tam pojedu.“

„Proč?“

„Musím položit pár otázek Sethovi.“

„Otázky, pořád samé otázky.“

„No tak.“

Mara nastoupila do cortiny vedle něho. Seděla tiše s rukama v klíně, a Banks vyjel z parkoviště a zamířil po North Market Street ke swainsdaleské silnici. Minuli komunitní centrum, kde na schodech byl Gill probodnut. To místo vypadalo stejně nevinně jako všechno ostatní ten den; na šedém kameni nezůstaly žádné známky násilí nebo krveprolití. Banks zasunul do přehrávače kazetu a Deller Consort zpívali Byl to milovník se svou panenkou. Mara na tváři vyloudila slabý úsměv a zvědavě po Banksovi pokukovala, jako by si ho nedokázala dát moc dobře dohromady s hudbou, kterou pouští.

Pod stromy v meandrech řeky sedělo pár rybářů a cestou potkali víc chodců, než Banks viděl od loňského října. Dokonce mu připadalo, že i zvonkohra na Maggie’s Farm hraje veselejší melodii i navzdory neštěstí, které její obyvatele zasáhlo. Ale příroda je jen zřídkakdy v souladu se záležitostmi lidí, uvažoval Banks. Řídí se předem stanovenými přirozenými cykly, zatímco my se stáváme oběťmi náhodných a iracionálních sil, myšlenek a skutků. Je přirozené, že se v depresi ztotožňujeme s deštěm a mraky, ale když sluníčko jasně svítí a my jsme pořád sklíčení, ani se neobtěžujeme tím, že bychom o nějaké souvislosti s počasím vůbec uvažovali.

Setha našel Banks v dílně. Na sobě měl pracovní kombinézu a skláněl se nad ponkem, kde hobloval nějakou dlouhou fošnu. Hobliny se kroutily a padaly na podlahu a šířily kolem svěží vůni borovic. Když si všiml návštěvy, přestal pracovat a odložil hoblík. Banks se opřel o stěnu kousek od zaprášené knihovničky.

„Tak o co jde teď?“ zeptal se Seth. „Myslel jsem si, že svého viníka už máte.“

„Vypadá to tak. Ale já jsem ten typ, co potřebuje, aby všechno pasovalo dohromady.“

„Na rozdíl od vašeho přítele.“

„Superintendant Burgess se příliš nezabývá drobnými detaily,“ souhlasil Banks. „Ale on tu nemusí žít.“

„Jak se má Paul?“

Banks mu to vysvětlil.

„Tak co vám nezapadá dohromady?“

„Jde o to číslo ve vašem notesu.“ Banks se zamračil a podrbal se na jizvě vedle pravého oka. „Už jsem zjistil, co znamená.“

„Ano?“

„Bylo to číslo strážníka Gilla. PK 1139.“

Seth uchopil hoblík a začal zase pomalu pracovat na borovém prkně.

„Proč bylo napsané ve vašem zápisníku?“

„Musím připustit, že to je opravdu zvláštní náhoda,“ řekl Seth, aniž by zvedl hlavu. „Ale už jsem vám říkal, že nemám ani nejmenší představu, co to znamená.“

„Napsal jste ho tam vy?“

„Nepamatuju se na to. Ale vyberte si kteroukoli stránku, a je pravděpodobné, že mi asi v paměti moc pevně neuvízla.“

„Znal jste strážníka Gilla?“

„Nikdy jsem neměl to potěšení.“

„Mohl to tam načmárat někdo jiný?“

„Samozřejmě. Já to tady nezamykám. A proč by měl?“

To Banks netušil.

„Proč jste tu stránku vytrhl?“

„Nevím o tom, že bych to udělal. Nevzpomínám si na to. Podívejte, vrchní inspektore,“ Seth odložil hoblík a opřel se o ponk čelem k Banksovi, „honíte se za přízraky. To číslo si tam mohl poznamenat kdokoli a taky může cokoli znamenat.“

„Jako třeba co?“

„Telefonní číslo. Víte přece, že tady v okolí jsou porad čtyřmístná čísla. Nebo to mohl být nějaký rozměr, peněžní částka, skoro cokoli.“

„Telefonní číslo to není,“ odporoval Banks. „Myslíte si, že jsem si to neověřil? Je to ovšem číslo strážníka Gilla.“

„Shoda okolností.“

„Snad. Já o tom ale nejsem přesvědčený.“

„To je váš problém.“

Seth znovu chytil hoblík a pustil se do práce daleko usilovněji. „Mohl by to být i váš problém, Sethe.“

„To má být výhrůžka?“

„Ne. To nechám superintendantu Burgessovi. Já chci říct to, že je to nesmírně pohodlné, jestli Gilla zabil někdo jiný řekněme vy a Paul Boyd to vzal na sebe. Víte přece, že nemůže vůbec nic dokázat.“

„Jak to myslíte?“ Seth se zase zastavil.

„Tak, že je pravděpodobné, že za to půjde do basy.“

„Chcete říct, že se přiznal?“

„O podobných věcech nesmím mluvit. Říkám jenom, že to s ním vypadá špatně, a že jestli víte něco, co by mu mohlo pomoci, měl byste mi to ale zatraceně fofrem říct. Pokud vám nevyhovuje, že Boyd bude obviněn z vraždy.“

„Já nic nevím.“

Seth se sklonil nad dlouhým kusem dřeva a pohladil jeho povrch.

Hlas měl nervózní a pořád odvracel tvář.

„Dokázal bych to pochopit, jestli někoho chráníte,“ pokračoval Banks. „Jako se Mara pokoušela krýt Paula. Ale uvažujte o tom, co děláte. Tím, že budete krýt někoho jiného, skoro určitě potopíte Paula. To vám na něm tak málo záleží?“

Seth praštil s hoblíkem. Obrátil se k Banksovi, v obličeji byl rudý a v očích mu blýskalo. Žíla na spánku mu silně pulzovala.

„Jak takhle můžete mluvit?“ řekl chvějícím se hlasem. „Samozřejmě, že Paul toho pro nás hodně znamená. Ještě ale přece není odsouzený. To jenom vy hajzlové ho už považujete za vinného. Jestli to neudělal, tak přece bude zproštěn žaloby, nebo snad ne?“

Banks si zapálil cigaretu Silk Cut.

„Udivuje mě, že máte takovou víru ve spravedlnost, Sethe. Obávám se, že já v ni tolik nevěřím. Dneska to chodí tak, že by z něho mohl být exemplární případ.“

Seth si odfrkl: „Jak to chcete udělat? Podplatíte porotu?“

„To nemusí být potřeba. Porota je složená z obyčejných mužů a žen zákona dbalých občanů, povětšinou ze středních vrstev. Těm bude stačit, aby se na Boyda jenom jednou podívali, a budou ho chtít někde zamknout a zahodit klíč.“

„On to zvládne. A my budeme stát při něm. Neopustíme ho.“

„To je obdivuhodný postoj, ale nemusí to stačit. Kde jste bydlel, než jste to tady koupil?“

Překvapený Seth se musel na chvilku zamyslet.

„V Hebden Bridge. Proč?“

„A kde jste vzal na koupi statku peníze?“

„Po tom vám nic není, měl jsem něco naspořeno a trochu jsem zdědil od jedné ztřeštěné tetičky. My… měl jsem tam taky malý obchod, který jsem prodal antikvariát.“

„Jakou jste dělal práci?“

„Tuhle.“ Seth ukázal rukou po dílně. „Byl jsem takový všeuměl, příklad pravého thatcherovského podnikatelského ducha. Vydělával jsem slušné peníze za dobrou práci. Stejně jako teď.“

„A kdo tedy vedl to knihkupectví?“

„Moje žena.“ Seth odpovídal přes zaťaté zuby a vrátil se ke své fošně.

„Tenkrát tam došlo k nějaké nehodě?“ zajímal se Banks. „S vaší ženou?“ Už o tom něco věděl, ale zajímalo ho, jak bude Seth reagovat.

Seth se zhluboka nadechl.

„Ano, to došlo. Ale ani po tom vám nic není.“

„Co se stalo?“

„Jak jste říkal. Měl jsem ženu. Došlo k nehodě.“

„K jaké nehodě?“

„Srazilo ji auto.“

„To je mi líto.“

Seth se k němu obrátil.

„Proč? Co vám na tom sakra může být líto? Vždyť jste Alison ani neznal. Prostě odsud vypadněte a nechejte mě pokračovat v práci. Už nemám, co bych vám řekl.“

Banks u dveří zaváhal.

„Ještě jednu věc: Elizabeth Daleová. Znáte to jméno?“

„Ano, znám jednu Liz Daleovou.“

„To je ta žena, co utekla z psychiatrie a skončila tady, je to tak?“

„Proč se ptáte, když už to stejně víte?“

„Nebyl jsem si jistý, ale myslel jsem si to. Víte něco o její stížnosti proti policejnímu konstáblovi Gillovi?“

„Ne. A proč bych měl?“

„Použila jeho číslo: 1139.“

„No a?“

„Je to trochu moc náhod dohromady: její stížnost a jeho číslo ve vašem zápisníku. Mohla ho tam napsat ona?“

„Řekl bych, že jo. Stejně jako kdokoli jiný. Já o tom vážně nic nevím.“ Seth měl unavený hlas.

„Viděl jste ji někdy nedávno? Nebyla tu během posledních pár týdnů?“

„Ne.“

„Víte, kde teď je?“

„Už nejsme v kontaktu. To se někdy stává.“

Seth se znovu sklonil nad borovou fošnou a Bank odešel. Použil postranní branku a domu se vyhnul. V autě ještě uvažoval o tom, že půjde do stodoly a promluví s Rickem a Zoe. To však může počkat. Pro dnešek už měl Maggie’s Farm dost.

2

Burgess mrkl na Glenys, ta se usmála a začervenala se. Ale jediný Banks si všiml, jak Cyrilův výraz potemněl. Pití a obložené chleby si odnesli zpátky ke stolu.

„Jak je na tom Boyd?“ zeptal se Burgess.

„Je v pořádku. Nevěděl jsem, že tě to zajímá.“

Burgess vyplivl zbytek nakládané cibulky do ubrousku: „To je strašná věc, pálí mě z toho žáha.“

„Při tvém způsobu života bych se nedivil,“ poznamenal Banks, „kdyby sis uhnal žaludeční vřed.“

Burgess se zašklebil: „Žiješ jen jednou.“

„Zůstaneš tady a počkáš, jak to dopadne.“

„Jo, ještě tu pár dní pobudu,“ znovu pohlédl na Glenys. „Pořád tu nejsem se vším hotový.“

„Neříkej mi, že se ti sever začíná líbit.“

„Aspoň to zatracené počasí se zlepšilo, i když lidi moc ne.“

„Když je dobře poznáš, jsou nejpřátelštější v celé zemi.“

„Ještě chvíli mi o tom povídej.“

Burgess si strčil do pusy veliký kus wensleydaleského sýra a spláchl ho pivem.

Banks udělal obličej: „To není divu, že tě pálí žáha.“

Burgess odsunul svůj talíř a zapálil si doutník: „Řekni mi upřímně, Banksi. Co si myslíš o tom Boydovi? Je vinen?“

„Nepochybně je do toho namočený. A pořádně. Ale pokud chceš vědět, jestli si myslím, že Gilla zabil on, má odpověď je ne. To si nemyslím.“

„Možná máš pravdu. A kromě toho ani pod tlakem neustoupil ze své výpovědi, a já si nemyslím, že je takový tvrďák.“ Burgess mával ve vzduchu svým doutníkem. „Mně osobně je úplně fuk, co s Boydem bude. Byl bych radši, kdyby za to šel sedět on, než vůbec nikdo. Ale jednu věc mi musíš přiznat. Nejsem žádný pitomec, a když se mi nezdá, jak do sebe věci zapadají, zajímá mě proč. Mám stejná tušení jako kterýkoli jiný polda.“

„I o Boydovi?“

„Trošičku.“

„Takže co uděláme?“

„Probereme si možnosti. Slyšel jsi, co včera večer povídal o těch všech, co se na farmě v pátek odpoledne sešli. V tom jsou zahrnutí všichni, které jsme měli v merku od samého začátku. Koho bys tipoval ty?“

Banks se trošku napil piva, aby spláchl oběd.

„To záleží na spoustě věcí,“ prohlásil. „Kterýkoli z lidí, o kterých Boyd mluvil, mohl mít přístup k tomu noži a kromě toho i každý, kdo tam byl pár dní před tou demonstrací. Nikdo si nevšiml, jestli zmizel nebo ne nebo to aspoň nikdo nechce přiznat. Jestli jsi přesvědčený, že to byl teroristický útok, pak samozřejmě bude nejlepší, když začneme s těmi, kteří se nejvíc politicky angažují: s Osmondem, Trelawneym a se studenty. Jestliže naproti tomu připustíš, že tu mohl být i nějaký jiný motiv, musíme se na celou věc podívat z širšího lidského hlediska: hledat pomstu, nenávist a takové věci. Nebo se někdo možná pokouší shodit vinu na ty lidi na farmě: někdo, kdo má důvod, aby je nenáviděl, nebo je chce vyhnat z jejich půdy.“

Burgess si povzdechl.

„Když o tom takhle mluvíš, zní to hrozně složitě. Vážně si myslíš, že odpověď je v něčem takovém?“

„Ano, možné to je.“

Banks se zhluboka nadechl.

„Gill byl grázl,“ řekl. „Prostě rád mlátil lidi a řezal je po hlavách. Přihlásil se na víc zásahů proti demonstrantům, než jsem já měl teplých večeří. A ještě něco: Osmond si na něho oficiálně stěžoval pro nepřiměřené použití násilí na nějaké demonstraci před pár lety. Stejně tak při jiné příležitosti i nějaká Elizabeth Daleová. A ta je ve spojení s lidmi na farmě.“

Burgess se napil piva a chvíli se kousal do rtu.

„Jak to víš?“ zeptal se tiše.

Na to byl Banks připraven. Vzpomněl si na to, jak Burgess zakázal zkoumat Gillovy záznamy.

„Anonymní tip,“ odpověděl.

Burgess přimhouřil oči a sledoval, jak si Banks vytahuje cigaretu a zapaluje si ji.

„Nejsem si jistý, jestli ti věřím,“ prohlásil nakonec.

„Na tom ale sakra nezáleží. Jde o to, co jsem ti říkal. Chceš tomu přece přijít na kloub, nebo ne?“

„Pokračuj.“

„Myslím si, že máme dvě možnosti: terorismus, nebo nějaký osobní motiv. Možná je v tom obojí současně, to já nevím.“

„A jak do toho zapadá Boyd?“

„Buďto udělal přesně to, co nám řekl, nebo je to spoluviník. Proto důkladně zkoumáme jeho politickou minulost. Richmond se u počítače snaží ze všech sil a prověřuje lidi, se kterými se Boyd znal ve vězení, i ty, kolem kterých se motal, když ho sledovala místní policie. Nějaký čas žil v Irsku a tam měl taky namířeno, když jsme ho chytili. Několik lidí, se kterými se znal, mělo nějaké vazby na IRA. Nemůžeme to dokázat, ale jsme si tím naprosto jistí. Musíme navíc zvážit i osobní pohnutky. Gill byl ten typ člověka, který si nadělá hodně nepřátel, a vypadá to, že Osmond byl jedním z nich.“

„A mezitím,“ poznamenal Burgess, „si tu Boyda necháme.“

Banks zavrtěl hlavou.

„To bych nedělal.“

„Chceš ho nechat jít?“

„Jo. A proč ne?“

„Posledně nám zdrhnul. Co mu zabrání, aby to neudělal zas?“

„Myslím, že přišel na to, že nemá kam jít. Když ho pustíš, vrátí se na farmu a zůstane tam.“

„A proč bychom ho vůbec měli pouštět?“

„Protože by to mohlo věci uvést do pohybu. Pokud není vinný, je tu pořád možnost, že by mohl vědět, kdo to udělal. Může se někde prořeknout, trošku to rozvířit.“

Burgess kroužil pivem ve své sklenici.

„Takže ho obviníme z manipulace s důkazy a maření policejního času a propustíme ho. Takhle si to představuješ?“

„Prozatím ano. Máš nějaký lepší nápad?“

„Nepřesvědčil jsi mě,“ prohlásil Burgess pomalu, „ale budu spolupracovat. Ovšem,“ dodal a ukázal doutníkem na Bankse, „půjde to na tvé triko, kámo. Jestli zase práskne do bot, budeš za to odpovědný.“

„Tak dobře.“

„Necháme si ho tu ještě jednu noc, aby si dal příště pozor. A taky si s ním znovu promluvím.“

Byl to určitý kompromis. Burgess nebyl člověk, který by ustoupil návrhu někoho jiného. Tohle byla nejlepší dohoda, jaké bylo možné dosáhnout, a tak Banks souhlasil.

Burgess se usmál na Glenys. Na opačném konci baru se rozbila sklenice.

„Donesu nám ještě dvě, co říkáš?“

„Půjdu já.“

Banks se rychle zvedl: „Jsem na řadě.“

Nebyla to pravda, ale to poslední, co by jim ještě scházelo byla polední pranice mezi majitelem Královnina erbu a detektivním superintendantem ze Scotland Yardu.

„A taky si znovu podám Osmonda,“ řekl Burgess, když se Banks vrátil. „Tobě nemůžu věřit, když je v tom ta křepelka. Jsi moc sentimentální.“

Banks na to nereagoval.

„Můžu si s sebou vzít detektiva konstábla Richmonda?“ chtěl vědět Burgess.

„Se seržantem Hatchleym něco není v pořádku?“

„Je to líný pitomec,“ prohlásil Burgess. „Zatracené by mě zajímalo, jak to dotáhl na seržanta. Pokaždé, když byl se mnou, seděl tam jako vycpaný slon.“

„Má i své dobré stránky,“ řekl Banks sám překvapený, že Hatchleyho hájí.

Zajímalo by ho, jestli seržant vážně snil o tom, že by ho Burgess mohl přizvat do nějaké elitní jednotky v Yardu jenom proto, že oba věří ve všeobecnou privatizaci a v Anglii posetou jadernými zbraněmi. Pokud ano, bylo to k pláči.

Rozdíl mezi nimi, uvažoval Banks, je v tom, že Hatchley své postoje prostě převzal nebo je zdědil od rodičů a nikdy o nich důkladněji neuvažoval. Naproti tomu Burgess byl doopravdy přesvědčený, že policie je tu kvůli tomu, aby zadržela rudý příval a nedovolila, aby se imigranti cpali tam, kam nepatří. Vláda pak bude mít volné ruce k tomu, aby mohla Británii vrátit přívlastek Velká. Věřil taky tomu, že lidé jako Paul Boyd by měli zmizet z ulic, aby slušní občané mohli v noci pokojně spát ve svých postelích. A nikdy ho ani nenapadlo, že by sám mezi ty slušné nemusel patřit.

Banks následoval Burgesse na stanici a hned šel nahoru do své kanceláře. Potřeboval si zavolat.

Dvanáct

1

Jižně od Skiptonu se krajina dramaticky mění. Vápencová údolí ustoupí kraji hrubého pískovce a oblázků. Většinou jsou to drsná vřesoviště, ještě bezútěšnější a divočejší než kdekoli ve Swainsdale. Dokonce i kamenné zdi jsou tu z tmavě červeného pískovce. Lidé jsou tu stejní jako kraj, ve kterém žijí: tvrdohlaví, ostražití a mají dlouhou paměť.

Banks projel přes Keighley a Haworth do otevřené krajiny s haworthským vřesovištěm po pravici a s oxenhopeským vřesovištěm nalevo. Dokonce i v jasném slunci jarního dne působila krajina pochmurně a zasmušile. Sandra to tu nesnášela; připadalo jí to tu pusté a strašidelné. Ale Banks v tomto kraji s jeho pověstmi o čarodějnicích, šílených metodistických kazatelích a příběhy, které si o něm vymyslely sestry Brontëovy, cítil něco magického.

Banks si pustil kazetu a z ní mu zpíval Robert Johnson: „Pekelní psi jsou mi v patách.“ Západní Yorkshire byl hodně daleko od mississippské delty, ale Banks měl pocit, že temné zubaté okraje tónů Johnsonovy kytary dobře ilustrují tuto krajinu a jeho strašidelný text plný osudové tragiky zachycuje její náladu.

Tato oblast, jíž vévodí průmyslová městečka na dně údolí a komunity tkalců na vrcholcích kopců byla produktem průmyslové revoluce. Majestátní staré továrny s vysokými komíny z tmavého zrnitého pískovce tu pořád stály. Mnohé z nich byly zbaveny dvousetletého nánosu sazí a sloužily teď jako obchody s řemeslnými výrobky a starožitnostmi.

Hebden Bridge je průmyslové městečko, které se proměnilo v past na turisty. Je plné knihkupectví a obchodů se starožitnostmi. Ještě přednedávnem to bylo centrum výroby kalhot a manšestru, ale od sedmdesátých let, kdy sem vtrhli hippies z Leedsu a Manchesteru, se spojovalo spíše s uměleckými festivaly, čtením poezie v hospodách a dalšími kulturními aktivitami.

Banks sjížděl z příkrého kopce z vřesoviště přímo do městečka. Řady vysokých terasovitě uspořádaných domů vedly šikmo napříč úbočím hory a shlížely na továrny v údolí pod sebou. Vypadaly jako čtyřpatrové, ale ve skutečnosti byly jenom řady dvoupatrových domů postavených nad sebou. Do spodních domů se vcházelo z ulice nebo průchodu vzadu a do domů nahoře z vyšší úrovně. To všechno Banksovi velice ztěžovalo hledání domu Reginalda Lee.

Lee, jak Banks zjistil ze svého telefonátu policejnímu konstáblovi Brooksovi z hebdenbridgeské policie, byl majitel obchodu na penzi a bydlel v jednom z těch dvouúrovňových domů. Téměř přesně před dvěma lety byl účastníkem nehody na rušné městské hlavní třídě přímé tepně procházející Calderovým údolím z východu na západ a ta měla za následek smrt Alison, ženy Setha Cottona.

Banks se také na policii dozvěděl, že na její smrti nebylo nic podezřelého a že pan Lee se nedopustil žádného přestupku. Chtěl však poznat minulost Setha Cottona a měl dojem, že smrt jeho ženy je dobré místo, kde začít. Pořád byl přesvědčený, že to číslo silně vyryté ve starém zápisníku bylo číslo strážníka Gilla, a ne jen část nějakého náhodou shodného výpočtu. To, jestli ho tam zapsal Seth sám, už byla jiná věc.

Lee, menší muž ve vytahaném a obnošeném svetru, přišel Banksovi otevřít a hned se na něho zamračil. Evidentně za ním návštěvníci nechodili často. Řídnoucí šedivé vlasy měl nečesané a rozježené, jako kdyby dostal elektrický šok. Pokoj, do kterého Bankse nakonec zavedl, byl neuklizený, ale čistý. Taky tu byla zima. Banks si na sobě nechal kabát.

„Omluvte ten nepořádek,“ řekl Lee vysokým kňouravým hlasem. „Žena zemřela před dvěma lety a já si pořád s domácími pracemi nedokážu poradit.“

„Naprosto vám rozumím.“ Banks odhrnul nějaké noviny ze sedadla židle. „Má žena je už dva týdny u své matky a já si připadám, že se doma všechno rozpadá. Nebude vám vadit, když si zapálím?“

„Ale vůbec ne,“ Lee se šoural k příborníku a přinesl popelník. „Co pro vás můžu udělat?“

„Nezlobte se, že to zase vytahuji,“ omlouval se Banks. „Já vím, že to pro vás musí být nepříjemné, ale jde o tu nehodu, kterou jste měl asi před třemi lety.“

Zdálo se, že při té zmínce se Leeovi zamžily oči.

„Ano, jistě,“ řekl. „No, myslím si, že taky kvůli tomu umřela Elsie. Pořád byla se mnou a vlastně se z toho nikdy nedostala. I já jsem šel brzy do penze. Měl jsem pocit, že nemůžu…“

Zapomněl, co chtěl říct, a zíral do prázdného krbu.

„Pane Lee?“

„Cože? Aha, promiňte, inspektore. Jste inspektor, že ano?“

„To je v pořádku,“ řekl Banks. „Ta nehoda.“

„Ano, ovšem. Co byste chtěl vědět?“

„Jak se to vlastně stalo a do všech podrobností, na které si dokážete vzpomenout.“

„No, já si to pamatuji všechno,“ zaťukal si na čelo. „Tady je to celé zpomaleně zaznamenané. Jenom si dojdu pro dýmku. Pomáhá mi soustředit se. Poslední dobou mám trochu potíže s tím, aby se mi myšlenky nerozeběhly.“

Ze stojánku u krbu si vybral bruyerku, nacpal ji fermentovaným tabákem a přiložil k ní zápalku. Vyšlehl plamen a z hlavičky začal stoupat modrý dým. Z ulice bylo slyšet dětské rozpočitadlo:

Polívka se vaří, maso na talíři,

přijde na to, sežere to…

„Kde jsme to byli?“

„Ta nehoda.“

„Ach, jistě. No, stalo se to jednoho krásného letního dne. Šestnáctého července. Byl to jeden z těch dnů, kdy i tady ve městě voní vřes a divoké květiny z vřesoviště. Na nebi nebyl ani mráček a všichni byli v takové té ospalé letní náladě. My s Elsie jsme si chtěli vyjet do Hardcastle Crags. Když jsme byli mladí, často jsme tam chodili na rande. A tak jsme tam vyráželi, kdykoli bylo pěkné počasí. Nejel jsem víc než čtyřicet a neměl jsem v sobě ani kapku alkoholu, já se ho nikdy ani nedotknu když jsem se přiblížil k tomu děvčeti. Jela po kraji na bicyklu.“

Zaváhal, tahal ze své dýmky, jako kdyby to byla kyslíková maska, a pak pokračoval.

„Byla trošku nejistá, ale to je hodně cyklistů. Já vždycky dával velký pozor, když kolem byli cyklisti. A pak se to stalo. Moje přední kola byla třicet centimetrů nebo půl metru za ní. Jela jako po chodníku, ne přímo přede mnou, a pak se prostě převrátila.“

„Jenom tak?“

„Jo.“

Vypadal užasle, přestože tenhle příběh musel policii vyprávět už aspoň desetkrát.

„Jako kdyby narazila do nějakého výstupku. Ale žádný tam nebyl. Možná sjela z obrubníku nebo tak něco. A spadla mi přímo pod auto. Neměl jsem čas zastavit. Nestačil bych to, ani kdybych jel pět za hodinu. Sletěla rovnou pod kola. Zhroutila se tam.“

Banks chvíli ticho protahoval. V hlavičce dýmky praskal tabák a zvenčí se dál ozývalo opakované volání.

„Říkal jste, že se trošku kymácela,“ zeptal se konečně. „Připadala vám opilá, nebo tak něco?“

„Nijak zvlášť. Spíš jako by se učila jezdit.“

„Setkal jste se někdy s policistou jménem Edwin Gill. PK 1139?“

„Jakže? Promiňte. Ne, to jméno ani číslo mi nepřipadají známé. Nejdřív to měl na starost strážník Brooks. A potom inspektor Cummings. Na žádného Gilla si nevzpomínám. Je někde odsud?“

„Setkal jste se někdy se Sethem Cottonem?“

„Ano,“ přikývl Lee a znovu si zapálil dýmku. „Sebral jsem odvahu a šel jsem za ním do nemocnice. Už znal všechny podrobnosti a říkal, že mi nedává žádnou vinu. Byl nesmírně shovívavý. Byl samozřejmě v šoku, úplně bez sebe zármutkem a vzteky. Ale ne na mě. Byl jsem tam jenom jednou.“

„V nemocnici? Co tam dělal?“

Lee vypadal překvapeně.

„Myslel jsem, že o tom víte. Pár dní po tom, co mu z nemocnice volali o té nehodě, se pokusil o sebevraždu. Přeřezal si žíly na nohou. A říkali, že ten telefon rozmlátil na kousky. Ale někdo ho našel, ještě než bylo pozdě. Neviděl jste ho někdy v poslední době?“

„Viděl.“

„Jak se mu vede?“

„Zřejmě docela slušně.“

Banks mu vyprávěl o farmě a Sethově truhlářství.

„Jo,“ potvrzoval Lee. „Mluvil o tom, že je truhlář.“

Pomalu potřásl hlavou.

„Byl ve strašném stavu. Přijít o ženu je dost zlé, ale ještě o dítě…“

„O dítě?“

„No jo. O tom jste nevěděl? Byla těhotná. V pátém měsíci. Policisté říkali, že jako asi omdlela nebo se jí zatočila hlava, když byla v jiném stavu…“

Zdálo se, že Leeovi se zase rozutekly myšlenky a dýmku nechal vyhasnout. Bankse už nenapadaly další otázky, a tak se zvedl k odchodu. Lee si toho všiml a probral se ze své dřímoty.

„Vy už jdete?“ divil se. „Určitě se nezdržíte na šálek čaje?“

„Ne, díky, pane Lee. Hodně jste mi pomohl. A mrzí mě, že jsem to s vámi musel znovu probírat.“

„Myslím, že není den, kdy bych na to nemyslel,“ řekl Lee.

„Neměl byste se tak mučit,“ napomínal ho Banks. „Ať se na to díváte jakkoli, nemáte si za co dávat vinu.“

„No jo, nemám na tom vinu,“ opakoval Lee.

Ale jeho hluboko pronikající pohled Banksovi připomněl herce Trevora Howarda v jeho nejlepších rolích lidí pronásledovaných výčitkami svědomí. Už nebylo co dodat. Banks sklíčeně vyšel na ulici zaplavenou studenými jarními slunečními paprsky. Když je míjel, děti si přestaly hrát a dívaly se za ním.

Už bylo po páté, a lidé dole ve městě pospíchali z práce domů. A Banks se mohl těšit na konzervu ravioli na topince kterou určitě připálí a další osamělý večer.

Podíval se na západní svah a uvažoval o Heptonstallu, vesnici na jeho vrcholu. Slyšel, že tam v hospodě podávají pivo Timothy Taylor’s, které ještě nikdy neochutnal. Pokud šlo o informace, bylo to deprimující a promarněné odpoledne, a tak by ho mohl zkusit nějak zachránit.

Smrt Alison Cottonové byla nepochybně tragická nehoda, ale nic víc na tom nebylo. Buďto narazila do obrubníku a ztratila rovnováhu, nebo omdlela, snad v důsledku svého těhotenství. Banks mohl Sethovi sotva vyčítat, že o tom nechtěl mluvit.

Nastoupil do auta a jel do prudkého kopce k Heptonstallu. V tuto denní dobu to byla tichá vesnice: úzké zatočené řady malých tmavých chalup a mnohé z nich měly pověstné řady oken ve střeše, v jejichž světle dřív pracovali tkalci.

Loudal se se svým jídlem a pivem u stolku hned u okna v hostinci Na Křižovatce a plánoval co dál. Hořké Timothy Taylor’s bylo výborné, hebké jako tekuté zlato. Stíny se prodlužovaly a štíty pískovcových domů na druhé straně úzké uličky byly ještě tmavší.

Když se dostal domů, bylo dost pozdě skoro deset a sotva si stačil obout bačkory a posadit se, už zvonil telefon.

„Alane, díkybohu, že už jsi zpátky. Zkouším ti volat celý večer,“ byla to Jenny.

„Proč? Co se děje?“

„Jde o Dennise. Do jeho bytu se někdo vloupal.“

„A nahlásil to?“

„Ne. Chce mluvit s tebou.“

„Měl by to ohlásit.“

„Já vím, ale on nechce. Pojedeš tam a promluvíš s ním? Prosím.“

„Je zraněný?“

„Ne. Nebyl doma, když se to stalo. Muselo to být někdy během odpoledne.“

„Zmizelo něco?“

„Tím si není jistý. Ale myslím, že nic důležitého. Navštívíš ho, prosím?“

To Banks takřka nemohl odmítnout. Jednak byla Jenny evidentně rozrušená Osmondovým chováním a jednak by to mohlo nějak souviset s případem. Když Osmond odmítá jít k němu, pak bude on muset jít za Osmondem.

S povzdechem odpověděl: „Řekni mu, že tam budu hned.“

2

„Vy mě nemáte moc rád, že ne, vrchní inspektore?“ řekl Osmond, jakmile se Banks usadil.

„Nejsem nadšením bez sebe, to opravdu ne.“

Osmond se opřel do křesla a zasmál se.

„Nežárlíte náhodou? Jenny mi povídala, jak jste si byli blízcí při řešení případu toho šmíráka.“

Opravdu mu to povídala, vztekal se v duchu Banks. A kolik mu toho vlastně řekla?

„Mohl byste prosím začít?“ řekl nahlas. „Jsem tu na Jennyinu žádost, abych vyšetřil vloupání, které jste oficiálně nenahlásil. To nejmenší, co byste pro mě mohl udělat, je přestat se snažit být tak zatraceně mazaný.“

Úsměv zmizel.

„Dobrá, tak jo. Třeba mi to prospěje.“

„Nejdřív ze všeho, proč jste to nenahlásil?“

„Nedůvěřuji policii, a už vůbec ne po tom, jak se mnou zachází od té demonstrace. Dneska odpoledne tu zase byl Burgess a metal kolem sebe urážky a obvinění. A taky nechci, aby můj byt banda poldů převracela na ruby.“

„A proč ne? Vy máte co skrývat?“

„V tom smyslu, jak to myslíte, vůbec nemám co skrývat. Ale cením si svého soukromí.“

„Tak proč jsem tady?“

Osmond zkřížil nohy, a než odpověděl, na chvíli se odmlčel.

„Jenny mě přesvědčila.“

„Ale vy o tom vlastně nechcete mluvit?“

„A k čemu? Co můžete udělat?“

„Když nás necháte, můžeme dělat svou práci. Hledat otisky, vyptávat se sousedů, snažit se získat popis pachatele. Bylo něco ukradeno?“

„Jedna knížka.“

„Prosím?“

„Knížka. Většina mých knih byla vytahaná z polic a poházená na podlaze, a když jsem je dával zpátky, všiml jsem si, že jedna chybí.“

„Jenom jedna?“

„Správně. Marcuseho Jednorozměrný člověk. Znáte ji?“

„Ne.“

Osmond se samolibě usmál.

„Ani jsem to nečekal. Ale na tom nezáleží. Každopádně jenom tahle.“

„A to je všechno, co zmizelo?“

„Ano.“

„Jak se dostali dovnitř? Zámek nevypadá vypáčený.“

„Dá se lehce otevřít. Nejspíš použili kreditku nebo něco podobného. Já sám jsem to už párkrát musel udělat.“

„A funguje to?“

„Ano. Pokud zevnitř není háček. Ale já jsem byl v tu dobu samozřejmě pryč, takže nebyl.“

„Pak vám doporučuji, abyste si nejdřív ze všeho opatřil nový zámek. Nejradši se závorou.“

„Už jsem volal zámečníka. Přijde v pondělí.“

„Měl jste pocit, že něco hledali? Nebo to byl jenom vandalismus?“

Banks bezmyšlenkovitě vytáhl balíček cigaret a teprve potom ho napadlo, že Osmond je fanatický nekuřák.

„Jen do toho, vrchní inspektore.“ Osmond si dopřál další nadřazený úsměv. „Klidně atmosféru trochu znečistěte, jestli to potřebujete. Děláte mi laskavost a tohle je to nejmenší, čím bych vám to mohl oplatit.“

„Díky, potřebuju to.“ Banks si zapálil. „Co tu mohli hledat? Peníze?“

„To si nemyslím. V šuplíku kredence byla nějaká hotovost, ale nechali ji tam. Byly tu i nějaké docela cenné šperky po mé matce –, ale i ty tu zůstaly. Jediné rozházené věci byly knihy a nějaké papíry nic důležitého –, ale žádná škoda. Nevypadá to ani na vandalismus.“

„Je ale jisté, že ty peníze a šperky viděli?“

„No ovšem. Kredenc byla otevřená a obsah šperkovnice byl vysypaný na posteli.“

„A co si myslíte, že chtěli najít?“

Osmond se podrbal na tváři a zamračil se. Pak si všiml dvoucentimetrového sloupku popela a donesl z kuchyně popelník.

„Mám ho tu pro případ nouze,“ prohlásil. „Ale obávám se, že je to kradené zboží. Pozornost hospody U Mostu v Helmthorpeu.“

Banks se zasmál. Jakmile překonal svou počáteční nervozitu, která se u něho stejně jako u tolika jiných lidí projevovala jako hrubost, Osmond se aspoň pokusil uklidnit napětí. Pořád se v přítomnosti policistů necítil příjemně, ale snažil se.

„Dáte si něco k pití?“

„Skotskou, jestli nějakou máte.“

Osmond kličkoval a snažil se získat čas na přemýšlení. To znamená, že jeho odpověď bude v nejlepším případě směsí pravdy a klamu a pro Bankse by mohlo být ztracené složité rozhodnout, co je co. Osmond měl rád situaci pod kontrolou a každá námitka by ho v tuhle chvíli umlčela nadobro. Jen ať si to klidně užije.

Nakonec s drinkem v ruce Banks zopakoval svou otázku.

„Nechtěl bych, abych vypadal jako příliš paranoidní, inspektore,“ začal Osmond pomalu, „ale už nějakou dobu se angažuji v Kampani pro jaderné odzbrojení a řadě dalších organizací, a myslím si, že můžu mluvit ze zkušenosti. Mám za to, že samozřejmě víte o tom, že jsem si kdysi na toho zabitého policistu stěžoval.“

Banks přikývl.

„Každopádně byste nám ušetřil spoustu problémů, kdybyste nám nelhal.“

„To se vám lehko řekne. Každopádně váš šaramantní superintendant o tom ví. Ani na chvíli o tom nepřestal mluvit. A tak se domnívám, že o tom víte i vy. No, jsme na takové věci zvyklí. KJO nehájí ničí zájmy, vrchní inspektore. Věřte nebo ne, ale jde nám jenom o svět bez jaderných zbraní. Nepopírám však, že někteří členové do toho vnášejí také vyhraněné politické názory. I já jsem socialista, ale to nemá nic společného s Kampaní pro jaderné odzbrojení nebo jejími cíli.“

Odmlčel se a hrál si se svým malým zlatým křížkem. Banks ho pozoroval, jak sedí shrbený na pohovce, s dlouhýma nohama křížem a s pažemi roztaženými na opěradle, přišlo mu na mysl slovo apatický.

„Všiml jste si, jak se všechno posuzuje paušálně?“ pokračoval Osmond. „Když jste proti jaderným zbraním, lidé čekají, že jste taky zastánce interrupcí, rovnoprávnosti gayů, odborář, odpůrce amerikanismu, apartheidu a celkově levičák. Většina lidí si neuvědomuje, že docela dobře můžete být řekněme proti jaderným zbraním a apartheidu a odpůrce gayů a interrupcí zejména pokud jste katolík. No, ty kombinace se mohou docela rozcházet některé jsou například mnohem extrémnější a víc nebezpečné než jiné, ale docela dobře se dá předpovědět, jaké hodnoty naši členové vyznávají. Jde o to, že bojujeme za politicky žhavé téma, a to k nám přitahuje pozornost ze všech stran. Vláda si myslí, že kopeme za Rusy, a tak v našich kancelářích pravidelně dělají razie a probírají naše papíry. Komunisti jsou přesvědčeni, že jsme jejich potenciální spojenci pro svržení dekadentní kapitalistické vlády, takž
e si nás namlouvají a infiltrují mezi nás. Je to pěkný zmatek, ale nám se přes to všechno daří zůstat věrnými našim cílům.“

„Chcete tím říct, že to vloupání bylo politicky motivované?“

„Asi tak nějak.“

Osmond pozvedl láhev skotské a zvedl obočí. Banks nastavil skleničku.

„A krádež té knihy byla něco jako navštívenka nebo varování. Takže už chápete, jak jsem myslel to, že od policie žádnou pomoc nemůžu čekat? Jestli je za tím zvláštní oddělení nebo M15 nebo bůhvíkdo, tak dostanete přes prsty, a jestli to je druhá strana, stejně je nikdy nechytíte.“

„Co tady ale hledali?“

„To nevím. Každopádně své záznamy neschovávám tady. To nejdůležitější je většinou v kanceláře Kampaně a něco mám i v práci.“

„V Centru sociálních služeb?“

„Ano. Mám tam kancelář. Vyhovuje mi to.“

„Takže to, co hledali, neobjevili, protože to nehledali na správném místě.“

„Počítám, že to tak bude. Jediná taková aktuální věc je mé vyšetřování té demonstrace. Už jsem vám o tom povídal a superintendantovi Burgessovi taky. Hovořil jsem s poměrně velkým množstvím účastníků a pokusil se zjistit, co přesně se stalo a jak by se tomu bývalo dalo zabránit. Pomáhají mi s tím i Tim s Abhou. Většinu informací mají ve svém bytě. Zítra se máme sejít na farmě a rozhodnout, co s tím vlastně budeme dělat. Od té chvíle, co z toho byl odvolán váš šéf, pokračujeme v tom místo něho, ale naše výsledky budou určitě daleko méně zaujaté.“

„V tom se mýlíte,“ prohlásil Banks a zapálil si další cigaretu. „Problém s lidmi, jako jste vy, je v tom, že bez ohledu na ty vaše řeči o paušálním vnímání házíte všechny do jednoho pytle. Pro vás jsou všichni policisti svině. Superintendant Gristhorpe by býval odvedl pořádnou práci. Nedovolil by to zamést pod koberec.“

„Proto ho možná odvolali,“ upozornil Osmond. „V novinách psali, že mají jmenovat nezávislou vyšetřovací komisi což, jak se obávám, bude znamenat skupinu policejních šarží odněkud mimo Eastvale –, ale většina z nás je přesvědčená, že na celou tu trapnou záležitost se zapomene. Jakmile bude vrah usvědčený a vypadá to, že jste k tomu na dobré cestě –, bude možné ukázat levičáky bojující za jaderné odzbrojení přesně v tom světle, v jakém nás vidíte jako bandu vraždících anarchistů –, a policie získá spoustu velice potřebných sympatií veřejnosti.“

Banks odložil skleničku a přešel k oknu.

„Povězte mi o Ellen Ventnerové.“

Osmond zbledl.

„Domácí úlohu jste udělal opravdu skvěle, to se nedá popřít.“

„Ellen Ventnerová.“

„Jestli si myslíte, že vám potvrdím ta směšná obvinění, tak musíte být blázen.“

„I když mě to mrzí, nejsem tady, abych ta stará obvinění vyšetřoval. Takže vy rád bijete ženy. To je ale krása!“

„Vy hajzle. Povíte o tom Jenny?“

„To upřímně řečeno nevím. Ellen Ventnerová obvinění stáhla. Bůh ví proč, ale dělá to spousta žen. Možná si myslela, že jste přese všechno vlastně roztomilý. To ale nic nemění na tom, co se stalo. Třeba si o sobě myslíte, že jste velice důležitý muž v politickém rozložení sil, ale já osobně o tom pochybuji. Naproti tomu žena, kterou jste kdysi napadl, v sobě může živit nenávist.“

„Po čtyřech letech?“

„Možné to je.“

„To pusťte z hlavy. To by neudělala. A navíc odjela ze země chvíli po tom, co jsme se rozešli:“

„Docela chápu, že se chtěla od vás dostat tak daleko, jak to je jen možné. Já jenom prověřuji všecky možnosti.“

Osmond si ho pronikavě změřil, pak sklonil pohled ke své sklenici a zase si začal hrát se svým křížkem.

„Podívejte, bylo to jenom jednou… Ona… Byl jsem opilý. Nechtěl jsem…“

Banks se zase posadil naproti němu a naklonil se dopředu.

„Když jste si stěžoval na policejního konstábla Gilla,“ zeptal se, „jak jste to udělal?“

Osmond sebou trhl.

Jak je to snadné, napadlo Bankse. Rozjitříte něčí pocity, pak změníte téma a máte ho v hrsti. Už měl dost Osmondova poučování a jeho arogance.

„Jak to myslíte, jak jsem to udělal? Napsal jsem dopis.“

„A jak jste ho tam označoval?“

„Jeho číslem. Jak jinak?“

„1139?“

„Ano, to je ono.“

„Vy si ho pořád pamatujete?“

„Jak vidíte.“

„A jak jste tedy zjistil jeho jméno?“

„Heleďte, já ne –“

„Když jsem se vás poprvé ptal, jestli Gilla znáte, odpověděl jste ne. Neřekl jsem jeho číslo, ale jeho jméno. Vy jste je poznal a potom jste mi lhal.“

„Řekl mi ho,“ vyprávěl Osmond. „Jednou jsem se ho na demonstraci snažil zastavit, aby přestal tlouct nějakou ženu, on mě odtáhl stranou a řekl mi, abych se do toho nepletl. Odpověděl jsem, že si budu stěžovat, a on mi řekl, že to můžu zkusit. Když jsem se díval na jeho číslo, řekl mi i své jméno. Vlastně ho i hláskoval. Ten zmetek byl pyšný na to, co dělá.“

Takže Osmond hájil zeny na veřejnosti a v soukromí je bil. Moc milý chlapík, řekl si Banks, ale otázky dál kladl věcně a přímo.

„Když jste byl na Maggie’s Farm to odpoledne před demonstrací, zmínil jste se někomu o tom čísle?“

„Nevím. Nepamatuji se.“

„Přemýšlejte. Napsal jste ho do notesu, nebo viděl někoho jiného, že by ho psal?“

„Ne. Na nic takového si nevzpomínám. Ale možná jsem ho vyslovil. Vážně to nedokážu říct.“

„Jak by bylo možné, že byste o tom mluvil. V jaké by to bylo souvislosti?“

„Třeba jsem řekl něco jako: To jsem zvědavý, jestli tam dneska bude ten hajzl 1139. Asi jsem před ním ostatní varoval. Proboha, v téhle části světa se nemůžete účastnit demonstrací a nevědět nic o tom zatraceném PK 1139.“

„To už jsem zjistil.“

Banks si vzpomněl, co mu říkali Tim a Abha.

Už neměl, na co by se zeptal. Popřál tedy dobrou noc a Osmond za ním zabouchl dveře. Na chodbě se rozhodl, že zkusí byty v patře, jestli si lupiče někdo nevšiml. Bylo jich jenom deset pět na každé straně.

U třetích dveří mu nějaký muž řekl, že ve tři čtvrti na osm šel do obchodu s alkoholem a cestou zpátky v chodbě viděl nějaké dva muže. Také si ho všimli, ale nepokoušeli se utéct ani se schovat. Popis byl jen průměrný Banks si za ta léta zvykl, že většina lidí nemá lepší pozorovací schopnosti než cihlová zeď –, ale jemu pomohl.

Oba byli vysocí a rozložití, oba na sobě měli tmavě modré kalhoty, trochu lesklé, nejspíš spodní díl obleku; jeden měl koženkový černý plášť a druhý světlý trenčkot; jeden měl černé vlasy a ten druhý byl úplně plešatý; a žádný z nich neměl brýle. Pokud jde o rysy tváře, muž si nepamatoval víc, než že oba měli dvě oči, nos, pusu a dvě uši. Kráčeli sebevědomě a cílevědomě, jako kdyby věděli, kam jdou a co mají v úmyslu. Nepohybovali se kradmo, jak podle něho chodí zločinci. Ne, vůbec neviděl žádný důvod volat policii. Teď ho to samozřejmě mrzí. Mluvil nezřetelně, jako by už vypil většinu toho, co si v tom obchodě koupil. Banks mu poděkoval a odešel.

U dalších čtyř dveří poslal Bankse do hajzlu nějaký spisovatel, kterého vytrhl z koncentrace, a jakýsi vojenský typ, který mu asi chtěl ukázat své medaile, ho pozval na čaj. Žádná svůdnice v negližé se zatím neobjevila.

Až do devátých dveří nenarazil na nikoho, kdo by o něčem věděl. Beth Cameronová na sobě měla těsné plátěné kalhoty, nepříliš laskavé k jejím kyprým bokům a stehnům a kaštanovou vestu přes zářivě bílou blůzu. Na jejích hnědých kudrnatých vlasech byly vidět známky nedávné trvalé a měla ten nejživější obličej, jaký kdy Banks viděl. Každou poznámku a každé slovo provázel zdvižený koutek, pohyb obočí, nakrčený nos, zamračené čelo nebo jakoby našpulená ústa. Byla jako jedna z těch loutek z houby, na které se pamatoval z dětství. Když si do ní dáte ruku, můžete její obličej zkřivit do těch nejnepravděpodobnějších tvarů.

„Neviděla jste dneska v noci někoho vcházet do bytu pana Osmonda nebo z něho vycházet?“ zeptal se Banks.

„Ne, ne, to nemůžu říct. Ale počkejte chvilku, přece jen si vzpomínám na něco divného. Nebylo to tady nahoře, ale dole v garáži. V tu chvíli mi to přišlo dost zvláštní, ale pak jsem to nechala být. To přece taky děláte.“

„A co jste viděla?“

„Modrého escorta. A byl zaparkovaný na místě pana Handleyho. Večer bývá často pryč dělá zábavu pro eastvaleskou Gazette –, ale říkala jsem si, že to přece není důvod, aby mu někdo zabral místo. Parkovací místa pro návštěvníky jsou venku. Nestojíme o to, aby dole parkovali lidé, kteří tu nebydlí. To by přece mohlo vést ke spoustě potíží, že?“

„V kolik to bylo hodin?“ vyptával se Banks.

„No, asi okolo osmé. Zrovna jsem vyzvedla Lesley to je moje dcera z hodiny klavíru.“

„Všimla jste si, jestli v tom autě někdo byl?“

„Myslím, že dva muži. Seděli vpředu.“

„Prohlédla jste si je pořádně?“

„Ne, nezlobte se. Připadali mi velcí, ale přece na lidi nemůžete jen tak koukat, že? A zvlášť ne na takovém místě. To přece nejde, koukat se v podzemní garáži do očí cizím lidem.“

„Ne,“ poznamenal Banks, „myslím, že ne. Takže jste žádného z nich neznala?“

„Ne. A co se vůbec stalo?“ paní Cameronová se najednou zamračila. „Nebyl někdo přepaden? Já pořád říkám, že by tam mělo být víc světla. To nemohlo dobře dopadnout.“

„Nikomu se nic nestalo,“ uklidňoval ji Banks. „Jenom se zajímám o toho escorta. Už jste ho někdy předtím viděla?“

„Ne nikdy. Napadlo mě, že zavolám policii. Prolétlo mi hlavou, že nemůžou mít za lubem nic dobrého. Ale víte, jak to chodí. Nechtěla jsem způsobit planý poplach. Všechno to mohlo být docela nevinné a pak bych tam stála s máslem na hlavě a vypadala docela jako blázen. Ale nikdy bych si neodpustila, kdyby se někomu něco stalo.“

„Nemusíte mít starost, o nic takového nejde. Nemáte náhodou číslo?“

„Ne.“

Rozesmála se a pak si ústa zakryla rukou. Nehty měla nalakované na světle zeleno.

„Promiňte, pane Banksi, ale mně to vždycky přijde tak legrační, když se na to policie v televizi někoho ptá. Vždyť přece není normální zapisovat si poznávací značky. Já nejspíš neznám ani tu vlastní.“

„Nedokážete si vzpomenout ještě na něco dalšího?“ zeptal se ještě Banks, ale moc tomu nevěřil.

Beth Cameronová si chvilku kousala spodní ret a mračila se, ale pak zavrtěla hlavou.

„Ne. Ani za nic. Vlastně jsem tomu moc nevěnovala pozornost. Vždyť vlastně nic nedělali. Jenom tam tak seděli, jako by se chystali k odjezdu… Ale počkejte!“ Obočí jí vystřelilo skoro až k linii vlasů. „Myslím, že jeden z nich byl plešatý. Na sloupu vedle auta je světlo. Není sice silné, ale přísahala bych, že jsem zahlédla, jak se to světlo odráží na holé lebce.“ Pak koutky jejích rtů poklesly. „Počítám ale, že to vám moc nepomůže?“

„Všechno nám může pomoci.“ Banks zavřel zápisník a vrátil ho zpátky do náprsní kapsy. Teď si aspoň byl jistý, že ti dva muži v modrém escortu byli titíž dva, které viděli na chodbě poblíž Osmondova bytu.

„Kdybyste to auto viděla znovu,“ řekl a podal jí navštívenku, „mohla byste mi prosím dát vědět?“

„Ale samozřejmě, pane Banksi,“ rozzářila se. „Moc ráda jsem vám pomohla. Dobrou noc.“

U posledních dveří Banks nezjistil nic nového. Už to byla dlouhá doba, co sám nechodil od jedněch dveří ke druhým, a tak si to užíval, ale teď už bylo skoro půl dvanácté a byl unavený. Venku ho trochu probral svěží studený vzduch. Chvilku zůstal stát vedle svého auta, kouřil a uvažoval o tom, co se asi stalo.

I když se jeho ambicím vysmíval, nemohl popřít, že Osmond v politice něco znamenal. Banks s Kampaní pro jaderné odzbrojení a jejími cíli sympatizoval, ale věděl, že stejně jako jiné mírumilovné a dobře míněné skupiny je magnetem pro nebezpečné oportunisty. Tam, kde je organizace, tam je i politika, a kde je politika, tam je i afrodiziakum moci. Možná byl Osmond zapletený do nějakého spiknutí, které mělo co dělat s tou demonstrací. Třeba mu jeho páni nevěřili, že bude mlčet, a to, co se dneska stalo, bylo míněno jako takové varování.

Pro Bankse nebylo lehké strávit představu takové tajuplné hry, ale už ze samotné téhle možnosti mu přeběhl mráz po zádech. Jestli na té konspirační teorii doopravdy něco je, pak to vypadá, že tihle lidé ať už je to kdokoli, ruští špioni, agenti provokatéři si jdou tvrdě za svým.

A pokud je to pravda, mohlo by se Osmondovi něco stát. To by Bankse až tolik netrápilo, ale dělal si starosti o Jenny. Jako by nestačilo, že se zapletla s chlapem, který svou bývalou partnerku zmlátil. Teď tu ještě byla reálná možnost, že po něm navíc jdou nějací velice nebezpeční a chladnokrevní lidé. Nic z toho se pochopitelně Jenny přímo netýká; zatím je jen nevinný přihlížející. Ale odkdy se vlády nebo teroristé byť jen za mák zajímali o nezúčastněné diváky?

Třináct

1

Počasí sice bylo jarní, ale rozpečené čajové sušenky v Golden Grillu Banksovi v neděli ráno mimořádně chutnaly. Burgess si vybral pocukrovanou koblihu s malinovým pyré a namáčel si ji do kávy.

„To mi zachutnalo v Americe,“ vysvětloval, když si všiml, že ho Banks zděšeně sleduje. „Mají tam takový podnik Dunkin‘ Donuts. Skvělé.“

„Jak to vypadá s Boydem?“ zeptal se Banks.

„Znovu jsem si s ním promluvil. Ale nebylo to k ničemu. Jak jsi navrhl, dneska ráno ho pustím a uvidíme, jestli to někam povede.“

„Jak to probíhalo? Zase jsi ho mučil?“

„No, není moc lidí, kteří lžou, i když musejí čelit svému největšímu strachu. Věci teď stojí tak, že bychom mohli Boyda bez problémů usvědčit, ale že by nás od soudu vyprovodili, kdybychom to chtěli navléknout na někoho jiného, třeba na Osmonda. Řekl bych, že jestli během pár dní už na nic nepřijdeme, prostě Boyda obviníme z vraždy a já se zase spokojeně ztratím ve smogu velkoměsta.“

„A co pravda?“

Burgess si Bankse změřil přimhouřenýma očima.

„My přece nevíme, že to Boyd neudělal, nebo jo? Bez ohledu na Burgessův test. Ani ten totiž není neomylný. A mimochodem, už mě to tvé věčné moralizování o pravdě začíná otravovat. Pravda je relativní. Záleží na úhlu pohledu. A nezapomínej, že my nejsme ani soud, ani porota. Je na nich, aby posoudili, kdo je vinen a kdo není. My jenom shromažďujeme důkazy.“

„To je pravda, ale je na nás, abychom dali dohromady obvinění, co trošku sedí, už jenom proto, abychom před soudem nevypadali jako ukázkoví blbci.“

„Já myslím, že kdyby na to přišlo, je Boydova obžaloba spolehlivá. Jak říkám, dejme tomu pár dní čas. Zjistili jste něco zajímavého na tu partu z té legrační farmy?“

„Ne.“

„Mně vrtají hlavou ti studenti. Jsou to sakra jenom děti drzí hajzlíci –, ale hlavičky mají plné Marxe, Trockého, Marcuseho a těch ostatních. Na stěně dokonce mají plakát Che Guevary. Zajímalo by mě, jak se tomu zatracenému Che Guevarovi, mizernému vrahovi a nájemnému hrdlořezovi sakra podařilo, že vypadá jako Ježíš Kristus. A upřímně řečeno většinu doby nechápu, o čem to mluví. Ale ani si nemyslím, že by měli nějaké vodítko. Myslím si, že tahle dvojice je docela bezvýznamná. Nejsem si jistý, jestli by některý z nich měl na to, aby Gillovi mezi žebra vrazil nůž. Ale ta kočka není marná. V pase je trošku baculatá, ale má pěkná prsa.“

„K Osmondovi do bytu se včera večer někdo vloupal,“ sdělil mu Banks.

„Fakt?“

„Oficiálně to nehlásil.“

„To by ale měl. Mluvil jsi s ním?“

„Ano.“

„Měl jsi mi to nahlásit. Znáš přece pravidla,“ zašklebil se. „Pokud si ovšem nemyslíš, že pravidly se řídí jen lidi jako já, a bohatýři jako ty na ně můžou kašlat?“

„Podívej,“ řekl Banks a naklonil se dopředu. „Tvé metody se mi nelíbí. Já nemám rád násilí. Když musím, dokážu ho použít, ale je spousta jemnějších a účinných postupů, jak od lidí dostat odpovědi.“

Znovu se opřel do židle a natáhl se pro cigaretu.

„A navíc jsem nikdy netvrdil, že jsem méně bezohledný než ty.“

Burgess se rozesmál a vyprskl plnou pusu před chvílí namočené koblihy.

„A navíc,“ pokračoval Banks, „Osmondovi to zřejmě bylo úplně fuk. No, to jsem možná přehnal, ale určitě si myslí, že bychom s tím stejně nic neudělali.“

„V tom má nejspíš pravdu. Cos udělal ty?“

„Řekl jsem mu, aby si vyměnil zámek. Nic mu neukradli.“

„Vůbec nic?“

„Jenom nějakou knihu. Prohledali to tam, ale zřejmě tam nenašli to, co hledali.“

„A co to bylo?“

„Osmond si myslí, že možná šli po nějakých papírech a záznamech, které mají co dělat s jeho KJO. Dělá ze sebe pana tajemného. A v každém případě má většinu svých dokumentů v kanceláři a Tim a Abha mají všechen materiál k demonstraci. Údajně mají mít dneska odpoledne schůzku na farmě, aby se dohodli na strategii pro své stížnosti. Vypadá to, že zloději tu marnili svůj čas, ať už to byl kdokoli.“

„A kdo si myslí, že to byl? KGB? MI5? CIA?“

Banks se zasmál: „Ano, něco takového. Pan Osmond si myslí, že je velice důležitá osoba.“

„Je to osina v zadku,“ prohlásil Burgess a zvedl se. „Ale než tu budu hotový, tak toho zmetka nachytám. Ale teď půjdu udělat ještě nějaké papíry. Tam v Yardu chtějí všechno ve čtyřech kopiích.“

Banks seděl nad zbytkem své kávy a uvažoval, proč se tolik lidí z Ameriky, kde byl Burgess před pár lety na nějaké konferenci, vrací s podivnými stravovacími návyky a ještě divnějšími výrazy jako „osina v zadku“!

Venku na Market Street se turisté procházeli před výlohami obchodů plných naleštěných starožitností a ručně pletených vlněných oděvů. Zvonek na dveřích Golden Grillu zvonil, jak dovnitř proudili lidé na rychlý šálek čaje.

Banks byl s Jenny domluvený, že se v jednu sejdou na oběd u Královnina erbu, takže mu zbývala hodina a půl. Dopil a loudal se zpátky na stanici. Nejdřív musí získat Richmondovu pomoc ve velice delikátní záležitosti.

2

Když do kuchyně vešel Paul, měla Mara plné ruce práce s přípravou vdolků pro odpolední schůzku. Ruce měla pokryté moukou a mávala jimi okolo sebe, aby dala najevo, že by ho objala, kdyby mohla. Seth Paula okamžitě chytil do náruče a přitiskl ho k sobě. Mara mu přes Paulovo rameno viděla do obličeje a všimla si slz v jeho očích. Rick Paula poplácal po zádech a Zoe mu dal pusu na tvář.

„Vykládala jsem na to karty,“ prozradila mu. „Věděla jsem, že jsi nevinný a že tě budou muset pustit.“

Dokonce i Julián a Luna, na které se přeneslo vzrušení dospělých, okolo něho tancovali a opakovali jeho jméno.

„Sedni si,“ vítal ho Seth. „A vyprávěj nám o tom.“

„Hele! Nechejte mě to nejdřív dopéct.“ Mara mávla rukou k napůl hotovým vdolkům. „Bude to jenom chvilička. A pak, byl to celé váš nápad.“

„Něco vám řeknu,“ řekl Paul. „Dal bych si hrnek čaje. Ve vězení jsem pil strašné chcanky.“

„Já ho udělám,“ Seth se natáhl po konvici. „A pak půjdeme do předního pokoje.“

Mara dál chystala vdolky do trouby a Seth postavil konvici na sporák. Ostatní se trousili do předního pokoje až na Paula, který zůstal nervózně stát za Marou.

„Mrzí mě to,“ začal. „Totiž…“

Obrátila se a usmála se na něho.

„Zapomeň na to. Jsem hrozně ráda, že ses vrátil. A hlavně jsem ti měla věřit.“

„Byl jsem trochu… no, lhal jsem. Ale stejně ti děkuju, žes mě varovala. Aspoň jsem měl šanci.“

Voda v konvici se začala vařit a Seth se honem vrátil, aby udělal čaj. Mara strčila plech vdolků do trouby a umyla si ruce.

„Tak a je to,“ prohlásila a otírala si je o zástěru. „Já jsem hotová.“

Posadili se v obýváku a Seth nalil čaj.

„No tak, do toho,“ pobízel Paula.

„No tak co?“

„Řekni nám, co se stalo.“

„A kde bych měl začít?“

„Kam jsi jel?“

Paul si zapálil playersku a plivnutím se zbavil nitky tabáku, která mu zůstala na horním rtu.

„Do Edinburghu,“ prozradil. „Jel jsem navštívit jednoho starého kámoše.“

„A pomohl ti?“ zajímala se Mara.

Paul si odfrkl. „Neudělal ani prd. Ten zmetek se hrozně změnil. Ten dům jsem našel docela snadno. Býval to jeden z takových těch podřadných činžáků, ale teď je to tam všechno načančané. Kytky v květináčích na schodišti a tak podobně. No každopádně mi Ray otevřel, ale nepoznal mě nebo se tak aspoň tvářil. I já jsem ho málem nepoznal. Do háje, on vám měl na sobě oblek. Řekli jsme si čau a vtom vyšla ta kočka vlasy na hlavě měla načesané a černé šaty s výstřihem až k pupku. Držela takovou tu vinou sklenici na dlouhé stopce plnou červeného vína, jen tak pro efekt.

Kdo je to, Raymonde? řekla, jako by byla nějaká dáma, a já zamířil ke schodům.“

„Tys tam nezůstal?“ divila se Mara.

„Děláš si srandu?“

„Chceš říct, že tě tvůj starý kamarád ani nepustil dovnitř?“

„Ten starý Raymond si hodně polepšil. Zřejmě měl na návštěvě šéfa i se ženou dělá do počítačů a nestál o žádné připomínky své minulosti. Býval to fakt bouřlivák, ale… No, prostě jsem šel pryč. Řekl bych, že kdybych na něj pořádně zatlačil, strčil by mě někam do kumbálu, abych nepřekážel. Ale to jsem neudělal.“

„Tak kam jsi šel?“ vyptával se Seth.

„Motal jsem se nějakou dobu kolem a pak jsem našel hospodu.“

„Doufám, že jsi nechodil celou noc po ulicích?“ zděsila se Mara.

„To si piš. V tom zatraceném Skotsku byla tam větší zima než na Sibiři. To první, co jsem ráno udělal, bylo, že jsem si koupil teplý kabát, abych neumrzl.“

„A co jsi dělal pak, když jsi odešel z té hospody?“

„Potkal jsem tam takového chlápka,“ vysvětloval Paul a začal rudnout. „Povídal, že bychom mohli jít k němu domů. Hele, vím, co si myslíte. Já nejsem žádnej zatracenej buzík. Ale když žijete na ulici a musíte tam přežít, musíte dělat to, co je potřeba, jasný? A navíc to byl docela fajn řízek a nekladl žádné nepříjemné otázky. A taky byl pozorný, jestli mi rozumíte.

Další den jsem chtěl zamířit do Glasgowa a mrknout se po dalším starém kámošovi, ale pak jsem si to rozmyslel a vykašlal se na to. Došlo mi, že nejlepší bude, když zamířím rovnou do Irska. Tam mám taky kámoše, a počítám, že ti se nezměnili. Kdybych se dostal do Belfastu, tam už by mě nenašel nikdo.“

„Tak kde se to zvrtlo?“

Paul se drsně zasmál.

„U zkurvenýho trajektu. Šel jsem si do kiosku koupit cigára, a když jsem odcházel, prodavač na mě něco volal. Kvůli tomu jeho skotskýmu akcentu jsem mu nerozuměl ani slovo, ale všiml si nás polda a otočil se ke mně. Znervózněl jsem, začal zdrhat a ti hajzlové mě chytili.“

„Ten prodavač tě poznal?“ chtěla vědět Mara. „Tvá fotka totiž byla v novinách.“

„Ne. Prostě jsem mu dal moc peněz. Volal za mnou, protože mi chtěl vrátit zpátky.“

Paul se rozesmál a ostatní se smáli s ním.

„Ale tam to legrační nebylo,“ dodal.

„A co dělali poldové?“ zeptal se Rick.

„Obvinili mě ze spoluviny. Půjdu před soud.“

„A co pak?“ ptala se Mara.

Paul pokrčil rameny.

„S mým rejstříkem půjdu zase nejspíš lepit pytlíky. Ten polda s jizvou si myslí, že bych se z toho mohl dostat, pokud mu bude porota nakloněná. Jako že někdy respektujete lidi, kteří nepotopí svého kámoše, nebo tak něco. Říkal, že by se obvinění dalo snížit na podávání lživých údajů a maření policejního času. To bych pak dostal maximálně šest měsíců. Ale ten druhý chlápek tvrdí, že jsem zralý na deset let. Komu z nich byste věřili?“

„Když budeš mít štěstí,“ uklidňovala ho Mara, „bude už Burgess pryč a s Banksem to bude jednodušší.“

„A co s ním je? On je slaboch nebo co?“

Seth zavrtěl hlavou.

„Myslím, že vůbec ne. Prostě má jiné metody.“

„Když na to přijde, jsou to všichni zmetci,“ přidal se Rick.

Paul přikývl.

„A co se dělo tady?“ zeptal se.

Seth mu vyprávěl o návštěvách policistů.

„A kromě toho vlastně skoro nic. My všichni jsme se hlavně obávali o tebe,“ pocuchal Paulovi vlasy. „Jsem rád, že ses vrátil, chlape. A ten sestřih ti sluší.“

Paul se začervenal: „Jdi do háje. Takže se nic nezměnilo?“

„Jak to myslíš?“ ptala se Mara.

„No, pořád ještě nemají svého vraha a nenechají toho, dokud ho nedostanou. A pokud nebudou mít někoho jiného, jsem furt jejich nejlepší kandidát. To mi ten Burgess dal najevo docela jasně.“

„S tím si nedělej hlavu,“ prohlásil Seth. „My nedovolíme, aby to na tebe hodili.“

Paul se podíval na hodinky.

„Už skoro otevírají,“ poznamenal. „Dal bych si pivo a něco k jídlu.“

„Dneska stejně jdeme na jídlo do hospody,“ připojila se Mara. „Žádný oběd jsem neuvařila. Když je ta schůzka a to všechno…“

„Jaká schůzka?“ vyptával se Paul.

„Odpoledne se sejdeme, abychom si promluvili o té demonstraci,“ vysvětloval Rick. „Okolo třetí Dennis přiveze Tima s Abhou. Chceme si projít výpovědi a materiály prokazující policejní brutalitu.“

„No, se mnou nepočítejte,“ prohlásil Paul. „Já už mám té zasrané demonstrace plné zuby, a těch zatracených dobrodějů taky. Ať jdou všichni do háje.“

„Nemusíš u toho být,“ vložila se do toho Mara. „Tedy jestli opravdu nechceš.“

„Myslím, že se půjdu projít,“ souhlasil Paul už daleko klidněji. „To, jak jsem byl zavřený v cele, mi neudělalo moc dobře na hlavu.“

„A já mám nějakou práci,“ připojil se Seth. „Musím dneska dokončit ten psací stůl. Stejně už jsem ve skluzu.“

„Co to má znamenat?“ divil se Rick. „To nás v tom všichni necháte.“

„Neměj strach, přispěju se svou troškou do mlýna,“ uklidňoval ho Seth. „A pak si půjdu po své práci. Ale myslím, že v tuhle chvíli má pravdu Paul. U Černé ovce mívají v neděli vždycky něco dobrého a já umírám hlady.“

Seth položil Paulovi ruku kolem ramen. Ostatní se zvedli a šli si pro kabáty. Ve svěžím jarním povětří se jich všech sedm vydalo úvozem do Reltonu. Byli šťastní, že jsou konečně pohromadě.

Až na Maru. Napadlo ji, že si toho možná všiml i někdo další, ale nikdo nic neříkal. Jestliže Paul není vinen, pak to stejně musí být někdo z přítomných.

3

Když Banks v poledne vešel ke Královninu erbu, Jenny už na něho čekala. Nedočkavě se s Cyrilem domluvil, že si dá pár plátků pečené jehněčí kýty. Glenys nebyla za barem a Cyril, i když nic neříkal, působil roztržitě.

„Takže,“ prohlásila Jenny, opřela se lokty o stůl a položila si hlavu do dlaní, „co je nového? Dennis mi říkal, že ses u něho stavil. Děkuju, žes tam zajel.“

„On mi nepoděkoval.“

Jenny se usmála.

„No, tos ale ani nečekal, nebo jo?“

„Ani jsi mi neřekla, že to ty jsi ho přesvědčila, aby se se mnou vůbec bavil.“

Vrásky okolo očí se jí prohloubily: „Opravdu? Nezlob se. A přišel jsi na něco?“

„Ani ne.“

„Co to znamená?“

„Řekl bych, že to znamená, že ne. Všimla sis někdy, že se okolo Osmondova bytu pohybuje modrý escort se dvěma statnými muži?“ „Ne. A tebe vůbec nic nenapadá, Alane?“

„Něco možná jo. Připadá mi to trošku přitažené za vlasy, ale pokud bych měl pravdu…“

„Pravdu v čem?“

„To je jenom takový nápad.“

„A neřekneš mi to?“

„Raději ne. Lepší bude, když počkám, jestli na tom něco je. Richmond už na tom pracuje.“

„A kdy to budeš vědět?“

„Doufám, že zítra.“

Donesli jim jídlo.

„Mám hrozný hlad,“ prohlásila Jenny a oba se mlčky pustili do jídla.

Když dojedli, Banks jim koupil další pití a zapálil si cigaretu. Pak začal povídat o tom, že pochybuje o vině Paula Boyda.

„A vypadá to, že jste se přiblížili skutečnému vrahovi?“ zajímala se Jenny.

„Moc ne. Boyd je pořád náš nejlepší podezřelý.“

„Nemůžu totiž věřit tomu, že by Dennis byl vrah.“

„Teď mluvíš jako psycholožka?“

„Ne. Jako žena.“

„Myslím, že bych tomu víc věřil, kdyby to byl názor odborníka.“

Jenny povytáhla obočí. „Co tím chceš říct?“

„Neštěť se, to ti nesluší. Myslím to tak, že lidé muži i ženy mají obvykle sklon hájit toho, na kom jim záleží. Je to úplně přirozené víš to stejně dobře jako já. A nejenom to, dokonce často o některých věcech schválně nic nechtějí vědět, nebo dokonce lžou. Podívej se na toho Boyda. Jestli se opravdu nedopustil vraždy, pak bezpochyby strašně riskoval. A uvažuj o tom, jak se chovala Mara. Ať už se na to podíváš z kteréhokoli konce, vycházejí z toho Seth, Rick nebo Zoe a Mara, Tim, Abha a tvůj Dennis v těsném závěsu.“

„Tak fajn. Ani z odborného hlediska si nemyslím, že by to Dennis udělal.“

„Jak moc toho o něm víš?“

„Jak to myslíš?“

„To je jedno.“

„Cože? No tak. Ven s tím. Jestli je tu něco, co bych měla vědět, tak mi to řekni.“

Banks se zhluboka nadechl.

„Řekla bys, že Osmond je ten typ, co bije ženy?“

„Prosím?“

Banks jí zdráhavě pověděl o Ellen Ventnerové. Jak mluvil, Jenny stále víc bledla. I když o tom už mluvil, nebyl si Banks pořád jistý svými motivy. Povídá jí to, protože o ní má starost, když je s Osmondem, nebo je to jen nevraživá žárlivost?

„Tomu já nevěřím,“ zašeptala.

„Tak tomu věř. Je to pravda.“

„A proč mi to říkáš?“

„Já ti to říct nechtěl. Přinutila jsi mě k tomu.“

„To ty jsi mě vyprovokoval, abych tě přemlouvala. Musel jsi vědět, jak hrozně mě to poníží.“

Banks pokrčil rameny. Cítil, jak se její vztek začíná obracet proti němu.

„To mě mrzí, to jsem nechtěl. Mohl by být nebezpečný, Jenny. A já nevím jak tobě, ale mně dělá problémy pochopit člověka, který na veřejnosti chrání ženy před policejní brutalitou, ale v soukromí je tluče.“

„Řekl jsi, že se to stalo jednou. Tak snad z něho nemusíš dělat zrůdu. Co jsi čekal, že udělám? Že ho nechám jenom proto, že jednou udělal chybu?“

„Čekám, že budeš opatrná, nic víc. Osmond už jednou zmlátil ženu tak, že musela do nemocnice, a je také podezřelý při vyšetřování vraždy. A kromě toho si myslí, že po něm jdou CIA, KGB i MI5. Myslím, že to už je důvod k troše opatrnosti.“

Jenny se zatřpytily oči.

„Ty jsi Dennise neměl rád hned od začátku, že ne? A ani jsi mu nedal šanci. Jakmile jsi na něho našel nějakou špínu, hned s tím jdeš za mnou. Co si sakra myslíš, že tím dosáhneš, Alane? Nejsi můj hlídač. Dokážu se o sebe postarat sama. A nestojím o to, aby na mě dával pozor velký bratr.“

Sebrala kabát a vyběhla z restaurace. Cestou porazila skleničku. Lidé se obraceli k jejich stolu a Banks cítil, že rudne. Proboha, Alane, to se ti vážně podařilo.

Vyběhl za ní ven, ale nebyla nikde v dohledu. S klením se vrátil do své kanceláře a snažil se zaměstnat mozek prací.

Po několika neúspěšných pokusech se mu konečně podařilo spojit se se sestrou Rickovy ženy v Camden Town. Byla skoupá na slovo a on ji nejdřív musel ujišťovat, že tenhle hovor vůbec nijak nesouvisí se sporem o opatrovnictví. Ani pak to nevypadalo, že by mu věřila.

„Jenom bych potřeboval nějaké informace o Rickově ženě, nic víc,“ ujišťoval ji. „Vždycky jste byly dobré kamarádky?“

„Ano,“ odpověděla sestra. „Jsme skoro stejně staré, a tak jsme si vždycky pomáhaly. I potom, co si vzala Ricka. A mimochodem, nechtěla bych, abyste si myslel, že proti němu něco mám. Je to samolibý sobec, ale to je většina mužů. A umělci dokonce ještě víc. Jsem si jistá, že je dobrý táta. Když se rozešli, Pam určitě nebyla schopná se o Juliána starat.“

„A teď je?“

„Začíná být. Boj s alkoholem je běh na dlouhou trať.“

„Měla Pam nějaké příbuzné nahoře na severu?“

„Na severu? Proboha, to ne. Řekla bych, že za celý život byla nejseverněji v Hendonu.“

„Ani třeba na návštěvě?“

„Ne. Kdo by tam taky jezdil? Jsou tam přece jen samé kanály a hromady škváry.“

„Většinu života tedy strávila buď v Londýně, nebo v Cornwallu?“

„Ano. A před pár lety byli na pár měsíců ve Francii. Většinu malířů Francie zřejmě dřív nebo později přiláká. Ale to je všechno.“

„Slyšela jste někdy, že by se zmínila o policistovi jménem Gill PK Edwin Gill, číslo 1139?“

„Nikdy jsem ji neslyšela mluvit o žádném policistovi. Ne, teď vám lžu. Povídala, že jedna hospoda v Cornwallu byla otevřená až do rána, když tam byl policajt. Ale myslím, že to nebyl váš strážník Gill.“

„Ne,“ souhlasil Banks. „To asi ne. Účastnila se někdy politických demonstrací jako Greenham Common, Aldermastonský pochod nebo něco podobného?“

„Pam se nikdy o politiku moc nezajímala. A podle mého je to to nejrozumnější. K čemu taky? Jedné té bandě nemůžete důvěřovat víc než těm druhým. Je to všechno, vrchní inspektore?“

„Je tam? Mohl bych s ní mluvit?“

Následovala krátká odmlka a Banks na druhém konci linky slyšel tlumené zvuky. Nakonec rozeznal, jak telefon přechází z ruky do ruky a pak se ozval jiný hlas nakřáplý a unavený, jakoby omámený nebo nemocný.

„Ano?“

Banks jí položil stejné otázky, jako kladl její sestře a odpovědi byly stejné. Mluvila váhavě a mezi větami dělala dlouhé přestávky.

„Je ve vašem sporu o opatrovnictví nějak zapojena policie?“

„Ó, to ne,“ odpověděla. „Nejenom… právníci.“

No samozřejmě, pomyslel si Banks.

„A o strážníkovi Gillovi jste nikdy neslyšela?“

„Nikdy.“

„Navštívila vaše sestra v poslední době Yorkshire?“ Banks tu otázku položil hned, jak mu přišla na mysl.

Sestra do toho nakonec mohla být také nějak zapletená.

„Ne. Byla tady… starala se o mě. Už můžu jít? Musím… Já nic nevím.“

„Ano,“ řekl Banks. „To je všechno. Díky za váš čas.“

Zavěsil a rozhovor si poznamenal, dokud ho měl čerstvý v paměti. Velice divné mu připadalo, že se ani jedna z žen nezeptala na Juliána, ani jak se má. Proč, uvažoval, touží Rickova žena po opatrovnictví, když se o dítě vůbec nezajímá? Je to truc? Nebo pomsta? Pro Juliána nejspíš bude nejlepší, když zůstane tam, kde je.

Potom zavolal do Hebden Bridge a vyžádal si policejního konstábla Brookse.

„Nezlobte se, že vás znovu otravuji, konstáble,“ omlouval se. „Asi jsem se vás na to měl zeptat už dřív, ale tady se toho tolik děje. Mohl byste mi něco říct o Alison Cottonové, té ženě, co zemřela při autonehodě?“

„Dobře se na ni pamatuji, pane,“ řekl Brooks. „Byla to moje první nehoda a… no… já jsem…“

„Já vám rozumím. Stává se nám to všem. Znal jste ji už před tou nehodou?“

„No jo. Už tu pár let žila, no jakože od té doby, kdy nás objevili ti umělci.“

„A Alison byla umělec?“

„Jo. Pomáhala organizovat festival, čtení poezie a takové věci. Vedla knihkupectví. Ale počítám, že o tom už víte.“

„A jaká byla?“

„Byla takové energické děvče. A taky moc roztomilá. Psala různé věci. Vždyť víte, básně, povídky a podobně. Něco z toho jsem zkoušel číst v místních novinách, ale nemělo to hlavu ani patu. Pro mě je tak Miami Vice nebo Dynastie.“

„Angažovala se někdy v politických věcech pochodech, demonstracích a tak dál?“

„No,“ uvažoval strážník Brooks, „my jsme tu nikdy takové věci moc neměli. Pár jo, ale ne moc. Většinou něco jako Zachraňte velryby a Pryč s bombami. Nevím, jak moc se na tom podílela, ale občas psala články do novin o tom, že se zvířata nemají zabíjet kvůli kožešině nebo nechat laboratorní myši kouřit pět set cigár denně. A o těch ženách před tou raketovou základnou.“

„Greenham Common?“

„To je ono. Když na to přijde, řekl bych, že byla jako všichni ostatní. Když přišla nějaká móda, tak se hned přidala.“

„Slyšel jste někdy o P. K. Gillovi, 1139, ze Scarborough?“

„Jenom to, co jsem četl v novinách, pane. Doufám, že chytíte toho zmetka, co to udělal.“

„To já taky. A co ta kamarádka Cottonových jménem Elizabeth Daleová? O té jste slyšel?“

„Jo jo. Liz Daleová byla s Cottonovými úplně pořád. Drželi při sobě jako nějaká banda zlodějů. Mně samotnému jí taky bylo líto. Chci tím říct, že je to jako nemoc, že jo, když něco pořád musíte mít.“

„Byla registrovaná jako závislá?“

„Jo. Ale nikdy s ní nebyly žádné potíže. Jenom je rádi máme na očích, o nic víc nejde. Chceme si jenom být jistí, že půlku svých receptů někomu neprodávají.“

„A jaká je?“

„Náladová,“ prohlásil Brooks. „Zbavila se drog, ale pak už jí nikdy nebylo úplně dobře. Někdy byla dobrá a pak zas úplně dole. Jako to zatracené jo-jo. Ale má extrémní politické názory.“

„Liz Daleová se zajímala o politiku?“

„Jo. Aspoň nějakou dobu. Než ji to zase pustilo. Jak jsem říkal, jenom móda.“

„Ale ona to z nich brala nejvíc vážně?“

„Já bych řekl, že jo. Podívejte, Setha to nikdy moc nezajímalo. Ten tak si řezat kousek dřeva. A Alison, jak už jsem říkal, měla spoustu energie a musela jí do něčeho dát, ale byla spíš takový ten uzavřený, umělecký typ. Ale Liz Daleová, ta se hned do všeho vrhala po hlavě.“

„Byly si Liz Daleová a Alison Cottonová zvlášť blízké?“

„Jako sestry.“

Banks uvažoval o té stížnosti, kterou Daleová podala na strážníka Gilla. Z ní už věděl o tom, že byla přinejmenším na jedné demonstraci a narazila tam na něj. Třeba tam byli i ostatní. Mohla tam s ní být Alison Cottonová. Třeba tohle je ten článek, který hledá. Ale co s tím? Alison byla mrtvá; Reginald Lee ji přejel při nehodě. Pořád to do sebe nezapadalo, pokud mu všichni nelžou a Liz Daleová nebyla na Maggie’s Farm a na Eastvaleské demonstraci. Banks ji neznal, ale pokud dřív užívala drogy, je možné, že je hodně nevyrovnaná.

„Děkuji mnohokrát,“ loučil se Banks. „Moc jste mi pomohl.“

„Vážně? No tedy –“

„Ještě jednu věc. Nevíte, kde Liz Daleová bydlí?“

„Promiňte, pane, ale tady vám nepomůžu. Už tu pár let nebydlí. Nemám o tom nejmenší představu.“

Banks zavěsil a přešel k oknu. Na druhé straně náměstí hned před pobočkou banky National Westminster narazil rezavý modrý mini zezadu do BMW a oba řidiči se hádali. Banks automaticky zavolal dolů a požádal seržanta Rowea, aby tam někoho poslal. Pak si zapálil cigaretu a dal se do přemýšlení.

Určitě se toho potřeboval dozvědět víc o Liz Daleové. Kdyby mohl dokázat, že v době demonstrace byla poblíž, měl by někoho dalšího, kdo si mohl přát Gillovi ublížit. Ta Daleová mohla klidně farmu navštívit třeba o den dřív a vzít si ten nůž Mara říkala, že mu obvykle nikdo nevěnoval pozornost. Jestli ji nikdo neviděl, možná se tam vplížila a vzala ho, když byli všichni pryč. Byla však na té demonstraci? A proč si vzala Sethův nůž? Měla pro to, aby si přála Gillovu smrt ještě nějaký jiný důvod než pomstu? Evidentně ten nejlepší důvod, jak na to najít odpověď, je najít Daleovou samotnou. Určitě to nemůže být moc těžké.

Zatímco strážník Craig se na náměstí blížil k oběma řidičům, Banks přešel k registračce.

4

Mara stála s Rickem a Zoe pod přístřeškem a mávala Dennisovi Osmondovi a ostatním, kteří společně odjížděli. Obloha na západě tmavla a ta podvečerní záře, kterou tolik milovala, držela údolí ve své moci a rozprostírala nad krajinou svou tichou pokrývku. Oblohu křižovala hejna ptáků a v chalupách dole v Reltonu a na druhé straně údolí v Lyndgarthu blikala světla.

„Tak co myslíš?“ zeptala se Ricka, když se vraceli domů.

Večer byl chladný. Objala se pažemi, pak si natáhla svetr a posadila se do houpacího křesla.

Rickovi zapraskala kolena, když si klekal ke krbu, aby zatopil.

„Myslím, že to bude fungovat,“ prohlásil. „Musíme do toho zainteresovat noviny a možná i televizi. Policie se nás asi bude snažit zdiskreditovat, ale lidé s to dozvědí.“

Mara si ubalila cigaretu.

„Budu ráda, až to všechno bude za námi,“ pokračovala. „Připadá mi, že nám ta věc nepřinesla nic jiného než potíže.“

„Podívej se na to z té lepší stránky,“ řekl Rick a otočil se, aby na ni viděl. „Je to rána policii a její přehnaně tvrdému postupu. Dokonce i ta žena z Církve za mír jim začala říkat svině.“

„Přesto,“ namítla Mara tvrdě, „by pro všechny z nás bylo lepší, kdyby se nic z toho nestalo.“

„Teď už je všechno v pořádku,“ řekla Zoe. „Paul se vrátil a jsme zase všichni pohromadě.“

„Já vím, ale…“

Mara si nemohla pomoci, pořád se cítila stísněně. Je pravda, že jim Paulův návrat všem ohromně zvedl náladu, a zvlášť Sethovi, který po celou dobu, co byl pryč, chodil s protaženým obličejem. Ale ještě to není konec. Policie si nedá pokoj, dokud za vraždu někoho nezatkne, a farmu pořád sleduje. Mara si teď uvědomila, že Paul ještě pořád může skončit ve vězení za napomáhání, což je vážné obvinění. Zajímalo by ji, jestli Banks obviní i ji. Není hloupý; musí vědět, že když Crocker našel ten nůž, Paula varovala ona. Všechno jí připadalo tak křehké. Je tu možnost, že to všechno ztratí, veškerý duševní klid a stabilitu, o které tak dlouho usilovala. A také děti. Ta představa byla k nesnesení.

„Nebuď smutná,“ Rick k ní přilezl po kolenou a zvedl jí bradu nahoru. „Uděláme večírek na oslavu Paulova propuštění. Pozveme každého, kdo nás napadne, a celý dům se rozezní hudbou a smíchem, co říkáš?“

Mara se usmála.

„No snad budeš mít pravdu.“

„A kde vlastně Paul je?“ zajímala se Zoe.

„Šel se projít na vřesoviště,“ odpověděla Mara. „Počítám, že si prostě užívá svobody.“

Málem by dodala „dokud to jde“, ale usoudila, že Rick má pravdu; měla by se aspoň snažit být veselá, dokud jde všechno dobře.

„Ani Seth s námi dneska odpoledne moc nepobyl,“ stěžoval si Rick.

„Nebuď takový, Ricku,“ napomínala ho Mara. „Je pozadu se svou prací. Té věci s policií už má taky plné zuby. Copak sis nevšiml, jak ho to štve? A sám víš, jaký je perfekcionista a jak dodržuje termíny. A kromě toho si myslím, že se mu prostě ulevilo, že se Paul vrátil. Následky téhle zatracené demonstrace ho otravují stejně jako mě.“

„Měli bychom se snažit z toho vytěžit něco dobrého,“ odporoval Rick a pokládal uhlí na připravené noviny a dřevěné třísky. „Copak to nechápeš?“

„Jo, chápu. Jenom si myslím, že bychom si od toho všichni potřebovali oddechnout.“

„Boj pokračuje. Není oddechu.“ Rick noviny na několika místech podpálil a postavil před krb kus překližky, aby zlepšil tah.

Za prknem se plameny rozhučely jako hurikán a Mara na krajích viděla červenou záři.

„Dej pozor,“ varovala ho. „Víš, jak rychle to hoří, když fouká vítr.“

„Ale vážně,“ řekl Rick s očima upřenýma na překližkovou zástěnu, „teď nemůžeme přestat. Chápu tvůj nedostatek nadšení, ale musíš to ze sebe setřást. A Seth s Paulem taky. V boji proti utlačovatelům se nikam nedostaneš, když to zabalíš, protože toho máš dost.“

„Někdy mě napadá, jestli se vůbec můžeš někam dostat,“ mumlala si Mara pro sebe.

Uvědomovala si, že teď, když našla svůj domov, Maggie’s Farm, méně se stará o utrpení světa. Ne že by jí na tom vůbec nezáleželo docela ráda bude psát dopisy Amnesty International a podepisovat petice –, ale nestojí o to, aby to naplňovalo celý její život: chodit na shromáždění, schůze a demonstrace. Ve srovnání s farmou, s dětmi a její hrnčířinou jí to všechno připadalo tak vzdálené a nesmyslné. Lidé k sobě navzájem budou pořád stejně krutí, jako byli vždycky. Ale existuje místo, kde může vytvořit prostor pro lásku. A proč by měl být nakažený odporným světem politiky a nenávisti?

„Na co myslíš?“

„Cože? Á, promiň Zoe. Jenom si tak sním.“

„Snění je fajn.“

„Pokud nečekáš, že se bez námahy sny uskuteční,“ dodal Rick.

„Sakra sklapni!“ obořila se na něj Mara. „Nech to být, nebo to nedokážeš, Ricku? Zkusme se aspoň na pár hodin tvářit, že je všechno v pořádku.“

Rickovi spadla čelist.

„Copak jsem to před chvílí neříkal?“

Pak zavrtěl hlavou a mumlal si něco o ženských. Maře na tom nezáleželo ani tolik, aby se kvůli tomu ohradila.

Zrovna v tu chvíli se otevřely kuchyňské dveře a v nich stál Paul. Byl úplně bílý a třásl se. Mara hned vyskočila.

„Paule! Co je? Co se stalo?“

Nejdřív ze sebe nedokázal vypravit slovo. Jenom se opíral o veřeje dveří a pokoušel se něco říct. To už vedle něho stál Rick a Zoe ho vzala za ruku.

„Co se děje, Paule?“ ptala se ho laskavě. „Zhluboka se nadechni. Musíš se pokusit nám to říct.“

Paul se řídil její radou a pomalu klesl do polštářů.

„Seth,“ řekl nakonec a ukazoval směrem k zahrádce vzadu. „Myslím, že je mrtvý.“

Čtrnáct

1

Banks s Burgessem pospíchali tmavou zahradou k Sethově dílně, kde za pootevřenými dveřmi svítila holá žárovka. Normálně by se k místu činu blížili daleko opatrněji, ale bylo suché počasí a mezi zeleninovými záhony vedla kamenná cestička, takže nebylo vůbec pravděpodobné, že by našli nějaké stopy nohou.

Burgess dveře pomalu otevřel a oni vešli dovnitř. Do vůně ohoblovaného dřeva a fermeže se mísil lepkavě kovový pach krve. Oba muži se s ním už setkali tolikrát, že ho okamžitě poznali.

Nejdřív stáli ve dveřích a vnímali celou situaci. Seth byl přímo před nimi. Na sobě měl pracovní plášť pískové barvy a ležel napříč přes ponk. Jeho hlava ležela v malé kaluži krve a ruce se mu houpaly podél těla. Z místa, kde Banks stál, to vypadalo, jako by se uhodil do hlavy o svěrák připevněný kousek nalevo od něj. Za ním v pravém rohu stál na betonové podlaze malý psací stůl ve stylu královny Anny. Jeho nátěr byl ještě vlhký a měl odstín lesklé ořechové hnědi. Na vzdálenějším konci dílny osvětlovala další holá žárovky prostor, který Seth používal pro kancelářskou práci.

Teprve když Banks o krok postoupil, všiml si, že stojí v něčem lepkavém a kluzkém. Světlo nebylo příliš jasné a většina podlahy kolem Setha byla napůl ve tmě. Jakmile si klekl, zjistil Banks, že to, co považoval za stín, je ve skutečnosti další krev. Sethovy nohy stály uprostřed veliké kaluže krve. Ta ale nepochází z rány na hlavě, uvědomil si Banks, když znovu prozkoumal ponk. Tam moc krve nebylo a nezdálo se, že by nějaká krev stékala přes okraj. Když se znovu sklonil, zahlédl nějaký tenký válcovitý předmět napůl ponořený v kaluži. Usoudil, že ho tam nechá, ať si s ním poradí tým pro zajištění místa činu. Už byli na cestě z Wetherby a měli by dorazit hned po doktoru Glendenningovi a mladém fotografu Peteru Darbym, kteří to ani jeden neměli daleko.

Banks šel opatrně dílnou dozadu, kde na stolku vedle registračky stál starý remington. V psacím stroji byl založený list papíru.

Banks se naklonil blíž, aby mohl zprávu přečíst: „Udělal jsem to já. Zabil jsem strážníka Gilla. Nebylo to správné. Nevím, co mě to napadlo. Je mi líto, že jsem způsobil takové problémy. Takhle je to nejlepší. Seth.“

Zavolal Burgesse k sobě a dopis mu ukázal.

Burgess zvedl obočí a tiše hvízdl mezi zuby.

„Takže sebevražda?“

„Vypadá to tak. Glendenning by nám o tom měl říct víc.“

„A kde ten zatracený doktor vlastně je?“ zlobil se Burgess a podíval se na hodinky. „Nemůže mu přece trvat tak dlouho, než se sem dostane. V téhle části země je všude kousek.“

Burgess a Glendenning se ještě nesetkali a Banks se těšil na to, až Sviňák Dick na doktora zkusí svou agresivní aroganci.

„Půjdeme,“ řekl zatím, „než přijedou ostatní, nemáme tu co na práci. Jenom bychom tu udělali nepořádek. Pojďme si ven zakouřit.“

Oba vyšli z dílny ven a stáli tam v chladném večerním vzduchu. Glendenning, jak Banks věděl, si kouří, kde ho napadne, a nikdo se mu nikdy neodvážil nic říct, ale to je jeden z předních patologů v zemi, a nejen pouhý vrchní inspektor nebo superintendant.

Ode dveří kůlny viděli světlo v kuchyni hlavní budovy. Někdo vypadalo to jako Zoe nabíral vodu do konvice. Mara tu zprávu nesla velice špatně a Rick k ní zavolal místního doktora. Zavolal také na eastvaleskou stanici, což Bankse vzhledem k jeho obvyklému nepřátelskému postoji překvapilo. Ale Seth Cotton byl mrtvý, o tom nebylo pochyb a Rick si nejspíš uvědomoval, že nebude možné, aby se vyhnuli vyšetřování. Rozumnější bylo hned se do toho pustit, než potom muset vysvětlovat nějaké vytáčky nebo opomenutí. Banks uvažoval, jestli nemá jít dovnitř a promluvit si s nimi, ale rozhodl se, že jim nechá trochu víc času. Než budou Glendenning a tým pro zajištění místa činu hotovi, nejspíš se jim podaří překonat ten největší šok.

Konečně se zadní vrátka otevřela a přes zahrádku k nim kráčel vysoký bělovlasý doktor a z koutku úst mu visela napůl dokouřená cigareta. Hned v jeho stopách následoval mladík s veselým obličejem a fotografickou brašnou přes rameno.

„To je sakra dost,“ utrousil Burgess.

Glendenning mu věnoval pohrdavý pohled a postavil se do dveří, zatímco Darby dělal svou práci. Banks s Burgessem se vrátili do dílny, aby si byli jistí, že nafotí všechno včetně krve na podlaze, pera nebo tužky, psacího stolu ve stylu královny Anny i psací stroj. Když byl Darby hotový, vešel Glendenning dovnitř. Byl tak vysoký, že se musel sehnout, aby prošel dveřmi.

„Pozor na krev,“ upozornil ho Banks.

„A na místě činu se nekouří,“ dodal Burgess.

Nedostal žádnou odpověď.

Banks se pro sebe usmál.

„Uber plyn,“ poznamenal. „Doktor má svá vlastní pravidla.“

Burgess nespokojeně bručel, ale zůstal zticha. Glendenning mezitím hledal pulz a zabýval se svým stetoskopem a teploměrem.

Asi o čtvrt hodiny později, když ještě Glendenning prováděl nějaké výpočty ve svém červeném notýsku, dorazil tým pro zajištění místa činu vedený Vicem Mansonem, specialistou na otisky. Manson byl drobný muž trochu po čtyřicítce a působil učeně. Byl skoro plešatý a pár zbývajících vlasů si česal přes temeno hlavy a vytvářel tak podobný efekt, jako když mříže vrhají stín na vejce. Oba detektivy pozdravil a i se svým týmem vešel dovnitř. Jakmile dílnu uviděl, obrátil se k Banksovi.

„Pěkně blbé místo na hledání otisků,“ poznamenal. „Je tu spousta věcí s hrubým povrchem. A nářadí. Máš představu, jak těžké je dostat otisky z často používaného nástroje?“

„Jsem si jistý, že uděláš, co bude ve tvé moci, Vicu,“ řekl Banks.

Měl pocit, že je Manson otrávený, že ho vyrušili v neděli večer.

Manson si odfrkl a pustil se do práce spolu s ostatním, kteří odebírali vzorky krve a všeho možného, co tu objevili.

Banks s Burgessem zase vyšli ven a zapálili si. O pár minut později se k nim připojil Glendenning.

„Tak co máte, doktore?“ zeptal se Burgess.

Glendenning ho ignoroval a promluvil přímo k Banksovi: „Je mrtvý, a to je to jediné, co vám zatím můžu říct.“

„No tak, doktore!“ pokračoval Burgess. „Určitě nám toho můžete povědět víc.“

„Mohl byste tady toho svého vlezlého kamaráda požádat, aby aspoň na chviličku držel hubu?“ obrátil se Glendenning na Bankse tichým nikotinem zdevastovaným hlasem, který připomínal Edinburgh. „A řekněte mu, ať mě neoslovuje doktore.“

„Pane Bože.“

Burgess odhodil špaček svého doutníku do zeleninového záhonu a vrazil si ruce hluboko do kapes. Jako obvykle měl na sobě koženou bundu přes košili s rozhalenkou. Jediný jeho ústupek chladnému počasí byl svetr s výstřihem do V. Teď po setmění se jejich dech ve vzduchu srážel v přízračném světle holé žárovky uvnitř dílny.

Glendenning si zapálil další cigaretu a obrátil se k Banksovi, který dobře věděl, že nemá cenu ho honit.

„Nepřipadá mi,“ prohlásil doktor pomalu, „že by poranění hlavy bylo natolik vážné, aby mohlo být příčinou smrti. Nikde mě necitujte, ale myslím, že nedošlo ani k fraktuře lebky.“

Banks přikývl.

„A co podle vás bylo příčinou úmrtí?“ zeptal se.

„Ztráta krve. Vykrvácel z kotníků.“

„Z kotníků?“

„No jo,“ pokračoval Glendenning. „Žíly na vnitřních stranách obou kotníků byly přeřezané. Na zemi jsem našel ležet ostří pravděpodobně z hoblíku a vypadá to, že to bylo od něho. Ale samozřejmě to ještě musím potvrdit.“

„Takže to byla sebevražda?“ zajímal se Burgess.

Glendenning si ho nevšímal a dál si povídal s Banksem.

„Většina sebevrahů se zálibou v krvavé smrti,“ vysvětloval, „si podřeže zápěstí. Kotníky ale fungují stejně dobře, ne-li lépe. Ale jestli si ta zranění způsobil sám nebo ne, to nedokážu říct.“

„Tímhle způsobem už to jednou zkoušel,“ upozornil Banks. „A je tu ten dopis.“

„No jo, ale to už je váš obor, že ano?“

„A co bylo první,“ chtěl vědět Banks, „poranění hlavy nebo přeřezané kotníky?“

„To také nedokážu říct. Mohl se uhodit do hlavy, když ztratil vědomí, nebo ho někdo mohl udeřit a pak mu přeřezat kotníky. Pokud ta dvě poranění následovala krátce po sobě, nebude ani možné určit, které z nich bylo první. Vypadá to, že zranění na hlavě způsobil ten svěrák. Je na něm krev. Je ovšem potřeba ji prověřit a porovnat svěrák s tvarem rány.“

„Jak dlouho je mrtvý?“ vyptával se Banks. „Odhadem.“

Glendenning se usmál.

„Dobře, mladíku, učíte se,“ poznamenal. „Vždycky je to odhad.“

Poradil se se svým notýskem.

„No, ztuhlost ještě nepostoupila dál než ke krku a tělesná teplota poklesla o 2,5 stupně. Řekl bych, že není mrtvý déle než dvě nebo tři hodiny.“

Banks pohlédl na hodinky. Bylo šest hodin. Takže Cotton pravděpodobně zemřel mezi třetí a čtvrtou odpoledne.

„Brzy by tu měla být sanitka,“ dodal Glendenning. „Volal jsem jim, než jsem vyrazil. Radši ještě zabalím hlavu a nohy, než sem dojedou. Nechceme přece, aby nám důkazy zničil nějaký stupidní mladý řidič sanitky.“

„Můžete pitvu provést ještě dnes?“ požádal Banks.

„Bohužel, mladíku. Máme tu na víkend dceru a zetě. Udělám to jako první věc zítra ráno?“

Banks přikývl. Věděl, že i v minulosti Glendenning často naléhal, jestli se do pitvy nemůže pustit okamžitě. Bylo to častější, než aby žádal o odklad do dalšího dne. A první věc ráno u Glendenninga znamená nejspíš hodně brzy.

Doktor se vrátil dovnitř, kde už byl Manson se svým týmem skoro hotov. Chviličku na to dorazila ambulance a k dílně přišli dva bíle odění muži s nosítky. Seth s hlavou v igelitovém pytlíku teď vypadal podivně komicky. Jako nějaká stvůra z hororového filmu z padesátých let, napadlo Bankse. Saniťáci mu dali visačku, zapnuli ho do vaku a položili ho na nosítka.

„Můžete jít boční brankou?“ požádal je Banks a ukázal na velká vrátka ve zdi zahrady. „Ti vevnitř jsou už beztoho dost otřesení a na tohle se nemusejí koukat.“

Saniťáci přikývli a odešli.

Opět minut později vyšel ven Manson.

„Spousta otisků,“ zamručel, „ale většina z nich je rozmazaných, přesně jak jsem čekal. Ale na první pohled mi připadá, že patří pouze dvěma nebo třem lidem, a ne třeba několika desítkám.“

„Samozřejmě dostanete Sethovy,“ řekl Banks, „a asi i Boydovy a několika ostatních. Dostal jsi něco z toho ostří?“

Manson zavrtěl hlavou.

„Je mi líto. Bylo úplně pokryté krví. A ta krev spolu s pilinami z podlahy vytvořila pastu. Nesmírně lepkavou. Aby ses někam dostal, musel bys to celé otřít a to by pak…“ pokrčil rameny. „Mimochodem, doktor si je s sebou odnesl, aby je porovnal s poraněními.“

„A co ten psací stroj?“

„Je to hodně rozmazané, ale něco by z toho mohlo být. A z papíru taky. Můžeme to zkusit s grafitem.“

„Hele, máte v laboratoři grafologa?“

„Jasně. Geoff a Tingleyho. A je fakt dobrý.“

„A vyzná se i ve strojopisech?“

„Samozřejmé.“

Banks Mansona odvedl zpátky do dílny až ke starému remingtonu. Sebevražedný dopis teď ležel vedle něho. Na stolku byl i nějaký obchodní dopis, který Seth v poslední době napsal, ale neodeslal. „Vážený pane Spellingu,“ stálo v něm, „Jsem vám velice vděčný za vaši chválu ohledně kvality mé práce a samozřejmě nebudu mít žádné námitky, když se o tom zmíníte v okolí Wharfdale. Vždycky se sice snažím dodržet smluvené termíny a úroveň kvality, ale jistě si uvědomujete, že protože všechno provádím vlastnoručně, je množství zakázek, které mohu přijmout, omezené.“ Dál dopis pokračoval v tom smyslu, že by se pan Spelling měl na Setha obracet jenom s náročnou prací a neobtěžovat ho spoustami drobných oprav a zakázkami na stojánky na zápalky nebo stojany k lampám.

„Můžeš zajistit, aby pan Tingley tyhle dva dopisy porovnal a dal nám vědět, jestli je napsal stejný člověk?“

„Určitě.“

Manson si prohlížel oba papíry ležící vedle sebe.

„Já bych odhadoval, že ne. Je pravda, že tyhle staré mechanické psací stroje mají spousty typických znaků, ale to mají i písaři. Podívej se třeba na ta e.“

Banks se podíval. „E“ na Sethově obchodním dopisu byla vyražena daleko silněji než na tom sebevražedném.

„Ale přesto,“ pokračoval Manson, „bude lepší, když budeme znát názor experta. Myslím, že jeho duševní stav by se sotva dal označit za normální, pokud se zabil sám.“

Každý list vložil do zvláštní obálky.

„Dohlédnu na to, aby to Geoff dostal hned ráno.“

„Díky, Vicu.“

Banks se zase vydal ven a Manson za ním.

Burgess pořád stál u dveří s rukama v kapsách vedle Petera Darbyho, a ten mu ukazoval polaroidové snímky, které udělal, ještě než se doopravdy pustil do práce. Když se k nim Banks s Mansonem připojili, povytáhl obočí.

„Hotovo?“

„Skoro,“ přitakal Banks.

„Tak to je čas si promluvit s místními obyvateli,“ Burgess kývl hlavou směrem k domu.

„Nedělejme jim to těžší,“ žádal ho Banks. „Zažili si hrozný šok.“

„Jeden z nich třeba ne, pokud byl Cotton zavražděn. Ale neměj strach, já je nesním.“

V předním pokoji seděli Zoe, Rick, Paul a děti a pili čaj s doktorkou mladou praktickou lékařkou z Reltonu. V krbu plápolal oheň a svíčky vrhaly stíny na vybílené zdi. V pozadí tiše hrála hudba. Banks měl pocit, že poznává Bachův Třetí Braniborský koncert.

„Mara je pod sedativy,“ oznámil jim Rick. „Nemůžete s ní mluvit.“

„To je pravda,“ potvrdila doktorka, vzala si brašnu a natáhla se pro kabát. „Chtěla jsem na vás počkat, abych vám to řekla. Nese to hrozně špatně, a tak jsem jí dala něco na uklidnění a uložila ji do postele. Zítra ráno se vrátím, abych se na ni podívala.“

Banks přikývl a doktorka odešla.

„Nebylo by trochu čaje?“ řekl Burgess, tleskl dlaněmi a třel si je o sebe. „Venku je vážně pořádná klendra.“

Rick se na něho zamračil, ale Zoe donesla dva hrnky a nalila do nich kouřící tekutinu.

Burgess se na ni usmál: „Prosil bych tři kostky a trochu mléka, zlatíčko.“

„Co se stalo?“ zeptala se Zoe a rozmíchávala v hrnku cukr.

Oči měla červené a oteklé od pláče.

„To byste nám snad měli říct vy?“ poznamenal Burgess, Banks si všiml, že je opravdu docela slušný. „Všechno, co víme, je že Seth Cotton je mrtvý a vypadá to na sebevraždu. Neměl v poslední době deprese?“ Usrkl si čaje a vyprskl: „Co to kurva je?“

„Červené překvapení,“ prozradila mu Zoe. „Neobsahuje kofein. Asi jste si tam neměl dávat mléko a cukr.“

„No to jsem rád, žes mi to prozradila.“ Burgess čaj odsunul stranou. „Tak co, byl?“

„Byl nervózní, když byl Paul ve vězení,“ odpověděla Zoe. „Ale od rána měl dobrou náladu. Dneska vypadal šťastně.“

„A mluvil někdy o tom, že to všecko skoncuje?“

„Ne, nikdy.“ vrtěla Zoe hlavou.

„Dozvěděl jsem se, že jste tu odpoledne měli nějakou schůzku,“ řekl Banks. „Kdo tu byl?“

Rick na něho podezřívavě pohlédl, ale neřekl nic.

„Jenom Dennis Osmond, Tim a Abha, dál už nikdo,“ odpověděla Zoe.

„A kdy tady byli?“

„Přijeli asi v půl třetí a odjeli okolo páté.“

„Byli jste u toho všichni?“

Zoe zavrtěla hlavou: „Seth s námi zůstal jen pár minut a pak šel… pracovat.“

„A já se šel projít,“ přiznal se Paul vzdorně. „Potřeboval jsem trochu čerstvého vzduchu po tom, co jsem byl tak dlouho zavřený v té vaší zatracené díře.“

„A budeš tam mnohem déle, jestli nenecháš těch drzostí, hochu,“ ozval se Burgess.

„To ty jsi našel mrtvé tělo?“ zeptal se Banks.

„Ano.“

„Nestyď se. Pověz nám o tom,“ pobízel ho Burgess.

„Vlastně není co povídat. Prostě jsem se vrátil z procházky a napadlo mě, že se kouknu na Setha, jak je s tím daleko. Víte, já mu pomáhal. Byl jsem něco jako jeho učedník. Když jsem otevřel dveře –“

„Byly ty dveře zavřené?“ zeptal se Burgess.

„Ano. Ale ne zamčené. Seth je nikdy nezamykal.“

„A co jsi viděl?“

„Vždyť víte, co jsem viděl. Ležel natažený přes ponk, mrtvý.“

„Jak jsi věděl, že je mrtvý? Zjišťoval jsi, jestli mu bije srdce?“

„Ne, samozřejmě že ne. Viděl jsem krev. Volal jsem jeho jméno a on nereagoval. Prostě jsem to věděl.“

„Dotýkal ses něčeho?“ zajímal se Banks.

„Ne. Utíkal jsem sem a řekl to ostatním.“

„Přiblížil ses ke psacímu stroji?“

„A proč bych to dělal? Toho zatraceného krámu jsem si ani nevšiml. Viděl jsem jenom mrtvého Setha.“

Nebylo lehké zjistit, jestli mluví pravdu a nebo ne. Šok z toho, co viděl, způsobil, že jeho odpovědi byly vágní a opatrné.

„Takže jsi všechno nechal tak, jak jsi to našel?“ ujišťoval se Banks.

„Ano.“

„A dneska odpoledne, během té schůzky,“ vyptával se Burgess, „neodešel někdo na delší dobu z pokoje?“

„Každý z nás tu nějakou dobu nebyl,“ odpověděla Zoe. „Vždyť to znáte, dojít si na záchod, protáhnout si nohy a podobně.“

„Nebyl někdo pryč hodně dlouho?“

„To nevím. Povídali jsme si. Nedokážu si vzpomenout.“

„Takže někdo mohl být pryč řekněme deset minut?“

„Řekla bych, že ano.“

„Vím, že jste byli zaměstnaní tím, že jste si hráli na znepokojené občany,“ zapojil se Burgess, „ale přece by si někdo z vás všiml, kdyby tu někdo hodně dlouho nebyl?“

„Podívejte,“ skočil mu do řeči Rick, „měl jsem pocit, že jste říkal, že je to sebevražda. Tak proč kladete všechny tyhle otázky?“

„Řekl jsem, že to vypadá jako sebevražda,“ odpověděl ledově Burgess. „A budu sakra klást takové otázky, jaké považuji za nezbytné. A ty si prosím necháš své poznámky, Leonardo.“

„Slyšel někdo z vás dneska odpoledne psací stroj?“ zeptal se Banks.

„Ne,“ odpověděla Zoe. „Ale sem stejně není slyšet. Zdi jsou tu silné a dílna je úplně na opačném konci zahrady. No… však jste viděli, kde. My všichni jsme byli tady v předním pokoji. Tady bychom ani neslyšeli, kdyby Seth něco řezal nebo vrtal.“

Banks pohlédl na Burgesse: „Ještě něco?“

„Právě teď mě nic nenapadá,“ řekl superintendant, po své neshodě s Rickem zase mírně.

„Ale nechci, aby někdo z vás odsud někam zmizel, rozumíte?“ dodal, pohrozil prstem a vrhl obzvlášť výhružný pohled na Paula. „Další otázky budeme mít zítra, až dostaneme výsledky pitvy, tak nám buďte všichni k dispozici.“

Banks s Burgessem je ponechali jejich zármutku. V úbočí kopce v mrazivé tmě lákavě zářila světla Reltonu.

„Dáš si pivo?“ navrhl Burgess.

„Zrovna jsem na to myslel,“ prozradil Banks.

Nastoupili do cortiny a úvozem se kodrcali k Černé ovci.

2

Měla pocit, že polštář je jako obláček a postel jako chmýří bavlníku. Mara ležela na zádech, nebyla úplně při smyslech, ale také docela nespala. Jakmile se tu zprávu dozvěděla, docela se přestala ovládat. Připadalo jí, že jí slzy tryskají z očí, srdce jí divoce bušilo a dech se jí zadrhával v krku. O tohle všechno se však postarala doktorčina injekce a křečovité svírání a paniku nahradila oblaka a chomáčky bavlny.

Zespoda, jakoby z veliké dálky slyšela tlumené hlasy, což jí připomnělo dobu, kdy Seth zůstával vzhůru s Liz Daleovou a povídal si s ní. Jak tenkrát žárlila, jak se cítila nejistá. Ale Liz už je dávno pryč a o Sethovi jí řekli, že je mrtvý.

Mrtvý. Ta myšlenka nedokázala úplně proniknout vrstvami sedativ. Připadalo jí, že by ještě měla brečet a lapat po vzduchu, ale místo toho měla tělo těžké jako ze železa a sotva se dokázala pohnout. Zdálo se, že si její mozek žije svým vlastním životem, vznáší se nad událostmi a vybírá si z nich jako ty malé mechanické jeřáby, které se v obchodech na pobřeží ponořují do hromad levných tretek. Vhodíte penny opravdový penny, veliký a těžký a uvnitř skleněné skříňky se rozjede jeřáb se svým kloubovým sevřením. Mačkáte tlačítko, aby se posunul, a pak zmáčknete další, aby se spustil do hromady cen. Když máte štěstí, získáte čokoládovou tyčinku, zapalovač nebo laciný prstýnek; když ne, jsou čelisti prázdné a vy jste přišli o peníze. Mara nikdy nic nevyhrála. Táta jí stejně vždycky říkal: čokoláda kazí zuby, na kouření jsi ještě malá a z těch prstýnků ti během týdne zezelená prst.

Její mozek jí teď připadal jako jeden z těchhle strojů, a ona ho nemůže ovládat. Kroužil jejím životem a popadl vzpomínku na to, jak se poprvé setkala Sethem. Právě odešla z ašramu a chtěla zmizet z Londýna. Nastěhovala se v Eastvale do bytu po kamarádce, která emigrovala do Kanady.

Potřebovala práci a rozhodla se, že zkusí nějaké řemeslo a teprve pak se vrátí ke svým kancelářským dovednostem, které už tou dobou byly pěkně zrezivělé. Naštěstí se dozvěděla o Elspethině obchodě v Reltonu, a tak ji jela navštívit. Dottie právě onemocněla a nemohla pracovat hrnčířská dílna byla její a Mara tu práci dostala: bude vypomáhat v obchodě a může v dílně pracovat. Nebylo z toho moc peněz, ale společně s provizí za hrnčířské výrobky to stačilo. Nájem platila nízký a žila skromně. Byla však osamělá.

Pak se jednoho dne po práci zastavila u Černé ovce. Měla po výplatě a rozhodla se, že si dopřeje sklenici ležáku a sendvič se sýrem a s cibulí. Jakmile se pustila do jídla, vešel dovnitř Seth. Stál u baru, vysoký a štíhlý a jeho úhledně zastřižené tmavé vlasy a vousy byly místy šedavě ojíněné. A když se obrátil, všimla si, jak hluboké a smutné má oči a jak vážně se dívá. Něco mezi nimi proběhlo Seth se později přiznal, že i on si toho všiml a Mara se zase cítil trapně jako puberťačka. Usmál se na ni a ona si připomněla, jaké je to začervenat se. Když k ní však přišel a pozdravil ji, už nepředstírala žádné upejpání; nikdy před sebou nehráli žádné hloupé divadlo.

Byl to první člověk tady v okolí, který měl za sebou podobnou minulost jako ona. Líbila se jim stejná hudba a měli stejné názory na nezávislost a na to, jak by měl svět fungovat; před lety byli na stejných rockových festivalech a četli stejné knihy. Večer s ním šla na farmu tenkrát tam žil sám a vlastně už neodešla. Jenom dala zprávu domácímu a odvezla si svůj skromný majetek.

Byla to blažená doba, pro Maru to bylo, jako kdyby se znovu našla, a měla pocit, že i Seth byl šťastný, přestože si vždycky uvědomovala, že určitá část jeho já pro ni vždycky bude nedostupná.

A teď je mrtvý. Nevěděla, jak umřel ani co ho zabilo, jenom že jeho tělo přestalo existovat. Její duchovní přesvědčení, kterého se pořád do jisté míry držela, jí říkalo, že smrt je jenom začátek. Pro Sethovu duši, která je nesmrtelná, tu budou další světy nebo možná další životy. Ale už nikdy spolu nebudou v posteli po milování pít víno, už nikdy ji nepolíbí na čelo tak, jak to dělával, když odcházel do dílny, ani ji nebude držet za ruku jako kluk na prvním rande cestou domů od Černé ovce. A to nejvíc bolelo: ta nepřítomnost živoucího těla. Duše je v pohodě, ale to je příliš mlhavá představa, než aby to Maře přineslo dostatečnou útěchu. Maličký jeřáb se vznášel nad hromadou cen a ve svých kovových čelistech nedržel nic.

Dole dál bzučely hlasy, spíš jako hudba, nějaká rága než jako slova, která mají nějaký význam. Mara měla pocit, jako by jí krev v žilách houstla jako sirob a tmavla jako inkoust. Její tělo bylo stále těžší a světla ve skleněné skříňce zhasínala; teď už byla v polostínu a ceny se od sebe nedaly rozeznat. A co se stane, až světlo v zábavním parku zhasne docela? Mara začala snít.

Byla sama na vřesovišti. Vysoko nad hlavou jí svítil měsíc v úplňku, ale krajina byla přesto tmavá a ponurá. Klopýtala přes vřes a trsy trávy a něco hledala.

Konečně přišla do vesnice a vešla do hospody. Byla to Černá ovce, ale bylo to tu zrekonstruované, samé videohry, koberce a holé betonové zdi. Jukebox hrál nějakou hudbu, které nerozuměla. Zeptala se na farmu, ale všichni se k ní obrátili a vysmívali se jí, a tak utekla ven.

Tentokrát bylo venku denní světlo a už nebyla ve Swainsdale. Krajina jí nepřipadala známá, byla měkčí a zelenější, a nedaleko cítila vůni moře.

V rokli viděla starého zemědělce, který držel větrnou zvonkohru. Vydávala stejný zvuk jako jukebox a tentokrát ji děsila. Sebrala síly a zeptala se ho, kde je Maggie’s Farm.

„Ty jsi panna na vdávání?“ zeptal se jí s bezzubým úsměvem. „Košík je prázdný,“ pokračoval a zatřásl zvonkohrou. „Muž probodne ovci. Žádná krev neteče. Neštěstí.“

Mara zděšeně utekla a objevila se v noci uprostřed městské zástavby. Některé budovy hořely a v jejich zničených skeletech šlehaly plameny; oheň olizoval rozbitá okna a propadlými střechami stoupal k obloze. V tmavých rozích cupitala maličká stvoření. A někdo ji sledoval, tím si byla jistá. Nikoho neviděla, jenom za sebou cítila rychlé pohyby a slyšela šramot. Z nějakého důvodu si byla jistá, že je to žena, někdo, koho by měla znát, ale nepoznávala.

Než ji sen docela pohltí a změní ji v jednoho z metařů uprostřed trosek a než jí ten stín zezadu zaklepe na rameno, pokoušela se probudit, vykřiknout.

Když otevřela oči, uvědomila si, že vedle její postele někdo sedí a přikládají na čelo studený obklad. Napadlo ji, že to určitě je Seth, ale pak se otočila, podívala se pořádně. Byla to Zoe.

„Už je ráno?“ zeptala se slabým hlasem.

„Ne,“ odpověděla Zoe, „je teprve půl desáté.“

„Zoe, je doopravdy mrtvý?“

Zoe přikývla.

„Něco ošklivého se ti zdálo. Teď zkus spát.“

Mara zase zavřela oči. Studená látka na čele ji hladila, ona už nevnímala tak jasně. Tentokrát před sebou měla jenom tmu a to poslední, co před usnutím cítila, byl pevný stisk ruky.

3

„Něco se stalo?“ vyptával se Larry Grafton, když Banksovi čepoval pintu místního hořkého.

Banks pohlédl na Burgesse a ten přikývl.

„Seth Cotton je mrtvý,“ odpověděl a cítil jak za ním v lokále, kde byla většina stolů obsazená, všichni nastražili uši.

Grafton zbledl.

„To ne, Seth ne,“ vypravil ze sebe. „Ještě na oběd tady byl. Že to není Seth?“

„Jak vám připadal?“ vyptával se Banks.

„Byl šťastný jako prase v jeteli,“ povídal Grafton. „Ten mladý kluk se vrátil a vypadalo to, že všichni oslavují. Nechcete mi říct, že se zabil sám?“

„To ještě nevíme,“ řekl Burgess a vzal si svou pintu Watney’s. „Není tu někde klidné místo, kde bychom si s vrchním inspektorem mohli popovídat? Jde o policejní záležitost.“

„Jo, můžete jít do přístavku. Nikdo tam není.“

Přístavek byl maličký, ale útulný. Byl zakrytý stěnou z kouřového skla a tmavého dřeva a bylo tu místo asi tak pro čtyři lidi, ovšem i ti by se museli trochu zmáčknout.

Banks s Burgessem se tu uvelebili a oba v podstatě dopili své pivo, ještě než je napadlo si zapálit.

„Dej si doutník,“ řekl Burgess a nabízel ze své krabičky.

„Díky.“

Banks si jeden vzal. Doutníky mu většinou moc nechutnaly, ale napadlo ho, že kdyby je zkoušel častěji, možná by jim přišel na chuť.

„A myslím, že než začneme, měl bych donést ještě dvě piva,“ prohlásil Burgess. „Při práci nám vyschne v krku.“

Za chviličku byl zpátky a nesl další pintu hořkého pro Bankse a pro sebe tentokrát sklenici točeného guinnesse.

„Tak fajn,“ pochvaloval si, „musím ti říct, že z toho vůbec nejsem smutný. A neškareď se na mě, Banksi. Co tě trápí?“

„Nejdřív to vezměme tak, jak to na první pohled vypadá,“ navrhl Banks. „Pak třeba uvidíme, jestli něco nepasuje.“

„Sebevražda?“

„Ano.“

„Ty si to ale nemyslíš?“

„Ne. Ale chtěl bych si to projít, a uvidím, jestli dokážu svůj pocit vysvětlit.“

„Dobrá. Cotton zavraždil Gilla, pak ho přepadly výčitky svědomí a podřezal si kotníky. Uzavřený případ. Už se můžu vrátit do Londýna.“

Banks se usmál.

„Tak jednoduché to ale přece není. Proč by Cotton strážníka Gilla zabíjel?“

Burgess si projel rukou své šedivějící nabrilantinované vlasy: „Zatraceně, myslel jsem si, že tohle už jsme probírali. Mluvíme tu o politickém zločinu; můžeš tomu klidně říkat teroristický útok. O motiv jako takový tady nejde.“

„Ale Setha Cottona politika zajímala asi nejméně z nich všech,“ namítl Banks. „Možná s výjimkou Mary nebo Zoe Hardacreové. Byl sice proti jaderným zbraním a nepochybně věřil ve společenskou rovnost a tomu, že apartheid je špatný. To ale já taky.“

Burgess popotáhl nosem: „Možná jsi tady jediný expert na vraždy, ale já se vyznám v terorismu. Můžeš mi věřit, že v tom může jet kdokoli. Terorismus hraje na ideály lidí a překrucuje je ve svůj prospěch. Je to něco jako vymývání mozků v náboženských sektách.“

„Myslíš si, že Gillovo zabití bylo chladnokrevně naplánované a provedené, nebo že to byl zločin z vášně?“ zeptal se Banks.

„Z obojího trochu. U takového druhu zločinu nejsou věci vždycky jednoznačné. Teroristé berou své přesvědčení velice emotivně, ale když dojde k akci, dokážou být velice chladnokrevní a smrtelně vážní.“

„To jediné, o co se Seth Cotton vášnivě zajímal, byla jeho truhlařina a pak možná Mara. Jestli spáchal sebevraždu, pak pochybuji o tom, že to mělo něco společného s politikou.“

„Nezapomínej, že máme jeho dopis. Je to přiznání.“

„To nechme na později. Proč by se zabíjel? Jestli byl takový, jak se mi ho snažíš vykreslit, proč by ho trápilo svědomí, když dosáhl svého cíle? Proč by se zabil?“

Burgess si kreslil do pěny na svém guinnessu.

„Chceš po mně příliš mnoho odpovědí, Banksi. Jak to často bývá, prostě žádné nejsou. Copak to tak nedokážeš nechat?“

Banks zavrtěl hlavou a udusil doutník. Chutnal mu jako týden staré čajové lístky. Trochu si lokl místního hořkého piva, aby se té pachuti zbavil a zapálil si jednu Silk Cut.

„Je to proto, že tu máme příliš mnoho otázek,“ namítl. „Pořád toho moc nevíme o Cottonově politické minulosti předtím, než přišel sem na farmu, i když kdyby se dopouštěl nějaké podvratné činnosti, zvláštní oddělení by o tom určitě mělo záznamy. A co jeho chování během posledních několika dní? Jak bys to vykládal?“

„Říkali, že byl rád, když jsme Boyda propustili. Myslíš tohleto?“

„Částečně.“

„No samozřejmě, že byl rád,“ vysvětloval Burgess. „Vždyť věděl, že ten kluk je nevinný.“

„Proč by ho to mělo zajímat? Pro chladnokrevného teroristu by bylo lepší, kdyby za to, co udělal, šel sedět někdo jiný. Proč by se zabíjel?“

Burgess pokrčil rameny.

„Protože věděl, že ho brzy dostaneme.“

„Tak proč prostě nezmizel? Jeho páni by se o něho v Moskvě, v Praze nebo někde jinde určitě postarali.“

„To spíš v Belfastu. To já ale nevím. U sebevrahů není neobvyklé, že vypadají šťastně, jakmile se rozhodli, že to všechno skoncují.“

„To já vím. Jenom si prostě nejsem jistý, že měl radost, protože se rozhodl k sebevraždě.“

Burgess zamručel: „Tak jakou teorii máš tedy ty?“

„Že byl zabit a je to navlečené jako sebevražda.“

„Zabit kým?“

Banks si jeho otázky nevšímal.

„Dokud doktor neprovede pitvu, nevíme nic určitého,“ poznamenal, „ale na tom dopise mi pár věcí vrtá hlavou.“

„Tak spusť.“

„Prostě mi nepřipadá věrohodný. O to tady ale sakra nejde. Cotton se přizná, že Gilla zabil, ale neřekne proč. Napíše jenom: Nevím, co mě to napadlo. A to mi nejde k tomu, co o něm vím.“

„A to je?“

„Musím přiznat, že strašně málo. Byl jako zavřená kniha. Ale řekl bych, že byl ten typ, co by se buď s dopisem vůbec neobtěžoval, nebo by naopak všechno dokonale vysvětlil. Neodvedl by takovou polovičatou práci, jako tady máme. Myslím si taky, že znal Gilla podle čísla, ale ne podle jména. A nevím, jestli ses pořádně podíval, ale ta zpráva mi připadá hodně jiná než ten obchodní dopis na stole. Už i tlak na jednotlivé klávesy byl jiný.“

„To ano,“ souhlasil Burgess, „ale nezapomínej na to, v jakém duševním rozpoložení musel být, když to psal.“

„To připouštím. Ale přece jen… a ten styl. Ten, kdo napsal ten sebevražedný dopis, měl jenom základní stylistické návyky. Ale ten obchodní dopis byl napsaný velice dovedně a gramaticky správně.“

Burgess praštil do stolu.

„Ale no tak, Banksi! O co ti jde? Připadá ti to příliš snadné? Obchodní dopisy se vždycky píšou v odlišném stylu; vždycky jsou trochu nudné a mnohomluvné. Kamarádovi nebudeš přece psát stejně, jako píšeš obchodní dopis, a to už nemluvím o dopise na rozloučenou. Člověk, který píše svá poslední slova, se moc nestará o gramatiku ani o to, jak tlačí na jednotlivá písmena.“

„Ale o to právě jde. Tyhle věci jsou podvědomé. Ten, kdo je zvyklý psát správně, nezačne být lajdák jenom proto, že je pod tlakem. Když nic jiného, očekával bych pečlivě ji stylizovanou zprávu. A když píšeš, nepřemýšlíš o tom, jak tvůj prst zasáhne klávesu. Je to něco, co prostě uděláš, a moc se to nemění. A dál: Proč zpráva zůstala v psacím stroji? Proč ji nepoložil vedle sebe na ponk?“

„Já se ti snažím říct,“ namítal Burgess, „že jeho duševní rozpoložení vysvětluje všechny tvé námitky. Určitě byl rozrušený. Úvahy o sebevraždě mají na povahu člověka zvláštní vliv. Nemůžeš čekat, že všechno bude jako obvykle, když se chlapík chystá podřezat si kotníky. A nezapomínej, že jsi sám tvrdil, že už se o to jednou pokoušel.“

„To je potíž,“ připustil Banks. „Ať už to udělal kdokoli, musel o jeho předchozím pokusu vědět a napodobil ho, aby to vypadalo víc jako opravdová sebevražda.“

„Ty se domníváš, že to udělal někdo jiný. Nejsem si jistý, že s tebou souhlasím.“

Banks pokrčil rameny.

„Uvidíme, co nám k tomu dopisu řeknou v laboratoři. Ale radost z toho nemám.“

„A co ten psací stůl?“

„Co je s ním?“

„Evidentně ho přece dokončil. Povrchový nátěr byl ještě čerstvý. A posunul ho do rohu místnosti. Neznamená to něco?“

„Myslíš, že po sobě uklízel? Že chtěl věci dokončit?“

„Přesně tak. Právě jako člověk před sebevraždou. Dokončil svou poslední práci, pečlivě ji dal stranou, aby ji celou nezakrvácel, a pak si podřezal ty zatracené kotníky. Když ztrácel síly a umíral, udeřil se hlavou o svěrák a to může za to poranění hlavy.“

Banks zíral do své sklenice.

„Tak se to mohlo stát,“ řekl pomalu. „Já si to ale nemyslím.“

„Což nás přivádí zpátky k té hlavní otázce,“ prohlásil Burgess. „Když budeme sledovat tvé úvahy, a pokud máš pravdu, kdo ho potom zabil?“

„Klidně to přece mohl být kdokoli z nich. Zoe to potvrdila.“

„Ale mohla to říct, aby sebe a své kámoše zbavila podezření. Já mám na mysli jednoho konkrétního.“

„Koho?“

„Boyda.“

Banks si povzdechl.

„Obával jsem se, že to řekneš.“

„To si sakra myslím.“ Burgess se naklonil dopředu tak prudce, že sklenice na stole zacinkaly.

Banks z jeho dechu cítil pivo Guinness a doutníky.

„Jestli to správně sehrajeme, tak se fakta nedají zpochybnit. Boyd byl pryč celé odpoledne a nikdo o něm nevěděl. Máme jenom jeho slovo, že se procházel po vřesovišti. Řekl bych, že ho nikdo neviděl. Snadno by se dovnitř dostal vedlejší brankou a mohl by zajít za Sethem, zatímco ostatní byli uvnitř zaujatí tou svou hrou. Nebylo by na tom nic divného. Často Sethovi pomáhal a v kůlně je stejně plno jeho otisků. Dají se do řeči a on Setha zabije narazí mu hlavu na svěrák a pak mu podřeže kotníky.“

Burgess se zase spokojeně opřel dozadu a založil ruce na prsou.

„Dobrá,“ připustil Banks. „Souhlasím. Sedí to. Ale proč? Proč by Boyd zabíjel Setha Cottona?“

Burgess pokrčil rameny.

„Protože věděl něco, co Boyda spojuje s Gillovou vraždou. Takhle to dává smysl, Banksi, a ty to víš. Jenom nechápu, proč toho odporného spratka hájíš.“

„Proč měl Cotton mizernou náladu, když byl Boyd v base,“ chtěl vědět Banks, „a proč byl rád, když se dostal ven?“

Burgess si zapálil další doutník Tom Thumb.

„Třeba za tím byla loajalita? Něco věděl a měl strach, že bude předvolaný, aby svědčil. Nebyl si jistý, že pod tlakem vydrží lhát a uhýbat. Boyd vyjde ven a Cotton cítí bezprostřední úlevu. Promluví si. Cotton Boydovi řekne to, co ví, a jak je rád, že nemusí svědčit pod přísahou, Boyd dostane strach a zabije ho. Nezapomínej, že Boyd věděl, že z toho ještě není úplně venku, ať už Cotton jeho propuštění chápal jakkoli. A sám víš, jakou hrůzu ten kluk má z uzavřených prostor. Udělá cokoli, aby se vyhnul doživotnímu trestu.“

„A ten dopis?“

„Řekněme, že v tom máš pravdu. Boyd ho napsal, aby se očistil, a hodil to na někoho, kdo se nebude moci bránit. Je to zbabělý čin typický pro lidi, jako je on. To vysvětluje odlišný tlak na klávesy i stylistickou úroveň. Boyd není příliš vzdělaný. Od svých třinácti strávil většinu života na ulicích. A Cottonův motiv nemohl vysvětlit, protože Gilla zabil sám. Takže,“ pokračoval Burgess, „i když se na to podíváme podle tvého, pro mě je to stejně jasné. Mně osobně je úplně fuk, jestli to byl Boyd nebo Cotton. Tak jako tak to máme vyřešené. Tak jak to chceš? Hoď si mincí.“

„Pořád ještě jsi mě nepřesvědčil.“

„Protože se nechceš nechat.“

„Co tím chceš říct?“

„Zatraceně dobře víš, co tím chci říct. Sám ses svými argumenty zahnal do kouta. Byl to tvůj nápad Boyda pustit. Prý uvidíme, co se stane dál. No a teď to vidíš. Sotva je venku, máme tu další mrtvolu. A ty jsi za to odpovědný.“

Banks se zhluboka nadechl. To, co Burgess říkal, bylo příliš pravdivé, než aby to jenom tak přešel. Zavrtěl hlavou.

„Setha někdo zabil,“ prohlásil, „ale já si nemyslím, že to byl Boyd. Ať už měl v dětství jakékoli problémy, jsem přesvědčený, že mu na něm doopravdy záleželo. Ti lidi z Maggie’s Farm jsou jediní, co pro něho kdy něco udělali, ostatní se na něho vykašlali.“

„Tak už dost! Ty sentimentální hlouposti na mě neplatí. Ten kluk se o sebe umí postarat, umí chytit příležitost za pačesy. Není nic jiného než pouliční výtržník.“

„A Cotton?“

Burgess se opřel dozadu a natáhl se pro svou sklenici. Židle pod ním zavrzala.

„Skvělý herec, komplic, nevinný divák, idealista, kterého udolaly výčitky svědomí? Já sakra nevím. Ale na tom přece nezáleží. Je mrtvý. A je po všem.“

Ale Banks cítil, že na tom záleží. Po tom, co se stalo odpoledne, mu nějak připadalo, že na tom záleží víc než kdy předtím.

„Vážně?“ uzavřel, pak uhasil cigaretu a dopil svou sklenici. „Tak vyrazíme.“

Patnáct

1

Eastvaleské obecní márnice stojí na King Street, asi půl míle západně od policejní stanice a kousek od základní školy. Vypadalo to, že den bude pěkně teplý, a tak se Banks rozhodl, že půjde pěšky. Když vyšel ze stanice, pustil si walkman a cestou úzkými uličkami s jejich rozpraskanými kamennými zdmi, obchody se suvenýry a předraženými hospodami poslouchal, jak Muddy Waters zpívá Louisianské blues.

Samotná nemocnice byla strohá viktoriánská cihlová budova. V jejích vysokých chladných chodbách se vznášela atmosféra fatalistické beznaděje.

To není zrovna nemocnice, kterou bych si vybral, kdybych byl nemocný, pomyslel si Banks, a v kapse kabátu hledal vypínač walkmana.

Márnice byla ve sklepě, který byl stejně jako cely na policejní stanici nejmodernější částí budovy. Pitevna měla bíle vykachlíčkované stěny a uprostřed kovový stůl s kanálky na odvod krve na okrajích. Podél jedné stěny stálo laboratorní zařízení: lavice plná Bunsenových kahanů a mikroskopů a nad ní police. Na ní byly nádoby s orgány, vzorky tkání a chemickými roztoky.

Když Banks vešel, byl stůl naštěstí prázdný. Nějaký laborant ho právě umýval a Glendenning stál u laboratorního zařízení a v koutku mu visela cigareta. V márnici všichni kouřili; snažili se tak zahnat zápach smrti.

Laborant upustil nějaký chirurgický nástroj do kovové ledvinovité nádoby. Banks sebou při tom zvuku trhl.

„Půjdeme do kanceláře,“ prohlásil Glendenning. „Vidím, že to tu na vás zrovna nejlíp nepůsobí.“

Glendenningova kancelář byla malá a nacpaná krámy a Bankse napadlo, že vůbec neodpovídá člověku jeho vzrůstu a postavení. Ale tohle není Amerika; zdravotní péče není i navzdory soukromým pojišťovacím plánům žádný velký byznys. Glendenning si svlékl bílý laboratorní plášť, urovnal si košili a posadil se. Banks odstranil z jediné další židle nějaké staré lékařské časopisy a usadil se naproti doktorovi.

„Kávu?“

Banks přikývl: „Ano, prosím.“

Glendenning zvedl telefon a stiskl nějaké tlačítko.

„Moly, drahoušku, nenašly by se pro nás dva hrnky kafe?“ Zakryl mluvítko a zeptal se Bankse, jak ho chce. „Jedno černé bez cukru a pro mě jedno jako obyčejně. Ano, správně, tři cukry. Jaká dieta? A nenoste ten hnusný sajrajt, co pijí na recepci. Cože? Ano. Já vím, že vám včera došlo, ale to není omluva. Že už jsem peníze na kafe nedal tři týdny? Ženská, co má tohle znamenat? To má být nějaký výslech?“ Prudce zavěsil, prohrábl si rukou své bílé vlasy a povzdechl si. „Najít dobrý pomocný personál je dneska hrozně těžké. A teď se, pane Banksi, podíváme, co tu pro vás máme.“

Probíral se hromadou papírů na stole.

Banksovi připadalo, že to nejspíš všechno ví z hlavy, ale potřebuje podporu složek a papírů rozložených před sebou stejně jako Richmond vždycky radši četl ze zápisníku i to, co stejně naprosto jistě věděl.

„Tak jo, nebohý Seth Cotton.“ Glendenning vytáhl z kapsy brýle na čtení ve tvaru půlměsíce a zprávu, kterou si prohlížel, držel v natažené ruce. Po chvilce ji i brýle odložil, opřel se do křesla s velikýma, ale jemnýma rukama založenýma v klíně. Molly jim přinesla kávu, vrhla po svém šéfovi nesouhlasný pohled a zase odešla.

„Poslední jídlo měl tři hodiny před smrtí,“ prohlásil Glendenning. „A bylo dobré, pokud se k tomu můžu vyjádřit. Pečené hovězí a yorkshirský pudink. Jaké lepší jídlo by si odsouzenec k smrti mohl přát?“

„Haggis?“

Glendenning mu zahrozil prstem.

„Moč jsem neodebíral, pane Banksi.“

Banks se trochu napil kávy. Byla horká a chutnala dobře. Tohle evidentně nebyl ten „hnusný sajrajt“ z recepce.

„Žádné známky otravy nebo jakéhokoli vnějšího zavinění. Pan Cotton byl dokonale zdravý, dokud mu z těla nevytekla krev.“

„To byla příčina smrti?“

„Jo. Ztráta zhruba tří litrů krve obvykle způsobí smrt.“

„A co ten úder do hlavy? Byl mu zasazen před nebo po řezných ranách na kotnících?“

Glendenning se podrbal na hlavě.

„To vám nedokážu říct. Reakce těla nijak neodporují tomu, že ta rána byla způsobena před smrtí. Jak jste sám viděl, bylo tam spousta krve. A počet leukocytů byl vysoký pro vás jsou to bílé krvinky, takoví malí opraváříčkové těla. Kdyby k úderu do hlavy došlo nějakou dobu před smrtí, pak bychom o tom samozřejmě měli jasný důkaz, ale k oběma poraněním došlo tak krátce po sobě, že není možné určit, které z nich bylo první. Cotton byl určitě naživu, když se uhodil do hlavy nebo když ho někdo udeřil. Ale jak dlouho po té ráně ještě žil, to vám říct nedokážu. To poranění hlavy by samozřejmě způsobilo ztrátu vědomí a vy si jistě uvědomujete, že je velice obtížné přeřezat si žíly na kotnících, pokud jste v bezvědomí.“

„Mohl se uhodit do hlavy, když se skláněl, aby si způsobil ty řezné rány?“

Glendenning našpulil rty: „Ne, to bych neřekl. Viděl jste tu krev na ponku. Ani trocha z ní neštěkla na podlahu. Podle úhlu poranění a ostrých hran svěráku bych řekl, že jeho hlava zůstala ležet přesně tak, jak po úderu dopadla.“

„Mohl by se k němu někdo přiblížit zezadu a strčit ho hlavou na ten svěrák?“

„Teď po mně chcete, abych si vymýšlel, pane Banksi. Já vám můžu říct jedině to, že vzadu na krku a na hlavě jsem neobjevil žádné škrábance ani podlitiny.“

„A to znamená ne?“

„Ne nezbytně. Pokud k někomu přijdete zezadu a rychle mu vrazíte do hlavy, než má čas zareagovat. Pak by to určitě fungovalo.“

„Takže to znamená, že to musel být někdo, koho znal. Kdyby se za ním plížil někdo jiný, určitě by si toho všiml. Ten, kdo to udělal, musel už být v dílně, a byl to někdo, kdo mu natolik nevadil, že pokračoval v práci.“

„Teorie, samé teorie,“ prohlásil Glendenning. „Nechápu, proč se nespokojíte se sebevraždou. Pro opak neexistují absolutně žádné důkazy.“

„Přinejmenším žádné medicínské důkazy.“

„Je mi líto,“ řekl Glendenning. „Moc rád bych vám pomohl víc, ale taková jsou fakta. Ten úder do hlavy by sice jistě způsobil komplikace, kdyby byl pan Cotton naživu, ale určitě nebyl příčinou jeho smrti.“

„Komplikace? Jaké komplikace?“

Glendenning se zamračil a z krabičky na stole si vzal další cigaretu. Krabička vypadala staře a Banks si všiml, že jsou na ní ozdobnou kurzivou vyryta nějaká slova: Doktoru C. W. S. Glendenningovi k úspěšnému zakončení… Zbytek přečíst nedokázal. Domyslel si to, že je to dárek k udělení nějaké akademické hodnosti.

„Nejrůznější,“ odpověděl Glendenning. „O lidském mozku toho moc nevíme, pane Banksi. Samozřejmě víme daleko víc než dřív, ale pořád to nestačí. Určitá poranění hlavy mohou mít následky podstatně větší, než by odpovídalo síle úderu nebo rozsahu zjevného poškození. Úlomky kosti mohou zůstat v tkáni, a dokonce i zhmoždění může způsobit potíže.“

„Jaké potíže?“

„Skoro jakékoli. Ztrátu paměti dočasnou nebo trvalou problémy se sluchem nebo s viděním, závratě, osobnostní změny, dočasné ztráty vědomí. Mám pokračovat?“

Banks zavrtěl hlavou.

„Ale v případě pana Cottona je to samozřejmě něco, co se nikdy nedozvíme.“

„To ne.“ Banks se zvedl k odchodu. „V každém případě vám velice děkuji, doktore.“

Glendenning vznešeně pokývl hlavou.

Cestou zpátky na stanici Banks Muddyho Waterse skoro neposlouchal. Podle Glendenninga mohl být Cotton zavražděn, a to Banksovi stačilo. Doktor se tak samozřejmě nevyslovil to nikdy nedělal –, ale už i to, že tu možnost připustil, byl od něho veliký ústupek. Jestli má Burgess pravdu, pak je slušná šance, že to udělal Boyd a pak by měl Banks na rukou Sethovu krev.

A jako by to nestačilo, trápilo ho i něco dalšího: jeden z těch frustrujících pocitů, které nedokážete přesně definovat. Jako když máte nějaké jméno na jazyku nebo když vás svědí něco, co si nemůžete poškrabat. Nechtěl dělat předčasné závěry, ale připadalo mu to jako důvěrně známý záblesk nápadu. Oddělená fakta do sebe začínala zapadat a s trochou pořádného přemýšlení, za pomoci podvědomí a špetkou štěstí by to nakonec mohlo vést k odpovědi. Ale k tomu má ještě daleko, a když Muddy Waters začal zpívat Still a Fool, Banks s ním souhlasil.

Podle kostelních hodin bylo po jedenácté a Burgess bude asi vyslýchat Osmonda a studenty. Ze své kanceláře Banks zavolal do kriminalistické laboratoře a chtěl mluvit s Vicem Mansonem. Chvilku musel čekat, ale pak Vic konečně přišel k aparátu.

„Nějaké otisky?“ zeptal se Banks.

„Ano. Čtyři sady. Tady alespoň čtyři identifikovatelné sady. Jedna samozřejmě patří mrtvému, další tomu Boydovi stejné jsme našli na tom noži a dvě další.“

„Pravděpodobně budou Mary a někoho z těch ostatních,“ řekl Banks. „Hele, moc děkuju, Vicu. Pokusím se zařídit, abych pro porovnání získal i otisky ostatních. Je tam někde Geoff Tingley?“

„Jo. Vteřinku, seženu ti ho.“

Banks na druhém konci drátu slyšel vzdálené hlasy a pak někdo zvedl sluchátko a promluvil: „Tady Tingley. Jde o ty písmena?“

„Ano.“

„No, jsem si skoro jistý, že to nepsala stejná osoba. Tlak na klávesy připouští určité odchylky, ale tady se liší tak zásadně, že bych řekl, že to je téměř průkazné. Ale stejně by se mi hodilo pár dalších vzorků alespoň jednoho z pisatelů. Umožnilo by mi to zohlednit i další proměnné a provést srovnání z širšího hlediska.“

„Uvidím, co se dá dělat,“ odvětil Banks.

V registračce jsou pravděpodobně i další vzorky Sethova strojopisu.

„Bylo by k něčemu, kdybychom podezřelého požádali, aby nám něco napsal?“ zajímal se.

„Hmmm. Možná. Problém je v tom, že kdyby věděl, že po něm jdeme, nebylo by těžké to zfalšovat. Myslím si ale, že ten chlapík s tím měl velké problémy. Je vidět, že to datloval příliš velkou silou, jako by si každé písmeno velice pečlivě vyhledal a pak na ně uhodil. Myslím, že se téhle technice říká píšu jako blesk: taky sem tam uhodí. Ten druhý psal lépe, řekl bych sice, že také dvěma prsty, ale poměrně rychle a přesně. Nejspíš měl daleko větší praxi. A je tu ještě něco. Všiml jste si toho, že styl těch dopisuje –“

„Ano,“ přerušil ho Banks. „To nám bylo nápadné. Ale přesto je dobře, že jste nás na to upozornil.“

Tingley nasadil zklamaný tón. „No, to nic.“

„Moc vám děkuji. Spojím se s vámi kvůli těm vzorkům a zkušebnímu textu. Můžete mi ještě dát Vica? Zrovna mě něco napadlo.“

„Provedu.“

„Jsi tam ještě?“ zeptal se Manson po několika vteřinách.

„Ano. Hele, Vicu, ještě pár věcí. Nejdřív ten psací stroj.“

„Na tom nic zřetelného nebylo, jenom nějaké šmouhy.“

„Někdo ho otřel?“

„Je to možné.“

„Že tam na stolku ležel hadr? Taková žlutá prachovka.“

„Jo, to ležel,“ přitakal Manson. „Chceš, abych prověřil vlákna?“

„Kdybys byl tak hodný. Co papír?“

„To samé, nic čitelného.“

„A co ta tužka nebo co jsme to našli na zemi. Už ses na to stačil podívat?“

„Ano. Úplně obyčejné kuličkové pero, Vicu. A samozřejmě žádné otisky, jenom upocené fleky.“

„Hmmm.“

Ta propiska se našla uprostřed kaluže krve hned pod Sethovou visící pravou rukou. Pokud byl pravák, a Banks se domníval, že byl, mohl tu tužku použít k napsání nějaké zprávy, ještě než umřel. Samozřejmě tam mohla spadnout už někdy dřív, ale Seth byl velice pořádný a ve svých posledních chvílích asi zvlášť. Možná napsal svůj vlastní dopis a jeho vrah ho odnesl a nahradil ho jinou verzí. Proč? Protože Seth Gilla nezabil a ve svém dopise to jasně řekl? To by znamenalo, že sebevraždu spáchal z nějakého docela jiného důvodu. Napsal dokonce vrahovo jméno nebo to byl někdo jiný a on zemřel, aby ho chránil?

Už zase příliš mnoho otázek. Možná mají Burgess a Glendenning pravdu a on je hlupák, který se nechce spokojit s jednoduchým řešením. Koneckonců má na výběr: buď je Seth Cotton vinen, přesně jak říká dopis a skutečně se sám zabil, nebo ho zabil Paul Boyd, který ve strachu z prozrazení dopis zfalšoval. Banks se klonil k druhé z těchto možností, ale z nějakého důvodu pořád nedokázal sám sebe přesvědčit, že to Boyd udělal a ne jenom proto, že byl odpovědný za jeho propuštění z vězení. Boyd má sice záznam, a když objevili ten nůž, dal se na útěk. Možná je mnohem tvrdší a chytřejší, než by si kdokoli pomyslel. Jestli například svou klaustrofobii hrál, takže mu v důsledku předstíraného strachu z uvěznění byl Burgess ochotný věřit, pak je možné všechno. Zatím však měli jen samé vedlejší důkazy a Banks měl pořád pocit, že jejich obrázek není úplný. Zapálil si cigaretu a přešel k oknu, aby s e podíval na tržiště. Dneska mu to žádnou inspiraci nepřineslo.

Nakonec se rozhodl, že si před obědem uklidí stůl. Každičký čtvereční centimetr byl pokrytý žlutými nalepovacími poznámkovými lístky, a většinu z nich tam umístil už před drahnou dobou. Všechny je zmačkal a naházel do odpadkového koše. Potom přišly na řadu složky, výpovědi a záznamy, které četl, aby si připomněl zúčastněné. Většina informací byla uložena v archivu a Banks měl ve zvyku vést si stručné záznamy o všech případech, na kterých se podílel. Úplně navrchu byla jeho složka o Elizabeth Daleové. Znovu ji vzal do ruky a vzpomněl si, že měl trošku problémy ji najít a zrovna ji vytáhl ze skříně, když ho volal seržant Rowe se zprávou o smrti Setha Cottona.

Otevřel desky a v myšlenkách se vrátil k informacím o případu vlastně to ani případ nebyl, jen nepodstatná událost, k níž došlo zhruba před rokem a půl.

Elizabeth Daleová nastoupila do psychiatrické léčebny na periferii Huddersfieldu. Stěžovala si na deprese, apatii a celkovou neschopnost vyrovnat se s vnějším světem. Po několika dnech pozorování a léčby se rozhodla, že se jí zdejší péče nelíbí a utekla na Maggie’s Farm. Věděla, že tam bydlí její starý kamarád z Hebden Bridge, Seth Cotton. Správa nemocnice předala do Eastvale zprávu, že mluvila o nějakém příteli, který vlastní dům nedaleko Reltonu, a žádala místní sociální správu, aby to prověřila a zjistila, jestli tam není.

Byla. Na farmu poslali Dennise Osmonda, aby se ji pokusil přesvědčit, že se pro své vlastní dobro má vrátit do nemocnice, ale slečna Daleová byla neoblomná: zůstane na farmě. Osmond měl dokonce tu drzost, že připustil, že jí to tam nejspíš udělá dobře. Zoufalé a rozzlobené vedení nemocnice poslalo dva vlastní muže, ti Elizabeth přesvědčili, že se s nimi má vrátit. Zastrašovali ji a vyhrožovali jí vazbou, nebo to aspoň tehdy ve své stížnosti tvrdili Seth Cotton i Osmond.

Protože Elizabeth Daleová byla v minulosti drogově závislá, byla přivolána policie. Zaměstnanci léčebny totiž tvrdili, že mají podezření, že lidé na farmě užívají drogy. Jel tam Banks se seržantem Hatchleym a jedním uniformovaným strážníkem, ale nic nenašli. Slečna Daleová nastoupila znovu do nemocnice, a pokud Banks věděl, vrátilo se všechno k normálu.

Ovšem ve světle posledních událostí byl tento příběh daleko zajímavější. Nejdřív Elizabeth Daleovou i Dennise Osmonda spojovaly s policejním konstáblem Gillem jen stížnosti, které na něho nezávisle na sobě podali. A teď se zdá, že mezi Osmondem a Daleovou existuje ještě další pojítko.

Kde je Elizabeth Daleová teď? Měl by jet do Huddersfieldu a sám si s ní promluvit. Ze zkušenosti věděl, že mluvit s doktory po telefonu nemá vůbec žádný smysl. To však může počkat do zítřka. Nejdřív si chtěl znovu promluvit s Marou, jestli jí už je dobře. Ještě než vyrazil, uvažoval o tom, že zavolá Jenny a zkusí urovnat tu hádku z nedělního poledne. Zrovna se chystal, že jí zavolá, když zazvonil telefon.

„Vrchní inspektor Banks?“

„U telefonu.“

„Jmenuji se Lawrence Courtney z advokátní firmy Courtney, Courtney a Courtney.“

„Ano. Slyšel jsem o té firmě. Co pro vás můžu udělat?“

„Jde o to, že bych možná mohl něco udělat já pro vás,“ prohlásil Courtney. „Dneska v ranních novinách jsem se dočetl, že zemřel jistý Seth Cotton. Je to pravda?“

„Ano. Je to pravda.“

„No, pak by vás mohlo zajímat, vrchní inspektore, že jsme vykonavatelé poslední vůle pana Cottona.“

„Závěti?“

„Ano, závěti.“ Právníkův hlas zněl trochu popuzeně. „Máte zájem?“

„No ovšemže mám.“

„Neobtěžovalo by vás, kdybyste se po obědě zastavil v naší kanceláři?“

„Ano, jistě. Podívejte, mohl byste mi říct –“

„Dobrá. Tak se tedy uvidíme. Řekněme kolem půl třetí? Na shledanou, vrchní inspektore.“

Banks práskl telefonem. Zatracený nafoukaný právník. Zaklel a vzal si cigaretu. Ale závěť, to nečekal. Bankse by nenapadlo, že by se takový nonkonformista jako Seth obtěžoval tím, že by dělal poslední vůli. Měl sice podnik a vlastnil majetek, ale jak ho mohlo napadnout, že v blízké budoucnosti umře?

Banks si napsal právníkovo jméno a čas schůzky a nalepil poznámku na stůl. Pak se zhluboka nadechl, zavolal Jenny do její pracovny na univerzitě v Yorku a rovnou spustil.

„Ten včerejšek mě mrzí. Vím, jak to muselo znít, ale nenapadl mě lepší způsob, jak ti to říct.“

„Reagovala jsem nepřiměřeně,“ odpověděla mu Jenny. „Připadám si jako blbec. Jenom jsi přece dělal svou práci.“

„Nechtěl jsem ti to říct, dokud jsem si neuvědomil, že Osmondova přítomnost může být opravdu nebezpečná.“

„A já jsem tvé varování neměla považovat za zasahování do našeho vztahu. Byla jsem ale tak strašně zklamaná. Zatracení chlapi! Proč si nikdy nemůžu vybrat toho správného?“

„Tobě vadí, co udělal?“

„Ovšemže mi to vadí.“

„A budeš s ním chodit dál?“

„To já nevím.“ Nasadila otrávený tón. „Už jsem ho stejně začínala mít dost. Je něco nového?“

„V čem? V tom vloupání, nebo v Gillově vraždě?“

„No, když se ptáš, tak v obojím. Co se stalo? Připadáš mi nějak nesvůj.“

„Ale to nic. Měl jsem rušné dopoledne. A byl jsem nervózní z toho, že ti volám. Četla jsi o Sethu Cottonovi?“

„Ne. Dneska ráno jsem neměla čas podívat se do novin. Proč, co se stalo?“

Banks jí to pověděl.

„Pane Bože. Chudák Mara. Myslíš, že pro ni můžu něco udělat?“

„To já nevím. Nedokážu si představit, v jakém je stavu. Dneska odpoledne bych ji chtěl navštívit. Jestli chceš, zmíním se o tobě.“

„To prosím tě udělej. A řekni jí, že je mi to moc líto. A jestli si potřebuje promluvit… Jak myslíš, že se to stalo? Nebo o tom nesmíš mluvit?“

„To bych moc rád věděl.“

Banks jí stručně převyprávěl své úvahy.

„A ty máš asi pocit, že jsi za to odpovědný? A proto taky nechceš připustit, že to udělal Boyd?“

„S tím pocitem viny se nepleteš. Burgess by ho nikdy nepustil, kdybych na něj netlačil.“

„Burgess mi nepřipadá jako někdo, kdo by ustoupil nátlaku. Nedokážu si představit, že by udělal něco, co sám nechce.“

„Možná máš pravdu. Ale přesto… Myslím, že to není jenom tím. Aspoň doufám. Za tím vším je něco daleko složitějšího. A neříkej mi, že to zbytečně dělám složitější toho už jsem si užil dost.“

„Dneska jsme ale nějak nedůtkliví! Nic takového jsem si nemyslela.“

„Promiň. Nějak moc to na mě působí. A k tomu vloupání. Mám něco rozdělaného a nejspíš to budeme vědět večer nebo nejpozději zítra ráno.“

„O co jde?“

„O tom bych radši ještě nemluvil. Ale neměj strach, myslím, že Osmondovi nehrozí žádné nebezpečí.“

„Jsi si jistý?“

„Naprosto.“

„Jen pokud máš pravdu?“

„Copak se někdy pletu? Hele, nezadus se. Já ale už musím. Ozvu se ti později.“

Nebyl si ale jistý, kam by se měl vydat. Je tu ten právník, ale to je až v půl třetí. Maličko deprimovaný si zapálil další cigaretu a přešel k oknu. Královnin erb, to je ono. Koláč a pinta piva mu určitě zvednou náladu. A Burgess se s ním předběžně domlouval na půl druhou, že si porovnají informace.

2

Banks našel kancelář Courtney, Courtney a Courtney na Market Street jen kousek od policejní stanice. Vlastně až příliš blízko, než aby stálo za to pouštět si na cestu walkman.

Právnická firma sídlila v bývalém obchodě s čajem a její název byl zlatě vymalovaný v půlkruhu na prosklených dveřích. Banks se mladé recepční zeptal na pana Lawrence Courtneyho a po krátkém rozhovoru přes interkom byl uveden do veliké kanceláře nacpané právnickými spisy.

Samotný Lawrence Courtney vtěsnaný za velkým ředitelským stolem nebyl ten škrobený muž, kterého si Banks představoval po telefonickém rozhovoru třídílný oblek, zlatý řetízek k hodinkám, cvikr a nos zdvižený, jako kdyby byl neustále vystavený nepříjemnému zápachu. Místo toho byl uvolněný, asi padesátiletý buclatý muž s přerostlými jemnými vlasy, širokou, zdravě červenou tváří a poměrně příjemným výrazem. Sako měl pověšené za dveřmi. Na sobě měl bílou košili, kravatu s červenými a zelenými proužky a černé kšandy. Banks si všiml, že vrchní knoflíček u košile má rozepnutý a kravatu povolenou, stejně jako on sám.

„Závěť Setha Cottona,“ řekl Banks, když se po krátkém potřesení vlhkou rukou posadil.

„Ano. Myslel jsem, že vás to bude zajímat,“ přitakal Courtney.

Koutky jeho růžových masitých rtů škubl slabý úsměv.

„Kdy ji udělal?“

„Hned se podívám… Myslím, že asi před rokem.“ Courtney našel dokument a přečetl datum.

„Proč přišel za vámi? Nejsem si jistý, jak dobře jste ho znal, ale mně nepřipadal jako člověk, který se dohaduje s právníky.“

„Zařizovali jsme koupi domu,“ prohlásil Courtney, „a když byl převod ukončen, navrhli jsme mu poslední vůli. Děláme to tak často. Nejde nám ani tolik o získání dalších zakázek jako o to, abychom všechno usnadnili. Tolik lidí umírá bez závěti a asi si neumíte představit, k jakým komplikacím to vede, když nejsou žádní přímí příbuzní. Například jenom ten dům. Pokud vím, nebyl pan Cotton ženatý, ani podle obecného práva.“

„A jak na váš návrh reagoval?“

„Řekl, že si to rozmyslí.“

„A přemýšlel o tom celé dva roky?“

„Ano, vypadá to tak. Když dovolíte, vrchní inspektore, proč se tak zajímáte o to, proč udělal poslední vůli? Lidé to často dělávají.“

„Jde mi o to načasování. Jenom mě zajímalo, proč to bylo právě tehdy a ne v nějakou jinou dobu.“

„Hmmm. Umím si představit, že si právě takových věcí musíte všímat. Zajímá vás vůbec obsah té závěti?“

„Ovšem.“

Courtney před sebou rozložil, chvíli do něho zíral a pak ho zase odložil a zahákl si palce za kšandy.

„Vlastně tady nic moc není,“ prohlásil. „Dům a tu trošku peněz, které měl řekl bych, že je to něco okolo dvou tisíc liber, ale to byste si musel zjistit v bance nějaké Maře Demaceyové.“

„Maře? A to je všechno?“

„Ne docela. Kupodivu jen před pár měsíci připojil dodatek. Vlastně to bylo těsně před Vánoci. Nedotýká se původního odkazu, pouze stanoví, že veškerý materiál, peníze a klientelu související s jeho truhlářstvím odkazuje Paulu Boydovi a doufá, že jich moudře použije.“

„Zatraceně!“

„Něco není v pořádku?“

„To nic. Promiňte. Nevadilo by, kdybych si zapálil?“

„Jestli to musí být?“ Courtney vytáhl z šuplíku čistý popelník a s nesouhlasným výrazem ho k Banksovi posunul. Ten se nenechal odradit a zapálil si.

„Rozumím tomu tedy tak,“ řekl Banks, „že dům a peníze odkázal Maře zhruba po roční známosti a truhlářství Paulu Boydovi, který byl na farmě jenom pár měsíců.“

„Když to říkáte, vrchní inspektore. To by znamenalo, že pan Cotton značně důvěřoval lidem.“

„To jistě. Nebo že neměl nikoho jiného, kdo by vůbec připadal v úvahu. Pochybuji, že by stál o to, aby jeho movitý i nemovitý majetek připadl státu. Ale kdo ví, kde by mohl Boyd být, kdyby Cotton zemřel přirozenou smrtí? Anebo Mara. Myslíte, že by mohl mít pocit, že je v nebezpečí?“

„Obávám se, že na to nedokážu odpovědět,“ namítl Courtney. „Naše práce končí právními náležitostmi a pan Cotton se v žádném případě nezmínil o hrozícím úmrtí. Pokud je tu ještě něco, s čím bych vám mohl pomoci, bude mi nesmírným potěšením.“

„Děkuji vám,“ opáčil Banks. „Myslím, že to je všechno. Oznámíte to Maře Delaceyové?“

„Ano, podnikneme kroky, abychom se podle zákonných podmínek spojili s oprávněnými osobami.“

„Nebude vadit, když jí o tom dnes odpoledne povím?“

„Nevidím žádné překážky. A kdybyste ji mohl požádat nebo jestli to je možné, oba dva –, aby se stavila u nás v kanceláři. Velmi rád jim vysvětlím postup. Kdybyste měl nějaké potíže s bankou, vrchní inspektore, odvolejte se prosím na mě. Je to National Westminster nebo NatWest, jak si myslím dneska říkají –, ta pobočka na tržišti. Ředitel je náš vážený klient.“

„Vím, kde to je.“

Jasně, že to vím, napadlo Bankse. Vždyť na tu pobočku vlastně každý den spoustu hodin koukám.

„Tak tedy na shledanou, vrchní inspektore. Bylo mi potěšením.“

Banks vyšel na ulici ještě zmatenější než předtím. Ale než se vrátil na stanici, podařilo se mu své divoké představy trochu usměrnit. Závěť pravděpodobně s případem vůbec nesouvisí. Seth Cotton byl prostě daleko předvídavější, než by do něho řekl. Na tom není nic špatného. A je docela přirozené, že když jsou oba jeho rodiče mrtví a blízké příbuzné nemá, že dům nechá Maře. A Paul Boyd byl koneckonců jeho učedník. Od Setha to byl výraz naděje a důvěry.

I kdyby Mara nebo Paul věděli, co jim připadne, ani jeden z nich, a tím si byl Banks jistý, by Setha nezavraždil, aby to získal. Maře se určitě žilo lépe se Sethem než bez něho, a ať už se v Boydově povaze skrývala jakákoli odpornost, nebyl tak hloupý ani malicherný, aby zabíjel kvůli sadě truhlářského nářadí. Takže na závěť můžeš zapomenout, říkal si Banks. I když to bylo pěkné gesto, nemá žádný význam. Snad jedině to datum. Proč po Courtneyho návrhu čekal dva roky a pak to teprve uskutečnil? Odkládal to tak dlouho?

Vyvstávala tím i daleko vážnější otázka: měl Seth před rokem pocit, že je jeho život v ohrožení? Jestli ano, tak proč trvalo tak dlouho, než se toto ohrožení projevilo? A zvýšil se jeho strach z nějakého důvodu okolo Vánoc?

Ještě než se vrátil do kanceláře, zaskočil do National Westminster a bez problémů získal přehled o Sethových finančních poměrech: měl spořicí účet s částkou 2343,64 liber šterlinků a běžný účet s částkou 421,33 liber.

Na stanici se vrátil po půl čtvrté a tam ho čekala zpráva od Vica Mansiva v tom smyslu, že ano, vlákna z té prachovky se našla na klávesnici psacího stroje. Manson však s obezřetností typickou pro pracovníky kriminalistické laboratoře dodal, že není možné prokázat, zda byl stroj otřený předtím nebo po tom, co byla ta zpráva napsána. Tlak prstů na klávesy často otisky rozmaže.

Ani Banksův krátký rozhovor s Burgessem o obědě neodhalil nic nového. Sviňák Dick zašel za Osmondem a nikam se s ním nedostal. Brzy odpoledne vyrazí za Timem a Abhou a docela rád Maru Delaceyovou přenechá Banksovi. Pro Burgesse to je všechno jasné, ale chtěl by víc důkazů pro to, že Boyd nebo Cotton jsou političtí extremisté. Většinu času nespouštěl oči z Glenys a pořád Banksovi připomínal, že bude mít dneska večer volno. Cyril naštěstí nebyl nikde v dohledu.

Banks Burgessovi na přepážce nechal zprávu, v níž shrnul to, co mu Lawrence Courtney řekl o Sethově závěti. Protože Richmond byl zaměstnaný něčím jiným, zavolal potom seržanta Hatchleyho, aby jel s ním, a vzal s sebou soupravu na snímání otisků prstů. Vytáhl kazetu Muddy Waterse z walkmanu a pospíchal s ní k autu se supícím a funícím Hatchleym v závěsu. Bylo na čase zjistit, jestli už je Mara Delaceyová schopná rozhovoru.

„Co si myslíš o superintendantu Burgessovi?“ zeptal se Banks Hatchleyho cestou.

Během posledních pár dní vlastně neměl možnost s ním mluvit.

„Neoficiálně?“

„Ano.“

„No…“ Hatchley si třel tvář rukou podobnou šunce. „Nejdřív mi připadal v pohodě. Má takový švih. Jako že mu všechno jde ráz na ráz. Ale myslel jsem si, že takový génius jako on už by měl být dneska trošku dál.“

„Nikdo z nás se dál nedostal,“ poznamenal Banks. „Jak to myslíš? Je to přece nakonec jenom člověk z masa a kostí.“

„No právě. Nejdřív vás oslní a pak…“

„Nepodceňuj ho,“ upozorňoval Banks. „Tady není ve svém živlu. Je otrávený, že nám tu z každého kouta a škvíry ve městě nevylézají anarchističtí buřiči.“

„Jo,“ řekl Hatchley. „A to si o mně myslíte, že jsem pravičák.“

„To jsi.“

Hatchley zavrčel.

„Až se dostaneme na farmu, chtěl bych, aby ses podíval do Sethovy registračky v dílně,“ pokračoval Banks a zatočil na římskou cestu, „jestli tam nenajdeš další ukázky jeho strojopisu. A taky bych byl rád, abys všem sejmul otisky. Požádej je o svolení a řekni jim, že pokud odmítnou, můžeme si sehnat povolení. A nezapomeň jim také říct, že jestli nebude vzneseno obvinění, budou otisky zničeny.“

Banks se odmlčel a poškrábal se na kraji své jizvy.

„A taky bych stál o to, aby všichni napsali pár řádek na Sethově psacím stroji, ale budeme muset počkat, až se vrátí z laborky. Všechno jasné?“

„Naprosto,“ přitakal Hatchley.

Dveře jim otevřela Zoe a vypadala vyčerpaně a utrápeně.

„Mara tu není,“ odpověděla na Banksovu otázku a dveře otevřela jen asi na deset centimetrů.

„Myslel jsem, že je pod sedativy.“

„To včera v noci byla. Hluboce a dlouho spala. Říkala, že by chtěla jít do dílny a udělat pár hrnků. Doktorka souhlasila, že by to mohla být dobrá terapie. A je tam Elspeth, kdyby… prostě kdyby něco.“

„Pak tedy pojedu do vesnice,“ řekl Banks Hatchleymu. „Ty si tady budeš muset poradit. Pustíte seržanta dál, Zoe?“

Zoe si povzdechla a otevřela dveře.

„Vrátíte se sem?“ zeptal se Hatchley. Banks se podíval na hodinky.

„A co kdybychom se sešli u Černé ovce?“

Hatchley se nad vidinou pinty vyhlášeného místního piva rozzářil a pak mu obličej zase zvážněl.

„Jak se tam dostanu?“

„Pěšky.“

„Pěšky?“

„Ano. Úvozem je to asi jenom kilometr a půl. Prospěje ti to. A dostaneš pořádnou žízeň.“

Hatchleyho to pořád nepřesvědčilo nikdy předtím neměl s žízní žádné problémy i bez fyzického pohybu –, ale Banks ho nechal jeho osudu a odjel do Reltonu.

Mara se vzadu skláněla nad kruhem a jemně dokončovala okraj nějaké vázy.

Elspeth ho vedla dál a se špatně skrývanou nechutí zabručela: „Přišel za tebou nějaký policista.“

A pak se zase vrátila do obchodu.

Mara zvedla hlavu.

„Musím to dokončit,“ řekla. „Když toho teď nechám, bude to zkažené.“ Banks se opřel o rám dveří a mlčky čekal. Místnost voněla vlhkou hlínou. A taky tu bylo vedro. Pec vzadu vydávala spoustu tepla. Mara měla dlouhé hnědé vlasy sepnuté dozadu a to, jak se soustředila, zdůrazňovalo její špičatý nos a bradu. Bílou halenu měla špinavou od hlíny.

Konečně polila plochu hrnčířského kruhu vodou, odřízla vázu kusem drátu na krájení sýra, opatrně si ji posunula na dlaň a pak ji postavila na kus prkna.

„A co teď?“ zajímal se Banks.

„Musí to schnout,“ postavila vázu do veliké kredence u zadní stěny místnosti. „A pak půjde do pece.“

„Já myslel, že vyschne v peci.“

„Ne. Tam se vypálí. Ale nejdřív musí vyschnout do konzistence starého čedaru.“

„Tyhle jsou pěkné,“ poznamenal Banks a ukázal na hotové hrnky s glazurou v různých odstínech oranžové a hnědé.

„Díky.“ Mara měla nateklé oči a trochu rozostřený pohled, její pohyby byly pomalé. Banks si všiml i toho, že její hlas je daleko nudnější než obvykle a postrádá veškeré emoce a živost.

„Musím vám položit pár otázek,“ řekl.

„To jsem čekala.“

„Nebude vám to vadit?“

Mara zavrtěla hlavou: „Ať už to mám za sebou.“

Opřela se o kraj své stoličky a Banks si sedl na nějakou bednu hned za dveřmi. Slyšel, jak si Elspeth pro sebe brouká a kontroluje zboží v krámě.

„Všimla jste si při té schůzce včera odpoledne, že by byl někdo nezvykle dlouho pryč?“ zeptal se Banks.

„To bylo teprve včera, bože, mně to připadá jako celé měsíce. Ne, nevšimla jsem si. Všichni chodili dovnitř i ven, ale myslím, že nikdo nebyl pryč dlouho. Nevím ale jistě, že bych si toho všimla.“

„Nemluvil s vámi Seth někdy o sebevraždě? Nezmiňoval se o tom?“

Mara sevřela rty a vypadalo to, že z nich zmizela veškerá krev.

„Ne. Nikdy.“

„Ale přece to už jednou zkusil.“

Mara povytáhla úzká obočí.

„Zřejmě ho znáte líp, než jsem ho znala já.“

„Podle mého ho neznal nikdo. Udělal závěť, Maro.“

„Já vím.“

„Nevzpomínáte si, kdy ji sepsal?“

„Ano. Dělali jsme si z toho legraci. Říkal, že si kvůli tomu připadá jako stařec.“

„A nic víc?“

„Na nic víc si nevzpomínám.“

„Neřekl, proč ji udělal zrovna v tu dobu?“

„Ne. Jenom mi pověděl, že právník, který mu zařizoval dům, Courtney, mu tvrdil, že by ji měl udělat a že o tom už nějakou dobu přemýšlel.“

„Víte, co v té závěti je?“

„Ano. Řekl mi, že mi nechá dům. Jsem kvůli tomu podezřelá?“

„Věděla jste o tom dodatku?“

„O dodatku? Ne.“

„Své nářadí a věci nechal Paulovi.“

„No, to je asi dobře. Paul byl do truhlařiny blázen a mně by k ničemu nebylo.“

„Věděl o tom Paul?“

„To nemám představu.“

„Doplnil to někdy kolem Vánoc.“

„Třeba to měl být vánoční dárek.“

„Proč by si ale myslel, že umře? Kolik Sethovi vlastně bylo čtyřicet? Klidně mohl očekávat, že bude žít do sedmdesáti nebo tak nějak. Měl z něčeho strach?“

„Vždycky mi připadalo, že Seth… no, ne že by měl strach, ale byl duchem nepřítomný. A poslední dobou to bylo ještě horší. Ale takový prostě byl.“

„Ale nic zvláštního se nestalo?“

Mara zavrtěla hlavou: „Já nevěřím, že se zabil sám, pane Banksi. Měl spoustu věcí, pro které mu stálo za to žít. A takhle by nás tady neopustil. Na Sethovi jsme byli všichni závislí. Vzhlíželi jsme k němu. A on se o mě a o nás staral. Myslím, že ho určitě někdo zavraždil.“

„Kdo?“

„To nevím.“

Banks se na své bedně trochu posunul. Byla tvrdá a zezadu ho do pravého stehna píchal nějaký hřebík.

„Vzpomínáte si na Elizabeth Daleovou?“

„Liz. Ano, jistě. To je legrace, zrovna včera v noci jsem na ni myslela.“

„Proč na ni?“

„No, jenom tak. Myslím, že šlo o to, jak jsem na ni žárlila, když tenkrát přišla na farmu. To jsem Setha znala teprve šest měsíců. Byli jsme spolu šťastní, ale já nevím, asi jsem byla nejistá.“

„Proč jste cítila žárlivost?“

„Možná to není to správné slovo. Prostě jsem se jenom cítila vyloučená. Seth se s Liz hodně dlouho znali a já v jejich vzpomínkách neměla místo. Sedávali a povídali si ještě dlouho po tom, co jsem šla do postele.“

„Slyšela jste, o čem mluvili?“

„Ne. Jen tlumené zvuky. Zapalte si, jestli chcete.“

„Díky.“

Musela si všimnout, jak se ošívá a hledá kolem popelník. Vytáhl balíček a nabídl Maře.

„Díky, vezmu si,“ řekla. „Dneska se nebudu zdržovat tím, že bych si balila.“

„Co jste si myslela o Liz Daleové?“

Mara si zapálila cigaretu a zhluboka se nadechla.

„Vlastně jsem ji neměla ráda. Nevím proč, byl to jen takový pocit. Byla sice dost mimo, ale připadala mi jako někdo, kdo ostatní využívá. Kdo je na nich příliš závislý nebo jimi možná manipuluje.“ Unaveně pokrčila rameny a nosem vyfoukla kouř. „Ale byla to Sethova kamarádka. Nechala jsem si to pro sebe.“

„Takže jste spolu vycházely?“

„To nebylo těžké. Byla u nás jenom tři dni, než ji ti esesáci z blázince odvezli zpátky.“

„Ale nejdřív přijel Dennis Osmond?“

„Ano. Ale oni tvrdili, že byl moc měkký. Ale on neviděl důvod, proč by neměla zůstat tam, kde je, zvlášť když neměla léčbu nařízenou nebo tak, ale sama se přihlásila. Hádal se s těmi lidmi z nemocnice, ale k ničemu to nebylo.“

„Jaký vztah měl Osmond k Liz?“

„To vážně nevím. Tedy, zastával se jí, ale to je všechno.“

„Nebylo mezi nimi něco?“

„Jak to myslíte? Sex?“

„Cokoli.“

„O tom pochybuji. Setkali se jenom dvakrát a řekla bych, že nebyla jeho typ.“

„A tehdy se Seth poprvé setkal s Osmondem?“

„Pokud vím.“

„Měla jste dojem, že by Osmond znal Liz už předtím?“

„Ne, to jsem neměla. Ale zdání může klamat. Kam tím míříte?“

„To sám nevím. Jenom se nechávám vést intuicí.“

„Pane Banksi,“ zašeptala Mara najednou, „vy si myslíte, že Setha zabil Dennis Osmond? Je to tak? Vím určitě, že Seth by se sám nezabil a… mně to teď moc dobře nemyslí…“

„Uklidněte se.“

Banks ji zachytil do náruče, když začala klouzat se stoličky dopředu. Vlasy jí voněly po jablkách. Posadil ji v rohu na židli s opěradlem a oči jí zalily slzy.

„V pořádku?“

„Ano. Promiňte. To sedativum mě zbavilo většiny pocitů, ale…“

„Pořád to nezmizelo?“

„Ano, je to hned pod povrchem.“

„Jestli chcete, můžeme pokračovat někdy později. Odvezu vás domů.“

Napadlo ho, jak se Hatchley zaraduje, až se cortina zase objeví. Mara zavrtěla hlavou.

„Ne, to je v pořádku. Zvládnu to. Jsem jenom zmatená. Možná trošku vody.“

Banks jí donesl sklenici vody z kohoutku nad špinavým porcelánovým umyvadlem v koutě.

„To my jsme taky,“ pokračoval, „Zmatení. Trošku to vypadalo jako sebevražda, ale jsou tu věci, které tomu odporují.“

„Určitě se nezabil, tím jsem si jistá. Paul byl zase zpátky. Seth byl šťastný. Měl farmu, přátele, děti…“

Banks nevěděl, co říct, aby jí zvedl náladu.

„Když se předtím pokusil o sebevraždu,“ řekla, „bylo to kvůli Alison?“

„Ano.“

„To chápu. To dává smysl. Ale teď ne. Někdo ho musel zabít.“ Mara trošku upila vody. „Postranní brankou mohl vejít kdokoli a přikrást se k němu.“

„Takhle se to nestalo, Maro. Můžete mi věřit, že toho člověka musel znát. Byl to někdo, s kým se cítil v bezpečí. Slyšela jste něco o Liz Daleové od té doby, co odjela?“

„Ne, to ne. Seth ji v léčebně párkrát navštívil, ale pak s ní ztratil kontakt.“

„Nějaké dopisy?“

„O tom mi nic neřekl.“

„Lístek k Vánocům?“

„Ne.“

„Víte, kde je teď?“

„Ne. Je to důležité?“

„Mohlo by být. Víte něco o její minulosti?“

Mara se zamračila a třela si spánky.

„Pokud vím, pochází odněkud dole na jihu. Bývala zdravotní sestra než… No, chytla se špatné party, začala s drogami a přišla o práci. Od té doby se jako by nechala unášet proudem.“

„Až skončila v Hebden Bridge.“

„Ano.“

„Viděla jste ji na farmě užívat nějaké drogy?“

„Ne. A neříkám to jenom tak. Přestala s heroinem. To byl jeden z problémů, proto to nezvládala.“

„Byl Seth někdy závislý?“

„Myslím, že ne. Jsem přesvědčená, že by mi o tom řekl. Bavili jsme se o drogách, co si o nich myslíme a že o to vlastně nejde, takže si myslím, že by mi o tom pověděl.“

„A vy nemáte nejmenší představu, kde je Liz teď?“

„Ani nejmenší.“

„A co Alison?“

„Co je s ní? Je mrtvá.“

Do jejího hlasu se vplížil náznak hořkosti a Bankse by zajímalo proč. Žárlivost? To je docela možné. Spousta lidí žárlí na předchozí milence, dokonce i když jsou mrtví. Nebo je naštvaná, že Seth ji neudělal docela součástí svého života, že s ní nesdílel všechny své pocity? Uvolnila si vlasy, zatřásla hlavou a dovolila, aby se jí kaštanové kadeře vyhrnuly přes ramena.

„Dáte mi ještě jednu cigaretu?“

„Samozřejmě.“ Banks jí jednu podal. „Seth vám přece něco musel říct. Nemůžete přece s někým žít dva roky a vůbec nic vědět o jeho minulosti.“

„Že ne? A jak byste se to dozvěděl?“

To Banks nevěděl. Když poznal Sandru, byli oba mladí a neměli za sebou moc věcí, o kterých by mohli mluvit, a nic z toho nebylo moc zajímavé.

„Jenom to nedává smysl,“ řekl.

Zvonek na dveřích obchodu zazvonil a podle toho, jak protahoval slova, to byl nějaký Američan.

„Co teď budete dělat?“ zeptal se Banks.

Mara si protřela oči.

„To nevím. Jsem moc unavená na to, abych točila další hrnek. Počítám, že prostě půjdu domů a brzy si vlezu do postele.“

„Chcete svézt?“

„Ne. Vážně. Trocha čerstvého vzduchu a pohybu mi udělá dobře.“

Banks se zasmál.

„Přál bych si, aby to můj seržant taky tak viděl.“

„Cože?“

Banks jí to vysvětlil a Maře se podařil slabý úsměv.

Ven vyšli společně a Banks Elspeth cestou po něm vrhla trpký pohled. Před Černou ovcí Mara zabočila.

„Víte, mrzí mě to, upřímnou soustrast,“ pronesl Banks neobratně k jejím zádům.

Mara se obrátila a dlouho na něho zírala. Nedokázal odhalit, co si myslí nebo co cítí.

„Věřím vám,“ řekla nakonec.

„A mám vyřídit, že Jenny s vámi cítí. Říkala, že jí máte zavolat, kdybyste cokoli potřebovala… kamarádku.“

Mara neodpověděla.

„Ona vás totiž nezradila. Měla o vás strach. A vy jste za ní šla, protože jste měla starost o Paula, je to tak?“

Mara pomalu přikývla.

„Dobře, tak jí zavolejte. Platí?“

„Platí.“ Přestože byla vysoká, připadala mu Mara droboučká, jak tak kráčela tmavou ulicí k římské cestě. Banks stál na místě a sledoval ji, dokud mu nezmizela z dohledu.

Hatchley už u Černé ovce čekal měl půlku druhého piva, soudě podle sklenic před ním. Jedné plné a druhé z půlky prázdné. Banks šel nejdřív k baru, koupil další dvě a pak se posadil. Pokud šlo o něho, mohl si Hatchley pít podle libosti. Byl mizerný řidič, i když byl střízlivý a Banks neměl v úmyslu mu dovolit, aby se přiblížil k sedadlu řidiče v jeho cortině.

„Něco nového?“ zeptal se seržant.

„Vlastně ani ne. A ty?“

„Ten veliký chlapík s hustými vousy se chtěl nejdřív trochu hádat, ale ta drobná holka se zrzavými vlasy mu řekla, že nejlepší bude spolupracovat.“

„Sakra,“ zaklel Banks. „Já věděl, že jsem na něco zapomněl. Mariny otisky. Ale nevadí. Dostaneme je později.“

„A mimochodem,“ pokračoval Hatchley, „většina dopisů ve skříni byly kopie, ale podařilo se mi vytáhnout pár konceptů z koše na papír.“

„Výborně.“

„Nevypadáte moc spokojeně,“ stěžoval si Hatchley.

„Cože? Aha, promiň. Myslel jsem na něco jiného. Dopijeme a pošleme tvé výsledky do laboratoře.“

Hatchley svou třetí pintu vypil s ohromující rychlostí a podíval se na hodinky.

„Bude půl sedmé,“ poznamenal. „Teď už nemá cenu pospíchat; stejně se už všichni odporoučeli na noc domů.“ Rychle pohlédl k baru. „A navíc bych si dal ještě další.“

Banks se usmál.

„Přesvědčivá logika, seržante. Tak fajn. Ale radši to přece jen vypijeme rychle. A jsi na řadě.“

3

Doma se Banksovi podařilo ohřát si mraženou večeři hrášek, bramborovou kaši a telecí kotletu –, aniž by ji spálil. Když umyl nádobí nebo spíš opláchl vidličku, nůž a hrnek od kafe misky vyhodil do odpadkového koše a zavolal Sandře.

„Tak kdy budu mít zpátky svou ženu?“ zeptal se.

„Ve středu ráno. Pojedeme ranním vlakem,“ odvětila Sandra. „Doma bychom měli být kolem poledne. Tátovi už je mnohem lépe a mamka to snáší líp, než jsem čekala.“

„Dobře. Vynasnažím se být doma,“ sliboval Banks. „Uvidíme.“

„Jak vám to jde?“

„Začíná to být komplikovanější.“

„Připadáš mi nějaký mrzutý. To je dobré znamení. Čím ti to připadá komplikovanější a čím horší máš náladu, tím blíž jsi k cíli.“

„Vážně je to pravda?“

„No samozřejmě. Za tu dlouhou dobu, co s tebou žiju, jsem se naučila diagnostikovat příznaky.“

„Někdy žasnu nad tím, co všechno o sobě lidé vědí.“

„To má být co? Filozofie?“

„Ne. Jenom frustrace. Jsou Brian a Tracy v pořádku?“

„Jo, fajn. Jenom jsou trochu neklidní. A Brian zvlášť. Znáš Tracy, té stačí, když se může ponořit do nějaké historické knížky. Ale on se teď zajímá o samé sporty a popmusic. Jeho poslední vášeň je zřejmě americký fotbal.“

„Pane Bože.“

Za poslední rok se Brian hodně změnil. Dokonce to vypadalo, že ztratil zájem o elektrický vláček, který Banks umístil do volného pokoje. Teď si s ním hrál víc než Brian, ale musel přiznat, že dřív to bylo naopak.

Aby zahnal prázdnotu, která v něm po tom rozhovoru zůstala, nalil si skleničku Bell´s a poslouchal Leroye Carra a Scrappera Blackwella a snažil se nechat informace, kterých měl plnou hlavu, aby si našly své místo a usadily se do nových vzorců a schémat. I když může znít divně, spousta věcí do sebe začala zapadat. Potíž byla v tom, že to vypadalo, že jedna teorie vylučuje druhou.

Těsně před desátou ho z kratičké dřímoty probudil zvonek. Páska už dávno skončila a led v jeho druhé skotské se rozpustil.

„Promiňte, že jdu tak pozdě, pane,“ omlouval se Richmond, „ale právě jsem skončil.“

„Pojď dál.“ Protíral si oči Banks. „Posaď se. Něco k pití?“

„Kdyby vás to neobtěžovalo, pane. Technicky vzato jsem ovšem pořád ve službě.“

„Dáš si skotskou? Nebo mám v lednici pivo.“

„Skotská by byla fajn. Bez ledu, jestli můžu prosit.“

Banks se zašklebil.

„Už začínám být skoro jako Američani dávám si do dobré skotské led. Za chvíli si budu stěžovat, že pivo není dost studené.“

Richmond složil své dlouhé atletické tělo do křesla a pohladil si knír.

„Podle toho, jak si hraješ s tím kouskem porostu na svém obličeji,“ poznamenal Banks, „bych hádal, že jsi byl úspěšný.“

„Cože? No ano, pane. Netušil jsem, že jsem tak čitelný.“

„To je zřejmě většina z nás. Ty bys nebyl dobrý hráč pokeru a při výsleších si na to radši dávej pozor. No tak, na co jsi přišel?“

„No,“ začal Richmond a nahlížel do svého zápisníku. „Udělal jsem to přesně, jak jste říkal, pane. Diskrétně jsem se pohyboval kolem bytu Tima a Abhy. Celé odpoledne byli doma.“

„A pak?“

„Okolo osmé šli ven, řekl bych, že do hospody. A asi půl hodiny na to tam zastavil modrý escort, vystoupili z něho dva muži a zmizeli uvnitř. Vypadali jako ti, které jste mi popsal. Museli čekat někde poblíž a sledovat byt, protože to vypadalo, že vědí, kdy můžou přijít. Jenom si pro jistotu nechali chvilku rezervu, kdyby Tim s Abhou šli jenom do obchodu nebo něco podobného.“

„Nepokoušel ses jim zabránit ve vstupu, že ne?“

Richmond vypadal pohoršeně.

„Choval jsem se přesně, jak jste mi řekl, pane, i když jsem měl docela divný pocit, že tam sedím a sleduji, jak se někdo dopouští zločinu. Přední dveře bývají jenom na západku, a tak prostě vešli dovnitř. Jednotlivé byty se ale zamykají, takže se dovnitř museli vloupat. Každopádně po čtvrthodině vyšli ven a nesli zřejmě několik žlutohnědých pořadačů.“

„A co bylo pak?“

„Z bezpečné vzdálenosti jsem je sledoval. Zastavili na parkovišti Zámeckého hotelu a vstoupili dovnitř. Nešel jsem za nimi pane, mohli by si mě všimnout. A už nevyšli. Asi po deseti minutách jsem šel dovnitř, zeptal se na ně recepčního a požádal ho, aby mi ukázal hotelovou knihu. Zapsali je jako James Smith a Thomas Brown.“

„Jak originální. Promiň, pokračuj.“

„No, to mě napadlo taky, a tak jsem se vrátil do kanceláře a prověřil si značku toho auta. U jedné firmy v Yorku si ho pronajal nějaký pan Cranby, pan Keith J. Cranby, jestli vám to něco říká. Musel jim ukázat řidičák, takže to je pravděpodobně jeho pravé jméno.“

„Cranby? Ne, to mi není vůbec povědomé. Co se stalo pak?“

„Nic, pane. Už bylo pozdě a tak jsem si řekl, že za vámi radši zajdu a podám vám hlášení. Mimochodem, když jsem čekal venku, viděl jsem do hotelu vejít tu barmanku, Glenys. Vypadala taky trošku nesměle.“

„Byl někde v dohledu Cyril?“

„Ne. Toho jsem neviděl.“

„Odvedl jsi dobrou práci, Phile,“ prohlásil Banks. „Máš to u mě.“

„O co tu jde?“

„To bych radši zatím neříkal, kdybych se náhodou mýlil. Ale slibuji, že ty budeš první, kdo se to dozví. Jedl jsi vůbec?“

„Měl jsem s sebou sendviče,“ podíval se na hodinky. „Ale dal bych si pivo.“

„Nějaké pivo je ještě v ledničce.“

„Nemám rád lahvové pivo.“ Richmond si pohladil ploché břicho. „Je v něm moc bublinek.“

„A taky je moc studené?“

Richmond přikývl.

„Tak dobře. Měli bychom jedno nebo dvě stihnout, ještě než budou zavírat. Zvu tě. Půjdeme ke Královninu erbu?“

„Fajn, pane.“

V hostinci vládl čilý ruch a halasně se tu bavili místní a zemědělci z venkova. Banks pohlédl k baru, ale Glenys ani Cyril tam očividně nebyli. Protlačil se k baru a jedné z obvykle zaskakujících servírek se zeptal, kde je šéf.

„Vzal si dneska volno, pane Banksi. Jenom tak.“ Luskla prsty. „Tvrdil, že tu musíme být tři, abychom to zvládly. A byl taky hrozně tajnůstkářský. Ale on je šéf, tak co? Může si dělat, co chce.“

„To máš naprosto pravdu, Rosie,“ přitakal Banks. „Dám si dvě pinty vašeho nejlepšího hořkého, prosím.“

„Prosím, pane Banksi.“

Zůstali u baru a povídali si se štamgasty, kteří se jich radši moc nevyptávali na jejich práci. Banks začínal být sám se sebou neobvykle spokojený, zvlášť vzhledem k tomu, že ještě nenašel odpověď. Nevěděl, jestli to je tím hovorem se Sandrou, tím, jak si schrupl, nebo tím, že Richmond uspěl, nebo snad pitím. Možná to bylo od všeho trochu. A taky si uvědomoval, že je blízko k uzavření případu. Jestli vyřeší problém dvou vzájemně se vylučujících vysvětlení Gillovy a Sethovy smrti, pak to má všechno v kapse. Zítra ho čeká zajímavý den. Nejdřív najde Liz Daleovou a zjistí, co ví; pak tu je ta další záležitost… Ano, zítřek bude nesmírně zajímavý. A pozítří by se měla vrátit Sandra.

„Poslední objednávky, prosím!“ volala Rosie.

„Dáme si?“ zeptala se ho Richmond.

„Jen běž. Proč ne,“ uklidnil ho Banks. Měl podivný pocit, jako by oslavoval.

Šestnáct

1

Další den ráno bylo nápadné, že Sviňák Dick není nikde k nalezení. Banks toho využil, a ještě než ráno vyrazil, si vyřídil pár důležitých hovorů.

Kousek jižně za Bradfordem začalo pršet. Banks pustil stěrače a palubním zapalovačem si zapálil cigaretu. Z přehrávače zpíval Walter Davis: „Máš špatnou krev, baby, asi potřebuješ panáka.“

Zabloudit v aglomeraci starých západoyorkshirských vlnařských městeček nebylo nic těžkého. Byla vystavěna v údolích na východním okraji Pennin a jako by se vzájemně překrývala. Nebylo lehké říct, kde přesně jste. Ohromné staré textilní továrny, kde v minulém století pod jednou střechou probíhal celý proces výroby látky, působily ve slabém světle ponuře. Měly pět nebo šest poschodí, ploché střechy, řady blízko umístěných oken a vysoké komíny, které byly vidět na míle daleko.

Na silničních cedulích se míhala jména jako Cleckheaton, Liversedge, Heckmondwike, Brighouse, Rastrick nebo Mirfield která si Banks do té doby spojoval jenom s dechovkami a ragbyovými týmy. Když se blížil k Hudderfieldu, zpomalil a vyhlížel přes deštěm smáčené okno odbočku.

Psychiatrická léčebna naštěstí byla na severním konci města, takže nemusel projíždět přes centrum. Když zahlédl ukazatel, zatočil podle něj doleva do ulice mezi dvěma opuštěnými skladišti.

Zeleň na pozemcích nemocnice ho doslova šokovala po tolika kilometrech bezútěšné průmyslové pustiny. Tady byla vysoká cihlová zeď a u brány strážný, ale pak se cesta mezi stromy a kolem dobře udržovaného trávníku zatáčela k modernímu nemocničnímu komplexu ve tvaru písmene L. Banks zastavil na parkovišti pro návštěvníky a pak se ohlásil na recepci.

„To bude doktor Preston,“ prohlásila recepční, když si Elizabeth Daleovou našla v kartotéce. „Lékař ale nemůže sdělovat žádné informace o svých pacientech.“

Banks se usmál.

„Ale sejde se se mnou?“

„No jistě. Teď je s naším kvestorem, ale můžete počkat, asi tak za deset minut by to mělo být vyřízeno. Jestli chcete, můžete počkat v kantýně. Čaj tu není špatný.“

Banks jí poděkoval a vykročil směrem ke shluku jasně oranžových umělohmotných stolků a židlí.

„Haló, pane Banksi?“ volala za ním.

„Obrátil se.“

Přiložila si dlaně k ústům a promluvila tiše a pomalu. Slova vyslovovala, jako kdyby jí měl odečítat ze rtů.

„Nezatouláte se někam, že ne?“ Rychle pohlédla doleva i doprava, jako kdyby chtěla naznačit, že dál na něho číhají příšery.

Banks ji ujistil, že nikoli, od hezké pubertální dívky u pokladny si koupil šálek čaje a sušenky Penguin a posadil se.

V kantýně byl kromě něho jenom jediný další člověk. Byl to hubený muž s výrazným hrbem a vlasy sčesanými dozadu ze zvrásněného čela a oblečený jako vikář. Když Bankse uviděl, přenesl svůj hrnek k němu a posadil se. Měl dlouhý úzký nos a malá ústa. Banks si všiml, že tvar jeho hlavy byl vyloženě zvláštní; tvář byla trojúhelníková a čelo prudce ustupovalo dozadu. S vlasy sčesanými rovně dozadu, které se zdvihaly v úhlu pětačtyřiceti stupňů, vypadal, jako kdyby celý jeho obličej utvářel silný protivítr.

„Nebude vadit, když se k vám připojím?“ zeptal se a usmál se tak, že se jeho rysy groteskně zkřivily.

„Pokud vás nebude obtěžovat moje kouření,“ odpověděl Banks.

„Jen do toho, starý brachu, to mně vůbec nevadí.“ Jeho jižní přízvuk prozrazoval vzdělání. „Nikdy jsem vás tu neviděl?“

Měla to být poznámka, ale znělo to jako otázka.

„To mě nepřekvapuje,“ řekl Banks. „Ještě nikdy jsem tu nebyl. Jsem policista.“

„Chlapík!“ vykřikl vikář. „A který? Nechte mě hádat: Clouseau? Poirot? Holmes?“

Banks se rozesmál.

„Nejsem tak neohrabaný jako Clouseau,“ poznamenal. „A obávám se, že nejsem ani tak brilantní jako Poirot nebo Holmes. Jmenuji se Banks. Vrchní inspektor Banks.“

Vikář se zamračil.

„Tak Banks? O tom jsem nikdy neslyšel.“

„No to se ani nedivím,“ poznamenal Banks udiveně. „Jsem to já. Já jsem Banks. Přišel jsem za doktorem Prestonem.“

Vikářův obličej se rozjasnil.

„Doktorem Prestonem? No, ten se vám určitě bude líbit. Je moc dobrý.“

„Pomáhá vám?“

„Jestli pomáhá mně? Proboha ne. Já samozřejmě pomáhám jemu.“

„No ovšem,“ řekl Banks pomalu.

U stolku se zastavila sestra a vyslovila jeho jméno.

„Doktor Preston se teď s vámi sejde,“ oznámila mu.

Vikář natáhl ruku.

„Nuže, hodně štěstí, starý brachu.“

Banks rukou potřásl a zamumlal poděkování.

„Ten člověk tam,“ oslovil sestru, která za ním klapala podpatky chodbou, „se tu může volně pohybovat? Proč tady je?“

Sestra se rozesmála.

„To není pacient. Je to reverend Clayton. Navštěvuje nás dvakrát nebo třikrát týdně. Určitě si myslel, že vy jste nový pacient.“

A sakra, pomyslel si Banks, už jenom z toho, že se tady pohybuje, by se jeden zbláznil.

V kanceláři doktora Prestona nebyly žádné ostré nablýskané nástroje, nádoby ve tvaru ledviny, stříkačky a záhadné odpadky, které Bankse obvykle tak znervózňovaly v Glendenningově doupěti. Tenhle pokoj byl spíš jako pohodlná pracovna s příjemným výhledem na anglický park.

Preston povstal, jakmile Banks vešel. Sevření jeho ruky bylo pevné a krátké. Vypadal mladší, než by Banks očekával, měl kštici hustých lesklých hnědých vlasů, kůži jemnou jako dětský zadeček a tvář právě tak boubelatou a růžovou. Jeho oči zvětšené brýlemi byly ostražité a vážné.

„Co pro vás můžu udělat, ehm, vrchní inspektore?“ zeptal se.

„Zajímám se o jednu vaši bývalou pacientku jménem Elizabeth Daleová. Nebo aspoň mám za to, že už vaší pacientkou není.“

„No, ano,“ prohlásil Preston. „Už je pryč dlouho. Co přesně byste chtěl vědět? Určitě jste si vědom, že nesmím –“

„Ano, doktore, chápu. Nechci znát žádné podrobnosti o jejím onemocnění. Pokud tomu rozumím, trpěla depresí.“

„No“ doktor odstranil sponku na papír ze svého diáře „Laicky řečeno nejspíš… Ale říkal jste, že kvůli tomu jste nepřišel?“

„Správně. Jenom bych chtěl vědět, kde je. Na tom přece není nic důvěrného?“

„Osobní informace obvykle nikomu nesdělujeme.“

„Je to důležité. Jde o vyšetřování vraždy. Můžu si opatřit soudní příkaz.“

„No, myslím, že to nebude nezbytné,“ stáhl se Preston rychle. „Obávám se však, že potíž bude v tom, že my nevíme, kde slečna Daleová je.“

„Vůbec netušíte?“

„Ne. Podívejte, o bývalých pacientech si obvykle záznamy nevedeme.“

„Kdy odsud odešla?“

Preston hledal ve svých záznamech.

„Zůstala tu dva měsíce.“

Přečetl nahlas datum.

„Je to obvyklé? Dva měsíce?“

„Těžko říct. To je u každého pacienta jiné. Slečna Daleová byla… myslím, že toho příliš neprozradím, když řeknu, že byla těžko zvládnutelná. Byla tu sotva pár dní, když odsud utekla.“

„Ano, já vím,“ Banks mu vysvětlil, jak to souvisí s jeho případem. „Pokud to ale chápu, nejdřív se sem sama přihlásila, je to tak?“

„Ano.“

„A přesto jste s ní zacházeli, jako kdyby uprchla z přísně střežené věznice.“

Preston se opřel v křesle a jeho žvýkací svaly se napjaly.

„Pochopte, vrchní inspektore, když kdokoli sem přijde, prodělá celou škálu testů a úplné lékařské vyšetření. Na jejich základě stanovíme diagnózu a předepíšeme léky. Slečnu Daleovou jsme vyšetřili a rozhodli, že se potřebuje léčit. Když zmizela, měli jsme samozřejmě strach, že… No, kdo ví, kam až by to s ní mohlo bez řádného léčení zajít? Takže jsme podnikli kroky, abychom ji přesvědčili, že se má vrátit.“

„Doktor má vždycky pravdu, co?“

Preston ho probodl pohledem.

„Jak jí bylo, když léčbu ukončila?“ zeptal se Banks.

„Vzhledem k vašemu zaujatému postoji nevím, jestli mi stojí za to, abych vám na tohle odpovídal.“

Banks si povzdechl a vytáhl cigaretu.

„No tak, doktore, přestaňte trucovat. Byla vyléčená, nebo nebyla?“

Preston mu podal popelník a Banks si zapálil.

„Víte, že vás to zabíjí?“ vypadal, jako by mu toto konstatování udělalo ohromnou radost.

„Doufám, že mi ještě předtím odpovíte.“

Preston našpulil rty.

„Mám za to, že víte o tom, že Elizabeth Daleová měla problémy s drogami?“

„Ano.“

„Zčásti to byla příčina jejího psychického onemocnění. Když k nám přišla, tvrdila, že už asi měsíc není na heroinu. My tu přirozeně nemáme vybavení na to, abychom se zabývali závislými, a kdyby slečna Daleová pořád drogy užívala, poslali bychom ji někam jinam. Ona tady ovšem zůstala, užívala předepsané léky a udělala určitý pokrok. Po dvou měsících jsem měl pocit, že je připravena odejít.“

„A jak se cítila ona?“

Preston se koukal z okna na park v zahradě. Kousek od budovy byla řada tvarovaných keřů vystříhaných do podoby ptáků a různých zvířat.

„Slečna Daleová,“ začal pomalu Preston, „měla strach ze života a obávala se své závislosti. Jedno u ní vedlo k tomu druhému v jakoby nekonečném kruhu.“

„Vy mi říkáte, že jakmile si na tu představu zvykla, nejradši by tu zůstala napořád. Je to tak?“

„Ne zrovna tady. V jakékoli instituci, kde by se nemusela sama rozhodovat a čelit světu.“

„A na nějakém takovém místě ji pravděpodobně najdu?“

„No, řekl bych, že ano.“

„Mohl byste být konkrétnější?“

„Mohl byste zkusit ODZ.“

„ODZ?“

„Ano. Oddělení pro drogově závislé, pro léčbu závislostí. Elizabeth tam střídavě pobývala, než přišla k nám.“

„Takže není vyléčená?“

„Kolika závislým se to podaří? No, připouštím, že některým ano. Ale s Elizabeth to bylo pořád nahoru a dolů. Léčba nějakou dobu fungovala metadon hydrochlorid v postupně snižovaných dávkách. Je to trochu, jako když žvýkáte nikotinovou žvýkačku, když se pokoušíte přestat kouřit. Pomůže vám to s některými fyzickými příznaky, ale –“

„To nestačí?“

„Ani ne. Většina závislých začne znova, jakmile mají příležitost si píchnout. A to vzhledem k okruhu jejich přátel může být bohužel velice brzy.“

„Takže vy si myslíte, že v tomhle ODZ by mohla Liz Daleová být jako pacientka, nebo by mohli vědět, kde je?“

„Je to pravděpodobné.“

„Kde to je?“ Banks si připravil zápisník.

„Jediné tady v okolí je kousek odsud, hned u Halifaxu.“

Preston mu předal podrobné instrukce.

„Jenom doufám, že se nedostala do nějakých problémů,“ řekl nakonec.

„Myslím, že ne. Jenom jsem chtěl, aby nám pomohla s vyšetřováním.“

Preston si na nose posunul brýle.

„Vy policisti si ale dokážete hrát se slovíčky.“

„Jsem rád, že s doktory máme aspoň něco společného,“ Banks se usmál a zvedl se k odchodu. „Velice jste mi pomohl.“

„Vážně?“

Banks se z nemocnice honem vrátil na deštěm smáčenou silnici a zamířil do Halifaxu. Jako orientačního bodu využil Wainhouse Tower, jak mu poradil dr. Preston a brzy našel ODZ. Vysoká černá věž byla původně postavena jako tovární komín, ale nikdy k tomuto účelu nesloužila. Teď byl její vrchol vyzdobený ve velice nekomínovitém a špičatém gotickém stylu a byla využívána jako atrakce a vyhlídka.

Banks ODZ objevil docela nahoře v příkré postranní uličce. Stálo kus od cesty ve vrcholku dlouhého svažujícího se trávníku v budově, která vypadala jako viktoriánské panské sídlo. Banks cítil, že i tohle místo má jakousi přízračnou atmosféru. Když se k ní blížil, otřásl se. Tohle není místo, kde bych se chtěl pohybovat po setmění, napadlo ho.

Tady nebyly žádné zdi ani muži u brány. Banks vešel rovnou dovnitř a najednou stál v prostorné centrální místnosti s vysokým stropem. Na stěnách visela spousta obrazů, evidentně prací pacientů, a dominovalo jim ohromné plátno zobrazující anděla, jak se řítí k zemi, s křídly v plamenech, s krkem zvráceným tak, že se díval přímo na pozorovatele, se šílenýma rudýma očima a hrubými svaly napjatými jako zauzlované provazy. Mohl to klidné být i Satan na své cestě do pekla. Jeho cíl, impresionisticky zachycený ve spodní polovině obrazu, byl nepochybně temné a ponuré místo. Zachvěl se a odvrátil hlavu.

„Můžu vám nějak pomoci?“ Blížila se k němu nějaká mladá žena.

Z jejího zevnějšku nebylo zřejmé, jestli je to někdo z personálu nebo pacientka. Bylo jí asi tak něco po třicítce, na sobě měla džíny a tmavě hnědou vestu přes bílou blůzku ke krku. Dlouhé černé vlasy měla zapletené do tlustých copů a vzadu sepnuté.

„Ano,“ řekl Banks „Hledám Elizabeth Daleovou. Je tady nebo aspoň nevíte, kde bych ji mohl najít?“

„Kdo jste?“

Banks jí ukázal svůj průkaz.

Ženy zvedla obočí.

„Policie? Co potřebujete?“

„Chci mluvit s Elizabeth Daleovou,“ opakoval. „Je tady, nebo ne?“

„O co jde?“

„Tady kladu otázky já,“ prohlásil Banks podrážděný jejím hrubým arogantním chováním. Najednou si uvědomil, kdo to musí být. „Podívejte, doktorko,“ navázal, „s drogami to nemá nic společného. Jde o jednoho jejího starého přítele. Potřebuji od ní nějaké informace, které by mi pomohly vyřešit případ vraždy, a to je všechno.“

„Elizabeth tu je už celý měsíc. Nemůže s tím mít nic společného.“

„Já netvrdím, že má. Necháte mě s ní promluvit?“

Doktorka se zamračila. Banks skoro viděl, jak jí za očima rychle pracuje mozek.

„Tak fajn,“ řekla nakonec. „Ale buďte na ni mírný. Je velice křehká. A trvám na tom, že u toho budu.“

„Radši bych s ní mluvil o samotě.“

To poslední, o co stál, bylo, aby tahle žena sledovala jejich rozhovor jako právník.

„Obávám se, že to nebude možné.“

„Co kdybyste zůstala opodál, aby vás mohla zavolat? Řekněme na opačném konci téhle místnosti?“ Místnost byla dost velká na to, aby v ní probíhalo několik hovorů současně.

Doktorka se usmála koutkem úst.

„Takže kompromis? Dobrá. Zůstaňte tady, než Elizabeth seženu. A posaďte se.“

Ale Banks by po dlouhém sezení v autě na jednom místě nevydržel. A tak chodil po místnosti a prohlížel si obrázky, které skoro všechny zachycovaly intenzivní hrůzu: šílené oči zírající skrz schránku na dopisy; nahý muž, kterého táhnou pryč od nějaké ženy, všechny jeho rysy byly svraštělé v zoufalé prosbě; les, v němž každý nesmírně pečlivě vymalovaný lístek vypadal jako ohnivý plamen. Běhal mu z nich mráz po zádech. Všiml si kolem sebe spousty stojacích popelníků a zapálil si. V místnosti bylo teplo, a tak si svlékl svůj kabát a odložil ho na židli.

Asi po pěti minutách se doktorka vrátila s nějakou jinou ženou.

„Tohle je Elizabeth Daleová,“ představila je formálně, a pak odešla na opačnou stranu místnosti, kde se posadila čelem k Banksovi a předstírala, že čte nějaký časopis. Liz si postavila židli nalevo od něho a natočila ji tak, že k sobě mohli být pohodlně obráceni čelem. Židle byly měkce polstrované a měly solidní opěrky pro ruce.

„Viděla jsem, že jste si prohlížel obrazy,“ řekla Elizabeth. „Jsou velice zajímavé, že?“

Měla melodický, hypnotický hlas. Banks si snadno dokázal představit její přesvědčivost. Měl ovšem pocit, že by to pravděpodobně začalo být únavné: místo měkké krásy fňukání a loudění.

Elizabeth Daleová si na kolenou urovnala své popelavě modré šaty. Její drobná postava se skoro ztrácela ve vytahaném svetru slézové barvy se dvěma bílými kruhy uprostřed. Pokud byla Sethova vrstevnice, bylo by jí asi čtyřicet, ale její vychrtlý voskovitý obličej byl vrásčitý, jako by patřil ženě mnohem starší, a černé vlasy, nakrátko spíš seřezané než ostříhané, měly šedé pruhy. Byla to tvář, ze které utrpení přímo křičelo; oči hleděly hluboko dovnitř a viděly tam děs. Ale její hlas byl nádherný. Tak jemný, tak konejšivý jako jarní vánek mezi stromy.

„Jsou velice působivé,“ řekl Banks a cítil, že jeho slova jsou žalostně nedostatečným popisem těch obrazů.

„Někteří lidé tu takové věci vidí,“ prozradila mu Elizabeth. „Víte, co tady dřív bylo?“

„Ne.“

„Během epidemií tyfu koncem minulého století tu byla nemocnice pro nemocné s horečkou. Každou noc slyším, jak tu pacienti křičí.“

„Chcete říct, že tu straší?“

Elizabeth pokrčila rameny.

„Možná strašidla pronásledují mě. Občas tu někdo přijde o rozum. Rozbije okno a zkouší se podřezat skleněnými střepy. Já každou noc slyším oběti tyfu naříkat. Horečka je spaluje a v křečích jim praskají kosti. Poslouchám zvuk lámajících se kostí.“

Tleskla rukama.

„Prásk. Docela takhle.“

Pak si zakryla ústa rukou a rozesmála se. Banks si všiml, že ukazováček a prostředníček pravé ruky má žluté od nikotinu. Chvilku hrabala uvnitř svetru a pak vytáhla balíček Embassy Regal a ošoupaný stříbrný zapalovač. Banks si vytáhl vlastní cigaretu a ona se k němu naklonila, aby mu připálila. Plamen šlehal vysoko, a když vdechl, ucítil zápach benzinu.

„Podívejte,“ pokračovala Elizabeth, „i přes tohle všechno ty duchy, nářek a chlad jsem radši tady než… tam venku.“ Kývla hlavou směrem ke dveřím. „Tam je ta opravdová hrůza, pane Banksi, tam venku.“

„Rozumím tomu tak, že nesledujete, co se děje ve světě. Nečtete noviny, nedíváte se na televizi?“

Elizabeth zavrtěla hlavou.

„Ne. Televize tady je, hned vedle. Ale já na ni nekoukám. Čtu knížky. Staré knížky. Teď čtu Charlese Dickense. Věděl jste, že v Edwinu Droodovi berou opium?“

Banks přikývl, dickensovské období si prosel před několika lety. „Přišel jste kvůli té stížnosti?“ chtěla vědět Elizabeth.

„Jaké stížnosti?“

„Je to už řada let. Podala jsem stížnost na jednoho policistu kvůli tomu, že na demonstraci tloukl lidi obuškem. Nevím, co z toho bylo. Nikdo mi nic nesdělil. Ale tenkrát to bylo jiné; zdálo se mi, že za něco stojí bojovat. Teď už to nechávám být. Všechno to zpackají. Určitě nás všechny vyhodí do vzduchu. Nebo byste chtěl mluvit o drogách?“

„No, částečně jde o tu stížnost. Chtěl bych s vámi mluvit o Sethovi Cottonovi. O Sethovi a Alison.“

„Starý dobrý Seth. Nebohý Seth. Já s vámi o Sethovi mluvit nechci. Já s vámi přece mluvit nemusím.“

„Proč o něm nechcete mluvit?“

„Protože nechci. Je to osobní. Neřeknu vám nic, co by vám neřekl on, takže nemá cenu, abyste se ptal.“

Banks se naklonil dopředu.

„Elizabeth,“ řekl tiše, „Seth je mrtvý. Je mi to líto, ale je to pravda.“

Nejdřív měl pocit, že na to vůbec nijak nezareaguje. Unikl jí slabý povzdech, pouhý závan větru proti tmavému oknu.

„To je dobře.“ řekla mírnějším a slabším hlasem. „Konečně má klid.“

Pak zavřela oči a na tváři měla tak zasněný a svatý výraz, že se Banks neodvážil přerušit mlčení. Byla by to svatokrádež. Na to oči zase otevřela a zářil v nich nějaký jas.

„To byla moje modlitbička,“ prozradila mu.

„Jak jste to myslela, nebohý Seth?“

„Byl takový opravdový a musel vytrpět takovou bolest. Jak umřel, pane Banksi? Zemřel pokojně?“

„Ano,“ lhal Banks.

Elizabeth přikývla.

„Problém je v tom,“ řekl Banks, „že toho o něm nikdo moc nevěděl, o tom, jak se cítí, ani o jeho minulosti. Vy jste Sethovi i Alison byla docela blízká, je to tak?“

„Ano, to jsem byla.“

„Není tu něco, co byste mi o něm mohla říct o jeho minulosti? Něco, co by mi dovolilo ho lépe pochopit. Vím, že ho ta Alisonina nehoda velice rozrušila –“

„Nehoda?“

„Ano. Určitě o tom víte. To auto –“

„Alisonina smrt nebyla nehoda, pane Banksi. Byla zavražděna.“

„Zavražděna?“

„No ano. Určitě byla zavražděna. Sethovi jsem to řekla. Přesvědčila jsem ho.“

„Kdy?“

„Přišla jsem na to. Jsem totiž bývalá sestra.“

„Já vím. Co jste zjistila?“

„Určitě je Seth mrtvý?“

Banks přikývl.

Podezřívavě na něho hleděla a pak se usmála.

„Tak vám to snad můžu říct. Sedíte pohodlně? Tak to říkají před pohádkou pro děti. Poslouchal jsem je, když jsem byla malá. Je zvláštní, jaké věci vám uvíznou v paměti. Ale tolik toho zapomenete. A říkáte si proč? Je to výsada mozku? Vzpomínáte si na Strýčka Maca a nejoblíbenější pohádky? Na Sparkyho a Kouzelné piano? Na to, jak Petula Clarková zpívala Zelený mužíček?“

„To si bohužel nepamatuji,“ odpověděl Banks. „Ale sedím pohodlně.“

Elizabeth se zasmála.

„Dobrá. Tak já začnu.“

A pustila se do vyprávění jednoho z nejsmutnějších a nejpodivnějších příběhů, jaké Banks kdy slyšel.

2

To, co mu Liz Daleová řekla, potvrdilo to, co již začínal tušit. Jeho teorie už se navzájem nevylučovaly, ale necítil žádné ulehčení jako obvykle, když vyřešil případ.

Do Eastvale se vracel pomalu a zvolil si tu nejdelší a nejklikatější cestu na západ napříč pískovcovou oblastí daleko od větších měst i městeček. Neměl kam spěchat. Cestou poslouchal poškrábané nahrávky starých bluesmannů: hráči, vrahové, faráři, alkoholici a drogově závislí zpívali písně o chudobě, sexu, ďáblovi a smůle. A kolem se míhaly cedule: Mytholmroyd, Tobmorden, Cornholme. V Lancashiru po menších cestách v blízkosti Trawdenského lesa objel okolí Burnley a pak už byl v Cravenské oblasti kousek od Skiptonu. Na zdejší vápencové půdě byla tráva svěže zelená.

V Grassingtonu se v hospodě zastavil na oběd, přes Pateleyský most přejel Greenhow Hill a od Riponu se vrátil do Eastvale.

V kanceláři na něho čekal Burgess.

„Dlužíš mi bůra,“ řekl. „Pár skleniček Mumm´s a vrhla se na mě.“

„No proti gustu, žádný dišputát,“ odvětil Banks.

„Máš mé slovo. Nejsem pitomec, abych jí kradl kalhotky jako trofej.“

Banks kývl k superintendantově oteklé a fialové tváři.

„Vidím, že přece jen nějakou trofej máš.“

„Ten její zatracený manžel. Nedůvěřivá svině.“ Přejel si po modřině prstem. „Ale to bylo až potom. Má štěstí, že jsem ho nesebral za napadení policejního důstojníka. A přece jen si asi zasloužím ránu, a tak jsem ho nechal. Všechno pěkně v klidu.“

„To od tebe bylo velice velkomyslné.“

Banks vytáhl z peněženky pětilibrovou bankovku a hodil ji na stůl.

„Co to s tebou dneska je, Banksi? To tě porážka tak mrzí?“

Burgess sebral peníze a podával mu je.

„Do háje, nemusíš mi platit, jestli jsi v takové nouzi.“

Banks se posadil a zapálil si cigaretu.

„Slyšel jsi někdy o chlápkovi jménem Barney Merritt?“ zeptal se. „Ne. Měl bych?“

„Je to můj starý kamarád, zůstal u metropolitní. Zná tě. A taky zná detektivního konstábla Cranbyho. Keitha J. Cranbyho.“

„No a?“ svaly na Burgessově čelisti se napjaly a vypadalo to, že jeho oči jsou světlejší a hledí ostřeji.

Banks poklepal na složku ležící na stole.

„Cranby a nějaký jeho kámoš nejspíš detektivní konstábl Stickley si před pár dny v Yorku najali modrého escorta. Přijeli do Eastvale a zapsali se v Zámeckém hotelu stejně jako ty. Překvapuje mě, že jste se nepotkali v hale, není to tak velký podnik.“

„Uvědomuješ si, co to říkáš? Možná by sis to měl rozmyslet a nechat toho, dokud nejsou žádné potíže.“

Banks zavrtěl hlavou a pokračoval.

„Před pár dny se vloupali do bytu Dennise Osmonda. To, co hledali, tam nenašli, ale vzali jednu z jeho politických knih, aby mu nahnali vítr. Včera večer se vloupali do bytu Tima s Abhou a odnesli odtud několik pořadačů. To bylo poté, co jsem ti řekl, kde jsou uloženy informace, které shromáždili o té demonstraci.“

Burgess klepal pravítkem na stůl: „Doufám, že to všechno můžeš dokázat?“

„Když to bude potřeba, tak ano.“

„A jak tě proboha něco takového napadlo?“

„Znám tvé metody. A když jsem se zmínil o tom vloupání k Osmondovi, nevypadal jsi překvapeně. Zdálo se, že tě to skoro nezajímá. A to bylo zvláštní, protože mě nejdřív napadlo, že by to mohlo souviset s Gillovým případem. Ale ty jsi o tom už dávno věděl.“

„A co budeš dělat?“

„Já tě prostě nechápu,“ kroutil hlavou Banks. „Čeho sis sakra myslel, že tím dosáhneš? Použil jsi stejnou podezřelou taktiku, jako uplatnili v Manchesteru po demonstraci Leona Brittana.“

„Ale tam to přece fungovalo?“

„Jestli považuješ štvanici na pár venkovských studentů a obrácení celostátní pozornosti k těm nejhorším živlům v policii za dobré, pak tedy ano. Fungovalo to.“

„Nebuď tak hrozně naivní, Banksi. Tihle lidi jsou všichni propojení.“

„Víš, že jsi paranoidní? Kdo si myslíš, že jsou? Teroristi?“

„Jsou všichni spojení. Odborářští vůdcové, bolševičtí studenti, odpůrci zbrojení. Všechno je to provázané. Můžeš jim říkat pobloudilí idealisté, jestli chceš, ale podle mě jsou hrozně nebezpeční.“

„Pro koho a pro co?“

Burgess se naklonil dopředu a sevřel okraj stolu.

„Pro mír a stabilitu státu, pro to. A na čí straně jsi vlastně ty?“

„Já nejsem na ničí straně. Já vyšetřuji vraždu, vzpomínáš? Zabili jednoho policistu. Moc slušný nebyl, ale myslím, že si nezasloužil skončit mrtvý na ulici. A co nezjistím? Že sis z Londýna přivezl svou osobní partu rváčů a ti začali s vloupačkami a násilnými vniknutími.“

„Nemá cenu, abych se tu s tebou přel o morálce, Banksi –“

„To vím protože nemáš jediný argument.“

„Chtěl bych ti ale připomenout, že tenhle případ vedu já.“

„Ale to ti nedává právo, abys dělal takové věci. Copak to sakra nechápeš? Ty s těmi svými kecy o policejní image. Kvůli takovému podezřelému postupu nakonec budeme jako ti zlí. A navíc ještě hrozně pitomí.“

Burgess se posadil a zapálil si doutník: „Jenom pokud na to někdo přijde. A to mě přivádí zpátky k mé otázce. Co uděláš?“

„Nic. Ale ty zajistíš, aby se jim ty záznamy vrátily, a všechny zúčastněné už odteďka necháte na pokoji.“

„Vážně? A proč jsi si tak jistý?“

„Protože jestli ne, předám všechno, co o tom vím, superintendantu Gristhorpeovi. Zástupce vrchního komisaře si jeho názoru cení.“

Burgess se rozesmál.

„To tedy nemáš nejlepší konexe. Myslím, že to k ničemu nebude.“

„A pak je tu vždycky ještě tisk. Z takového šťavnatého příběhu budou nadšení. A Dennis Osmond má taky právo vědět, co jste mu provedli. Mysli si, co chceš, ale já nevěřím, že by to nějak prospělo tvým šancím na budoucí povýšení.“

Burgess poklepával doutníkem o okraj popelníku.

„Ty máš vážně průzračné srdce, co, Banksi? Rytíř na křížové výpravě. Jsi lepší než my ostatní.“

„Nezačínej s tím. Zašel jsi moc daleko a dobře to víš. Jenom sis myslel, že ti to projde.“

„To klidně může.“

Banks zavrtěl hlavou.

„Zapomínáš, že jsem tvůj velící důstojník. Můžu ti přikázat, abys mi předal veškeré důkazy, které máš.“

„Houby,“ opáčil Banks. „Proč nepošleš Cranbyho se Stickleyem, aby je ukradli?“

„Podívej,“ řekl Burgess rudnoucí vzteky, „nezačínej si se mnou. Dokážu být velice nepříjemný protivník. Ty si vážně myslíš, že někdo vezme na vědomí tvé nařčení? A co si myslíš, že se stane? Vykopnou mě od policie? Probuď se.“

„Mně je docela fuk, co se stane. Ale vím určitě, že tisk si z toho udělá manévry.“

„Podřezal by sis větev, na které sedíš. Uvažuj o tom, ke komu bys měl být loajální. Naše práce je dost těžká i bez toho, že by všichni byli proti nám. Nepřemýšlel jsi o tom? Jak by se to dotklo vás tady na severu, kdyby se to dostalo ven? Já tady díky Bohu žít nemusím, ale ty jo.“

„To sakra musím,“ řekl Banks. „A o to tu jde. Ty si sem můžeš přijet a nadělat tu zmatek a pak si zmizet zpátky do Londýna. Já tu s těmi lidmi musím žít a pracovat. A dělám to rád. Trvalo mi dlouho, než mě začali přijímat, a ty si přijdeš a posuneš naše vztahy o celé roky nazpět. Ber, nebo nech být. Vrať zpátky ty šanony, odvolej své gorily a zapomeneme na to. Bude to jen další nevyřešené vloupání.“

„Ale jakého tu máme krvácejícího hrdinu! A co když trošku přitlačím, a zařídím, aby ti někdo z vyšších míst přikázal, abys důkazy odevzdal? A co pak, šéfe?“

„Už jsem ti to říkal,“ zůstal klidný Banks. „Nemusíš mít strach ze mě, ale z novin, Osmonda a studentů.“

„S těmi si dokážu poradit.“

„Je to jen na tobě.“

„Takže?“

„Tak. Vyber si.“

„A kdo by vůbec věřil pár ztřeštěným levičákům? A všichni vědí, že tisk je zaujatý.“

Banks pokrčil rameny.

„Třeba nikdo. Uvidíme.“

Burgess vyskočil na nohy.

„Tohle ti nezapomenu, Banksi,“ zavrčel. „Až budu psát zprávu o tomhle vyšetřování –“

„Už je po všem,“ prohlásil Banks unaveně.

„Cože?“

„Konec vyšetřování.“ Banks mu krátce pověděl o svém rozhovoru s Elizabeth Daleovou.

„Takže co se stane teď?“

„Nic. Až na to, že snad vypadneš domů.“

„A ty celou tuhle zatracenou historku vyzváníš novinám?“

„Ne. To nemá cenu. Ale myslím si, že Mara a ti ostatní mají právo o tom vědět.“

„Jo, to jo.“

Burgess rázoval ke dveřím.

„A nemysli si, že jsi vyhrál, protože to tak není. Z tohohle se jenom tak snadno nedostaneš.“

Odešel a jeho výhrůžka za ním zůstala viset ve vzduchu.

Banks před sebe natáhl ruce a všiml si, jak se chvějí. I když v kanceláři bylo chladno, cítil, že má krk pod límcem zpocený. Když si vytáhl další cigaretu a vykročil k oknu, zjistil, že má slabé i nohy. Nestává se každý den, že máte v hrsti nadřízeného, a zvlášť ne specialistu jako je Sviňák Dick Burgess. A dneska poprvé ho Banks viděl rozzuřeného.

Možná, že si udělal nebezpečného nepřítele na celý život. Třeba má Burgess pravdu a on svou hrozbu trochu přehání. On koneckonců sám taky někdy hraje pěkně na ostří nože. Ale k čertu s tím, pomyslel si. Nemá cenu to pořád probírat. Vzal si kabát, do kapsy strčil cigarety a vyrazil k parkovišti.

3

Přestalo pršet a odpolední slunce vykouzlilo z říční nivy a ze svahů údolí závoje mlhy. Banksova cortina rachotila úvozem a zastavila před farmou.

Mara mu otevřela na druhé zaklepání a pustila ho dál.

„Nejspíš si chcete sednout?“ chtěla vědět.

„Chvíli by to mohlo trvat.“

Banks se uvelebil v houpacím křesle.

Děti si u stolu vybarvovaly a Paul se hrbil na fazolových polštářích a četl si nějakou sci-fi.

„Kde jsou Rick a Zoe?“ zeptal se Banks.

„Pracují.“

„Mohla byste je prosím zavolat? Rád bych mluvil s vámi se všemi. A bylo by moc opovážlivé, kdybych poprosil o trochu čaje?“

Mara nejdřív postavila konvici na oheň a pak vyšla do stodoly přivolat ostatní. Když se vrátila, udělala čaj a Rick se Zoe se mezitím usadili.

„O co tu sakra jde?“ naléhal Rick. „Copak toho nebylo dost? A kde je váš kamarád?“

„Balí.“

„Balí?“ divila se Mara a pomalu vešla do pokoje s konvicí a hrnky na tácu. „Ale –“

„Už je po všem, Maro. Nebo aspoň skoro po všem.“

Banks si nalil čaj, zapálil si cigaretu a otočil se k Paulovi.

„To ty jsi napsal ten sebevražedný dopis, že jo?“

„Já nevím, o čem mluvíte.“

„Nech toho, teď není čas hrát si na schovávanou. Tlak na klávesy byl jiný, než kdyby to psal Seth, a taky stylisticky na tom byl daleko lépe než ty. Proč jsi to udělal?“

„Už jsem vám říkal, že jsem nic neudělal.“

Teď se na něho všichni dívali a on začal rudnout.

„Mám říct, proč jsi to udělal?“ pokračoval Banks. „Udělal jsi to, aby ses zbavil podezření.“

„Počkejte chvilku,“ zarazila ho Mara. „Obviňujete Paula, že Setha zabil?“

„Setha nikdo nezabil,“ odpověděl Banks tiše. „Udělal to sám.“

„Ale říkal jste –“

„Já vím. To jsme si mysleli. Ta zpráva mě zmátla. Seth ji nenapsal, ale Paul ano. On ale nikoho nezabil. Když ho Paul našel, byl už Seth mrtvý. Paul jenom využil příležitost a napsal zprávu s přiznáním. Doufal, že ho pak necháme být. Určitě si nemyslel, že to je něco špatného. Seth byl koneckonců mrtvý. Nic už se ho nemohlo dotknout. Je to tak, Paule?“

Paul neříkal nic.

„Paule?“ Mara k němu obrátila vážnou tvář. „Je to pravda?“

„A co když je? Sethovi by to nevadilo. Nepřál by si, aby nás dál pronásledovali. Byl mrtvý, Maro. Přísahám. Já jsem jenom na stroji napsal tu zprávu.“

„Napsal něco sám?“ zajímal se Banks.

„Ano, ale nic to neznamenalo.“

Ze zadní kapsy džínů vytáhl útržek papíru a podal mu ho. Stálo na něm: „Promiň, Maro.“ A nic víc. Banks ho předal Maře a té se oči zalily slzami. Otřela si je hřbetem ruky.

„Jak jsi mohl, Paule?“

Paul se naklonil dopředu a objal si kolena.

„Bylo to kvůli nám všem,“ vysvětloval. „Copak to nechápeš? Aby nám policie dala pokoj. Seth by to udělal.“

„Jenže to neudělal,“ upozornil Banks. „Setha nenapadlo, že Paul nám podstrčí dopis. Pokud šlo o něj, nebylo o jeho sebevraždě nejmenších pochyb. Vůbec netušil, že ji budeme považovat za vraždu. Jestli nás jeho smrt dovede k pravdě, pak to tak má být, ale on neměl potřebu to vysvětlovat. Neudělal to, když byl naživu, tak proč by měl, když se chystá umřít?“

„K pravdě?“ řekla Mara. „Vy nám ji teď chcete říct?“

„Ano. Jestli o to stojíte.“

Mara přikývla.

„Možná se vám nebude líbit.“

„Po tom všem, co jsme si prodělali,“ řekla, „si myslím, že nám to dlužíte.“

„Tak dobře. Myslím, že Seth se mimo jiné zabil ze studu. Měl pocit, že všechny zklamal včetně sebe.“

„Jak to myslíte?“

„Chci říct, že Seth probodl strážníka Gilla a nedokázal s tím žít. Paul už kvůli tomu dost vytrpěl. Seth by nikdy nedovolil, aby ho z toho obvinili. To by se radši přiznal. Když jsme Paula propustili, měl radost za něj. Pro Setha to ale znamenalo, že teď je mu policie ještě blíž. Byla to jen otázka času. Už jsem našel v jeho zápisníku číslo policejního konstábla Gilla i ty knížky u něj v dílně. A věděl jsem taky, že to byl jeho nůž. Vyptával jsem se ho na Elizabeth Daleovou a on dobře věděl, jak je nespolehlivá. Potřeboval jsem ji jenom najít a přesvědčit ji, aby promluvila. Věděl, že pro něj už brzy bude po všem.“

Mara zbledla. Pokoušela se ubalit si cigaretu, ale ruce se jí třásly. Banks jí nabídl jednu Silk Cut a ona si ji vzala. Zoe všechny obešla a dolila jim čaj.

„Já tomu ale nemůžu věřit,“ prohlásila Mara a vrtěla hlavou. „Seth ne.“

„Je to pravda. Netvrdím, že měl v plánu strážníka Gilla zabít. Nemohl si být jistý, že se demonstrace zvrtne, i když se dalo očekávat, že tam Gill bude. Šel tam ale připravený. Moc dobře věděl, co se může stát, když u toho bude Gill. Proto jsem se ptal, jestli jste někdo neslyšel, že by se to odpoledne mluvilo o Gillově čísle. Někdo mu ho zjistil a on věděl, že tam bude.“

„Připadalo mi povědomé,“ promluvila Mara tiše, jako kdyby mluvila sama se sebou. „Myslím, že jsem byla v kuchyni se Sethem.“

„A Osmond mu řekl to číslo.“

„Já… Mohlo to tak být. Ale proč Seth? On takový nebyl. Byl to mírný člověk.“

„V zásadě souhlasím,“ připustil Banks. „Ale okolnosti byly velice neobvyklé. Abych si to všechno dal dohromady, musel jsem vyhledat Liz Daleovou. Řekla mi velice zvláštní věc, a to, že Alison, Sethova žena, byla zavražděna. Mně to nějak nedávalo smysl, protože jsem mluvil s místní policií i s tím člověkem, který ji přejel. Byla to nehoda. Neusmrtil ji schválně. A navíc mu to zničilo život.“

Po Alisonině smrti se Seth neúspěšně pokusil o sebevraždu. Pokračoval ve svém životě, ale nikdy se nezbavil svého zármutku. Zřejmě zčásti proto, že ho nikdy nedal najevo. Všichni víte, že nerad mluvil o minulosti, že to v sobě dusil, všechny ty pocity smutku a viny. Když umře někdo, koho milujeme, vždycky obviňujeme sami sebe, protože jsme si možná třeba jen na prchavý okamžik přáli, aby byl mrtvý. Vždycky si říkáme, že kdyby to bylo jen maličko jinak a Seth ten den jel po obchodech místo Alison –, nikdy by k té tragédii nedošlo. Liz byla jediná, kdo skutečně věděl, co se doopravdy stalo, protože byla tak dobrá kamarádka Alison. Podle policie v Hebden Bridge byla Alison mnohem otevřenější, energičtější a komunikativnější než Seth. A protože on byl „silný a mlčenlivý chlap,“ všichni si mysleli, že to doopravdy zvládá, že je klidný a sebejistý, ale on se uvnitř mučil.

„Já to pořád nechápu,“ prohlásila Mara. „Co má tohle všechno společného s tím zabitým policistou.“

Banks si chvíli foukal do hrnku a pak trochu usrkl čaje. Chutnal po jablkách se skořicí.

„Lit Daleová podala stížnost na hrubé chování strážníka Gilla při nějaké demonstraci, na které byla s Alison Cottonovou. Seth tam nebyl. Liz mi řekla, že na té demonstraci dostala Alison od Gilla prudkou ránu do spánku. To odpoledne to byl jenom jeden z mnoha takových případů. Alison nechtěla dělat povyk a přitahovat pozornost policie tím, že by si stěžovala, ale Liz v té době byla politicky daleko militantnější. Podala stížnost na celkové Gillovo chování. Když z toho nic nebylo, už se tím nezabývala. A pak o to ztratila zájem díky heroinu na politiku zapomněla a stejně jako vy si myslela, že policie někoho, jako je ona, nebude ani poslouchat.“

„A vy jí to máte za zlé?“ Vložil se do toho Rick. „To přece evidentně nedělali. Připadá mi skoro –“

„Sklapněte,“ usadil ho Banks.

Promluvil tiše, ale dost důrazně na to, aby Ricka umlčel.

„V průběhu dalších několika měsíců,“ pokračoval, „se u Alison začaly projevovat některé neobvyklé symptomy. Stěžovala si na časté bolesti hlavy, začala zapomínat a měla záchvaty závrati. Krátce na to otěhotněla, a tak na nějakou dobu svým potížím přestala věnovat pozornost.

Jednou ale Setha s Liz doopravdy vyděsila. Najednou mluvila, jako kdyby byla čtrnáctiletá holčička. Tehdy byla její rodina na dovolené na Kypru a bydlela u nějakého starého kamaráda jejího otce, který tam sloužil. A ona jim začala velice podrobně popisovat teplé večery a procházky u Středozemního moře ve Famagustě. I její hlas jako by prý patřil té čtrnáctileté dívce. Nakonec vykřikla a pak se na nic nepamatovala. Když jí povídali, o čem mluvila, jenom se rozesmála.

Ale Sethovi to stačilo. Měl strach, že má nádor mozku nebo něco podobného, a tak trval na tom, aby to řekla lékaři. Podle Liz jim doktor neřekl nic víc, než že těhotenství může s mozkem ženy udělat stejně divné věci jako s jejím tělem. Alison ho přesvědčovala, že se příznaky začaly projevovat, ještě než otěhotněla, ale on odpověděl něco jako, že lidi mívají divné záchvaty, a to bylo všechno.

Pár týdnů na to šla jednou večer do místního obchodu a zabloudila. Bylo to jenom dvacet minut pěšky, ale ona nedokázala najít cestu zpátky. Seth s Liz ji našli o hodinu později, jak bloudí ulicemi. Každopádně se její potíže nezlepšovaly, a tak šla znovu za svým doktorem. Nejdřív se to snažil zase svést na její těhotenství, ale Alison zdůraznila, že má hrozné bolesti hlavy, trpí výpadky paměti a selektivním vnímáním času. Řekl jí, že si nemá dělat starosti a pro jistotu jí domluvil počítačovou tomografii. No, ale znáte státní zdravotní péči. Když přišla na řadu, byla už mrtvá. A po smrti ani nemohli pořádně provést pitvu měla rozdrcenou hlavu.

Seth se zhroutil, pokusil se o sebevraždu, pak se dal zase dohromady a koupil farmu. Tady nějakou dobu žil v izolaci než jste přišla vy, Maro. Přesvědčil se, že může dál žít, ale vláčel s sebou celou zátěž své minulosti. Vždycky býval vážný a svá přesvědčení bral doopravdy, ale po tom šoku z Alisoniny smrti v něm byl ještě nový a temnější rozměr.“

„To nedává smysl,“ namítla Mara. „Jestli to všechno je pravda, tak proč by tak dlouho čekal, než udělal to, z čeho ho obviňujete?“

„Ve skutečnosti měl dva důvody. Zaprvé ještě asi před rokem nebyl docela přesvědčený. Tedy asi do té doby, než sepsal závěť. Podle Liz četl asi před rokem a půl v nějakém časopise článek o podobném případě. Nějaká žena trpěla podobnými potížemi jako Alison po poměrně slabé ráně do hlavy a později měla bouračku v autě. Jakmile se to dočetl a začal si domýšlet důsledky, utekla Liz z léčebny a přišla sem. Mluvil s ní o tom, a ona souhlasila, že to určitě je možné. Koneckonců Alisoniny záchvaty se začaly objevovat krátce po té demonstraci. Liz nebyla moc dobrá sestra nebyla tak dobrá, aby v té době uměla stanovit diagnózu –, ale věděla něco o lidském těle, a jakmile jí Seth tu myšlenku nasadil do hlavy, souhlasila, což ho přesvědčilo.“

„V té době zůstávali dlouho vzhůru a povídali si spolu,“ přitakala Mara. „Takže o tomhle se bavili?“

„Většinou ano. A Seth také začal tu problematiku sám studovat. V jeho dílně jsem dokonce našel dvě knížky o lidském mozku, ale nechápal jsem, jaký mají význam. Jedna se jmenovala Špička ledovce. Seth je tam prostě nechal; nikdy se vlastně vůbec nepokoušel zahladit stopy. A pak tu bylo to číslo policejního konstábla Gilla. Napsala mu ho tam Liz, když tady naposledy byla. Musel je ve vzteku vytrhnout, když se dozvěděl, že Gill bude na té demonstraci.“

„Říkal jste, že měl dva důvody, proč to neprovedl hned,“ řekla Mara. „Jaký je ten druhý?“

„Sethova povaha. Víte, že většinou nebyl horkokrevný ani netrpělivý. Naopak, při své práci potřeboval ohromnou trpělivost. A nebyl ani ten typ, co se chce hned pomstít. A nezapomínejte, že vlastně nikdy nepřekonal svůj zármutek a pocit viny. Domnívám se, že svou zlost potlačoval úplně stejně a že to všechno v jeho nitru hnisalo a nakonec se to změnilo v nenávist v nenávist k člověku, který ho oloupil o ženu a dítě. A navíc to nebyl obyčejný muž, byl to policista, nepřítel svobody.“ Pohlédl na Ricka, který ho pozorně poslouchal a cucal si pramen vousů.

„Ale nemohl nic dělat. Všechno se to stalo tak dávno, a i kdyby náhodou věřil, že policie jeho historku vyslechne, žádné důkazy neexistovaly. Myslím, že o pomstě vlastně neuvažoval, ale když se odpoledne Osmond zmínil o tom čísle, něco se stalo. Celá ta věc ho už dlouho užírala a on se cítil tak bezmocný.

Protože očekával problém, vzal si s sebou nůž. Nedomnívám se, že by vážně chtěl Gilla zabít, jenom chtěl být připravený. Když potom nůž zahodil a dav ho odkopl, určitě ho překvapilo, že na něm není žádná krev. Gill krvácel hlavně dovnitř. A tak si to nechal pro sebe. Na té demonstraci bylo víc než sto lidí. To podle Setha znamenalo, že máme asi takovou šanci najít vraha jako sněhová koule v pekle. A kromě toho jsme šli po politice a v té se nijak zvlášť neangažoval.“

Banks se odmlčel a trochu se napil čaje.

„Kdyby Paul ten nůž nevzal a nezahodil ho, možná bychom nikdy nezjistili, odkud pochází. Nikdo z vás nám každopádně neřekl, že ho postrádáte. Liz mu také Gilla popsala jako velkého muže se zuby příliš blízko u sebe a tam na schodech byl všem na očích. Tam nade dveřmi také bylo nejvíc světla. A Seth byl v davu hodně vpředu. Když se k sobě ve rvačce přiblížili, Seth uviděl číslo na Gillových náramenících a –“

„Můj Bože!“ vydechla Zoe. „Takže proto…“

„Co?“

„Když policie zaútočila, byla jsem vedle Setha hned vpředu. A první věc, co ten policista udělal, bylo to, že uhodil nějakou ženu, která stála vedle mě z druhé strany. Vypadala trochu jako ty, Maro.“

„A co se stalo pak?“ chtěl vědět Banks.

„To jsem vlastně neviděla. Byla jsem vyděšená. Odstrčili mě stranou. Ale pak jsem zvedla hlavu k Sethovi a viděla výraz v jeho tváři. Byl… skoro to nedokážu popsat, ale byl bledý a vypadal jinak… tak plný nenávisti.“

Všichni seděli mlčky, jako kdyby zpracovávali, co jim Zoe řekla. Tehdy to nemohla tušit, ale to, co Seth viděl, byla repríza, ozvěna toho, co se stalo Alison. Vzhledem k tomu bylo to, co Seth udělal, ještě pochopitelnější. Byl dotlačen příliš daleko za kritickou mez.

„Liz Daleová vám vyprávěla o jeho minulosti?“ zeptala se konečně Mara.

„Ano. Všechno to najednou dávalo smysl: Sethovo chování, nůž, číslo i knihy.“

„Kdyby… kdybyste ji našel dřív a promluvil s ní, mohlo by to Setha zachránit?“

„Myslím, že ne. Není to takhle jednoduché. Myslím, že ho vlastně zabilo to, že spáchal ten zločin. Vyčerpal všechnu svou nenávist a zlost a cítil se prázdný. Dřív nebo později by asi spáchal sebevraždu, kdyby měl štěstí a podařilo se mu uniknout vyšetřování té demonstrace. Představuji si, že si nejdřív myslel, že s tím, co spáchal, bude moci žít, ale jak vyšetřování pokračovalo, zjišťoval, že to nedokáže. Myslím si také, že by nemohl žít ve vězení a že tušil, že ho odhalíme. Ten rozhovor s Liz Daleovou jen uvedl věci do souvislostí a objasnil jeho motivy.

A Liz je navíc komplikovaná osobnost. Její chápání skutečnosti je navíc velice mlhavé. Nevěděla nic o té demonstraci ani o Gillově vraždě. A já jsem upřímně přesvědčený, že by mi o Sethovi nevyprávěla, kdybych jí neřekl, že je mrtvý. A nejspíš bych ani neznal správné otázky, které jí mám položit. Teď se nevymlouvám, Maro. Při své práci děláme chyby a obvykle kvůli nim někdo trpí. Ale vy ostatní lžete, vyhýbáte se odpovědím a vyhrožujete nám. Dobří a špatní jsou na obou stranách. Nelze se ohlížet zpátky a říkat si, jak by to bývalo mohlo být. To není na nic.“

Mara pomalu přikývla.

„Myslíte si, že Seth měl pravdu?“

„Pravdu v čem?“

„V tom, že Gill byl odpovědný za smrt Alison?“

„Myslím, že velice pravděpodobně ano. Také jsem o tom mluvil se soudním lékařem, a i on souhlasí. Ale nikdy to nebudeme vědět určitě. Liz Daleová se ovšem mýlila Alison nebyla zavražděna. Gill možná nebyl dobrý policista, ale neměl v úmyslu ji zabít.

Ale podívejte se na to ze Sethova hlediska. Přišel o všechno, na čem mu záleželo tím nejhroznějším způsobem a ztratil to kvůli muži, který zneužíval moc, kterou mu svěřil stát. Seth dospíval koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let. Byl proti autoritám a přišel o ženu a nenarozené dítě kvůli představiteli podle jeho názoru tyranské moci. Není divu, že mu to nakonec musel oplatit, zvlášť vzhledem k tomu, co nám právě řekla Zoe. Jinak by zešílel. Proto také tehdy udělal poslední vůli. Když mu došlo, co se stalo Alison když pochopil pravý důvod její smrti –, všechno se změnilo a on si nebyl jistý, jestli ještě může odpovídat za své skutky. Chtěl zajistit, že dostanete dům.“

Mara si zakryla tvář oběma rukama a rozplakala se. Zoe ji šla uklidnit a děti to vyděšeně pozorovaly. Paul a Rick jako by vrostli do země tam, kde zrovna seděli. Banks se zvedl z křesla. On svou práci udělal, zločin vyřešil, ale pro Maru to ještě nekončí. Pro ni to skutečné utrpení teprve začíná.

„Ale proč tu nedokázal být šťastný?“ vzlykala za svými dlaněmi. „Se mnou?“

Na to Banks neměl odpověď.

Otevřel dveře a místnost zaplavilo podvečerní slunce. V autě se ohlédl a viděl, že Mara stojí ve dveřích a dívá se za ním s rukama pevně sevřenýma na hrudi a s hlavou nakloněnou na stranu. Slunce zasáhlo slzy v jejích očích a cestou dolů po jejích tvářích se rozzářily jako drahokamy.

Celou cestu domů přízračnou mlhou zněla Banksovi v uších ta zatracená větrná zvonkohra.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s